KSPA 56 INS XY 56 ICm XY 29 ICdo 153/2018-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce CITY CREDIT SE, se sídlem v Ostravě, Denisova 639/2, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 29263751, zastoupeného Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, PSČ 702 00, proti žalovanému Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. V., zastoupenému A. Ř., se sídlem XY, o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. V., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2018, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY), o návrhu žalovaného na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2018, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY), se zamítá.
Rozsudkem ze dne 19. března 2018, č. j. 56 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení, že pohledávky žalobce č. 1 ve výši 522 107,66 Kč a č. 2 ve výši 75 000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka J. V., jsou po právu jako zajištěné a budou uspokojeny z výtěžku ve výroku specifikovaných nemovitostí
(bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že žalobce má zajištěné pohledávky P17/1 ve výši 522 107,66 Kč a P17/2 ve výši 75 000 Kč, které budou uspokojeny z výtěžku zpeněžení specifikovaných nemovitých věcí dlužníka (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí. Současně dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť dlužník je závažně ohrožen ve svých právech, když žalobce již udělil dovolateli závazný pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění (domu), ve kterém dlužník trvale bydlí. Žalobce navrhuje návrh na odklad právní moci rozsudku zamítnout jako nedůvodný. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení (a tedy i pro rozhodnutí o návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem) rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. též článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud rozebral předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti nebo právní moci rozhodnutí již v usnesení ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 144/2018“), jakož i v usnesení ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (z nějž R 144/2018 výslovně vychází). V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že předpoklady pro odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku nejsou (poměřováno důvody uváděnými dovolatelem a kritérii obsaženými v označeném usnesení Nejvyššího soudu) splněny. Odložením právní moci napadeného rozhodnutí by totiž došlo pouze k tomu, že na zástavní pohledávku zajištěného věřitele by se pohlíželo jako na pohledávku nezjištěnou (insolvenčním správcem popřenou). Zajištěný věřitel tím však nepřichází o postavení zajištěného věřitele a je oprávněn udělovat insolvenčnímu správci pokyny ke správě a zpeněžení předmětu zajištění. Nerespektovat takový pokyn by i po odložení právní moci rozhodnutí bylo možné jen při splnění podmínek formulovaných v § 293 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Nejvyšší soud proto návrh na odklad právní moci zamítl jako nedůvodný. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu
[7] Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje.
[8] V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel tím, že insolvenční správce může pohledávku zajištěného věřitele, který ji vůči dlužníku může uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, popřít i co do pravosti, přičemž tento popěrný úkon má tytéž účinky jako popření pořadí pohledávky. Dále namítá, že nebyl vázán důvody popření uvedenými na přezkumném jednání, neboť insolvenční soud rozhodl o přezkoumání pohledávek jako nevykonatelných. Dodává, že pohledávku popřel proto, že „nevznikla“. Neexistující pohledávka nemá žádné pořadí, a proto popření jen co do pořadí (s uvedením, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena) je absurdní.
[9] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.
[10] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[11] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovolatelem předestřených otázek (týkajících se popření pohledávky zajištěného věřitele, který ji vůči dlužníku může uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, a vázanosti popěrného úkonu insolvenčního správce ve vazbě na charakter pohledávky) je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[12] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[13] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[14] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[15] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§ 166
Zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění.
§ 191
(…)
(2) Při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku. Při přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena. V pochybnostech rozhodne o tom, zda se pohledávka považuje pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, do skončení přezkumného jednání insolvenční soud; učiní tak usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek. § 193 Popření pravosti pohledávky
O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela. § 194 Popření výše pohledávky
O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky. § 195 Popření pořadí pohledávky
O popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena. § 196
Účinky popření pohledávky
(1) Popření výše pohledávky nemá vliv na její pořadí. Popření pořadí pohledávky nemá vliv na pravost nebo výši pohledávky. (2) Popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má však u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky. § 198
Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem (1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst.
2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. (2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. (3) Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.
V tomto znění, pro věc rozhodném, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době konání přezkumného jednání (29. května 2017). S účinností od
1. července 2017 doznala změn (doplnění) pouze část ustanovení § 166 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona; tyto změny však nejsou pro posouzení věci rozhodné.
[16] Nejvyšší soud se nejprve zabýval obsahem popěrného úkonu žalovaného (insolvenčního správce dlužníka). Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání). Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012.
[17] Přitom je nutno mít dále na paměti, že důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení. K tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012.
[18] Žalovaný se při formulaci popěrného úkonu omezil na prohlášení, že „popírá pravost“, s tím, že pohledávka nevznikla a jde o výlučný závazek obligačního dlužníka R. S. Co do formy a obsahu jde o určitý popěrný úkon insolvenčního správce, kterým je popřen základ pohledávky žalobce, tj. skutečnosti uvedené coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2019“).
[19] Z formulace zkoumaného popěrného úkonu je rovněž zjevné, že insolvenční správce jej formuloval jako „eventuální procesní úkon“, když (jen) pro případ, že neuspěje s popřením pravosti pohledávek (§ 193 insolvenčního zákona), popřel pohledávky i co do výše (§ 194 insolvenčního zákona). Přípustnost takového (eventuálního) popření potvrzují např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020. Nejvyšší soud tudíž nemá žádných pochyb o tom, že žalovaný popřel pohledávky žalobce co do pravosti a (in eventum) co do výše.
[20] Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 23. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 144/2017, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročník 2020, pod číslem 62, vysvětlil, že z dikce § 191 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona v rozhodném znění vyplývá, že vzniknou-li pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, nemá (nesmí) insolvenční soud zůstat nečinný; do skončení přezkumného jednání je povinen o této otázce rozhodnout usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek.
Přitom je zjevné, že „pochybnosti“ o vykonatelnosti pohledávky mohou „vzniknout“ (vznikají) právě (především) tím mechanismem, že o pohledávce přihlášené věřitelem jako vykonatelné, insolvenční správce při jejím prvotním (předběžném) posouzení usoudí (a v přezkumném listu o pohledávce zaznamená), že ji pokládá za nevykonatelnou, přičemž konflikt mezi tím, jak byla pohledávka přihlášena a jak ji posuzuje insolvenční správce, nebude odstraněn ani při přezkumném jednání.
[21] Napadené rozhodnutí vychází ze skutkového závěru (dovoláním nezpochybněného), že pohledávky přihlášené žalobcem jako vykonatelné byly při přezkumném jednání dne 29. května 2017 přezkoumány coby pohledávky nevykonatelné, když usnesením insolvenčního soudu vydaným do skončení přezkumného jednání bylo rozhodnuto, že pohledávky žalobce se považují pro účely jejich přezkoumání za nevykonatelné. Insolvenční soud tak způsobem předepsaným ustanovením § 191 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona odstranil rozpor mezi tím, jak byly pohledávky přihlášeny a jak je posuzoval insolvenční správce. V dané věci tedy nejde o to, jak pohledávky „měly být přezkoumány“, nýbrž o to, že vyjde-li až v průběhu řízení o žalobě podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, je žalovaný povinen prokázat důvod popření podle § 199 insolvenčního zákona (§ 198 odst. 3 insolvenčního zákona).
[22] Pro posouzení opodstatněnosti podaného dovolání je dále rozhodné, že žalobce jako zástavní věřitel přihlásil pohledávky jako zajištěné do insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka, jenž není jeho osobním dlužníkem (tím je R. S.).
[23] Povahou nároku věřitele, který má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku, se Nejvyšší soud zabýval zejména v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněném pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 66/2013“). Tam dospěl k následujícím závěrům: 1/ Je-li popřeno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění v poměrech předvídaných ustanovením § 196 odst. 2 insolvenčního zákona, pak bez ohledu na důvody popření (tj. bez ohledu na to, zda je popřena /jen/ pravost /existence/ pohledávky vůči osobnímu dlužníku /odlišnému od zástavního dlužníka, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení/, nebo zda je popřeno /jen/ právo na uspokojení ze zajištění /aniž by byla zpochybněna existence pohledávky vůči osobnímu dlužníku/, popř. zda je popřena jak existence pohledávky, tak i právo na uspokojení ze zajištění), podává žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění věřitel pohledávky.
2/ Spor o pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení je (bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou) vždy sporem zahajovaným věřitelem, který pohledávku přihlásil (přihlášeným věřitelem). To platí i u vykonatelných pohledávek; rozhodnutím, popřípadě listinou, která je exekučním titulem, na základě kterých se pohledávka stala vykonatelnou, byl totiž stanoven jen základ a výše pohledávky.
Pořadí ani právo na uspokojení ze zajištění nejsou řešeny (pokryty) exekučním titulem, a proto v tomto směru platí postup, jaký zákon určuje pro podání žalob v incidenčních sporech u nevykonatelných pohledávek. 3/ Ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona obsahuje pravidlo, které respektuje zvláštní povahu pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení nikoli jako osobní pohledávka věřitele vůči jeho osobnímu dlužníku, nýbrž (jen) z titulu zajištění. V takovém případě popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nutně vede i k zásahu do podstaty přihláškou uplatněné pohledávky (co do její pravosti nebo výše), jelikož bez práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nemá věřitel důvod vůči dlužníku, jenž není jeho osobním dlužníkem, cokoli přihlásit.
Proto také ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona pro tento případ vysvětluje, že oproti obecnému pravidlu plynoucímu z dikce § 196 odst. 1 věty druhé má popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky.
Na tom, že jde ve smyslu § 195 insolvenčního zákona o popření pořadí pohledávky, při kterém podává žalobu o určení pořadí vždy přihlášený věřitel (lhostejno, zda zajištěná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou), ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona ničeho nemění. Uvedené přitom platí bez zřetele k tomu, zda popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění je odůvodněno zánikem zajištěné (byť i vykonatelné) pohledávky nebo (při nezpochybněné existenci zajištěné pohledávky) jen neexistencí zajištění (např. námitkou neplatného vzniku zástavního práva).
K závěrům R 66/2013 se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 716/2012, usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 40/2014, usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněném pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2015“), nebo v rozsudku ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2012.
[24] V R 39/2015 Nejvyšší soud doplnil, že má-li zástavní věřitel (zajištěný věřitel) vůči (insolvenčnímu) dlužníku pouze zástavní pohledávku [není-li (insolvenční) dlužník osobním dlužníkem, nýbrž pouze zástavním dlužníkem], pak důvod vzniku přihlašované pohledávky ve smyslu § 174 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona [skutečnosti, na nichž se (zástavní) pohledávka zakládá] splývá s uplatněním práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (s uplatněním přednostního pořadí pohledávky).
[25] Z R 66/2013 tedy plyne, že popřel-li insolvenční správce pohledávku zajištěného věřitele, který není osobním věřitelem insolvenčního dlužníka (má jen „zástavní pohledávku“), co do pravosti nebo co do výše (což žalovaný v dané věci „in eventum“ učinil), postupuje se stejně jako ve sporu o pořadí pohledávky.
Uvedené znamená, že v režimu § 198 insolvenčního zákona má povinnost tvrzení (a důkazní) ohledně vzniku a trvání přihlášené pohledávky žalobce (zástavní věřitel). K tomu viz R 39/2019, včetně tam zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 110/2017. Žalovaný tak nebyl vázán důvody popření a soudy nižších stupňů byly povinny zabývat se věcně i výhradou absolutní neplatnosti zástavní smlouvy, kterou žalovaný uplatnil ve vyjádření k žalobě.
[26] Jelikož se odvolací soud z tohoto pohledu věcí nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
[27] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude
znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 11. 2020
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu