KSOS 37 INS 18483/2016
46 ICm 4133/2017
29 ICdo 53/2019-136
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobce KLEMENT a. s., se sídlem v Řehlovicích, Hliňany 18, PSČ 400 02,
identifikační číslo osoby 25016695, proti žalovanému GEARWORKS a. s., se sídlem
v Ostravě, Vítkovice 3020, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25877933,
zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě,
Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o určení pořadí pohledávky pro dobu, po
kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 46 ICm 4133/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 18483/2016, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.
listopadu 2018, č. j. 46 ICm 4133/2017, 12 VSOL 173/2018-87 (KSOS 37 INS
18483/2016), takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
22. listopadu 2018, č. j. 46 ICm 4133/2017, 12 VSOL 173/2018-87 (KSOS 37 INS
18483/2016), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku, jímž
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i v
rozsahu, v němž směřuje proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2018, č. j. 46 ICm 4133/2017-28, Krajský
soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že žalobce (KLEMENT a. s.) má za dlužníkem (dříve obchodní
firmou VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., nyní GEARWORKS a. s.) pohledávku za
majetkovou podstatou ve výši 650 000 Kč představující část ceny díla za
provedení garančního testu „A“ dle smlouvy o dílo ze dne 8. dubna 2011 uzavřené
mezi žalobcem a dlužníkem (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(bod II. výroku).
2. K odvolání původně žalovaného (Mgr. Bc. Davida Vandrovce, jako
insolvenčního správce dlužníka) Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným
rozhodnutím:
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávka
žalobce z titulu neuhrazené části ceny díla za provedení garančního testu A
podle smlouvy o dílo uzavřené mezi dlužníkem a žalobcem dne 8. dubna 2011, ve
znění dodatku č. 1 ze dne 4. března 2013 (dále jen „smlouva o dílo“), uplatněná
ve výši 650 000 Kč, je pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení
žalovaného, pohledávkou za majetkovou podstatou (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před insolvenčním soudem (druhý výrok).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 8 927 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám jeho
tehdejšího právního zástupce (třetí výrok).
3. Odvolací soud již jako s žalovaným jednal s dlužníkem, vycházeje z
toho, že insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka skončilo 29. června
2018, kdy nabylo právní moci usnesení z téhož data, č. j. KSOS 37 INS
18483/2016-B-206, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění podstatných
částí reorganizačního plánu dlužníka.
4. Odvolací soud, poté co částečně zopakoval a částečně doplnil
dokazování, přitakal závěru insolvenčního soudu, podle něhož pohledávka žalobce
vznikla po rozhodnutí o úpadku žalovaného, a proto jde o pohledávku za
majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. f/ zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dále odvolací soud
uvedl, že žalobce uplatnil pohledávku na plnění dle platebního milníku 3/2 dle
dodatku č. 1, přílohy c/ dodatku č. 1 (platební kalendář) smlouvy o dílo,
označované jako „provedení GT A nebo ukončení testu“. Ve smlouvě o dílo se
strany dohodly, že zhotoviteli vznikne právo na zaplacení ceny díla nebo její
části po jeho řádném dokončení a převzetí dlužníkem v souladu s článkem 23
podmínek smlouvy, tj. po vystavení a podepsání protokolu o převzetí díla (části
díla), a po obdržení dokladů. Vznik pohledávky byl tedy vázán na provedení
garančního testu A (dále též jen „GT A“) včetně protokolů a na vystavení a
podepsání protokolu o převzetí díla (části díla). Provedení GT A bylo „součástí
díla v rámci celkové ceny“. Není podstatné, zda jde o plnění za provedení GT A
nebo zda dohodnuté plnění odráží hodnoty vzniklé v souvislosti s prodlením
díla. Jestliže smluvní strany začaly používat pojem provedení GT A v
souvislosti s platebními milníky č. 20, 21, 22 a 3/2 přílohy č. 15 smlouvy o
dílo a jejich dodatků v protokolu o dílčím plnění ze dne 22. prosince 2016,
který podepsal i žalovaný, shodly se na splnění podmínek pro vystavení faktury
dle přílohy č. 1 článku 7. 4. 2 a nepodaly protesty proti fakturaci, musely být
oběma smluvním stranám tyto pojmy jasné a nečinily jim žádné výkladové
problémy. Je zřejmé – pokračoval odvolací soud – že cenu za provedení GT A a
za navýšení smluvní ceny v důsledku posunu termínu realizační části díla
„milník druhých 50 % (2) v částce 650 000 Kč (milník 2/3)“ lze považovat za
plnění totožné.
5. Odvolací soud uzavřel, že provedl-li žalobce GT A dne 21. září 2016 a
žalovaný podepsal protokol nejdříve koncem listopadu 2016, vznikla pohledávka
žalobce v době po 21. září 2016 (po rozhodnutí o úpadku žalovaného). V daném
případě nejde o pohledávku podmíněnou, když není vázána na splnění žádné
rozvazovací nebo odkládací podmínky dle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona.
Změnu rozhodnutí insolvenčního soudu odůvodnil odvolací soud skončením
insolvenčního řízení žalovaného a zněním § 159 odst. 4 insolvenčního zákona.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům)
podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §
237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, případně otázky, která by měla být dovolacím soudem
posouzena jinak.
Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Lze pokračovat v incidenčním sporu o určení pořadí pohledávky za
majetkovou podstatou ve smyslu § 159 odst. 4 insolvenčního zákona po skončení
insolvenčního řízení rozhodnutím o vzetí na vědomí splnění reorganizačního
plánu dlužníka?
[2] Překročily soudy nižších stupňů „příslušnost“ tím, že v řízení o
určení pořadí pohledávky rozhodly o existenci pohledávky?
[3] Může mít na posouzení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávky za
majetkovou podstatou vliv smluvní ujednání o vzniku této pohledávky a má
charakter pohledávky za majetkovou podstatou plnění, které „bylo fakticky
poskytnuto před zahájením insolvenčního řízení a jen smlouva dle odvolacího
soudu stanovila vznik pohledávky po splnění podmínek, jako je podpis
předávacího protokolu“?
[4] Lze posoudit jako pohledávku za majetkovou podstatou dle § 168 odst.
2 písm. f/ insolvenčního zákona i plnění ze smlouvy, která byla uzavřena před
zahájením insolvenčního řízení?
[5] Lze podřadit smlouvu o dílo uzavřenou před zahájením insolvenčního
řízení pod § 168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona, přestože plnění dle
této smlouvy bylo poskytnuto před zahájením insolvenčního řízení? Je v takovém
případě nutné posuzovat splnění dalších podmínek, a to vznik pohledávky po
rozhodnutí o úpadku a poskytnutí plnění po zahájení insolvenčního řízení?
[6] Je nutné se ve sporu o určení pohledávky za majetkovou podstatou dle
§ 168 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona zabývat otázkou, kdy bylo plnění
fakticky poskytnuto a má režim přednostní pohledávky jen plnění poskytnuté po
zahájení insolvenčního řízení?
7. Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela obsolentní,
když určení pohledávky za majetkovou podstatou nemůže mít po skončení
insolvenčního řízení v mimoinsolvenčních poměrech žádný význam. Nadto bylo
rozhodováno o pohledávce, která zanikla ve smyslu § 356 insolvenčního zákona
splněním reorganizačního plánu. Dále dovolatel ? odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2805/2015 (uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2019, pod číslem 23, které je,
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu) ? namítá, že ve sporu o určení pořadí
zahájeném postupem podle § 203a insolvenčního zákona není insolvenční soud
oprávněn zkoumat důvodnost pohledávky. Přitom z výroku rozhodnutí odvolacího
soudu vyplývá existence žalobcem uplatněné pohledávky. Dále dovolatel snáší
argumenty ve prospěch názoru, podle něhož sporná pohledávka nemá charakter
pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního
zákona a žalobce ji měl řádně přihlásit do insolvenčního řízení žalovaného. V
uvedených souvislostech zdůrazňuje, že šlo o cenu dílčího plnění z důvodu
navýšení smluvní ceny v důsledku posunů termínů realizační části díla. Dále
dovolatel uvádí, že je nutné rozlišovat mezi pohledávkou za majetkovou
podstatou podle § 168 odst. 2 písm. f/ a § 168 odst. 2 písm. g/ insolvenčního
zákona. Rozdílný charakter těchto pohledávek spočívá zejména v tom, zda smluvní
vztah, z něhož pohledávka plyne, vznikl již před zahájením insolvenčního
řízení. V dané věci nejde o pohledávku, která vyplývá ze smlouvy uzavřené
osobou s dispozičním oprávněním.
8. Žalobce ve vyjádření (a jeho doplnění) navrhuje dovolání odmítnout
jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, maje napadené rozhodnutí
za věcně správné. Zdůrazňuje, že sporná pohledávka vznikla až po zjištění
úpadku žalovaného a podepsání předávacího protokolu není odkládací podmínkou,
ale předpokladem vzniku práva na zaplacení pohledávky.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
11. K dovolání proti nákladovým výrokům.
12. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti druhému výroku
napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před
insolvenčním soudem, a v části směřující proti třetímu výroku o nákladech
odvolacího řízení, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně
nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
13. K dovolání proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé.
14. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro
daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených otázek jde
o věc beze zbytku neřešenou.
15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší
soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím,
zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního
posouzení věci odvolacím soudem.
16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází. Pro právní posouzení věci Nejvyšším soudem jsou rozhodná zejména
následující zjištění soudů obou stupňů:
[1] Insolvenční řízení na majetek žalovaného bylo zahájeno u
insolvenčního soudu dne 9. srpna 2016. Insolvenční soud usnesením ze dne 21.
září 2016, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-A-19, zjistil úpadek žalovaného a
ustanovil insolvenčního správce, usnesením ze dne 22. prosince 2016, č. j. KSOS
37 INS 18483/2016-B-46, povolil reorganizaci žalovaného, usnesením ze dne 6.
března 2018,
č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-198, schválil reorganizační plán žalovaného a
usnesením ze dne 29. června 2018, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-206, vzal na
vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu.
[2] Žalobce jako zhotovitel uzavřel s žalovaným jako objednatelem dne 8.
dubna 2011 smlouvu o dílo, v níž bylo mimo jiné dohodnuto dílčí plnění díla,
přičemž součástí dílčího plnění bylo i provedení GT A včetně protokolů – první
etapa, s tím, že zhotoviteli vznikne právo na zaplacení smluvní ceny díla nebo
její části po jeho řádném dokončení a převzetí objednatelem dle článku 23
podmínek smlouvy o dílo, tj. po vystavení a podepsání protokolu o převzetí díla
(části díla) a po obdržení dokladů.
[3] Dodatkem č. 1 ze dne 4. března 2013 ke smlouvě o dílo došlo mimo
jiné k úpravě smluvních ujednání tak, že GT A bude proveden včetně předání
protokolu o prokázání garantovaných parametrů po vydání protokolu o předběžném
převzetí díla podle článku 23 podmínek smlouvy o dílo. Po podpisu protokolu o
předběžném převzetí díla zahájí zhotovitel v termínu dle dohody s objednatelem
GT A, jehož provedení prokáže objednateli, že dílo splňuje garantované
parametry. GT A bude ukončen podpisem protokolu o prokázání garantovaných
parametrů GT A oběma smluvními stranami.
[4] Fakturou vystavenou dne 22. prosince 2016 žalobce vyúčtoval
žalovanému část ceny díla ve výši 650 000 Kč s uvedením příslušným údajů ze
smlouvy o dílo.
[5] Vyrozuměním ze dne 10. dubna 2017 žalobce uplatnil pohledávku za
majetkovou podstatou u insolvenčního správce. Usnesením ze dne 13. září 2017,
č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-133, insolvenční soud uložil žalobci podat u
insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí pohledávky ve výši 650 000 Kč.
18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“):
Z ustanovení § 168 insolvenčního zákona plyne, že pohledávkami za majetkovou
podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou … pohledávky věřitelů ze
smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s výjimkou smluv uzavřených
dlužníkem po schválení oddlužení (odstavec 2 písm. f/), pohledávky věřitelů ze
smluv, které se podle tohoto zákona považují za smlouvy, jejichž splnění osoba
s dispozičními oprávněními neodmítla, jestliže se týkají plnění poskytnutého
věřiteli dlužníku po zahájení insolvenčního řízení; to neplatí pro pohledávky,
které se týkají plnění poskytnutého věřiteli za trvání oddlužení (odstavec 2
písm. g/). Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se
uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (odstavec 3). Podle ustanovení § 203a insolvenčního zákona platí, že v pochybnostech o tom,
zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou
podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v
insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu
věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu
na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní
vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li
žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou
podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou
podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno,
považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku
pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo
pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li
žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje,
ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je
uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno (odstavec 1). Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1
písm. a/; ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně
(odstavec 2). Dle ustanovení § 229 insolvenčního zákona stanoví zákon v závislosti na průběhu
řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové
podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními
oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou
ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich (odstavec
1). Je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby
než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen
zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu (odstavec 2).
Nestanoví-li tento
zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními
oprávněními a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b/ dlužník v době od
rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c/ insolvenční
správce v době od prohlášení konkursu, d/ dlužník v době od povolení
reorganizace a e/ dlužník v době od povolení oddlužení (odstavec 3). Ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními
oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v průběhu
insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou
tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem (odstavec 4). Od
rozhodnutí o úpadku
a je-li dlužník insolvenčním navrhovatelem, od okamžiku, kdy se jím stal, platí
o povinnostech dlužníka s dispozičními oprávněními ustanovení § 36 a 37
přiměřeně (odstavec 5). Z ustanovení § 330a insolvenčního zákona se podává, že za trvání reorganizace
platí přiměřeně ustanovení § 246 odst. 4 a § 253 až 260. Práva náležející podle
těchto ustanovení insolvenčnímu správci, vykonává dlužník s dispozičními
oprávněními jen se souhlasem věřitelského výboru; o porušení této povinnosti
platí § 330 odst. 2 věta druhá (odstavec 1). U smlouvy o vzájemném plnění
platí, že dlužník s dispozičním oprávněním, který se do 30 dnů od povolení
reorganizace nevyjádří tak, že odmítá splnění, musí smlouvu splnit (odstavec 2). Dle ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. je objednatel povinen zaplatit
zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto
zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
19. Ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 168
odst. 2 písm. f/ a g/, a odst. 3, § 203a, § 229 a § 330a insolvenčního zákona
již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek žalovaného (9. srpna 2016)
a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. Ustanovení § 548 obch. zák.
platilo v nezměněné podobě po celou dobu účinnosti obchodního zákoníku (od 1.
ledna 1992 do 31. prosince 2013), tedy i v době uzavření smlouvy o dílo a
jejího dodatku.
20. V takto ustaveném skutkovém a právním rámci je určující pro výsledek
dovolacího řízení to, zda žalobcem uplatněná pohledávka je pohledávkou, kterou
měl žalobce přihlásit do insolvenčního řízení žalovaného přihláškou (§ 165
insolvenčního zákona), nebo pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168
insolvenčního zákona).
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází ze závěrů
obsažených v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011,
uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní
stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. března
2012, sp. zn. III. ÚS 721/2012). V něm Nejvyšší soud vysvětlil základní
kategorizaci pohledávek, jež mohou být uplatňovány v insolvenčním řízení.
Přitom dovodil, že pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku
podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou
vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni
rozhodnutí o úpadku (srov. i § 136 odst. 2 písm. d/, § 170 a § 173 odst. 2
insolvenčního zákona), nejpozději však [není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno
rozhodnutí o prohlášení konkursu (srov. i § 246 odst. 2 insolvenčního zákona)]
ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku.
Dále uvedl, že charakteristickým rysem pohledávek za majetkovou podstatou je,
že vznikly nejpozději po vyhlášení moratoria (jež předcházelo zahájení
insolvenčního řízení), zpravidla však po zahájení insolvenčního řízení (§ 168
odst. 1 uvozovací věta insolvenčního zákona) nebo po rozhodnutí o úpadku (§ 168
odst. 2 uvozovací věta insolvenčního zákona). Jejich výčet je taxativní a v
insolvenčním řízení se nepřihlašují, nýbrž se uplatňují vůči insolvenčnímu
správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem (§
203 odst. 1 insolvenčního zákona).
22. Poměřováno žalobními tvrzeními, žalobcova pohledávka představuje
neuhrazenou cenu (dílčího) díla (provedení GT A) ve výši 650 000 Kč. Pro závěr
o charakteru pohledávky žalobce je rozhodné posoudit, kdy žalobci vzniklo právo
na zaplacení ceny díla.
23. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovozuje, že sjednají-li si smluvní
strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení
díla, na něž § 548 odst. 1 obch. zák. váže vznik práva na zaplacení ceny díla,
může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli
postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 23 Cdo 5276/2016).
Je-li ve smlouvě specifikován způsob předání díla tak, že jde o protokolární
předání, nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a
převzaté pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího
protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla [srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, ze
dne 22. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009 (proti němuž podanou ústavní
stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 8. dubna 2010, sp. zn. III. ÚS
1821/09), dále ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, nebo ze dne 19.
března 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012]. Nebyl-li předávací protokol, tvořící
hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, podepsán všemi osobami, které ho
podle smlouvy o dílo podepsat měly, není možné dílo považovat za předané a
převzaté (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 799/2009, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015, sp. zn. 23 Cdo 4979/2014).
24. Bylo-li ve smlouvě o dílo (příloha č. 1, článek 7. platební
podmínky, bod 7. 4.) ujednáno, že zhotoviteli vznikne právo na zaplacení
smluvní ceny díla nebo její části po jeho řádném dokončení a převzetí
objednatelem v souladu s článkem 23 podmínek smlouvy, tj. po vystavení a
podepsání protokolu o předběžném převzetí díla (části díla) a po obdržení
dokladů (zejména řádného daňového dokladu) dle článku 7. 4. 2. podmínek
smlouvy, jde o případ, kdy je existence předávacího protokolu podepsaného
zhotovitelem i objednatelem hmotněprávní podmínkou předání a převzetí díla, s
níž se ve smyslu § 548 odst. 1 obch. zák. pojí vznik práva na zaplacení ceny
díla.
25. Pro další úvahy je tedy podstatné, že vznik nároku na zaplacení ceny
díla byl vázán na předání zhotoveného díla, a to výslovně na základě
předávacího protokolu. Žalobce přitom tvrdil, že protokol o prokázání
garantovaných parametrů žalovaný podepsal v období od 22. listopadu 2016 do 28.
února 2017. Odvolací soud dospěl k závěru, že předávací protokol byl podepsán
nejdříve koncem listopadu 2016, tudíž po rozhodnutí o úpadku žalovaného (21.
září 2016), což dovolatel ani nezpochybňoval.
26. Dovolatel se za této situace mýlí, usuzuje-li, že žalobce měl
pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení jako pohledávku podmíněnou.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014,
uveřejněném pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 85/2015“), ozřejmil, že úprava obsažená v § 173 odst. 3 insolvenčního
zákona, jež dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i pohledávku vázanou na
podmínku, předjímá typové uplatnění těch pohledávek, jejichž vznik podmínili
účastníci závazkového právního vztahu (zpravidla účastníci smlouvy) tím, že
nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí právní úkon (od 1. ledna 2014
právní jednání), neznámá a je pro ně nejistá, tedy pohledávek zpravidla
vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. § 36 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku a pro dobu od 1. ledna 2014 § 548 a § 549 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku).
27. K povaze podmínek v právních úkonech (právních jednáních) srov.
důvody R 85/2015 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp.
zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněného pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. Již v něm Nejvyšší soud (i s odkazem na literaturu) vysvětlil, že
podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního
úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a
povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v
době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Význam odkládací podmínky
spočívá v tom, že účinky právního úkonu nastanou až jejím splněním. Do splnění,
nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný
právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, nabude
vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní
účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco
jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu.
Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní
úkon účinnosti nenabude. V poměrech dané věci není pochyb o tom, že žalobcem
uplatněná pohledávka není pohledávkou vázanou na splnění odkládací podmínky.
28. Naopak, dovolateli lze přisvědčit, že u pohledávek za majetkovou
podstatou podle § 168 odst. 2 písm. f/ a g/ insolvenčního zákona je třeba
rozlišovat okamžik, kdy byla smlouva uzavřena. Nejvyšší soud je ve shodě s
dovolatelem názoru, že ustanovení § 168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona
je aplikovatelné na pohledávky věřitelů, které vznikly ze smluv uzavřených v
době od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Tento závěr plyne z
jazykového a logického výkladu zkoumaného ustanovení. Formulace „pohledávky
věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními“ se v ustanovení
§ 168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona pojí co do vymezení „osoby s
dispozičními oprávněními“ s úpravou obsaženou v ustanovení § 229 insolvenčního
zákona. Z uvozovací věty v § 229 odst. 1 insolvenčního zákona je přitom zjevné,
že insolvenční zákon definuje osobu s dispozičními oprávněními (i) „v
závislosti na průběhu řízení“, tedy v rámci vytyčeném dobou od zahájení
insolvenčního řízení (k okamžiku zahájení insolvenčního řízení srov. § 97 odst.
1 část věty za středníkem insolvenčního zákona) do jeho skončení. Pro dobu před
zahájením insolvenčního řízení nemá smysl toto slovní spojení používat, jelikož
takovou osobou je zásadně vždy dlužník a v případě, že tomu tak není (že právo
nakládat s majetkem dlužníka má před zahájením insolvenčního řízení jiná osoba)
se tak děje (osoba oprávněná nakládat s majetkem dlužníka je definována) na
základě jiné úpravy (než úpravy obsažené v § 229 insolvenčního zákona). Přitom
je zjevné, že právě ze smluv uzavřených v době od zahájení insolvenčního řízení
na majetek dlužníka typově vzejdou pohledávky, jejichž kategorizace coby
pohledávek za majetkovou podstatou bude podmíněna tím, že vzniknou (až) po
zahájení insolvenčního řízení (§ 168 odst. 1 insolvenčního zákona), respektive
až po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Oporou pro jiný závěr není ani to, že
ustanovení § 168 odst. 1 insolvenčního zákona řadí mezi (v něm vypočtené)
pohledávky za majetkovou podstatou nejen pohledávky, „které vznikly po zahájení
insolvenčního řízení“, ale i pohledávky, které vzniky „po vyhlášení moratoria“.
U moratoria vyhlášeného po zahájení insolvenčního řízení (srov. § 115
insolvenčního zákona) tento text žádný samostatný význam nemá. U moratoria
vyhlášeného před zahájením insolvenčního řízení (§ 125 insolvenčního zákona) k
časovému posunu definic obsažených v § 229 insolvenčního zákona též nedochází,
jelikož jeho vyhlášením „nastávají účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení“ (§ 126 odst. 2 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, o pohledávku za
majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona může jít
jen tehdy, jde-li o pohledávku ze smlouvy uzavřené nejdříve v době po zahájení
insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria.
29. V poměrech dané věci je tedy zjevné, že smlouvu o dílo ze dne 8.
dubna 2011 nelze pokládat za smlouvu ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm.
f/ insolvenčního zákona, jelikož byla uzavřena před zahájením insolvenčního
řízení na majetek dlužníka.
30. Smlouva o dílo, jež je smlouvou o vzájemném plnění (§ 253 a § 330a
insolvenčního zákona), nebyla zcela splněna dlužníkem ani druhým účastníkem
smlouvy (žalobcem) ani ke dni zahájení insolvenčního řízení (9. srpna 2016),
ani ke dni zjištění úpadku dlužníka (21. září 2016), ani ke dni rozhodnutí o
povolení reorganizace (22. prosince 2016). Žalovaný (jako osoba s dispozičními
oprávněními ? § 229 odst. 3 insolvenčního zákona) se tak mohl rozhodnout, zda
smlouvu splní nebo její splnění odmítne (§ 253 a § 330a odst. 2 insolvenčního
zákona). Z chování žalovaného, který protokol o prokázání garantovaných
parametrů podepsal, je zřejmé, že splnění smlouvy neodmítl. Neučinil tak v době
před povolením reorganizace ani v době po tomto rozhodnutí.
31. Na výše uvedeném základě Nejvyšší soud uzavírá, že předmětná
pohledávka, jak ji žalobce vymezil v žalobě a jak ji předtím uplatnil v
insolvenčním řízení postupem dle § 203 insolvenčního zákona, je co do svého
pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. g/
insolvenčního zákona, když smlouva o dílo byla uzavřena v době před zahájením
insolvenčního řízení na majetek žalovaného, a jde o smlouvu o vzájemném plnění
(§ 253 a § 330a insolvenčního zákona), jejíž splnění žalovaný (osoba s
dispozičním oprávněním dle § 229 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona)
neodmítl.
32. Zbývá se vypořádat s dovolacími námitkami, že pohledávka žalobce
zanikla splněním reorganizačního plánu, že ve sporu o určení pohledávky za
majetkovou podstatou nelze po skončení insolvenčního řízení pokračovat ve
smyslu § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, že insolvenční soud může ve sporu o
určení pořadí pohledávky rozhodnout pouze o pořadí, nikoliv o důvodnosti
pohledávky (pravosti, případně výši pohledávky) a že rozhodnutí odvolacího
soudu nemá v mimoinsolvenčních poměrech žádný význam.
33. Tvrdí-li dovolatel, že žalobcem uplatněná pohledávka zanikla
účinností reorganizačního plánu, pak zjevně přehlíží, že pohledávky za
majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) v reorganizaci nezanikají dle
§ 356 odst. 1 insolvenčního zákona, ledaže se na tom dlužník s věřitelem
dohodne dle § 348 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014,
uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 4076/2015, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4272/2016, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2020, pod číslem 40, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 4524/2017, uveřejněné
pod číslem 43/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U pohledávek za
majetkovou podstatou tedy záleží na tom, zda došlo k dohodě mezi dlužníkem a
věřiteli těchto pohledávek (§ 348 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona).
Uzavření dohody o zániku žalobcem uplatněné pohledávky dovolatel ani netvrdil a
ze spisu (zejména reorganizačního plánu) existence takové dohody též neplyne.
34. Námitku, že ve sporu o určení pohledávky za majetkovou podstatou
nelze po skončení insolvenčního řízení pokračovat, nutno odmítnout jako
neopodstatněnou. Odvolací soud nepřehlédl, že insolvenční řízení na majetek
žalovaného v době před rozhodnutím odvolacího soudu pravomocně skončilo
(usnesením, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění podstatných částí
reorganizačního plánu). Skutečnost, že od skončení insolvenčního řízení se
považuje předmětný spor za spor o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou
trvalo insolvenční řízení, odvolací soud správně vyjádřil v záhlaví napadeného
rozhodnutí, stejně jako to, že účastníkem řízení se dnem skončení insolvenčního
řízení stal místo insolvenčního správce dlužník. Tento postup je v souladu s §
159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona, jehož dikce (o změně předmětu sporu a
účastníka řízení) se promítá též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo
23/2016, uveřejněný pod číslem 70/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 13/2018,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 171/2017,
uveřejněný pod číslem 86/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 36/2018,
uveřejněný pod číslem 12/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
35. Nedůvodné jsou i další dovolací námitky. V rozsudku ze dne 30. dubna
2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněném pod číslem 109/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 109/2020“), Nejvyšší soud formuloval
závěr, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním
řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona, je co do svého pořadí
pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 insolvenčního
zákona, se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení
správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i
existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu
vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který
se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše
pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité
pohledávky) vedenému u obecného soudu.
36. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že úkolem insolvenčního soudu je v
řízení zkoumat, zda pohledávka, ohledně které insolvenční soud vyzval věřitele
k podání žaloby o určení pořadí, mohla vzniknout způsobem, jakým byla uplatněna
v insolvenčním řízení (§ 203 odst. 1 insolvenčního zákona), respektive způsobem
popsaným (v obsahově tomu odpovídající) žalobě v této věci. V poměrech dané
věci nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti, že soudy nižších stupňů nijak
nevybočily z výše uvedených judikaturního závěrů. Rozhodnutí odvolacího soudu
není ani obsolentní (jak tvrdí dovolatel), když výsledek sporu o splnění
povinnosti (o zaplacení pohledávky) vedeného u obecného soudu může být závislý
na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky. V podrobnostech viz opět důvody R
109/2020. Žalobce přitom doložil, že zaplacení pohledávky se domáhá u Okresního
soudu v Ostravě žalobou ze dne 8. února 2019. Věc je vedena pod sp. zn. 130 C
8/2019.
37. Jakkoli je závěr odvolacího soudu nesprávný potud, že pohledávka
žalobce je pohledávkou podle § 168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona
(namísto § 168 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona), v konečném důsledku je
správné jeho právní posouzení, podle něhož je pohledávka uplatněná žalobcem v
insolvenčním řízení postupem podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona
pohledávkou za majetkovou podstatou. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ve
výroku ve věci samé správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti
prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, zamítl jako nedůvodné (§
243d písm. a/ o. s. ř.).
38. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3 větou první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř, když
dovolání žalovaného bylo částečně odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají
z mimosmluvní odměny advokáta (JUDr. Martina Dančišina, jenž ukončení právního
zastoupení žalobce oznámil Nejvyššímu soudu dne 22. ledna 2020) za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. května 2019 včetně doplnění ze
dne 31. května 2019), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč,
dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3
o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení
přiznaná žalobci částku 4 114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 4. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu