KSBR 54 INS 5352/2018
71 ICm 1351/2019
29 ICdo 157/2019-100
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1,
Staroměstské náměstí 6, PSČ 110 15, proti žalované Mgr. Ivaně Rychnovské, se
sídlem Brně, Vranovská 45/1, PSČ 614 00, jako insolvenční správkyni dlužníka
Jihomoravské akciové, a. s., zastoupené Mgr. Leonou Hartman, advokátkou, se
sídlem v Brně, Vranovská 45/1, PSČ 614 00, o vyloučení majetku z majetkové
podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 71 ICm
1351/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Jihomoravské
akciové, a. s., se sídlem v Brně, Durďákova 1786/5, PSČ 613 00, identifikační
číslo osoby 26969220, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS
5352/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
1. října 2019, č. j. 71 ICm 1351/2019, 13 VSOL 946/2019-77 (KSBR 54 INS
5352/2018), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupkyně žalované.
1. Rozsudkem ze dne 9. července 2019, č. j. 71 ICm 1351/2019, Krajský
soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce
(Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj) domáhal vůči žalované
(insolvenční správkyni dlužníka Jihomoravské akciové, a. s.) vyloučení pozemku
parcelní č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území XY, obec
XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – bytový dům, obec XY, část obce XY, vše
zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, u Katastrálního
úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „sporný pozemek“ a
„sporný bytový dům“) z majetkové podstaty dlužníka (výrok I.); dále rozhodl o
nákladech řízení (výrok II.).
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. října 2019, č. j. 71 ICm
1351/2019, 13 VSOL 946/2019-77 (KSBR 54 INS 5352/2018), k odvolání žalobce
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé (první
výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Odvolací soud (poté, co zčásti zopakoval dokazování provedené
insolvenčním soudem) vyšel zejména z toho, že:
[1] Rozhodnutím žalobce (jako poskytovatele dotace) ze dne 11. června
2012, č. j. 22532/2012-84, ve znění rozhodnutí ze dne 30. května 2013, č. j.
19077/2013-84, a ze dne 4. března 2014, č. j. 8727/2014-84/1, byla dlužníkovi
(jako příjemci dotace) poskytnuta ze státního rozpočtu dle zákona č. 218/2000
Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů
(rozpočtová pravidla), dotace ve výši 4.900.000 Kč, a to v programu 11751 –
„Podpora rozvoje bydlení“, podpora výstavby bytových domů (dále jen „rozhodnutí
o poskytnutí účelové dotace“).
[2] Podpisem na rozhodnutí o poskytnutí účelové dotace se dlužník
zavázal dodržovat veškeré podmínky vyplývající ze znění textu podprogramu
„Podpora výstavby podporovaných bytů pro rok 2012“ (dále jen „podmínky
programu“). Z nich se (mimo jiné) podává, že podmínkou pro použití dotace a
nakládání s podporovanými byty je, že příjemce dotace neprovede změnu užívání
podporovaného bytu k jiným účelům než k bydlení a podporovaný byt bude užíván
právem nájmu osobami z cílové skupiny po dobu 20 let ode dne, kdy byla stavba
dotovaného bytu dokončena a schopna užívání, nebo v případě pořízení bytu ode
dne zápisu vkladu do katastru nemovitostí (čl. VII. písm. d/ podmínek
programu). Příjemce dotace se dále zavázal, že nepřevede bez souhlasu
poskytovatele dotace vlastnické ani spoluvlastnické právo k podporovanému bytu,
případně k bytovému domu, ve kterém vznikly podporované byty, na jinou osobu po
dobu 20 let ode dne, kdy byla stavba dotovaných bytů dokončena a schopna
užívání, nebo v případě pořízení bytu ode dne zápisu vkladu do katastru
nemovitostí (čl. VII. písm. e/ podmínek programu). K podporovaným bytům
pořízeným z dotace bude zřízeno zástavní právo ve prospěch ministerstva (čl.
VII. písm. f/ podmínek programu).
[3] Poskytnutou účelovou dotaci ve výši 4.900.000 Kč dlužník použil k
výstavbě bytového domu s devíti nájemními byty na sporném pozemku, přičemž
vlastníkem tohoto pozemku je dlužník.
[4] Usnesením ze dne 4. prosince 2018, č. j. KSBR 39 INS 5352/2018-A-29,
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho
majetek a ustanovil insolvenční správkyní žalovanou.
[5] Dne 18. prosince 2018 zapsala insolvenční správkyně do soupisu
majetkové podstaty dlužníka sporný pozemek (jehož součástí je též sporný bytový
dům), o čemž vyrozuměla žalobce dne 24. dubna 2019.
4. Na takto ustaveném základě odvolací soud (ve shodě s insolvenčním
soudem) uzavřel, že žaloba, kterou se žalobce domáhal vyloučení sporného
pozemku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, není důvodná.
5. Přitom zdůraznil, že důvod, pro který by neměl být sporný pozemek
zahrnut do soupisu majetkové podstaty dlužníka, spatřoval žalobce ve
skutečnosti, že jde o majetek, se kterým lze ve smyslu § 208 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), naložit podle
zvláštního právního předpisu pouze způsobem, k němuž byl určen. Dlužníku byla
na výstavbu bytového domu poskytnuta dotace ze státního rozpočtu, přičemž
dlužník se zavázal dodržovat veškeré podmínky programu, včetně podmínek
týkajících se užívání jednotlivých bytů osobami z cílové skupiny po vymezenou
dobu a dalšího nakládání s bytovým domem. Podle odvolacího soudu však výše
uvedené skutečnosti nejsou důvodem pro vyloučení sporného pozemku ze soupisu
majetkové podstaty dlužníka.
6. Jen z toho, že stát schválil určitý program financování s jeho účastí
(§ 12 rozpočtových pravidel), na jehož základě žalobce rozhodl o poskytnutí
dotace dlužníkovi rozhodnutím, ve kterém uvedl účel, na který je poskytovaná
částka určena, a podmínky, které musí příjemce dotace splnit (§ 14 odst. 4
písm. d/ a g/ rozpočtových pravidel), nelze podle odvolacího soudu dovozovat,
že způsob nakládání s majetkem pořízeným za poskytnutou dotaci (v daném případě
s bytovým domem) je upraven zvláštním právním předpisem ve smyslu § 208
insolvenčního zákona. Způsob nakládání s majetkem (užívání ke stanovenému účelu
a dispozice s ním) je určen rozhodnutím žalobce jako správního orgánu, tedy
individuálním správním aktem, vydaným podle § 14 odst. 4 rozpočtových pravidel.
Toto ustanovení však žádná pravidla pro způsob nakládání s majetkem pořízeným
za poskytnutou dotaci nestanoví a taková pravidla nelze dovozovat ani z
ustanovení § 44 odst. 1 písm. j) a § 44a odst. 3 rozpočtových pravidel,
upravujících sankce za nesplnění podmínek stanovených rozhodnutím o poskytnutí
dotace. Výluku obdobnou té, kterou stanoví § 37a odst. 6 zákona č. 44/1988 Sb.,
o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), rozpočtová pravidla
neupravují.
7. Závěr, že sporný pozemek nepatří do majetkové podstaty dlužníka,
nelze dovodit ani z jiného právního předpisu (např. z vyhlášky č. 40/2001 Sb.,
o účasti státního rozpočtu na financování programů reprodukce majetku, nebo ze
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích).
8. Pojem „účelová dotace“ použitý v ustanovení § 208 insolvenčního
zákona je podle přesvědčení odvolacího soudu třeba vykládat restriktivně, tedy
tak, že jde pouze o státem poskytnuté finanční prostředky, nikoli o majetek za
ně pořízený.
9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
10. Podle dovolatele jde o právní otázku, zda majetek pořízený za
poskytnutou finanční dotaci podle rozpočtových pravidel, jehož způsob nakládání
je omezen individuálním správním aktem vydaným na základě tohoto zákona, je ve
smyslu § 208 insolvenčního zákona majetkem, se kterým lze podle zvláštního
právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen a jako takový je
proto vyloučen z majetkové podstaty dlužníka.
11. Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, podle kterého účelová
dotace poskytnutá podle rozpočtových pravidel je majetkem, se kterým lze podle
zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen (jak má
na mysli § 208 insolvenčního zákona), přičemž „zvláštním právním předpisem“
jsou právě rozpočtová pravidla, byť tento zákon úpravu konkrétních pravidel
nakládání s účelovou dotací nestanoví a předpokládá vydání individuálního
správního aktu. Stejný princip pak musí dle názoru dovolatele platit i u
majetku pořízeného za poskytnutou účelovou dotaci.
12. V poměrech dané věci byla státní dotace poskytnuta za účelem vzniku
bytů sloužících k poskytnutí sociálního bydlení pro osoby, které mají ztížený
přístup k bydlení v důsledku jejich zvláštních potřeb. Za tímto účelem byly
také nastaveny podmínky nakládání s těmito byty, které se dlužník zavázal
dodržovat. V případě zahrnutí předmětných bytů (resp. pozemku, jehož jsou
součástí) do majetkové podstaty dlužníka a jejich zpeněžení dojde podle
dovolatele ke zmaření účelu dotace, když stanovené podmínky jejího čerpání
nebudou ze strany nového nabyvatele dodržovány.
13. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí
odvolacího soudu tak, že z majetkové podstaty dlužníka se sporný pozemek
vylučuje, případně aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
14. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry
napadeného rozhodnutí za věcně správné. Výklad ustanovení § 208 insolvenčního
zákona prováděný žalobcem považuje za nepřiměřeně extenzivní a odporující
zásadám insolvenčního řízení.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
16. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázky dovolatelem otevřené, dosud v daných souvislostech dovolacím soudem beze
zbytku nezodpovězené.
17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky
vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona:
Podle § 208 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak, do majetkové
podstaty nepatří též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu
naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a návratné
výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního
samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle
zvláštních právních předpisů [například § 31 odst. 6 a § 37a zákona č. 44/1988
Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění
pozdějších předpisů], majetek České národní banky, který byl na základě
zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k
dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním
předpisem (zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování
v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený
majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k
majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se
mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento
majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána
proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v
odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo.
Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty
insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že
označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže
insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji
odmítl (odstavec 3). Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až
do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného
skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby,
ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně
hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce.
Ustanovení § 217 tím není dotčeno (odstavec 4). Před pravomocným skončením
řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle
odstavce 4 přistoupit, jestliže tak z důvodů hodných zvláštního zřetele určil
insolvenční soud ve výroku rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, řízení o ní zastavil
nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem
mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě.
(odstavec 5). Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má
její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody
tím není dotčeno (odstavec 6).
Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení
insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek
dlužníka a později nedoznala změn.
21. Nejvyšší soud předesílá, že ohledně předpokladů, za nichž může soud
vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle ustanovení § 225
odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), je judikatura dovolacího
soudu ustálena v závěrech, podle nichž k těmto předpokladům patří, že:
[1] Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka
vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
[2] Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu
nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění
insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo
vylučující soupis. Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že
věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.
[3] Žalovaným je insolvenční správce.
[4] V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky
konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v
mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).
[5] Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen
to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do
soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do
soupisu, svědčí jí.
[6] Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy (oproti
zákonu o konkursu a vyrovnání nově) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba,
která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento
majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu
zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut
do soupisu“. Vylučovací žaloba je přitom i v insolvenčních poměrech svou
povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob
neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1
insolvenčního zákona. Žalobce, který se žalobou podle § 225 odst. 1
insolvenčního zákona domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty
dlužníka s odůvodněním, že označený majetek neměl být do soupisu zařazen proto,
že je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, je k podání
vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li soupis
majetku do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který
neměl být majetek zahrnut do soupisu“).
K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo
683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
22. V projednávané věci dovolatel spatřoval důvod, pro který neměl být
sporný pozemek (jehož součástí je bytový dům) zahrnut do soupisu majetkové
podstaty dlužníka, ve skutečnosti, že jde o majetek podléhající zvláštnímu
režimu, který nepatří do majetkové podstaty dle § 208 insolvenčního zákona.
23. Výkladem ustanovení § 208 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud
zabýval již v rozsudku ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 76/2017. V něm
formuloval následující závěry:
[1] Jedním z cílů a základních principů insolvenčního řízení je co
nejvyšší (a v zásadě poměrné) uspokojení věřitelů dlužníka (§ 1 a § 5 písm. a/
insolvenčního zákona), s čímž koresponduje i úprava insolvenčního zákona
ohledně rozsahu majetkové podstaty (§ 205 a § 206 insolvenčního zákona), jež je
pojímána velmi široce a je vedena snahou o co nejmenší výluky z jejího obsahu,
aby bylo možné zpeněžit maximum z dlužníkova majetku a věřitelé byli co nejvíce
uspokojeni. Výjimky z tohoto pravidla je pak třeba vykládat restriktivně (potud
Nejvyšší soud odkázal též na rozsudek ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29
ICdo 77/2014, a tam uvedený rozsáhlý přehled judikatury Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu). [2] Jednou z těchto výjimek je i úprava § 208 insolvenčního zákona, jež
vylučuje majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit
pouze způsobem, k němuž byl určen. K tomu je následně uveden demonstrativní
výčet, který obsahuje příklady vztahující se pouze k veřejnému majetku, zejména
majetku státu a územních samosprávných celků, a také reflektuje specifickou
úpravu nakládání se zbožím ve zvláštním celním režimu dočasného užití, jež míří
na zboží, které není zbožím Společenství ve smyslu článku 4 bodů 7., 8. a 16. písm. f/ a článků 137 až 144 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října
1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, jež bylo účinné v době přijetí
insolvenčního zákona. [3] Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu, její zvláštní část
vztahující se k § 207 a § 208, zní takto: „při úpravě majetku, který nepatří do
podstaty, jsou rozlišeny případy, kdy určité hodnoty do podstaty nepatří jako
ty, jež nejsou (za žádných podmínek) postižitelné výkonem rozhodnutí nebo
exekucí (§ 207 návrhu), od případů, kdy určitý majetek nenáleží do majetkové
podstaty pro své účelové určení (§ 208). Tím jsou kryty i případy, ohledně
nichž bylo navrhováno omezení osobní působnosti zákona v § 6 (jde např. o
majetek státu spravovaný příspěvkovými organizacemi). Další rozšíření majetku,
který nepatří do podstaty (např. o majetek zabavený při výkonu rozhodnutí nebo
exekuci) však není na místě, protože by tím neúměrně klesala možnost uspokojení
věřitelů.“
[4] Inspiračním předobrazem úpravy vtělená v § 208 insolvenčního zákona
zjevně byla jednak úprava obsažená v § 310 o. s. ř. (jež určuje, že: „Předpisy
vylučující nebo omezující použití pohledávek z účtu u peněžního ústavu k jinému
než stanovenému účelu nejsou dotčeny ustanoveními o přikázání pohledávky z účtu
u peněžního ústavu.“). K výkladu tohoto ustanovení srov. literatuře např. dílo: Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 2389-2390, nebo dílo Drápal,
L., Kurka, V.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1. vydání. Praha, Linde Praha
a. s., 2004, str. 438-440, a v judikatuře usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 1997, sp. zn.
2 Cdon 1198/96, uveřejněné pod číslem 13/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 3454/2008. V poměrech českého úpadkového práva v
době před 1. lednem 2008 (kdy vstoupil v účinnost insolvenční zákon) sloužila
ke stejnému účelu jako § 208 insolvenčního zákona úprava obsažená [pro poměry
upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)]
v § 33 odst. 3 ZKV (jež určovalo, že: „K úhradě pohledávek konkursních věřitelů
nelze použít prostředky, s nimiž je možné podle zvláštního zákona naložit jen
stanoveným způsobem. Správce podstaty naloží se souhlasem soudu s těmito
prostředky v souladu s jejich účelovým určením.“). Srov. k tomu v literatuře
např. dílo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 179.
24. V poměrech dané věci Nejvyšší soud – vycházeje z výše
reprodukovaných judikatorních závěrů – nemá (ve shodě se soudy nižších stupňů)
žádné pochybnosti o tom, že bytový dům, k jehož výstavbě dlužník použil
žalobcem poskytnutou účelovou dotaci (resp. sporný pozemek, jehož je bytový dům
součástí), nelze považovat za majetek, s nímž by mělo být ve smyslu ustanovení
§ 208 insolvenčního zákona nakládáno pouze způsobem, k němuž byl určen. Při
restriktivním a teleologickém výkladu je zřejmé, že takovým majetkem by (při
splnění zákonných podmínek) mohla být pouze samotná poskytnutá účelová dotace,
nikoli majetek, na jehož pořízení (resp. zhodnocení) byla dotace určena.
25. Měla-li by být žalobci vrácena dotace proto, že její příjemce
(dlužník) nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace stala
nenávratnou, šlo by jen o to, aby finanční prostředky byly odčerpány z
majetkové sféry dlužníka (srov. v této souvislosti též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016, uveřejněného
pod číslem 69/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani v situaci, kdy
dlužník poskytnutou dotaci (poskytnuté peněžní prostředky) již spotřeboval
(použil k určenému účelu), pak ovšem nemůže žalobci (bez dalšího) vzniknout
právo na vydání věci, k jejímuž pořízení (zhodnocení) byla dotace určena. Jinak
řečeno, to, že dlužník měl naložit s poskytnutou dotací (poskytnutými peněžními
prostředky) stanoveným způsobem, ještě z dlužníkovy věci, jíž se dotace týkala,
nečiní majetek, který by neměl být zahrnut do majetkové podstaty dlužníka. K
takovému majetku žalobce nemá (jen proto, že k pořízení či zhodnocení tohoto
majetku byla použita dotace, kterou žalobcem poskytl dlužníku) žádné právo, jež
by vylučovalo jeho zařazení do soupisu, ani zde není jiný důvod, pro který by
nemělo k zahrnutí majetku do majetkové podstaty dojít.
26. Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že sporný
pozemek není majetkem vyloučeným z majetkové podstaty dle § 208 insolvenčního
zákona) je tudíž správné.
27. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 163
insolvenčního zákona, § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalované vzniklo právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. prosince
2019), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3.100 Kč, dále z paušální
částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu)
a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši
714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalované částku
4.114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu