MSPH 60 INS 628/2011 160 ICm 4633/2015 29 ICdo 159/2023-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25723758, zastoupeného JUDr. Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, PSČ 397 01, proti žalovanému JUDr. Josefu Cupkovi, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka SALEZA, a. s., zastoupenému Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 ICm 4633/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SALEZA, a. s., se sídlem v Praze 9, K Žižkovu 851, PSČ 190 93, identifikační číslo osoby 47116307, vedené u Městského v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 628/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 160 ICm 4633/2015, 101 VSPH 495/2019-249 (MSPH 60 INS 628/2011),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 1. dubna 2019, č. j. 160 ICm 4633/2015-165, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce (Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o.) v celkové výši 18 278 482,10 Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. pohledávka č. 1 ve výši 334 776 Kč, pohledávka č. 2 ve výši 4 135 517 Kč, pohledávka č. 3 ve výši 713 383,50 Kč, pohledávka č. 4 ve výši 1 205 193,60 Kč a pohledávka č. 5 ve výši 11 889 612 Kč, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka SALEZA, a. s., nebo pohledávkou jí na roveň postavenou (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému (JUDr. Josefu Cupkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradě nákladů řízení částku 22 808,50 Kč (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku ohledně pohledávky č. 1 a 2 tak, že se určuje, že dílčí pohledávky č. 1 a 2 jsou pohledávkami za majetkovou podstatou (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 22 557 Kč (druhý výrok).
3. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, č. j. 160 ICm 4633/2015, 101 VSPH 495/2019-196 (MSPH 60 INS 628/2011), jímž Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil (zamítavý) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 1. dubna 2019 – Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 57/2020, odmítl dovolání v rozsahu, v němž žalobce brojil proti části první výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně pohledávek č. 3, 4 a 5; jinak rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve věci samé tak byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ohledně dílčích pohledávek č. 1 a 2.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení 168 odst. 1 a 2 a § 169 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – konstatoval, že postup podle § 203a insolvenčního zákona je možný i tehdy, je-li mezi věřitelem a osobou s dispozičním oprávněním vedle sporu o pořadí také spor o pravost nebo výši uplatněné pohledávky. V takovém řízení však nelze posuzovat, zda pohledávky jsou existentní. Proto se odvolací soud nezabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení, ani nezkoumal, zda předmět leasingu žalovaný vrátil opožděně a „zda v důsledku toho vzniklo na straně majetkové podstaty dlužníka na úkor žalobce“ bezdůvodné obohacení.
5. Dále odvolací soud uvedl, že podle tvrzení žalobce dílčí pohledávka č. 1 vznikla „z důvodu, že ačkoliv operativní leasing skončil ke dni 31. srpna 2011, vydal žalovaný předmět leasingu v poškozeném a bez dalších nutných oprav nepoužitelném stavu až dne 30. listopadu 2011“. Dílčí pohledávku č. 2 žalobce vymezil skutkově shodně, pouze s tím rozdílem, že leasingová smlouva zanikla výpovědí již ke dni 27. srpna 2011. Podle žalobce se dlužník bezdůvodně obohatil na úkor žalobce, když předměty leasingu užíval i po skončení leasingových smluv.
6. Odvolací soud poté, co zdůraznil, že je vázán názorem Nejvyššího soudu obsaženým v rozsudku ze dne 30. června 2022 (z něhož citoval některé pasáže), dospěl k závěru, podle něhož se žalobce důvodně domáhá určení pohledávek č. 1 a 2 jako pohledávek za majetkovou podstatou, respektive jim na roveň postavených. Bude-li totiž zjištěno, že tyto pohledávky jsou pohledávkami existentními (což není předmětem tohoto řízení), budou uspokojovány v režimu pohledávek za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho prvnímu výroku) podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Konkrétně jde o tyto otázky: [1] Má insolvenční soud při rozhodování o určení pořadí pohledávky předběžně posoudit, zda uplatnění pohledávky způsobem předvídaným v § 203 odst. 1 ve spojení s § 203a odst. 1 insolvenčního zákona nepředstavuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)? [2] Nemá být výrok rozhodnutí o určení pořadí pohledávky formulován podmiňovacím způsobem?
9. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že opomněl posoudit, zda se žalobce nedopustil zjevného zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. V uvedených souvislostech tvrdí, že žalobce v závěrečné fázi insolvenčního řízení uplatnil „zřejmě účelové naprosto neexistentní pohledávky za majetkovou podstatou“. Dle dovolatele počínání žalobce od počátku představovalo snahu domoci se pro sebe výhodnějšího postavení a získat vyšší plnění, než by mu náleželo v insolvenčním řízení.
10. Dovolatel zastává názor, že výrok rozsudku určujícího pořadí pohledávky by měl být formulován podmiňovacím způsobem. Potud uvádí, že výrok „určuje se, že pohledávka č. 1 a pohledávka č. 2 jsou pohledávkami za majetkovou podstatou“, v sobě implicitně obsahuje tvrzení o existenci pohledávky, přičemž o existenci pohledávky nebylo v řízení (ani předběžně) rozhodováno.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
12. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového
vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Řečené platí tím více, jestliže dovoláním nebylo zpochybněno řešení žádné z otázek, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu.
15. Napadené rozhodnutí se zabývá otázkou, zda pohledávka žalobce z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého pozdním vrácením poškozeného předmětu operativního leasingu je pohledávkou za majetkovou podstatou [zda má takové (přednostní) pořadí].
16. Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru (který napadené rozhodnutí respektuje), že pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávkami se zvláštním právem přednosti (srov. § 168 odst. 3 a § 169 odst. 3 insolvenčního zákona), které se v insolvenčním řízení uplatňují jiným způsobem (než přihláškou) [§ 203 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona]. Případný spor o to, zda taková pohledávka v právu vůbec existuje, případně v jaké výši, se vede na základě žaloby o (s)plnění podané věřitelem, který ji uplatňuje (žalobcem), proti osobě s dispozičními oprávněními jako žalovaným u obecného soudu (nejde o incidenční spor) [§ 203 odst. 4 věta první insolvenčního zákona)]. U takové pohledávky není posouzení její pravosti nebo výše vyhrazen zvláštní (incidenční) spor o příslušné určení (o určení pravosti nebo výše pohledávky), nýbrž obecný spor o splnění povinnosti (u peněžité pohledávky spor o její zaplacení). Posouzení, zda jde o pohledávku s takovým právem přednosti (zda pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, nebo zda pohledávka je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), tedy posouzení (přednostního) pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, však stále (výlučně) zůstává v rukou insolvenčního soudu (srov. § 203a odst. 1 insolvenčního zákona). I v takovém případě jde o incidenční spor dle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (srov. § 203a odst. 2 insolvenčního zákona), vedený na základě žaloby, kterou věřitel vždy podává proti insolvenčnímu správci (srov. § 203a odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona); srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. Dovolání však otevírá problematiku, zda ve sporu o určení pořadí pohledávky insolvenční soud posuzuje otázku zjevného zneužití práva žalobcem spočívajícím v uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou. Tuto otázku odvolací soud (ani insolvenční soud) neřešil a ani řešit neměl, neboť otázkou odepření plnění na pohledávku z důvodu zjevného zneužití práva věřitelem se lze ve shora uvedeném smyslu zabývat až v rámci (případného) řízení o žalobě na plnění. Pro rozhodnutí o žalobě o charakter (pořadí) pohledávky tato otázka význam nemá. Pouze nad rámec řečeného lze dodat, že dovolatel výslovnou námitku zneužívajícího jednání žalobce, jemuž by v režimu § 8 o. z. měla být odepřena ochrana, v dosavadním řízení nevznesl (viz zejména vyjádření k žalobě z 8. dubna 2016, jednání před insolvenčním soudem dne 28. ledna 2019 a 25. března 2019, vyjádření k odvolání z 8. července 2019, jednání před odvolacím soudem dne 7. listopadu 2019 a 24. listopadu 2022, vyjádření k dovolání z 30. března 2020).
18. K řešení právní otázky, zda výrok rozhodnutí o určení pořadí pohledávky nemá být formulován podmiňovacím způsobem, není dovolání přípustné již proto, že negativní odpověď na danou otázku plyne přímo z povahy věci (je triviální). Výsledkem sporu o pořadí uplatněné pohledávky (§ 203a a § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je pro úspěšného věřitele rozhodnutí insolvenčního soudu, jehož výrokem je určeno, že jeho pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Výrok rozhodnutí insolvenčního soudu o přednostním pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení nelze vázat na podmínku, zda (a jak) nalézací soud rozhodne o žalobě věřitele o zaplacení pohledávky. Potud Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že formulace výroku „určuje se, že pohledávka č. 1 a pohledávka č. 2 jsou pohledávkami za majetkovou podstatou“ v sobě implicitně zahrnuje též závěr o existenci pohledávek.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu