KSBR 27 INS 7215/2021
73 ICm 2733/2021
29 ICdo 153/2024-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobců a) JUDr. Dagmar Kordas Kolákové, se sídlem v Šumperku, Slovanská
3240/7A, PSČ 787 01, jako insolvenční správkyně dlužníka M. M., zastoupené Mgr.
Hanou Hřebenářovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, PSČ 602 00,
a b) M. M., proti žalovanému M. Č., zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Fabianem,
advokátem, se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, o určení pravosti
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 73 ICm 2733/2021,
jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce b), vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 7215/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2024, č. j. 73 ICm 2733/2021, 12
VSOL 58/2023-450 (KSBR 27 INS 7215/2021), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 5.
prosince 2022, č. j. 73 ICm 2733/2021-194, zamítl žalobu o určení, že žalovaný
(M. Č.) nemá za dlužníkem (M. M.) vykonatelnou pohledávku P18 v celkové výši
25.757.311,- Kč (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výroky
II. a III.) a o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 13. dubna 2023, č.
j. 73 ICm 2733/2021, 12 VSOL 58/2023-251 (KSBR 27 INS 7215/2021), změnil
rozsudek insolvenčního soudu ve výroku I. tak, že žalobu na určení, že žalovaný
nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku č. P18, zamítl jako předčasnou (první
výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a
o náhradě nákladů řízení státu (třetí a čtvrtý výrok).
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. listopadu 2023, sen.
zn. 29 ICdo 143/2023, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. dubna 2023 a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Přitom dospěl k závěru, podle něhož
žalovaný v přihlášce pohledávky v souladu s (označenou) judikaturou
Nejvyššího soudu odkázal na exekutorský zápis (ze dne 12. listopadu 2007), v
němž byly uvedeny skutečnosti týkající se důvodu přihlášené pohledávky
(skutečnosti, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá], které plně
postačovaly k identifikaci skutku, na jehož základě žalovaný přihlásil
pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka.
Rozsudkem ze dne 30. května 2024, č. j. 73 ICm 2733/2021, 12 VSOL 58/2023-450
(KSBR 27 INS 7215/2021), Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek insolvenčního
soudu ze dne 5. prosince 2022 ve výroku ve věci samé tak, že určil, že žalovaný
nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku č. P18 v celkové výši 25.757.311,- Kč
(první výrok), rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (druhý až čtvrtý
výrok) a o nákladech řízení státu (pátý výrok).
Odvolací soud, jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku
ze dne 1. listopadu 2023, s poukazem na výsledky provedeného dokazování
uzavřel, že žalovaný dne 12. listopadu 2007 reálně neposkytl finanční
prostředky dle ústní smlouvy o půjčce ze dne 1. listopadu 2007 (dále jen
„smlouva o půjčce“), jak tvrdil v přihlášce své pohledávky, ale již před jejím
uzavřením. Uznáním dluhu založená vyvratitelná domněnka tak byla dokazováním
vyvrácena. Došlo-li k předání peněz před uzavřením smlouvy o půjčce (respektive
před 12. listopadem 2007), je nepochybné, že důvod plnění byl jiný. Přihlásil-
li žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku ze smlouvy o půjčce, na
kterou nebylo reálně plněno, nelze než uzavřít, že tato pohledávka není po
právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, která má za přípustné
(§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k
řešení právní otázky, zda „přihláška žalovaného do insolvenčního řízení je
nezpůsobilá přezkumu, když v samotné přihlášce žalovaný nevymezil, které
konkrétní předané částky zahrnuje přihlášená částka jistiny ve výši 5.250.000,-
Kč“.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že „zásadním způsobem ignoroval“
předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu. Nesouhlasí „s posouzením“
odvolacího soudu, podle něhož je přihláška pohledávky nezpůsobilá přezkumu;
současně hodnotí napadené rozhodnutí jako přepjatě formalistické a zdůrazňuje,
že podpisem exekutorského zápisu „vznikla zcela nová zápůjčka“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky
dovoláním otevřené; jinak řečeno, právní posouzení věci odvolacím soudem
nespočívá na závěru o tom, že přihláška pohledávky žalovaného za dlužníkem není
způsobilá přezkumu. Naopak, odvolací soud v souladu se závazným právním názorem
Nejvyššího soudu neměl přihlášku pohledávky za vadnou (a proto nezpůsobilou
přezkumu); důvodem, pro který vyhověl žalobě (a určil, že žalovaný nemá za
dlužníkem přihlášenou pohledávku), bylo, že žalovaný reálně nepřenechal
(nepředal) dlužníku peníze podle smlouvy o půjčce.
Přitom judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu,
není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z
těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto
otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že
dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového
vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí
přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody
nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný
přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit
výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné
pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání pak
logicky není (nemůže být) přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako
důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení jen otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo
29/2021).
Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v důvodech
rozsudku ze dne 30. listopadu 2023, sp. zn. 29 Cdo 3609/2022, uveřejněného pod
číslem 92/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2025
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu