KSLB 86 INS 17187/2018 76 ICm 1645/2022 29 ICdo 164/2023-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků J. S., a V. S., obou zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, PSČ 460 10, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS 17187/2018, o zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníků, o žalobě pro zmatečnost podané dlužníky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2022, č. j. KSLB 86 INS 17187/2018, 2 VSPH 1841/2021-B-37, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 1645/2022, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2023, č. j. 76 ICm 1645/2022, 104 VSPH 163/2023-51 (KSLB 86 INS 17187/2018), takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 16. ledna 2023, č. j. 76 ICm 1645/2022-37, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu pro zmatečnost podanou dlužníky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2022, č. j. KSLB 86 INS 17187/2018, 2 VSPH 1841/2021-B-37.
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že usnesením ze dne 21. října 2021, č. j. KSLB 86 INS 17187/2018-B-30, insolvenční soud zrušil schválené oddlužení dlužníků a na jejich majetek prohlásil konkurs. Usnesení bylo doručováno zvlášť do datové schránky advokátky dlužníků, Mgr. Kristýny Machové Zoufalé LL.M., a současně oběma dlužníkům. Advokátce bylo usnesení doručeno dne
22. října 2021, dlužníkovi dne 26. října 2021 a dlužnici dne 1. listopadu 2021. Dne 9. listopadu 2021 bylo insolvenčnímu soudu doručeno odvolání dlužníků proti usnesení o zrušení schváleného oddlužení. Insolvenční soud odvolání odmítl jako opožděné usnesením ze dne 19. listopadu 2021, č. j. KSLB 86 INS
17187/2018-B-32. Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání, avšak Vrchní soud v Praze žalobou pro zmatečnost napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje zejména z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. července 2022, sp. zn. III. ÚS 1685/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 2/2019, uveřejněného pod číslem 49/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 49/2021“) – uzavřel, že není důvod se odchylovat od ustáleného výkladu, podle něhož v případě zastoupení dlužníka zástupcem s procesní plnou mocí se rozhodnutí doručují zástupci podle § 50b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“); k případnému doručení rozhodnutí samotnému účastníkovi se přitom nepřihlíží. Žalobu pro zmatečnost proto zamítl.
4. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
5. Odvolací soud – cituje zejména § 7, § 71, § 74, § 75 a § 83 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 25 odst. 1, § 45, § 49 odst. 6 a § 50b odst. 1 a 2 o. s. ř. – dospěl k závěru, že rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení, které je dlužníku doručováno zvlášť do vlastních rukou, je insolvenční soud povinen doručit do „vlastních rukou“ pouze zvolenému advokátovi (zástupci s procesní plnou mocí pro celé řízení). Doručí-li insolvenční soud v této procesní situaci rozhodnutí pouze do vlastních rukou dlužníka, nebo doručí-li je jak do vlastních rukou advokáta, tak do vlastních rukou dlužníka, je doručení do vlastních rukou dlužníka neúčinné, resp. pro doložení doručení zvláštním způsobem právně bezcenné. Přitom odkázal především na R 49/2021. Odvolací soud tak měl shodně s insolvenčním soudem za to, že se odvolací soud před vydáním žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí o potvrzení usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost nedopustil žádného pochybení. Odkaz dlužníků na nález Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2021, sp. zn. III ÚS 1020/21, měl odvolací soud v poměrech dané věci za neaplikovatelný, neboť tento řešil skutkově jiný případ.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, jehož přípustnost (posuzováno dle jeho obsahu) vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu lhůty pro podání odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. října 2021, č. j. KSLB 86 INS 17187/2018-B-30, které bylo doručováno jak tehdejší zástupkyni dlužníků, tak rovněž každému z dlužníků do vlastních rukou na adresu jejich trvalého bydliště. Vzhledem k tomu, že o doručení předmětného usnesení (B-30) též do vlastních rukou dlužníků rozhodl insolvenční soud podle § 50b odst. 4 písm. e/ o. s. ř., jsou dovolatelé přesvědčeni, že takové doručení má stejné právní následky, jaké se spojují s doručováním účastníku samotnému v případech stanovených přímo zákonem. Dle jejich názoru tak lhůta k podání odvolání počala běžet teprve jeho doručením všem adresátům, tj. v daném případě okamžikem doručení usnesení dovolatelům. Odkazují přitom opětovně zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1020/21. Současně dodávají, že postupem obou soudů bylo porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces.
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
9. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
10. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
11. Již v usnesení ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 2277/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročník 2003, pod číslem 24, Nejvyšší soud dovodil, že účastníku, který má zástupce s plnou mocí pro celé řízení, není soud povinen doručovat stejnopis písemného vyhotovení rozsudku vedle jeho zástupce. Učiní-li tak přesto, je takové doručení neúčinné a z hlediska počátku běhu patnáctidenní lhůty k podání odvolání bez významu.
12. K otázce zastupování na základě procesní plné moci v insolvenčním řízení pak Nejvyšší soud v R 49/2021 mimo jiné uvedl, že tam, kde je dlužník v době doručování rozhodnutí o úpadku zastoupen advokátem, pak na základě pravidla, že rozhodnutí o úpadku doručí dlužníku „zvlášť“, a to „do vlastních rukou“ (§ 75 odst. 2, § 138 odst. 1 insolvenčního zákona), je insolvenční soud povinen doručit je „do vlastních rukou“ pouze tomuto advokátu (nikoli již dlužníku samotnému). Doručí-li insolvenční soud v této procesní situaci rozhodnutí o úpadku pouze do vlastních rukou dlužníka, nebo doručí-li je jak do vlastních rukou advokáta, tak do vlastních rukou dlužníka, je doručení do vlastních rukou dlužníka neúčinné (pro doložení doručení zvláštním způsobem právně bezcenné).
13. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též např. v usnesení ze dne 31. října 2022, sen. zn. 29 ICdo 109/2021. Ostatně, v českém právním prostředí nejsou závěry formulované k účinnosti takového doručení pro úpadkové řízení vedené podle insolvenčního zákona v R 49/2021 nikterak nové ani z pohledu dříve platné úpravy úpadkového řízení (podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; dále též jen „ZKV“). Jak se podává přímo z R 49/2021 (srov. odstavec 46. odůvodnění R 49/2021), obsahově shodný závěr [že písemnost, u které je předepsáno doručení do vlastních rukou dlužníka, se v případě, že dlužník je v (konkursním) řízení zastoupen opatrovníkem, zákonným zástupcem nebo zástupcem s plnou mocí pro celé řízení, doručí soud do vlastních rukou tohoto zástupce (a nikoli již dlužníku samotnému)] přijal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25.
května 2000, sp. zn. 31 Cdo 921/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 129 (k výkladu § 13 odst. 2 věty druhé ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000, upravujícího doručení usnesení o prohlášení konkursu), jakož i v usnesení ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 739/2002 [při výkladu obdobného pravidla poté, kdy se ve struktuře § 13 ZKV posunulo (s dílčími gramatickými úpravami, jež neměnily jeho význam) do odstavce 4 věty druhé (ve znění účinném do 31. prosince 2007)].
14. Odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1020/21 není v poměrech dané věci zcela přiléhavý. V odstavci 15. odůvodnění předmětného nálezu (v jeho větě první) Ústavní soud v obecné rovině přitakává závěru Nejvyššího soudu, že jsou-li účastníci řízení zastoupeni advokátem, doručuje soud (až na výjimky) veškeré písemnosti pouze tomuto advokátovi. Následně nicméně zohledňuje skutkové okolnosti tam označené věci spočívající v tom, že soud prvního stupně, který věc předložil s opravným prostředkem (dovoláním) Nejvyššímu soudu, měl podání (dovolání) za včasné, jakož i v tom, že Nejvyšší soud se v usnesení, jímž dovolání odmítl jako opožděné, tím, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo doručeno dvakrát (jednou zástupci dlužníků s procesní plnou mocí a podruhé dlužníkům samotným), nezabýval (danou okolnost pro účely závěru o opožděnosti dovolání nevypořádal).
15. Nejvyšší soud ve skutkových souvislostech dané věci připomíná (zdůrazňuje), že nejde o to, kdy usnesení insolvenčního soudu z 21. října 2021 (o zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníků) bylo „doručeno“ (z dikce § 74 odst. 1 insolvenčního zákona je zřejmé, že k „doručení“ došlo 22. října 2021, kdy insolvenční soud ono usnesení zveřejnil v insolvenčním rejstříku; srov. k tomu shodně odstavec 44. odůvodnění R 49/2021), nýbrž o to, kdy začala běžet lhůta k podání žaloby pro zmatečnost, jež se pojí s doručením písemnosti zvláštním způsobem (srov. § 74 odst. 2 insolvenčního zákona).
Dlužno rovněž připomenout, že spor o včasnost žaloby pro zmatečnost není řešitelný prostřednictvím institutu prominutí zmeškání lhůty dle § 58 o. s. ř., jelikož ten v poměrech žaloby pro zmatečnost (upravených jen občanským soudním řádem) vylučuje § 235 odst. 1 o. s. ř.; v poměrech lhůt k podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným insolvenčním soudem v insolvenčním řízení vylučuje prominutí zmeškání lhůty obecně § 83 insolvenčního zákona.
16. Z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1685/22, vydaného 15. července 2022, tedy po přijetí nálezu sp. zn. III. ÚS 1020/21, se podává, že tam popsané skutkové reálie dané věci (doručení soudního rozhodnutí vydaného insolvenčním soudem v insolvenčním řízení nejprve advokátce dlužníka s procesní plnou mocí a poté i dlužníku) nebránily Ústavnímu soudu uzavřít (a ústavní stížnost proto odmítnout), že obecné soudy nepochybily, jestliže odvolání podané po uplynutí lhůty počítané (pouze) od doručení soudního rozhodnutí advokátce dlužníka, odmítly jako opožděné.
Nejvyššímu soudu je známa nálezová judikatura Ústavního soudu, podle které usnesení Ústavního soudu nejsou (na rozdíl od nálezů) závazná erga omnes a nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05), nicméně i Ústavní soud je vázán svou (vlastní) nálezovou judikaturou (musí ji respektovat v usneseních o odmítnutí ústavní stížnosti).
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu logické vysvětlení skutečnosti, že stejný senát Ústavního soudu (senát III.) v obdobné skutkové situaci v rozhodnutí (usnesení) přijatém 8 měsíců po vydání nálezu sp. zn. III. ÚS 1020/21 nepokládal za nezbytné zasáhnout v intencích závěrů z onoho nálezu plynoucích, lze nalézt v tom, že samo o sobě není podstatné jen to, zda soud své rozhodnutí poté, co je řádně doručil zástupci účastníka s procesní plnou mocí, navíc doručil i účastníku samotnému [jen proto nebude lhůta k podání opravného prostředku bez dalšího počítána od pozdějšího (chybného) doručení].
Významné naopak je, zda „dvojí doručení“ mohlo v dané procesní situaci vyvolat v účastníku řízení dojem, že své chování má (může) co do včasného podání opravného prostředku spojit až s pozdějším doručením. Tak by tomu mohlo být například tehdy, kdyby zastoupení účastníka na základě procesní plné moci bylo omezeno (co do času trvání, a tedy přípustně) jen na řízení před soudem prvního stupně.
17. V poměrech dané věci dovolatelé zastoupeni (tehdejší) advokátkou nemohli mít za trvání tohoto (z povahy věci kvalifikovaného) zastoupení (ve spojení se shora označenou ustálenou judikaturou k problematice doručování) žádné pochybnosti o tom, že běh lhůty k podání opravného prostředku spouští již doručení soudního rozhodnutí této advokátce, čemuž mohli a měli přizpůsobit své chování (zkoumání včasnosti opravného prostředku podle toho, kdy byla písemnost doručena zvlášť advokátce dovolatelů, nebylo nepředvídatelné ani nijak překvapivé).
18. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak v posouzení počátku běhu lhůty pro podání odvolání souladné s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a neodporuje ani rozhodovací praxi Ústavního soudu.
19. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že žaloba pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným (v této věci) proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení, v němž si každý z účastníků nese náklady insolvenčního řízení ze svého (§ 170 písm. f/ insolvenčního zákona). Srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněného pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu