29 ICdo 77/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobců a/ DF Deutsche Forfait s. r. o., se sídlem v Praze 1, Panská 4/894, PSČ
110 00, identifikační číslo osoby 26171309, zastoupeného JUDr. Pavlem Marcem,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 750/34, PSČ 110 00, b/ Nova
Ljubljanska banka d. d., Ljubljana, se sídlem v Lublani, Trg republike 2, PSČ
1000, Slovinská republika, registrační číslo osoby 5860571000, zastoupeného
Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00,
a c/ T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, PSČ
148 00, identifikační číslo osoby 64949681, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, PSČ 120 00, proti
žalovaným 1/ JUDr. Josefu Cupkovi, se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, PSČ
120 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka SALEZA, a. s., zastoupenému Mgr.
Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, PSČ 110 00,
a 2/ SAZKA a. s. (dříve SAZKA sázková kancelář, a. s.), se sídlem v Praze 9, K
Žižkovu 851, PSČ 190 93, identifikační číslo osoby 26493993, zastoupenému Mgr.
Lukášem Nývltem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 832/19, PSČ
110 00, o určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 60 ICm 205/2012, jako incidenční spor v insolvenční
věci dlužníka SALEZA, a. s. (dříve SAZKA, a. s.), se sídlem v Praze 9, K
Žižkovu 851, PSČ 190 93, identifikační číslo osoby 47116307, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 628/2011, o dovoláních žalobců b/ a c/
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j. 60 ICm
205/2012, 103 VSPH 122/2014-397 (MSPH 60 INS 628/2011), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června
2014, č. j. 60 ICm 205/2012, 103 VSPH 122/2014-397 (MSPH 60 INS 628/2011), se
odmítají v rozsahu, v němž směřují proti té části prvního výroku rozsudku,
kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4.
listopadu 2013, č. j. 60 ICm 205/2012-312, v bodech I., IV., V. a VI. výroku, a
v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.
II. Dovolání žalobce b/ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.
června 2014, č. j. 60 ICm 205/2012, 103 VSPH 122/2014-397 (MSPH 60 INS
628/2011), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku
rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
4. listopadu 2013, č. j. 60 ICm 205/2012-312, v bodě III. výroku.
III. Dovolání žalobce c/ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
18. června 2014, č. j. 60 ICm 205/2012, 103 VSPH 122/2014-397 (MSPH 60 INS
628/2011), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku
rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
4. listopadu 2013, č. j. 60 ICm 205/2012-312, v bodě II. výroku.
IV. Ve zbytku se dovolání zamítají.
V. Každý z žalobců b/ a c/ je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 057 Kč, do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
VI. Každý z žalobců b/ a c/ je povinen zaplatit druhému žalovanému na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 4. listopadu 2013, č. j. 60 ICm 205/2012-312, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žaloby na určení neplatnosti
smlouvy o prodeji podniku ze dne 26. září 2011 uzavřené mezi prvním žalovaným
jako prodávajícím a druhým žalovaným jako kupujícím, které podali žalobce a/
(DF Deutsche Forfait s. r. o.) [bod I. výroku], žalobce b/ (Nova Ljubljanska
banka d. d., Ljubljana)[bod II. výroku] a žalobce c/ (T-Mobile Czech Republic
a. s.) [bod III. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (body IV., V. a VI. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z následujících, mezi stranami
nesporných, skutečností:
1/ Usnesením insolvenčního soudu ze dne 29. března 2011, č. j. MSPH 60 INS
628/2011-A-153, byl zjištěn úpadek dlužníka (SALEZA, a. s.; dříve SAZKA, a. s.)
a první žalovaný (JUDr. Josef Cupka) byl ustanoven insolvenčním správcem. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 27. května 2011, č. j. MSPH 60 INS
628/2011-B-244, pak byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka. 2/ Žalobci a/, b/ a c/ jsou věřiteli dlužníka s přihlášenou pohledávkou. 3/ Členy věřitelského výboru dlužníka ke dni 11. srpna 2011 a 26. září 2011
byli věřitel č. 1 Moranda, a. s., věřitel č. 3 SIDEREUS HOLDINGS LIMITED,
věřitel č. 8 KKCG STRUCTURED FINANCE LIMITED, věřitel č. 15 GTECH GLOBAL
SERVICES CORPORATION LIMITED, věřitel č. 16 Česká spořitelna, a. s. a zajištěný
věřitel č. 1506 THE BANK OF NEW YORK MELLON, LONDON BRANCH. 4/ Insolvenční správce vyzval zajištěného věřitele č. 1506 k udělení pokynu ke
zpeněžení zajištěného majetku. Zajištěný věřitel pokyn neudělil. 5/ Věřitelský výbor dne 10. srpna 2011 schválil hlasy věřitelů č. 1, 3, 8, 15 a
16 podmínky výběrového řízení k prodeji podniku dlužníka; zajištěný věřitel č. 1506 se zdržel hlasování. Se shodným výsledkem hlasování (včetně zdržení se
hlasování věřitele č. 1506) schválil dne 11. srpna 2011 věřitelský výbor záměr
prodat podnik dlužníka jedinou smlouvou mimo dražbu na základě výběrového
řízení uskutečněného podle dokumentace k výběrovému řízení obsahující jeho
podmínky včetně příloh a znění smlouvy o prodeji podniku, tak jak byla
předložena věřitelskému výboru dne 10. srpna 2011. 6/ Usnesením ze dne 17. srpna 2011, č. j. MSPH 60 INS 628/2011-B-507, schválil
insolvenční soud prodej podniku dlužníka jedinou smlouvou na základě výběrového
řízení v souladu s dokumentací výběrového řízení schválenou věřitelským výborem
dne 11. srpna 2011. 7/ Ve výběrovém řízení podal nejvyšší nabídku ve výši 3 810 000 000 Kč druhý
žalovaný (SAZKA a. s.; dříve SAZKA sázková kancelář, a. s.) a stal se vítězem
výběrového řízení. Nabídka společnosti PENTA INVESTMENTS LIMITED (dále také jen
„společnost P“) ve výši 4 650 000 000 Kč ze dne 23. září 2011 nebyla podána v
rámci výběrového řízení. 8/ Věřitelský výbor schválil usnesením ze dne 26. září 2011 hlasy věřitelů č. 1, 3, 8 a 15, aby první žalovaný uzavřel smlouvu o prodeji podniku s vítězem
výběrového řízení, druhým žalovaným, a to za kupní cenu ve výši 3 810 000 000
Kč. Proti hlasoval věřitel č. 16, zajištěný věřitel č. 1506 se zdržel hlasování. 9/ Usnesením ze dne 29. září 2011, č. j.
MSPH 60 INS 628/2011-B-596, schválil
insolvenční soud prodej podniku dlužníka vítězi výběrového řízení. 10/ Smlouvu o prodeji podniku dlužníka uzavřeli žalovaní dne 26. září 2011. 11/ Usnesením ze dne 11. ledna 2012, č. j. MSPH 60 INS 628/2011-B-692, vyslovil
insolvenční soud souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení majetku tvořícího předmět
zajištění zajištěnému věřiteli č. 1506. Proti tomuto usnesení podal věřitel
Gladiolus, a. s. (dále jen „věřitel G“) odvolání, k němuž se zajištěný věřitel
č. 1506 vyjádřil tak, že navrhl jeho odmítnutí či zamítnutí. 12/ Žalobce c/ podal žalobu na vyloučení finančních prostředků ze soupisu
majetkové podstaty; insolvenční soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. července
2012, č. j. 60 ICm 2352/2011-109. K odvolání žalobce c/ Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 10. ledna 2013, č. j. 101 VSPH 307/2012-151, rozsudek
insolvenčního soudu potvrdil. Dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud
odmítl usnesením ze dne 27. června 2013, „sp. zn. 29 Cdo 13/2013“ (správně jde
o usnesení sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejné jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Insolvenční soud nejprve dovodil, že žalobci jsou věcně legitimováni k podání
žaloby. Podle jeho názoru žalobci nemuseli tvrdit a prokazovat naléhavý právní
zájem, neboť v dané věci nejde o obecnou žalobu dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nýbrž o žalobu, u které
naléhavý právní zájem na určení vyplývá přímo ze zvláštního právního předpisu,
konkrétně z § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona). Podle insolvenčního soudu do okruhu osob
oprávněných k podání žaloby patří všechny osoby, které mohou být dotčeny
prodejem mimo dražbu. Zájem věřitele na co největším výtěžku z prodeje
dlužníkova majetku v sobě tak dle soudu „automaticky nese“ i naléhavý právní
zájem na určení neplatnosti smlouvy, a tento není nutné zvlášť dokazovat. Následně insolvenční soud posuzoval platnost žalobou zpochybněné smlouvy. K
jednotlivým (mezi účastníky řízení sporným) právním otázkám přijal tyto závěry. K otázce, zda se podmínka souhlasu schůze věřitelů s nabýváním majetku z
majetkové podstaty dle § 295 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona vztahuje i
na osoby blízké členům věřitelského výboru (a jejich náhradníků) či na osoby s
nimi tvořící koncern (k čemuž podle žalobců došlo v dané věci), insolvenční
soud uzavřel, že výčet výjimek dle § 295 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je
taxativní a nelze jej extenzivním výkladem libovolně rozšiřovat. Proto uzavřel,
že na osoby blízké členům věřitelského výboru (jejich náhradníků) či na osoby s
nimi tvořící koncern zákaz dle § 295 insolvenčního zákona nedopadá. Tyto osoby
proto mohou volně bez souhlasu schůze věřitelů nabývat majetek z majetkové
podstaty dlužníka. K otázce, zda smí členové věřitelského výboru hlasovat ve vlastní věci či ve
věci osoby, s níž tvoří koncern, insolvenční soud uvedl, že dle § 56 až § 67
insolvenčního zákona upravujících hlasování ve věřitelském výboru takový zákaz
dán není. Žalobci poukazovaná úprava § 53 insolvenčního zákona se vztahuje
pouze na hlasování na schůzi věřitelů a není aplikovatelná na hlasování ve
věřitelském výboru.
Otázku, zda mohlo dojít k platnému uzavření sporné smlouvy bez pokynu či
souhlasu zajištěného věřitele č. 1506, uzavřel insolvenční soud tak, že z
výkladu § 293 insolvenčního zákona vyplývá, že zajištěný věřitel je oprávněn a
nikoli povinen udělit pokyn ohledně zpeněžení majetku, kterým je zajištěna jeho
pohledávka. K tomu doplnil, že zajištěný věřitel byl o svém právu udělit pokyn
informován, po celou dobu řízení daný prodej mimo dražbu nenapadl a nenapadl
ani usnesení o vydání výtěžku zpeněžení, když dokonce (k odvolání věřitele G)
vyjádřil podporu tomuto usnesení. Insolvenční soud tak měl za to, že dobrovolné
nevyužití daného práva zajištěným věřitelem č. 1506 nemůže mít za následek
neplatnost zpochybněné smlouvy. Na otázku, zda uzavření smlouvy o prodeji podniku bránila žaloba žalobce c/ na
vyloučení finančních prostředků z majetkové podstaty, odpověděl insolvenční
soud tak, že smyslem § 225 odst. 4 insolvenčního zákona je zejména ochránit
individuálně určený majetek dlužníka, který by prodejem z majetkové podstaty
mohl být nenávratně ztracen. Vylučovací žalobou se naproti tomu nelze domáhat
vyloučení individuálně neurčených peněžních prostředků z majetkové podstaty. K
tomu insolvenční soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne
30. května 2002 sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29
Cdo 1560/2008), s tím, že výsledek excindačního sporu byl předvídatelný. Insolvenční soud konečně posuzoval, zda došlo k porušení zásady maximalizace
uspokojení věřitelů, a to buď tím, že výběrové řízení mělo nevhodné a
nepřiměřené podmínky, nebo z důvodu existence nominálně vyšší nabídky
společnosti P, či z důvodu následného prodeje majetkového podílu ovládající
osobě nabyvatele podniku za cenu vyšší, než kolik činila kupní cena podle
zpochybněné smlouvy. Přitom uzavřel, že napadená smlouva není neplatná pro
rozpor se zásadami dle § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Tvrzení o nevhodných
a nepřiměřených podmínkách měl za pouhou spekulaci, která nebyla nijak
konkrétně prokázána. Poukázal na to, že výběrové řízení proběhlo v souladu s
podmínkami schválenými věřitelským výborem i insolvenčním soudem a smlouva byla
uzavřena s vítězem výběrového řízení. K nabídce společnosti P, jíž
argumentovali žalobci, insolvenční soud uvedl, že tato společnost se odmítla
účastnit schváleného výběrového řízení a její nabídku tak nelze považovat za
nabídku, která by zakládala důvod neplatnosti uzavřené smlouvy. Podle
insolvenčního soudu by opačný výklad vedl k naprosté právní nejistotě při
zpeněžování majetkové podstaty mimo dražbu, neboť by jakýkoli zájemce mohl
schválené podmínky obcházet a podáváním nominálně vyšší nabídky mimo schválené
podmínky prodeje mařit zpeněžování majetkové podstaty a porušovat dobrou víru
uchazečů, kteří podmínky výběrového řízení splnili. Porušení zásad dle § 5 písm.
a/ insolvenčního zákona nemohla dle insolvenčního
soudu prokázat ani majetková transakce v mateřské struktuře druhého žalovaného
v prosinci roku 2012, neboť platnost smlouvy se posuzuje k okamžiku jejího
uzavření (včetně posouzení hodnoty podniku). Jakákoli následná transakce s
akciemi společnosti (podle žalobců měla společnost STARBRITE INVESTMENTS
LIMITED, ovládající druhého žalovaného, prodat polovinu podílu skupině KKCG), o
více než rok později (a její hodnota) proto nemůže mít vliv na posouzení
platnosti prodeje podniku. K tomu insolvenční soud dodal, že z tvrzení žalobce
c/ se navíc nepodává, jaká aktiva společnost STARBRITE INVESTMENTS LIMITED v
době uskutečnění transakce vlastnila a co všechno se promítlo do její ceny. Insolvenční soud proto uzavřel, že smlouva o prodeji podniku mimo dražbu ze dne
26. září 2011 byla mezi žalovanými uzavřena platně. K odvolání všech žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud považoval skutkové a právní závěry insolvenčního soudu za správné
a vyčerpávající. Měl za to, že uzavření napadené smlouvy předcházel řádný
souhlas věřitelského výboru a insolvenčního soudu. Proces předcházející
uzavření smlouvy odpovídal zákonu a smlouva je tak platná. K tomu odvolací soud doplnil, že mezi účastníky byl sporný především výklad §
295 odst. 2 insolvenčního zákona. Odvolací soud považoval za určující
gramatický a logický výklad označeného ustanovení, z něhož plyne, že majetek z
majetkové podstaty podle § 295 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nesmí nabývat
dlužník a další taxativně vyjmenované osoby; v případě členů věřitelského
výboru a jejich náhradníků pokud s tím nevysloví souhlas schůze věřitelů. Podle
odvolacího soudu nelze výkladem dovodit, že by ustanovení dopadalo i na osoby
blízké nebo osoby tvořící s nimi koncern. Pokud by tomu tak mělo být,
zákonodárce by to v uvedeném ustanovení nepochybně vyjádřil, stejně jako to
učinil v případě nepodmíněného zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty dle
§ 295 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona. Dále pak poukázal na to, že členu
či náhradníku věřitelského výboru není zakázáno nabývat majetek náležející do
majetkové podstaty. Pouze je pro platnost vedle souhlasů dle § 289 odst. 1
insolvenčního zákona vyžadováno, aby takové nabytí odsouhlasila také schůze
věřitelů. Žalobci prosazovaný výklad § 295 odst. 2 insolvenčního zákona
odvolací soud považoval za extenzivní, s tím, že jejich závěr o tom, že
primární je účel právní normy, v tomto konkrétním případě nesdílí. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podali
dovolání žalobci b/ a c/, oba shodně uvádějíce, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhujíce, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně žalobce b/ nesouhlasí s výkladem § 295 odst. 2 písm. f/ insolvenčního
zákona odvolacím (potažmo i insolvenčním) soudem. Podle dovolatele je takový
výklad v přímém rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení, podle níž
musí být řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen
nebo nedobrovolně zvýhodněn a aby se dostalo rychlého, hospodárného a co
nejvyššího uspokojení věřitelů. Současně namítá i porušení zásady o stejném a
obdobném postavení věřitelů, kteří mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Poukazuje na to, že je třeba při interpretaci sporného ustanovení přistoupit
též k účelovému výkladu, nikoliv pouze k výkladu gramatickému. Míní, že absence
ustanovení zakazujícího nabytí majetku z majetkové podstaty osobám blízkým
členům věřitelského výboru a jejich náhradníků a osobám tvořících s nimi
koncern je pouhá mezerovitost zákona, kterou je třeba překonat extenzivním
teleologickým výkladem. S odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2010, sen. zn. 1
VSPH 642/2010, má za to, že zásady uvedené v § 5 insolvenčního zákona mají být
respektovány vždy a za všech okolností a nesmí být dána přednost gramatickému
výkladu na úkor těchto základních zásad. Z jeho pohledu jde o čirý formalismus,
resp. o přepjatý formalismus (cituje nález Ústavního soudu ze dne 12. května
2004, sp. zn. I. ÚS 167/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod číslem 70, svazku 33, str. 197, který je – stejně jako další
rozhodnutí Ústavního soudu citovaná níže – veřejnosti dostupný též na webových
stránkách Ústavního soudu). Žalobce c/ zastává obdobný názor, tedy že je třeba dát přednost teleologickému
výkladu § 295 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona před výkladem striktně
gramatickým. Podle něho je účelem zkoumaného ustanovení, aby v něm uvedené subjekty nebyly
neoprávněně zvýhodněny oproti ostatním věřitelům, kteří funkci členů
věřitelského výboru a jejich náhradníků nezastávají. Tyto subjekty mají
informační převahu, která vyvolává značné rozdíly v postavení věřitelů, kteří
mají zájem o koupi zpeněžovaných majetkových hodnot, a ta je sama o sobě ze své
podstaty v rozporu s § 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Zákonodárce podle
dovolatele limitoval tyto věřitele právě rozhodnutím schůze věřitelů, čímž je
zamezeno zneužití informační převahy na straně věřitelského výboru. Poukazuje
současně i na hrozbu neoprávněného zneužití takové převahy při nastavení
podmínek prodeje, které by mohly umožnit zvýhodnění člena věřitelského výboru
tak, že by mohlo dojít k nepřímému uspokojení jeho pohledávky mimo insolvenční
řízení (tedy v rozporu s § 5 písm. d/ insolvenčního zákona). Členy věřitelského
výboru pak s odkazem na Americkou komisi pro cenné papíry nazývá dočasnými
insidery (osobami majícími o zájmové majetkové hodnotě důležité neveřejné
informace, jež jsou způsobilé přinést jim samým či osobám na ně napojeným
neoprávněnou výhodu – typicky v soutěži o tuto majetkovou hodnotu). Podle dovolatele je třeba § 295 insolvenčního zákona vykládat v obdobném
smyslu, jako byl v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2002, sp. zn.
1 Ko 351/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník
2003, pod číslem 15, vyložen § 67b zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Má tedy za to, že je třeba posuzované
ustanovení vyložit extenzivně teleologicky a dosáhnout tak jeho cíle, smyslu a
účelu. Vyslovuje názor, že je nutné hledat ústavně konformní způsoby, aby slova
právního předpisu nestála proti jeho smyslu, přičemž odkazuje na § 2 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a důvodovou zprávu k němu. Dovolatel tedy míní, že podmínka souhlasu schůze věřitelů se musí z hlediska
jejího smyslu a účelu vztahovat i na osoby spřízněné se členy věřitelského
výboru či jejich náhradníky. V opačném případě by jim bylo umožněno daný
zákonný zákaz lehce obcházet prostřednictvím „nastrčených“ subjektů. Závěrem dovolatel upozorňuje na další důvod neplatnosti, který byl soudy
oslyšen, a to, že smlouva o prodeji podniku včetně postupu, který jejímu
sjednání předcházel, vykazuje znaky jednání in fraudem legis ve smyslu § 39
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“). Znaky
takového jednání spatřuje v tom, že „podnikatelské skupiny PPF a KKCG
prostřednictvím jimi kontrolovaných a jimi vlastněných subjektů tvořících
polovinu členů věřitelského výboru v daném insolvenčním řízení nabyly skrze
společnost představovanou druhým žalovaným, který je taktéž bezvýhradně
prostřednictvím dalších subjektů patřících do skupiny PPF a KKCG těmito
holdingy ovládán, celý podnik dlužníka“. Pokládá tak další otázku (vedle výkladu § 295 insolvenčního zákona), a to zda
by prokázání pravdivosti výše uvedeného tvrzení mělo bez dalšího (tj. za jinak
zcela shodně zjištěných okolností, jež průběh insolvenčního řízení provázely)
za následek absolutní neplatnost prodeje podniku dlužníka pro nedovolené
obcházení zákona dle § 39 obč. zák. K dovoláním se podáním ze dne 17. ledna 2015 (doručené Nejvyššímu soudu 18. února 2015) vyjádřil první žalovaný a podáním ze dne 11. listopadu 2014
(doručeným Nejvyššímu soudu 14. listopadu 2014) doplněným dne 14. října 2016
(doručeným Nejvyššímu soudu stejný den) pak i druhý žalovaný. Oba mají dovolání
za nepřípustná, případně za nedůvodná, navrhujíce shodně dovolání odmítnout,
nebo zamítnout. První žalovaný zejména uvádí, že co do právního základu je zde položena otázka
extenzivního výkladu zákonného zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty
dlužníka představující výjimku z obecného pravidla, podle něhož může majetek z
majetkové podstaty nabývat kdokoli. Danou otázku výkladu výjimek dle jeho
názoru již Nejvyšší soud vyřešil, a to při výkladu § 67b ZKV v rozsudku ze dne
28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3310/2008 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 73; ústavní stížnost podanou
proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2875/09). Z něj první žalovaný zdůrazňuje pravidlo, že z povahy
výjimky plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a
lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována.
Přitom
poznamenává, že dané rozhodnutí Nejvyššího soudu překonává výše citovaný názor
Vrchního soudu v Praze vyjádřený v usnesení sp. zn. 1 Ko 351/2002. Dané závěry
pak považuje za aplikovatelné i při výkladu § 295 insolvenčního zákona. Má proto za nepřípustné, aby byl taxativní výčet osob dle § 295 extenzivně
rozšiřován. Kdyby zákonodárce chtěl či zamýšlel, aby se zákaz vyjádřený v
příslušné právní normě vztahoval i na jiné osoby a případy, nepochybně by tuto
skutečnost do textu zákona promítl. Konečně se první žalovaný vyjadřuje i k argumentaci ohledně neplatnosti smlouvy
o prodeji podniku pro obcházení zákona, když zpochybňuje určitost a konkrétnost
námitek dovolatele (žalobce c/) a má jeho postupy za kverulantské. Poukazuje na
standardnost výběrového řízení a celého prodeje podniku. Druhý žalovaný zásadně nesouhlasí s tím, že by otázka extenzivního výkladu §
295 odst. 2 písm. f/ dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Míní, že je třeba zkoumat to, zda se Nejvyšší soud již zabýval obecně možností
extenzivního výkladu ustanovení insolvenčního zákona (nebo zákona o konkursu a
vyrovnání), která obsahují výčet osob s omezením nabývat majetek z majetkové
podstaty dlužníka, a zda jsou taková rozhodnutí aplikovatelná i na výklad § 295
odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona. Dovozuje, že je třeba, aby pro
přípustnost dovolání nebyla kumulativně nalezena jak rozhodovací praxe k
výkladu § 295 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona, tak k samotnému
extenzivnímu výkladu jiných shora specifikovaných ustanovení upravujících
stejnou otázku. Stejně jako první žalovaný odkazuje druhý žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Cdo 3310/2008 a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září
2010, sp. zn. 29 Cdo 2547/2009, které se zabývají výkladem § 67b ZKV a v nichž
Nejvyšší soud nepřistoupil na extenzivní výklad daného ustanovení. Dále taktéž
poznamenává, že tato judikatura překonala výše citované usnesení Vrchního soudu
v Praze sp. zn. 1 Ko 351/2002. Podle druhého žalovaného jsou označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu plně aplikovatelná i na výklad § 295 insolvenčního
zákona, který rovněž stanoví výjimku z obecného pravidla, výslovně určuje okruh
osob a jako sankci porušení obsahuje absolutní neplatnost. K tomu druhý žalovaný doplňuje, že Nejvyšší soud zastává konstantně právní
názor, že výjimky nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze
v případech, pro něž byla výjimka konstruována, a to zejména s ohledem na
respektování principu ochrany práv nabytých v dobré víře (odkazuje na nález
Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod
číslem 307/2007 Sb.). Přitom cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září
2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 67/2009“), rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014. Obdobně pak má za to, že dovolání žalobce c/ nemůže být přípustné pro otázku
obcházení zákona dle § 39 obč.
zák., když podle něj obecnou aplikaci a podmínky
aplikace tohoto ustanovení Nejvyšší soud již opakovaně a konzistentně vyřešil. Proto má za to, že otázky nastíněné dovoláním byly již zodpovězeny dovolacím
soudem. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 1/ K dovoláním proti nákladovým výrokům. Přestože dovolatelé výslovně napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu,
ve vztahu k nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud
potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení v bodech IV., V. a
VI. výroku, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího
řízení) neobsahují dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelé nijak nezpochybňují
závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o
nákladech řízení a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Nadto dovolatelé ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezují přípustnost
dovolání. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání
je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání
ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se ani z
jednoho dovolání (posuzováno podle jejich obsahu) nepodává. Nejvyšší soud proto obě dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť neobsahují vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. 2/ K dovolání žalobce b/ proti části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé,
jímž byly potvrzeny body I. a III. výroku rozsudku insolvenčního soudu, a k
dovolání žalobce c/ proti části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jímž
byly potvrzeny body I. a II. výroku rozsudku insolvenčního soudu. Zkoumání, zda je dovolání v této části objektivně přípustné (v daném případě
podle § 237 o. s. ř.), předchází – ve smyslu § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a §
218 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K
podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím,
že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, ze dne 29. července
1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn.
29 Cdo 2290/2000,
uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze
dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 158). Při posuzování subjektivní přípustnosti dovolání nelze přehlédnout, že
dovolatelé napadají i první výrok rozsudku odvolacího soudu v části, ve které
potvrzuje zamítnutí žaloby žalobce a/ (bod I. výroku rozsudku insolvenčního
soudu). Stejně tak žalobce b/ napadá rozsudek odvolacího soudu v části, ve
které potvrzuje zamítnutí žaloby žalobce c/ (bod III. výroku rozsudku
insolvenčního soudu), a žalobce c/ napadá rozsudek odvolacího soudu v části, ve
které potvrzuje zamítnutí žaloby žalobce b/ (bod II. výroku rozsudku
insolvenčního soudu). Je tak zjevné, že dovolatelé napadají části rozsudku odvolacího soudu, které se
jich nedotýkají, dovolání tak nejsou ve výše uvedeném rozsahu subjektivně
přípustná a Nejvyšší soud obě dovolání i v těchto částech odmítl podle § 243c
odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř. 3/ K dovoláním proti zbývající části potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé. Dovolání jsou potud přípustná podle § 237 o. s. ř., neboť výkladem § 295
insolvenčního zákona se Nejvyšší soud dosud nezabýval. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se
proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláními –
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází. Pro danou věc jsou rozhodná níže citovaná ustanovení insolvenčního
zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. Podle § 5 insolvenčního zákona spočívá insolvenční řízení zejména na těchto
zásadách:
a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl
nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého,
hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;
b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné
postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;
c/ nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře
před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani
postupem insolvenčního správce;
d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich
pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. Podle § 60 odst. 1 insolvenčního zákona členové a náhradníci věřitelského
výboru jsou povinni při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí a
odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobili porušením svých
povinností nebo neodborným výkonem své funkce.
Společnému zájmu věřitelů jsou
při výkonu funkce povinni dát přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných
osob. Nabývat majetek z majetkové podstaty mohou jen se souhlasem schůze
věřitelů. Odpovídají i za své zaměstnance a jiné osoby, jejichž prostřednictvím
plnili či měli plnit své povinnosti. Podle § 295 insolvenčního zákona nesmí dlužník, osoby mu blízké a osoby, které
s ním tvoří koncern, nabývat majetek náležející do majetkové podstaty, a to ani
v případě, že k jeho zpeněžení došlo dražbou; tento majetek nesmí být na ně
převeden ani ve lhůtě 3 let od skončení konkursu. Právní úkony uskutečněné v
rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se vztahuje také na
a/ vedoucí zaměstnance dlužníka, podle § 33 odst. 3 a § 73 odst. 3 zákoníku
práce, a osoby jim blízké,
b/ osoby, které vykonávaly v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního
řízení nebo po jeho zahájení rozhodující vliv na provoz dlužníkova podniku nebo
podstatnou měrou ovlivňovaly jeho jinou majetkovou činnost,
c/ společníky dlužníka, je-li jím jiná obchodní společnost než akciová,
d/ akcionáře dlužníka, kterým je akciová společnost, pokud jim patří akcie
odpovídající více než desetině základního kapitálu,
e/ prokuristy dlužníka,
f/ členy a náhradníky věřitelského výboru, kterým schůze věřitelů neudělila
souhlas s nabytím majetku z majetkové podstaty (odstavec 2). Na návrh osob uvedených v odstavci 1 nebo v odstavci 2 písm. a/ až e/ a po
vyjádření věřitelského výboru může insolvenční soud v odůvodněných případech
povolit výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Má-li k nabytí
tohoto majetku dojít až po skončení konkursu, rozhodne o tomto návrhu
insolvenční soud samostatně a tuto výjimku může v takovém případě povolit i
osobám uvedeným v odstavci 2 písm. f/; proti jeho rozhodnutí může podat
odvolání jen osoba, která návrh podala (odstavec 3). Podle § 39 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) je neplatný právní
úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se
příčí dobrým mravům. V posuzované věci je podstatný především výklad § 295 insolvenčního zákona
(zejména jeho odstavce 2 písm. f/), který je stěžejním pro posouzení platnosti
napadené smlouvy o prodeji podniku mimo dražbu ze dne 26. září 2011. Jak přiléhavě uvádějí žalovaní, Nejvyšší soud se již obdobnou problematikou
zabýval při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, konkrétně pak jeho § 67b,
jenž zněl následovně:
Vedoucí pracovníci dlužníka a osoby jim blízké nesmějí při konkursu nebo
vyrovnání nabývat vlastnictví k věcem, jejichž vlastníkem byl při zahájení
řízení dlužník, a to ani v případě, že k jejich zpeněžení došlo dražbou. Tyto
věci nesmějí být na ně převedeny ani ve lhůtě tří let od skončení konkursu nebo
vyrovnání. Právní úkony uskutečněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné
(odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se vztahuje i na společníky dlužníka, je-li
jím veřejná obchodní společnost, komanditní společnost a společnost s ručením
omezeným, pokud společníci vykonávají funkci vedoucího pracovníka podle
odstavce 1.
Totéž platí pro společníky akciových společností, pokud působí v
jejich orgánech anebo vlastní akcie odpovídající více jak desetině základního
jmění společnosti. V odůvodněných případech může však soud rozhodnout o výjimce
(odstavec 2). V rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 3310/2008 a sp. zn. 29 Cdo 2547/2009 Nejvyšší soud
k výkladu § 67b ZKV formuloval a odůvodnil následující závěry:
1/ Zkoumané ustanovení bylo do zákona o konkursu a vyrovnání vtěleno s
účinností od 16. dubna 1993, novelou provedenou zákonem č. 122/1993 Sb. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu tohoto zákona (jenž byl v tomto ohledu přijat
v nezměněné podobě) cíl sledovaný zákonodárcem ve vztahu k osobám blízkým přímo
dlužníku (úpadci), který je fyzickou osobou, neozřejmuje. V její obecné části
se toliko uvádí, že „novela přináší ještě další změny. Nejdůležitější z nich
spočívají v řešení vztahu mezi konkursním řízením a privatizačním procesem a v
omezení možností vedoucích pracovníků úpadce (zastávajících managerské funkce)
při konkursním řízení.“ V bodu 16 zvláštní části důvodové zprávy se pak pouze
uvádí, že „omezení vedoucích pracovníků dlužníka sleduje, aby tito pracovníci
nemohli zneužívat svých speciálních znalostí o dlužníkově situaci a dále, aby
měli zájem na rychlém řešení úpadkové situace.“
2/ Jakkoli se nabízí (dovolatelem v citované věci prosazovaná) interpretace,
podle které zákaz, který postihuje nabývání majetku osobami blízkými vedoucím
pracovníkům dlužníka (úpadce) musí (za použití argumentu a maiori ad minus)
platit i pro osoby blízké samotnému dlužníku (úpadci), jenž je fyzickou osobou,
výše citovaná důvodová zpráva (byť kusá) takový výklad nepodporuje. Proti
uvedené interpretaci může na druhé straně stát i zákonodárcem výslovně
neprojevený záměr poskytnout členům dlužníkovy rodiny (a jiným osobám jemu
blízkým), aby se o nabytí „rodinného majetku“ ucházely. 3/ Ustanovení § 67b ZKV je výjimkou z obecného pravidla (z obecné úpravy, jež
osobám pojmenovaným v § 67b ZKV jinak nabývání majetku od dlužníka nezakazuje). Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím
způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka
konstruována (obdobně srov. např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/02). 4/ Požadavek restriktivního výkladu uvedeného ustanovení je posilován i tím, že
výslovně označuje za neplatný (v § 67b odst. 1 větě třetí ZKV) právní úkon,
jímž je nabýván majetek, jehož vlastníkem byl při zahájení konkursního řízení
dlužník, ke kterému došlo ještě ve lhůtě tří let od skončení konkursu nebo
vyrovnání a to bez ohledu na to, zda okolnosti zakládající neplatnost (např. to, zda jde o osobu blízkou vedoucímu zaměstnanci dlužníka) byly převodci v
době převodu známy. Při respektu k principu ochrany práv nabytých v dobré víře,
jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl.
ÚS 78/06,
uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.), tedy okruh osob, jež označené ustanovení
postihuje zákazem nabývání dlužníkova (úpadcova) majetku pod sankcí absolutní
neplatnosti právního úkonu, výkladem rozšiřovat nelze. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že ze stejných důvodů nelze výkladem
rozšiřovat ani okruh osob uvedených v § 295 (ve spojení s § 60 odst. 1 větou
třetí) insolvenčního zákona. Obdobně i zde jde o výjimku z obecného pravidla,
že jakýkoli subjekt může nabývat majetek z majetkové podstaty dlužníka bez
omezení. I v tomto případě platí, že daný výklad je posílen sankcí v podobě
absolutní neplatnosti právního úkonu učiněného v rozporu s tímto ustanovením
(platí pro insolvenční zákon ve znění do 31. prosince 2013). Ani zde tak nelze
vykládat výjimku rozšiřujícím způsobem (tedy nelze výkladem rozšiřovat výčet
subjektů uvedený v § 295 insolvenčního zákona). Závěr, že „výjimku z pravidla nelze vykládat rozšiřujícím způsobem“, je
přijímaný v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Ustálenost
judikatury Ústavního soudu v této otázce lze doložit např. těmito rozhodnutími:
Již zmiňovaným usnesením sp. zn. II. ÚS 624/02, nálezem sp. zn. I. ÚS 526/98,
uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 27, svazku
13, str. 203, usnesením ze dne 8. října 2002, sp. zn. II. ÚS 544/02,
uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 33, svazku
28, str. 429, nálezem ze dne 15. března 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 uveřejněným
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 57, svazku 36, str. 605,
či nálezem ze dne 27. září 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04, uveřejněným ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 184, svazku 38, str. 471. V judikatuře Nejvyššího soudu demonstrují ustálenost judikatury „k výjimce z
pravidla“ zejména tato rozhodnutí:
R 67/2009, usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné
pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010,
usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem
2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 6. listopadu
2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, usnesení ze
dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR
53/2012, uveřejněné pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
či usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3387/2013. Nejvyšší soud i na tomto místě především zdůrazňuje potřebu respektování
principu ochrany práv nabytých v dobré víře. Kdyby totiž výčet uvedený v § 295
insolvenčního zákona konečný nebyl, byl by tím otevřen prostor pro značnou
právní nejistotu, případně i ke zneužívání daného ustanovení pro prodlužování
insolvenčního řízení.
Výklad nabízený dovolateli je (oproti jejich mínění) v rozporu se základními
zásadami insolvenčního řízení, zejména s § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Vzhledem k právní nejistotě by totiž mohl vést k nespravedlivému poškození
účastníků insolvenčního řízení (i práv třetích osob – nabyvatelů majetku z
majetkové podstaty) a rovněž i k ohrožení cíle sledovaného insolvenčním řízením
(aby bylo insolvenční řízení vedeno hospodárně a rychle). Pro rozšiřující výklad ostatně nelze najít oporu ani v důvodové zprávě k
vládnímu návrhu insolvenčního zákona. K § 60 důvodová zpráva uvádí, že
„ustanovení § 60 odst. 1 formuluje obecné požadavky na činnost členů a
náhradníků věřitelského výboru. Přitom se (v § 60 odst. 1 větě druhé) výslovně
formuluje zásada, podle které společnému zájmu věřitelů je člen nebo náhradník
věřitelského výboru povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními
i před zájmy jiných osob. Omezuje se i právo členů a náhradníků věřitelského
výboru nabývat majetek z majetkové podstaty (§ 60 odst. 1 věta třetí, § 295
odst. 2 písm. f/)“. K § 295 pak lze zjistit, že „konečně osnova doplňuje úpravu
zpeněžení o ustanovení § 295, kterým zakazuje (pod sankcí neplatnosti), aby při
zpeněžení nabývali majetek dlužník a osoby jemu blízké nebo s ním jinak
majetkové propojené anebo (bez odpovídajícího souhlasu schůze věřitelů) členové
nebo náhradníci věřitelského výboru.“
Pro závěr, že § 295 insolvenčního zákona obsahuje výčet taxativní, pak svědčí i
systematika daného ustanovení, když, jak přiléhavě vystihl již odvolací soud, v
odstavci druhém pod písmenem a/ jsou vedle vedoucích zaměstnanců dlužníka,
jejichž pracovní poměr se zakládá volbou nebo jmenováním, uvedeny i osoby jim
blízké, což u osob dle písmena f/ již uvedeno není. Daný závěr pak posiluje i
ta skutečnost, že norma dle § 295 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona se
vyskytuje současně i ve výše zmiňovaném § 60 odst. 1 větě třetí (i když bez
sankce neplatnosti), která taktéž hovoří pouze o členech věřitelského výboru a
jejich náhradnících a nikoli o dalších osobách. Je tak zjevné, že zákonodárce
dokonce danou normu do zákona zakomponoval dvakrát se shodným výčtem adresátů –
tedy členů věřitelského výboru a jejich náhradníků. O rozšíření zákazu a podmínek dle § 295 insolvenčního zákona tak lze uvažovat
pouze de lege ferenda, nikoli však v rovině extenzivního výkladu a „doplnění“
normy aplikací práva soudy. Nejvyšší soud tedy nemá za důvodné námitky dovolatelů koncentrující se do
závěru o nutnosti extenzivního výkladu § 295 insolvenčního zákona. Právní
posouzení této otázky odvolacím soudem je správné. Zbývá se vypořádat s dovolací námitkou žalobce c/, že napadená smlouva by měla
být neplatná pro obcházení zákona, jeho smyslu a účelu dle § 39 obč. zák. Nejvyšší soud předesílá, že výše uvedené závěry (učiněné při výkladu § 295
insolvenčního zákona) nebrání posouzení, zda úmyslem (záměrem) obou smluvních
stran při uzavření smlouvy o prodeji podniku mimo dražbu nebylo dosáhnout
výsledku, jenž obchází zákon.
Takový úmysl spočívá ve vyloučení závazného
pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný,
v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva
nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo
chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou
nepředvídaného a nežádoucího. Jinak řečeno, zákon je obcházen tehdy, směřuje-li
právní úkon k důsledkům, které sice výslovně zakázány nejsou, ale jejichž
nepřípustnost lze dovodit ze smyslu a účelu zákonné úpravy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, uveřejněný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47, svazku 30, str. 9,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99,
jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo
1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod
číslem 134, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo
1772/2004, uveřejněný pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo
1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo
1002/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2009, pod
číslem 54, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo
2531/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3796/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo
2992/2009, uveřejněný pod číslem 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V dané věci však takový úmysl smluvních stran ze skutkového stavu, z něhož při
svém rozhodování vyšel odvolací soud, neplyne. Obcházení zákona bez dalšího
nemůže vyplývat pouze z toho, že podnik dlužníka měl nabýt subjekt v koncernu
se členy věřitelského výboru, jak tvrdí dovolatel – žalobce c/. Takový výklad
neobstojí již proto, že by vedl právě k rozšíření výčtu subjektů dle § 295 (ve
spojení s § 60 odst. 1 věty třetí) insolvenčního zákona. Jinak řečeno, takový
výklad by popíral výše zdůvodněnou taxativnost zákonného výčtu osob, jichž se
týká omezení při nabývání majetku z majetkové podstaty. Nepřijatelně
(extenzivně) by (jen jiným způsobem) rozšiřoval zákonem stanovené omezení. Jinak řečeno, pro závěr, zda nabytím majetku není obcházen zákonný zákaz
(omezení) při nabývání majetku z majetkové podstaty, není podstatné jen to, v
jakém postavení vůči členu věřitelského výboru je osoba, která nabývá majetek z
majetkové podstaty, ale zda jednání této osoby a dotčeného člena věřitelského
výboru nesměřuje k tomu, aby prostřednictvím této osoby v konečném důsledku
majetek z majetkové podstaty nabyl člen věřitelského výboru, aniž by před
uzavření smlouvy o nabytí majetku požádal o vyslovení souhlasu s takovým
nabytím majetku schůzi věřitelů.
Nic konkrétního, z čeho by bylo možné
dovozovat na naplnění takového úmyslu, pro který by mělo dojít při podpisu
inkriminované smlouvy o prodeji podniku k obcházení zákona, dovolatelé
netvrdili a netvrdí. Ani tuto námitku tak Nejvyšší soud nemá za důvodnou. Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud obě
dovolání podle ustanovení § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl. Výroky o nákladech dovolacího řízení se opírají o § 243c odst. 3 větu první, §
224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců b/ a
c/ byla zčásti odmítnuta a ve zbytku zamítnuta, čímž žalovaným vzniklo právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby, která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100
Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3
o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení za
jeden právní úkon částku 4 114 Kč. Prvnímu žalovanému tak byla přiznána náhrada
nákladů dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 17. ledna 2015), a druhému žalovanému ve výši 8
228 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. listopadu
2014 a jeho doplnění ze dne 14. října 2016). K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle
advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. prosince 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu