KSPH 72 INS 11473/2015 72 ICm 1250/2016 29 ICdo 162/2022-365
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. Tomáše Zahumenského, se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35, PSČ 738 01, jako insolvenčního správce dlužnice Dany Kubartové, proti žalovaným 1/ J. G., zastoupenému Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, a 2/ E. B., zastoupené JUDr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti darovací smlouvy a o vydání plnění do majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 72 ICm 1250/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice D. K., vedené u Krajského soudu Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 11473/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2022, č. j. 72 ICm 1250/2016, 105 VSPH 97/2022-340 (KSPH 72 INS 11473/2015), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2022, č. j. 72 ICm 1250/2016, 105 VSPH 97/2022-340 (KSPH 72 INS 11473/2015), se zrušuje vyjma druhého výroku a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2021, č. j. 72 ICm 1250/2016-300, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že darovací smlouva a smlouva o zřízení předkupního práva uzavřená mezi dlužnicí (D. K.) a druhou žalovanou (E. B.), kterou dlužnice převedla na druhou žalovanou ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „nemovitosti“), je vůči věřitelům dlužnice právně neúčinná (bod I. výroku). [2] Uložil prvnímu žalovanému (J. G.), aby vydal plnění z neúčinného právního „úkonu“ podle bodu I. výroku do majetkové podstaty dlužnice v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 72 INS 11473/2015 (bod II. výroku). [3] Rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Dlužnice jako dárkyně uzavřela s druhou žalovanou jako obdarovanou dne 9. prosince 2011 darovací smlouvu a smlouvu o zřízení předkupního práva, jejichž předmětem byly nemovitosti v katastrálním území XY. [2] Druhá žalovaná jako prodávající následně ohledně týchž nemovitostí uzavřela dne 13. prosince 2014 kupní smlouvu s prvním žalovaným jako kupujícím. [3] Usnesením ze dne 11. června 2015, č. j. KSPH 72 INS 11473/2015-A-11, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 12. června 2015, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice (bod I. výroku), povolil jí oddlužení (bod II. výroku) a ustanovil žalobce (Mgr. Tomáše Zahumenského) insolvenčním správcem dlužnice (bod IV. výroku). [4] Usnesením ze dne 27. listopadu 2015, č. j. KSPH 72 INS 11473/2015-B-10, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 16. prosince 2015, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře (bod I. výroku).
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235, § 237 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba byla podána po právu, neboť dlužnice jednala úmyslně zkracujícím způsobem ve smyslu § 242 insolvenčního zákona; zároveň platí vyvratitelná domněnka, že druhé žalované (dceři dlužnice) byl tento úmysl znám. První žalovaný je strýc druhé žalované a je povinen vydat podle § 237 odst. 2 insolvenčního zákona nabyté plnění do majetkové podstaty dlužnice.
4. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2022, č. j. 72 ICm 1250/2016, 105 VSPH 97/2022-340 (KSPH 72 INS 11473/2015): [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku ve vztahu k prvnímu žalovanému tak, že zamítl žalobu o určení neúčinnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení předkupního práva a o vydání plnění z neúčinného právního úkonu (první výrok). [2] Zrušil ve zbývající části rozsudek insolvenčního soudu a věc mu vrátil v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (druhý výrok). [3] Rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným (třetí výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 235, § 236, § 237 odst. 1 a 2, § 239 odst. 1 a 3 a § 242 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku k následujícím závěrům:
6. První žalovaný není osobou pasivně legitimovanou ve sporu o určení neúčinnosti darovací smlouvy, protože není její smluvní stranou, nýbrž je smluvní stranou smlouvy kupní, kterou druhá žalovaná na něj převedla nemovitosti. Na základě této kupní smlouvy se první žalovaný nemohl stát právním nástupcem druhé žalované ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 insolvenčního zákona; nemovitosti totiž na něj nepřešly, nýbrž byly převedeny.
7. Kvůli nutnosti doplnit dokazování, zrušil odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu v části, ve které bylo rozhodnuto v odpůrčí žalobě ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou.
8. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda osobou pasivně legitimovanou z odpůrčí žaloby o neúčinnost právního jednání a povinnou vydat majetek do majetkové podstaty dlužníka podle § 237 odst. 2 insolvenčního zákona je pouze nabyvatel majetku na základě univerzální sukcese nebo i nabyvatel majetku na základě singulární sukcese.
9. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že první žalovaný není právním nástupcem druhé žalované, jelikož nemovitosti na něj nepřešly, ný brž byly převedeny, ani se závěrem odvolacího soudu, že první žalovaný není proto ve sporu pasivně legitimován. Míní, že právním nástupcem ve smyslu § 237 odst. 2 insolvenčního zákona se rozumí také nabyvatel majetku na základě navazující kupní nebo darovací smlouvy; je jím tedy i první žalovaný, který nabyl nemovitosti od druhé žalované na základě kupní smlouvy.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
11. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice (11. června 2015) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice a ve sporech jím vyvolaných uplatní i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.].
12. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně otázky dovolatelem otevřené je napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (přijatou po vydání napadeného rozhodnutí) a řízení před oběma soudy je navíc zatíženo vadou v části, v níž jde o nárok na vydání plnění z neúčinného právního jednání do majetkové podstaty dlužnice.
13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
15. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že nepokládá za žádoucí odpovídat na položenou otázku podle povahy „sukcese“ (podle toho, zda jde – slovy dovolatele – o sukcesi singulární nebo univerzální); podstatné je, zda může jít (ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona) o právního nástupce na základě smlouvy (v této věci na základě kupní smlouvy). V rozsudku ze dne 29. listopadu 2024, sen. zn. 29 ICdo 72/2022, (na nějž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud vysvětlil, že v intencích výkladu e ratione legis právní nástupce osoby [v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo která z něho měla prospěch (§ 237 odst. 1 insolvenčního zákona)], jemuž v době, kdy nabyl plnění z neúčinného právního jednání, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolávat se neúčinnosti vůči oné osobě, má ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona povinnost vydat toto plnění do majetkové podstaty i tehdy, jde-li o právního nástupce na základě smlouvy (typově na základě smlouvy darovací nebo smlouvy kupní).
16. Opačný závěr odvolacího soudu, že osobami povinnými vydat (za splnění dalších podmínek uvedených v § 237 odst. 2 insolvenčního zákona) do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních jednání, mohou být jen dědicové nebo právní nástupci (ve smyslu přechodu práva) osob, v jejichž prospěch bylo neúčinné právní jednání učiněno nebo které z něho měly prospěch, tak správný není.
17. Nesprávný je v daných souvislostech též úsudek odvolacího soudu, že první žalovaný není ve sporu pasivně (věcně) legitimován co do požadavku o určení, že darovací smlouva je vůči věřitelům dlužníků neúčinným právním jednáním, neboť není smluvní stranou darovací smlouvy.
18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 128/2018, uveřejněném pod číslem 29/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že v řízení o určení neúčinnosti smlouvy, kterou dlužník uzavřel s dalšími osobami, není insolvenční správce oprávněn ani povinen podat odpůrčí žalobu proti těmto osobám jen proto, že byly smluvními stranami takové smlouvy. Žalobu, kterou se domáhá vyslovení neúčinnosti takové smlouvy a zároveň vydání peněžitého plnění, které na základě smlouvy ušlo z dlužníkova majetku, nebo rovnocenné (peněžité) náhrady za původní dlužníkovo plnění, které (již) není možné vydat do majetkové podstaty, podává insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona vůči osobám, „v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“ nebo vůči osobám, „které z něho měly prospěch“, bez zřetele k tomu, že případně nejde o smluvní strany smlouvy.
Současně platí, že dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo vyhověno odpůrčí žalobě (§ 239 odst. 4 věta první insolvenčního zákona). Jestliže se tedy věc, která ušla z majetkové podstaty dlužníka neúčinným právním jednáním dlužníka, navrací do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, jímž insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě (tak, že ji insolvenční správce po právní moci takového rozhodnutí sepíše do majetkové podstaty), pak důsledky toho, že osoba, která má takovou věc u sebe, nerespektuje účinky soupisu (nevydá věc dobrovolně do majetkové podstaty) lze rovněž řešit nejdříve od právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě.
Nejde (proto) již o součást odpůrčího nároku (ani podle § 239 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona); srov. shodně odstavec 29. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2024, sen. zn. 29 ICdo 33/2022.
19. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 72/2022 Nejvyšší soud k uvedenému doplnil, že tyto závěry se uplatní rovněž ve vztahu k osobám povinným vydat plnění z neúčinného právního úkonu (dlužníka) do majetkové podstaty proto, že jim coby právním nástupcům osob uvedených v § 237 odst. 1 insolvenčního zákona v době, kdy toto plnění nabyli, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolávat se neúčinnosti vůči oněm osobám (§ 237 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona).
20. Jinak řečeno, vůči prvnímu žalovanému, který má být ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona právním nástupcem druhé žalované na základě kupní smlouvy z 13. prosince 2014, a který takto nabyl předmětné nemovitosti, insolvenční správce žádným jiným způsobem než tak, že se vůči němu domáhá určení neúčinnosti předchozí darovací smlouvy a smlouvy o zřízení předkupního práva, odpůrčí nárok ani uplatnit nemohl.
21. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení (leč s výjimkou dovoláním nenapadeného druhého výroku) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
22. V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat tím, zda byly splněny podmínky pro vydání dlužníkova plnění do majetkové podstaty vymezené v § 237 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona. Odvolací soud dále ve světle závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 33/2022 vyjasní, z jakého důvodu se žalobce domáhá po prvním žalovaném vydání nemovitostí, tedy nároku, který není součástí nároku odpůrčího.
23. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu