MSPH 60 INS 628/2011
160 ICm 4633/2015
29 ICdo 57/2020-232
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Antala
Staška 2027/79, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25723758, zastoupeného
Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, PSČ
397 01, proti žalovanému JUDr. Josefu Cupkovi, se sídlem v Praze 2, Trojanova
18, PSČ 120 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka SALEZA, a. s., zastoupenému
Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze, Na příkopě 583/15, PSČ 110
00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
160 ICm 4633/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SALEZA, a.
s., se sídlem v Praze 9, K Žižkovu 851, PSČ 190 93, identifikační číslo osoby
47116307, vedené u Městského v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 628/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu
2019, č. j. 160 ICm 4633/2015, 101 VSPH 495/2019-196 (MSPH 60 INS 628/2011), t
a k t o :
I. Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. listopadu 2019, č. j. 160 ICm 4633/2015, 101 VSPH 495/2019-196
(MSPH 60 INS 628/2011), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 1. dubna 2019, č. j. 160 ICm 4633/2015-165, v bodě I. výroku
ohledně pohledávek č. 3, 4 a 5, se odmítá.
II. Jinak se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 1. dubna 2019, č. j. 160 ICm 4633/2015-165, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení, že
pohledávka žalobce (Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o.) v celkové výši 18 278
482,10 Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. pohledávka č. 1 ve výši 334 776 Kč,
pohledávka č. 2 ve výši 4 135 517 Kč, pohledávka č. 3 ve výši 713 383,50 Kč,
pohledávka č. 4 ve výši 1 205 193,60 Kč a pohledávka č. 5 ve výši 11 889 612
Kč, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka SALEZA, a. s., nebo
pohledávkou jí na roveň postavenou (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit
žalovanému (JUDr. Josefu Cupkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka) na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22 808,50 Kč (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:
[1] Dne 27. července 2006 uzavřel žalobce s dlužníkem smlouvu o
operativním leasingu č. 77860606 (dále též jen „leasingová smlouva č. 1“) a dne
16. března 2007 smlouvu o operativním leasingu č. 85370107 (dále též jen
„leasingová smlouva č. 2“). Smluvní podmínky k leasingovým smlouvám obsahují
ujednání, dle kterého smlouva skončí (i) prohlášením konkursu na majetek
dlužníka a dlužník je povinen vydat předmět leasingu ve lhůtě uvedené ve
výpovědi nebo v dohodě o ukončení leasingu.
[2] Vyhláškou ze dne 17. ledna 2011 oznámil insolvenční soud zahájení
insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Následně insolvenční soud usnesením
ze dne 29. března 2011, č. j. MSPH 60 INS 628/2011-A-153, zjistil úpadek
dlužníka a usnesením ze dne 27. května 2011, č. j. MSPH 60 INS 628/2011-B-244,
zamítl návrh na řešení úpadku dlužníka reorganizací a prohlásil konkurs na jeho
majetek.
[3] Přihláškou pohledávky P1774 žalobce přihlásil do insolvenčního
řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky v celkové výši 91 003 474,20 Kč
sestávající z 12 dílčích pohledávek, zejména z pohledávky č. 6 v celkové výši
12 305 391 Kč s odkládací podmínkou, že pohledávka bude existovat pouze v
případě nevrácení, poškození či nadměrného opotřebení předmětu leasingu, dále z
pohledávky č. 11 v celkové výši 15 852 816 Kč s odkládací podmínkou, že
insolvenční správce odstoupí od smlouvy či tato jinak zanikne z důvodu
insolvenčního řízení a pohledávky č. 12 v celkové výši 6 814 900 Kč s odkládací
podmínkou, že insolvenční správce odstoupí od smlouvy či tato jinak zanikne z
důvodu insolvenčního řízení.
[4] Podáním ze dne 11. července 2011 žalobce vyzval žalovaného, aby
splnil leasingové smlouvy a předmět leasingu předal společnosti CYBERVIEW
TECHNOLOGY CZ. Předmět leasingu byl předáván postupně do 30. listopadu 2011.
[5] Dne 26. března 2015 (správně 30. března 2015) byla v insolvenčním
rejstříku zveřejněna konečná zpráva, která byla doplněna dne 8. dubna 2015.
Konečná zpráva obsahovala též přehled pohledávek všech nezajištěných věřitelů a
návrh na jejich uspokojení. Dne 22. května 2015 podal žalobce námitky proti
konečné zprávě. Stanovisko žalovaného z 29. června 2015 k námitkám, včetně
námitek žalobce, obsahuje odkaz na souhlasné prohlášení žalobce a žalovaného ze
dne 18. prosince 2012. V něm žalovaný uznal částečné splnění podmínky u
pohledávky č. 6 ve výši 713 383,50 Kč a zahrnul ji do konečné zprávy.
[6] Dne 31. srpna 2015 žalobce „vyrozuměl žalovaného o uplatnění“
pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň.
Přílohu podání tvořilo odborné posouzení o výši škody uplatněné jako pohledávka
za majetkovou podstatou. K tomu žalovaný ve vyjádření ze dne 29. října 2015
odkázal na své vyjádření k námitkám žalobce, s tím, že tyto pohledávky
neexistují.
[7] Usnesením ze dne 2. listopadu 2015 insolvenční soud žalobce vyzval k
podání žaloby dle § 203a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona).
3. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na § 7, § 168 odst. 2
písm. g/ a h/, § 169 odst. 1 písm. f/, § 203 odst. 4 a § 203a odst. 1
insolvenčního zákona a § 397 a § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a závěry „rozhodnutí NSČR“ sp. zn. 25 Cdo
5058/2008 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011) a
„rozhodnutí NSČR“ sp. zn. 25 Cdo 2758/2004 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. února 2006) [které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu] ? nejprve
konstatoval, že žalobce nepodal žalobu u obecného soudu, ale žalobu na určení
pořadí pohledávek podal na základě výzvy soudu dle § 203a insolvenčního zákona.
V daném řízení se nerozhoduje o existenci uplatněných pohledávek, nýbrž o tom,
zda pohledávky mají zvýhodněné pořadí. Dále insolvenční soud uvedl, že „celý
předmět leasingu“ dle leasingových smluv č. 1 a 2 byl předán do 30. listopadu
2011. Subjektivní promlčecí lhůta dle § 397 obch. zák. tak začala běžet 1.
prosince 2011 a skončila 1. prosince 2015. V této době žalobce mohl uplatnit
tvrzenou škodu u obecného soudu nebo u rozhodce (sjednána byla rozhodčí
doložka), což neučinil. Žalobu v této věci podal až po uplynutí promlčecí doby
(3. prosince 2015). Insolvenční soud poté dovodil, že žalobcem uplatněné
pohledávky nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou nebo pohledávkami jim
postaveným na roveň dle § 168 a § 169 insolvenčního zákona, když ke vzniku
případné škody došlo před zjištěním úpadku dlužníka a žalobce pohledávky
správně přihlásil jako pohledávky podmíněné. Dodal, že „případný nárok jako
pohledávky za podstatou“ je též promlčen.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobci zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok).
5. Odvolací soud – cituje § 168 odst. 1 a 2, § 169 odst. 1 insolvenčního
zákona a odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018,
sp. zn. 29 ICdo 23/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017,
sp. zn. 29 Cdo 2805/2015 – především přisvědčil insolvenčnímu soudu v úsudku,
že v řízení nelze posuzovat existenci pohledávek; jeho účelem je zkoumat
výhradně pořadí pohledávek. Proto se insolvenční soud nadbytečně zabýval
promlčením pohledávek. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že nedůvodnost
žaloby vyplývá již ze samotných skutkových tvrzení žalobce. Tato tvrzení shrnul
v odstavci 21. takto:
[1] Pohledávka č. 1 vznikla žalobci z důvodu, že žalovaný vydal předmět
leasingu v poškozeném a bez dalších nutných oprav nepoužitelném stavu až 30.
listopadu 2011, ačkoliv operativní leasing skončil k 31. srpnu 2011.
[2] V zásadě shodně vymezil žalobce i pohledávku č. 2, pouze s tím rozdílem, že
leasingová smlouva zanikla výpovědí již 27. srpna 2011.
[3] Ohledně pohledávky č. 3 žalobce tvrdil vznik škody v důsledku toho, že
předmět leasingu z leasingové smlouvy č. 2 mu byl předán v poškozeném stavu.
[4] Pohledávky č. 4 a 5 žalobce vymezil jako ušlý zisk, k němuž došlo v
důsledku toho, že po dobu 9 měsíců od ukončení leasingových smluv (období
žalobce v doplnění vymezil od 1. prosince 2011 do 31. srpna 2012) nemohl využít
předměty leasingu v rámci nové akvizice.
K tomu odvolací soud dodal, že v podání z 28. února 2019 žalobce doplnil, že k
poškození předmětů leasingu došlo postupem žalovaného, který při jejich
demontáži jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře. V tomto podání žalobce též
připustil, že nároky ze sporných pohledávek a přihlášených pohledávek se mohou
prolínat. U jednání žalobce zdůraznil, že předměty leasingu měly být po
ukončení leasingových smluv vydány společnosti CyberView, která zajistila
jiného uživatele za stejných podmínek. K tomu však nemohlo dojít, jelikož
žalovaný „je zadržoval, resp. vydal poškozené a se značným zpožděním“.
6. Odvolací soud uzavřel, že (již) na základě uvedených žalobních
tvrzení (aniž by bylo třeba provádět další dokazování) lze přijmout závěr, že
sporné pohledávky nelze podřadit pod pohledávky vymezené v § 168 odst. 1 a 2
nebo v § 169 odst. 1 insolvenčního zákona. Zdůraznil přitom, že žalobce od
počátku řízení tvrdil, že jednotlivé sporné pohledávky vznikly v důsledku
protiprávního jednání žalovaného. Při prokázání těchto tvrzení by šlo o nároky
vůči insolvenčnímu správci plynoucí z § 37 insolvenčního zákona, které nemají
povahu pohledávek za majetkovou podstatou nebo pohledávek jim na roveň
postaveným.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho prvnímu výroku)
podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i
otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
9. Dovolatel především namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (v dovolání specifikované), když se nevypořádal s
jeho argumentací uplatněnou v odvolání, přičemž napadené rozhodnutí není
přesvědčivé, je vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. K tomu dodává, že
„jednovětné odůvodnění“ napadeného rozhodnutí (odstavec 22 třetí věta)
nevyhovuje požadavkům stanoveným § 157 odst. 2 o. s. ř.
10. Dále dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu, podle něhož sporné
pohledávky vznikly v důsledku protiprávního jednání žalovaného a šlo by tak o
nároky vůči insolvenčnímu správci ve smyslu § 37 insolvenčního zákona.
Akcentuje, že v dané věci neuplatňuje nárok ze smluvního vztahu, ale z
protiprávního jednání dlužníka po rozhodnutí o úpadku, kdy byl insolvenční
správce osobou s dispozičním oprávněním. Nesprávnost tohoto názoru je zjevná
zejména u pohledávky č. 3, kterou žalovaný uznal jako pohledávku, jež má být
uspokojena poměrně, nikoliv jako pohledávku za majetkovou podstatou.
11. V rámci své argumentace dovolatel rekapituluje uplatněné pohledávky,
s tím, že pohledávky č. 1 a 2 vznikly z titulu bezdůvodného obohacení dlužníka
užíváním předmětu leasingu i po skončení leasingových smluv. Jako alternativní
uvádí nárok na náhradu škody z důvodu znemožnění realizace výnosů
prostřednictvím předmětu leasingu. Pohledávka č. 3 představuje škodu vzniklou v
důsledku poškození předmětů leasingu, pohledávky č. 4 a 5 pak představují ušlý
zisk, který nemohl dovolatel realizovat pro opožděné předání předmětů leasingu
(navíc v poškozeném stavu) žalovaným.
12. Dovolatel předkládá k posouzení problematiku povahy pohledávek,
které vymezuje jako náhradu za užívání předmětu leasingu (bez právního důvodu)
po fikci odmítnutí smlouvy o vzájemném plnění (smlouvy o operativním leasingu),
náhradu za užívání předmětu smlouvy o vzájemném plnění po jejím zániku
výpovědí, náhrady za poškození (insolvenčním správcem užívaného) předmětu
leasingu jednáním zaměstnanců nebo pověřených osob insolvenčního správce, a
náhradu škody za prodlení s vydáním předmětu leasingu po zániku smluvního
vztahu (v důsledku fikce odmítnutí smlouvy o vzájemném plnění nebo v důsledku
výpovědi smluvního vztahu). Žádá odpověď, zda jde o pohledávky za majetkovou
podstatou ve smyslu § 253 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona nebo ve
smyslu § 168 odst. 2 písm. f/, g/ nebo h/ insolvenčního zákona.
13. Žalovaný se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje
dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval rozsahem a přípustností dovolání.
16. Dovolání výslovně směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího
soudu. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit
(poměřováno obsahem dovolání), že ve vztahu k prvnímu výroku napadeného
rozhodnutí se dovolání netýká té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení.
17. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku
napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu ve výroku o věci samé, může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s.
ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.
18. Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud pro řešení otázek
týkajících se posouzení charakteru pohledávek č. 3, 4 a 5. Co do závěru, že
tyto pohledávky nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou ani pohledávkami
postavenými jim na roveň, je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu.
19. V dané věci se dovolatel domáhá určení pořadí pěti (samostatných)
dílčích pohledávek. Poměřováno žalobními tvrzeními, pohledávka č. 3 představuje
pohledávku z titulu náhrady škody způsobené poškozením předmětu leasingu z
leasingové smlouvy č. 2, pohledávku č. 4 žalobce uplatnil jako škodu (ušlý
zisk) vzniklou zmařením využití předmětu leasingu z leasingové smlouvy č. 1 po
dobu 9 měsíců a pohledávku č. 5 jako škodu (ušlý zisk) vzniklou nemožností
využít po dobu 9 měsíců předmět leasingu z leasingové smlouvy č. 2.
20. Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož sporné
pohledávky č. 3, 4 a 5 (jako pohledávky z titulu náhrady škody) nelze podřadit
pod pohledávky vymezené v § 168 odst. 1 a 2 nebo v § 169 odst. 1 insolvenčního
zákona, plyne přímo z textu ustanovení § 168 a § 169 insolvenčního zákona, z
něhož vyšel zcela správně také odvolací soud.
21. K povaze výčtu pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168
insolvenčního zákona) a výčtu pohledávek postavených na roveň pohledávkám za
majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) – coby výčtu taxativního –
pak srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) [ústavní
stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne
22. března 2012, sp. zn. III. ÚS 721/12], k jehož závěrům se následně Nejvyšší
soud přihlásil např. v usnesení ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR
89/2014, uveřejněném pod číslem 17/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 17/2018“), nebo v rozsudku ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo
48/2020, uveřejněném pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 109/2020“).
22. V soudní praxi pak není pochyb ani o tom, že z uspokojení v
insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v § 170 insolvenčního
zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, kdy
nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. § 185
insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční
zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky,
nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za majetkovou
podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v
průběhu insolvenčního řízení postupem dle § 203 insolvenčního zákona, a
pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive po uplynutí
propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které
zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a
pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního
zákona. K tomu srov. např. R 54/2012 a R 17/2018.
23. Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou souladné a důvod
přikročit na základě obsahu dovolání ke změně judikatury Nejvyšší soud
neshledal. Proto dovolání v popsaném rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o.
s. ř.
24. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení otázek
spojených se závěrem, že pohledávky č. 1 a 2 nejsou pohledávkami za majetkovou
podstatou nebo pohledávkami postavenými jim na roveň. Potud je totiž napadené
rozhodnutí v rozporu s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
25. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
26. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona (ve znění rozhodném ke dni zjištění úpadku
dlužníka):
Z ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona plyne, že pohledávkami za
majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou též náklady
spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka (písm. b/),
pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s
výjimkou smluv uzavřených dlužníkem po schválení oddlužení (písm. f/),
pohledávky věřitelů ze smluv, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními
povolila, jakož i ze smluv, které osoba s dispozičními oprávněními nevypověděla
(písm. g/), pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv,
od nichž bylo odstoupeno nebo které osoba s dispozičními oprávněními vypověděla
(písm. h/).
Podle § 169 odst. 1 insolvenčního zákona pohledávkami postavenými na roveň
pohledávkám za majetkovou podstatou jsou též pohledávky věřitelů na náhradu
škody způsobené na zdraví (písm. b/), náhrada nákladů, které třetí osoby
vynaložily na zhodnocení majetkové podstaty, mají-li z toho důvodu proti
dlužníku pohledávku z bezdůvodného obohacení (písm. f/), další pohledávky, o
kterých tak stanoví tento zákon (písm. h/).
28. Ve výše ustaveném právním rámci Nejvyšší soud připomíná, že již v R
109/2020 [k jehož závěrům (na něž v podrobnostech odkazuje) se argumentačně
přihlásil např. též v rozsudku ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo
1942/2018, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2021,
pod číslem 64, v rozsudku ze dne 30. dubna 2021, sen. zn. 29 ICdo 53/2019, nebo
v rozsudku ze dne 23. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 20/2020] vysvětlil, že
nejde-li o náklad vynaložený bez právního důvodu třetí osobou na zhodnocení
majetkové podstaty (§ 169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona), je majetkový
prospěch, který majetková podstata získala po rozhodnutí o úpadku dlužníka
plněním třetí osoby bez právního důvodu, bezdůvodným obohacením, jež v rámci
řádné správy majetkové podstaty má být vydáno ochuzenému jako plnění na jeho
pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/
insolvenčního zákona.
29. Vymezil-li žalobce sporné pohledávky v žalobě (a předtím v uplatnění
pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň z 31.
srpna 2015) tak, že pohledávka č. 1 ve výši 334 776 Kč představuje bezdůvodné
obohacení, které dlužník získal tím, že i po „skončení“ leasingové smlouvy č. 1
užíval (po dobu dalších tří měsíců) předmět leasingu ve vlastnictví žalobce a
pohledávka č. 2 ve výši 4 135 517 Kč představuje bezdůvodné obohacení dlužníka,
který užíval předmět leasingu ve vlastnictví žalobce i po „skončení“ leasingové
smlouvy č. 2 (po dobu dalších tří měsíců a čtyř dnů), je právní posouzení
odvolacím soudem, podle něhož pohledávky č. 1 a 2 nemohou být pohledávkami za
majetkovou podstatou nebo pohledávkami jim postavenými na roveň jen proto, že
vznikly v důsledku jednání žalovaného a šlo by o nároky vůči insolvenčnímu
správci plynoucí z ustanovení § 37 insolvenčního zákona, nesprávné. Tento závěr
odvolacího soudu totiž nezohledňuje, zda majetková podstata dlužníka měla z
užívání věci (zde předmětu leasingu) prospěch. K otázce řádné insolvenční
správy majetkové podstaty srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
20/2020.
30. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vystihuje
dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Potud je
nicméně napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky na
náležitosti odůvodnění tohoto rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení
na tom, aby mohli v rámci opravného prostředku, jímž takové rozhodnutí
zpochybňují, své důvody náležitě uplatnit. Platí tedy, že i když rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle
obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry
rozhodnutí odvolacího soudu zjevně není nepřezkoumatelné. K tomu lze dodat, že
z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění
rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp.
zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Zbývá dodat, že vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu.
31. V posouzení charakteru pohledávek č. 1 a 2 je nicméně rozhodnutí
odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v části prvního
výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku, kterým insolvenční
soud zamítl žalobu na určení pořadí pohledávky č. 1 ve výši 334 776 Kč a
pohledávky č. 2 ve výši 4 135 517 Kč, a v závislých výrocích o nákladech řízení
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a ve zrušeném rozsahu věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu