USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce STUDIO - D Opava s. r. o., se sídlem v Holasovicích 171, PSČ 747 74,
identifikační číslo osoby 26833115, zastoupeného Mgr. Tomášem Palou, advokátem,
se sídlem v Opavě, Veleslavínova 240/8, PSČ 746 01, proti žalovanému DMAMD s.
r. o., se sídlem v Opavě - Kylešovicích, Bílovecká 315/111, PSČ 747 06,
identifikační číslo osoby 06843476, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 ICm 643/2018, jako incidenční
spor v insolvenční věci dlužníka ELYAT s. r. o., se sídlem v Opavě -
Kylešovicích, Dánská 1139/1, PSČ 747 06, identifikační číslo osoby 64087816,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 10850/2017, o
dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna
2018, č. j. 45 ICm 643/2018, 16 VSOL 654/2018-24 (KSOS 25 INS 10850/2017),
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Usnesením ze dne 9. července 2018, č. j. 45 ICm 643/2018-15, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Odmítl žalobu, kterou se žalobce (STUDIO - D Opava s. r. o.) domáhal vůči
žalovanému (DMAMD s. r. o.) určení, že pohledávka č. 1 ve výši 1.966.446,46 Kč,
pohledávka č. 2 ve výši 1.616.150,87 Kč, pohledávka č. 3 ve výši 876.842,73 Kč,
pohledávka č. 4 ve výši 1.817.928,88 Kč, pohledávka č. 5 ve výši 1.624.719,18
Kč a pohledávka č. 6 ve výši 1.092.698,98 Kč, uplatněné v insolvenčním řízení
za dlužníkem (ELYAT s. r. o.), vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS
25 INS 10850/2017, přihláškou P3, nejsou po právu (bod I. výroku). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 3/ Určil, že po právní moci usnesení se žalobci vrací složená jistota na
náklady řízení ve výši 10.000 Kč (bod III. výroku). [2] Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Žalobce (jako přihlášený věřitel) podal žalobu, kterou se domáhal
předmětného určení vůči pohledávkám č. 1 až 6 v celkové výši 8.994.787,10 Kč
přihlášeným do insolvenčního řízení (přihláškou P3), dne 8. února 2018. 2/ Usnesením ze dne 20. října 2017, č. j. KSOS 25 INS 10850/2017-A21,
insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. Přezkumné jednání, na němž byly mimo jiné přezkoumány i žalobou popřené
pohledávky, se konalo dne 13. února 2018. 3/ Ze záznamu o složení ze dne 2. března 2018 (č. l. 12) vyplývá, že žalobce
složil jistotu ve výši 10.000 Kč na účet insolvenčního soudu dne 1. března 2018. [3] Na tomto základě dospěl insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 160
odst. 3 a na ustanovení § 202 odst. 3 až 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – k následujícím závěrům:
[4] V souladu s ustanovením § 202 odst. 3 insolvenčního zákona byl žalobce
povinen složit jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000 Kč
do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce, tedy do 28. února 2018. [5] Žalobce složil jistotu opožděně dne 1. března 2018, aniž v téže lhůtě
doložil, že povinnost složit jistotu nemá (§ 202 odst. 6 insolvenčního zákona),
nebo požádal o prominutí zmeškání lhůty [§ 58 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.), ve spojení s § 160 odst. 3 a § 83
insolvenčního zákona]. [6] Jak vyplývá z „rozsudku“ (správně jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne
24. července 2014, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 26/2014 [jde o usnesení
uveřejněné pod číslem 8/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 8/2015“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], k pozdní úhradě
jistoty (která nejpozději posledního dne lhůty musí být připsána na účet soudu)
se nepřihlíží. Včasný návrh na prominutí zmeškání lhůty žalobce též nepodal. [7] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. srpna 2018,
č. j. 45 ICm 643/2018, 16 VSOL 654/2018-24 (KSOS 25 INS 10850/2017):
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok). [8] Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 202 insolvenčního zákona –
dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k závěru, že odvolání není
důvodné. [9] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že bylo na místě
žalobu odmítnout v důsledku pozdní úhrady jistoty žalobcem. Zadání příkazu k
úhradě bance (28. února 2018) nelze podřadit pod pojem podání ve smyslu
ustanovení § 42 o. s. ř. Na banku nelze nahlížet jako na doručující orgán, její
úloha spočívá pouze v transferu peněžních prostředků na účet soudu (v případě,
že je na účtu plátce dostatečný zůstatek pro provedení platby). Aplikace
ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu ke složení jistoty podle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona je tedy vyloučena. Insolvenční soud proto nepochybil,
opřel-li své závěry o R 8/2015, k pozdnímu složení jistoty nepřihlédl a žalobu
odmítl.
[10] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
[11] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká odvolacímu soudu,
že nesprávně vyložil pojem „složení jistoty“. Lhůtu určenou v ustanovení § 202
odst. 3 insolvenčního zákona k úhradě jistoty na náklady řízení incidenčního
sporu totiž odvolací soud (s odkazem na R 8/2015) na jedné straně vnímá jako
lhůtu procesní, na druhé straně ji pro určení okamžiku složení jistoty definuje
fakticky jako lhůtu hmotněprávní (když nejpozději poslední den lhůty musí být
jistota připsána na účet soudu).
[12] Dovolatel dovozuje, že odvolací soud ve svých úvahách zjevně vyšel ze
závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo
3616/2016, v němž byla řešena obdobná procesní situace ve vztahu ke lhůtě pro
zaplacení soudního poplatku.
[13] Postavil-li odvolací soud najisto, že lhůta pro složení jistoty dle § 202
odst. 3 insolvenčního zákona je lhůtou procesní, pak odtud ve smyslu závěrů
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3616/2016 a contrario plyne (dle
dovolatele), že „na složení jistoty na náklady řízení se má aplikovat
ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř.“. Jistota je tedy složena včas, je-li
posledního dne lhůty zadán a bankou proveden bezhotovostní příkaz k úhradě; za
předpokladu, že se tak skutečně stane (že je příkaz proveden), je datum
připsání úhrady na účet soudu bezvýznamné.
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává (ve vazbě na datum vydání dovoláním napadeného usnesení) z
bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
[15] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s.
ř. a v posouzení, kdy je splněna povinnost složit jistotu dle ustanovení § 202
odst. 3 insolvenčního zákona, jde-li o platbu uskutečněnou (prostřednictvím
banky) bezhotovostním převodem, jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
[16] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[17] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
[18] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu:
§ 202 (insolvenčního zákona)
(…)
(3) Přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po
skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu
na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000 Kč. Nebylo-li v době konání
přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení
úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu
řešení úpadku.
(4) Insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel
pohledávku, aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody
nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným
popřením pohledávky. Učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který
doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však
podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření
pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na
složení této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení občanského
soudního řádu o jistotě u předběžného opatření.
(5) Nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený
věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá,
insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky,
odmítne.
(6) Povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel,
který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny
nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla
vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po dobu,
po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky.
§ 57 (o. s. ř.)
(…)
(3) Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo
podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
§ 2 (daňového řádu)
(…)
(3) Daní se pro účely tohoto zákona rozumí
a/ peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek,
b/ peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle
tohoto zákona,
c/ peněžité plnění v rámci dělené správy.
(…)
§ 166 (daňového řádu)
Den platby
(1) Za den platby se považuje
a/ u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo
provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně,
b/ u platby prováděné v hotovosti u správce daně den, kdy úřední osoba platbu
převzala, nebo
c/ u platby prováděné bezhotovostním převodem, k němuž je dán platební příkaz
prostřednictvím platební karty nebo obdobného platebního prostředku, den, kdy
ten, kdo daň platí, předal platební příkaz správci daně.
(…)
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení jak v době vzniku
povinnosti zaplatit (složit) jistotu, tak v době vydání napadeného rozhodnutí.
[19] V R 8/2015 Nejvyšší soud uzavřel, že lhůta ke složení jistoty určená
ustanovením § 202 odst. 3 insolvenčního zákona je procesní lhůtou zákonnou (je
určena insolvenčním zákonem a její běh a délka nemůže být rozhodnutím
insolvenčního soudu měněna). Tamtéž Nejvyšší soud ozřejmil, že následek
zmeškání této lhůty, definovaný ustanovením § 202 odst. 6 insolvenčního zákona
(odmítnutí žaloby) se prosadí (nastane) i tehdy, je-li jistota později složena,
když k případnému pozdnímu složení jistoty se nepřihlíží (srov. opět R 8/2015).
[20] Účelem právní úpravy jistoty na náklady řízení incidenčního sporu dle §
202 odst. 3 insolvenčního zákona je zajistit finanční prostředky ke krytí
nákladů incidenčního řízení ještě před věcným posouzením žaloby a zamezit
účelovému popírání pohledávek (R 8/2015).
[21] V tomto ohledu má jistota dle § 202 insolvenčního zákona stejnou
(preventivní) funkci a povahu jako soudní poplatek, přičemž při její správě se
(stejně jako u soudního poplatku) postupuje (v souladu s ustanovením § 2 odst.
3 daňového řádu) podle ustanovení daňového řádu.
[22] K okamžiku úhrady (zaplacení) soudního poplatku v režimu bezhotovostního
převodu (prostřednictvím banky) se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení velkého
senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10.
dubna 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018 (jež se zabývalo tím, zda je důvod
odchýlit se od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo
3616/2016). V tomto rozhodnutí (jehož sjednocující potenciál je pro rozhodovací
praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu zásadní a na něž v podrobnostech
odkazuje) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nesplnil-li poplatník řádně svou
poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§ 4 odst.
1 a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů), a soud jej proto musel vyzvat k zaplacení soudního
poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§ 9 odst. 1, 2 zákona o soudních
poplatcích), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka, ať už v kolkových
známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu, nejpozději poslední den
lhůty v dispozici příslušného soudu.
[23] Použitelnost ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. velký senát Nejvyššího soudu
tamtéž vyloučil prostřednictvím úsudku (podpořeného i odkazem na právní
teorii), že platba soudního poplatku není procesním úkonem, přičemž pro účely
závěru o tom, kdy je soudní poplatek zaplacen, vyšel z příslušných ustanovení
daňového řádu (odkazuje co do platby soudního poplatku bezhotovostním převodem
na ustanovení § 166 odst. 1 písm. a/ daňového řádu).
[24] V situaci, kdy ani složení (úhradu) jistoty na náklady řízení incidenčního
sporu dle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona nelze definovat jako procesní úkon
ve smyslu pojímaném právní teorií a kdy na otázku, k jakému okamžiku se úhrada
(složení) takové jistoty pokládá za provedenou, jde-li o platbu uskutečněnou
(prostřednictvím banky) bezhotovostním převodem, odpovídá příslušné ustanovení
daňového řádu (§ 166 odst. 1 písm. a/ daňového řádu), nemá pro řešení
předestřené právní otázky význam, že Nejvyšší soud v R 8/2015 definoval lhůtu
dle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona jako procesní lhůtu zákonnou [pro
posouzení včasnosti složení jistoty dle ustanovení § 202 odst. 3 insolvenčního
zákona není rozhodné určení povahy lhůty k úhradě, nýbrž to, zda do uplynutí
této lhůty nastala skutečnost, na jejímž základě lze uzavřít, že popírající
věřitel jistotu skutečně složil (zaplatil)]. Podstatné naopak je, že podle
ustanovení § 166 odst. 1 písm. a/ daňového řádu se za den platby považuje u
platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb (zde bankou) den,
kdy byla připsána na účet správce daně (rozuměj na účet insolvenčního soudu).
[25] Lze tedy shrnout, že lhůta ke složení jistoty na náklady řízení
incidenčního sporu určená ustanovením § 202 odst. 3 insolvenčního zákona je při
platbě jistoty prováděné na základě bezhotovostního příkazu k úhradě
prostřednictvím banky (poskytovatele platebních služeb) zachována, jen je-li
stanovená částka (jistota) nejpozději posledního dne lhůty připsána na účet
příslušného insolvenčního soudu. Srov. k tomu dále shodně i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 141/2018 vydané jako rozhodnutí
v incidenčním sporu vyvolaném insolvenčním řízením téhož dlužníka v typově
shodné věci téhož dovolatele (s jiným žalovaným).
[26] Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
[27] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší
soud zamítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu