KSCB 26 INS 13503/2021
42 ICm 3278/2021
29 ICdo 166/2023-208
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ
602 00, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupeného Mgr. Markem Indrou,
advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/
P. K. a 2/ L. K., oběma zastoupeným Mgr. Michalem Vepřkem, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Husova 242/9, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávek pro dobu, po
kterou trvalo insolvenční řízení žalovaných, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 3278/2021, jako incidenční spor v insolvenční
věci žalovaných, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
KSCB 26 INS 13503/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. 42 ICm 3278/2021, 107 VSPH 362/2022-165 (KSCB
26 INS 13503/2021), ve znění usnesení ze dne 20. dubna 2023, č. j. 42 ICm
3278/2021, 107 VSPH 362/2022-170 (KSCB 26 INS 13503/2021), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. 42 ICm 3278/2021,
107 VSPH 362/2022-165 (KSCB 26 INS 13503/2021), ve znění usnesení ze dne 20.
dubna 2023, č. j. 42 ICm 3278/2021, 107 VSPH 362/2022-170 (KSCB 26 INS
13503/2021), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.
března 2022, č. j. 42 ICm 3278/2021-135, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobou ze dne 25. listopadu 2021 se žalobce (IFIS investiční fond,
a. s.) domáhal vůči žalovaným (1/ P. K. a 2/ L. K.) a dále vůči JUDr. Ing. Mgr.
Martinu Böhmovi, MBA, LL.M., jako jejich insolvenčnímu správci (původně první
žalovaný), určení, že směnečné pohledávky žalobce přihlášené přihláškou P18 do
insolvenčního řízení jsou v celkové výši 2.103.019 Kč po právu. Krajský soud v
Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 15. března
2022, č. j. 42 ICm 3278/2021-138, řízení ve vztahu mezi žalobcem a insolvenčním
správcem (původně prvním žalovaným) zastavil pro zpětvzetí žaloby a rozhodl, že
žalobce a insolvenční správce vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.
2. Rozsudkem ze dne 15. března 2022, č. j. 42 ICm 3278/2021-135,
insolvenční soud určil, že žalobce má v insolvenčním řízení vedeném na majetek
žalovaných (jejichž úpadek byl řešen společným oddlužením manželů) dílčí
pohledávku P18-1 ve výši 769.660,82 Kč a dále dílčí pohledávky P18-2, P18-3,
P18-4 a P18-5 tak, jak byly přihlášeny přihláškou P18 (bod I. výroku); dále
uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 32.293 Kč
(bod II. výroku).
3. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek
žalovaných pohledávky z celkem 5 směnek vlastních, vystavených P. K. (prvním
žalovaným) dne 7. února 2008 na řad společnosti VIVA leasing, a. s., splatných
6. listopadu 2020, které nabyl nedatovanými indosamenty (dále též jen „sporné
směnky“).
[2] Sporné směnky byly původně vystaveny jako blankosměnky k zajištění
závazků prvního žalovaného plynoucích z celkem pěti leasingových smluv
uzavřených dne 7. února 2008 mezi prvním žalovaným (jako dlužníkem) a
remitentem (jako věřitelem). Ke každé z těchto smluv byly účastníky kauzálního
vztahu podepsány dokumenty (stejného znění) nazvané prohlášení o podpisu směnky
a dohoda o předání a vyplnění směnky, podle nichž byl věřitel oprávněn v
případě prodlení dlužníka se splácením jeho závazků z (příslušné) leasingové
smlouvy vyplnit do blankosměnky údaj směnečné sumy a data splatnosti; směnečná
suma přitom nesměla být vyšší než dluh dlužníka (z příslušné leasingové
smlouvy) včetně příslušenství, na který by měl věřitel právo podle všeobecných
smluvních podmínek. Ve vyplňovacím prohlášení nebylo určeno datum, dokdy musí
být blankosměnka vyplněna.
[3] Žalobce poté, co nabyl (blanko)směnky indosací, vyplnil chybějící
údaje směnečné sumy a data splatnosti.
[4] První žalovaný přestal v dubnu 2008 hradit splátky podle splátkových
kalendářů stanovených leasingovými smlouvami; remitent proto od leasingových
smluv „odstoupil“.
[5] Žalovaní popřeli pohledávky přihlášené přihláškou P18 pouze co do
pravosti, přičemž jako důvod popření (shodně u všech jednotlivých dílčích
pohledávek) uvedli, že „ve věci vymožení předmětné pohledávky je vedeno
exekuční řízení na podkladě rozhodčího rozsudku č. j. RS VL 033/2008, ze dne 2.
února 2010, vydaného Rozhodcovským súdem při Rozhodcovskom inštitúte, s. r.
o.“, směnky nejsou pravé, blankosměnky nebyly vyplněny v souladu s vyplňovacím
oprávněním, jednání věřitele je rozporné se zásadami poctivého obchodního
styku, pohledávka z předloženého právního titulu nevznikla a z opatrnosti
namítají též promlčení.
4. Na takto zjištěném skutkovém základě – odkazuje na čl. I. § 10 a § 70
zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný
zákon“), § 193 a § 194 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), a § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“) – dospěl insolvenční soud k závěru, že žaloba byla
podána důvodně, neboť (i) žalobce v řízení předložil pět pravých originálů
platných směnek vlastních vystavených prvním žalovaným a indosovaných na
žalobce, (ii) žalovaní v řízení neprokázali (ani netvrdili), že by žalobce byl
při nabývaní směnek ve zlé víře anebo se alespoň provinil hrubou nedbalostí,
tudíž jim nesvědčí právo namítat vůči žalobci, který není původním majitelem
(remitentem) směnek, že blankosměnky byly vyplněny v rozporu s vyplňovacím
prohlášením; to, jakým způsobem postupuje žalobce v insolvenčním či exekučním
řízení, není v tomto směru významné, (iii) uplatněná směnečná práva nejsou
promlčena [od 7. listopadu 2020 do dne podání přihlášky P18 (tj. 9. září 2021)
neuplynuly 3 roky], a konečně (iv) v řízení bylo prokázáno, že existoval důvod
pro vyplnění blankosměnek, když závazky vyplývající z platně uzavřených
leasingových smluv (minimálně v rozsahu práv na leasingové splátky) nelze
hodnotit za rozporné s dobrými mravy (leasingové navýšení nepřesahující 40 %
hodnoty pronajímaných věcí není nemravné); případná „neplatnost“ vedlejších
ujednání (o smluvních pokutách, výši úroků z prodlení) na platnosti
leasingových smluv nemůže ničeho změnit.
5. Jelikož nebyly pohledávky přihlášené přihláškou P18 popřeny
žalovanými (také) co do výše (pouze co do pravosti), nezabýval se insolvenční
soud tvrzením, že směnečné sumy byly vyplněny do blankosměnek v nesprávné výši,
resp. že závazky prvního žalovaného z leasingových smluv byly (v okamžiku
vyplnění blankosměnek) nižší. I kdyby soud dospěl k závěru, že leasingové
splátky již byly uhrazeny, resp. že právo na ně (částečně) zaniklo započtením
(což se žalovaným nepodařilo prokázat), a směnečná suma sporných směnek by tak
měla být tvořena pouze nezaplacenými smluvními pokutami, nemohli by žalovaní ve
sporu o pravost pohledávek uspět. Pohledávky ze smluvních pokut by totiž
alespoň zčásti stejně existovaly (a to i po jejich případné moderaci soudem
podle § 301 obch. zák.), přičemž v rámci řízení o určení pravosti popřených
pohledávek není úkolem soudu zkoumat, v jaké výši by byly tyto nároky
oprávněné. Insolvenční soud nijak nehodnotil ani listiny (předložené
žalovanými), jež se měly týkat postoupení pohledávek remitenta z leasingových
smluv na žalobce.
6. K výhradě žalovaných, že muselo dojít k „opakovanému vyplnění
blankosměnek“, insolvenční soud doplnil, že v situaci, kdy mezi účastníky
nebyla otázka pravosti předložených směnek sporná, nemohlo být pro rozhodnutí
věci ani významné, zda v minulosti bylo vedeno rozhodčí řízení a navazující
exekuční řízení na základě „nepravých či neplatných“ směnek. Ostatně ani
okolnost, že závazek dlužníka je zajištěn několika zajišťovacími prostředky
(např. více směnkami), nepředstavuje jednání, jež by bylo (jen z tohoto důvodu)
v rozporu s poctivým obchodním stykem či dobrými mravy. Samotné uplatnění
několika zajišťovacích prostředků zároveň není ani problematické, neboť
zajištěný závazek může být uspokojen jen z jednoho zajišťovacího prostředku.
7. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna
2023, č. j. 42 ICm 3278/2021, 107 VSPH 362/2022-165 (KSCB 26 INS 13503/2021),
ve znění usnesení ze dne 20. dubna 2023, č. j. 42 ICm 3278/2021, 107 VSPH
362/2022-170 (KSCB 26 INS 13503/2021):
[1] potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku a v bodě II.
výroku jej změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení částku 29.184,27 Kč (první výrok), a
[2] uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 8.228 Kč (druhý výrok).
8. Odvolací soud – odkazuje na čl. I. § 10, § 17 a § 70 směnečného
zákona, a ustanovení § 193 a § 194 insolvenčního zákona – přitakal skutkovým i
právním závěrům insolvenčního soudu. K nim doplnil, že za „promlčené“ nelze
považovat ani právo žalobce na vyplnění blankosměnek, neboť nejde o právo, jež
by se promlčovalo. Pro rozhodnutí dané věci pak nebylo významné ani to, zda
došlo k promlčení spornými směnkami zajištěných (kauzálních) pohledávek (z
leasingových smluv), neboť tato skutečnost nemá vliv na platební povinnost
dlužníka ze směnky. U zajišťovací směnky by dlužník takovou námitku mohl
vznášet jen tehdy, umožňovala by mu to směnečná dohoda uzavřená s remitentem.
Existenci takové dohody žalovaní ani netvrdili.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl
potvrzen rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé (posuzováno potud podle
obsahu), podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, právních otázek, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena
jinak. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a
požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se
žaloba zamítá, příp. aby rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatelé mají za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
neřešenou otázku výkladu povahy popěrného úkonu. Soudy nižších stupňů
interpretovaly popěrný úkon dovolatelů pouze formalisticky a dospěly k
nesprávnému závěru, že popřena byla pouze pravost přihlášených pohledávek. Ze
slovního vyjádření popěrného úkonu a kontextu celé věci (zejména z komunikace
insolvenčního správce a žalobce) zřetelně plyne, že pohledávky přihlášené
přihláškou P18 popřeli dovolatelé nejen co do pravosti, ale též (v celém
rozsahu) i co do výše. Je-li pohledávka popřena výslovně v celé své výši, není
podle dovolatelů nutné uvést v popěrném úkonu „skutečnou výši“ takové
pohledávky. Soudy nižších stupňů se proto měly zabývat také výši přihlášených
pohledávek.
11. Dovolatelé soudům nižších stupňů v této souvislosti dále vytýkají,
že ve svých závěrech dostatečně nezohlednily skutkové okolnosti dané věci; z
nich plyne, že nevyplněné originály blankosměnek nabyl žalobce od remitenta a
sám je následně (po cca 12 letech od vystavení) vyplnil, přestože z titulu
rozhodčího nálezu vydaného na základě „stejných blankosměnek“, resp. v
minulosti pravděpodobně vyplněných kopií blankosměnek, vedl (a stále vede)
exekuční řízení proti prvnímu žalovanému; směnečné sumy „nově uplatněných
směnek“ (přihláškou P18) jsou přitom skoro dvojnásobně vyšší než směnečné sumy
„původně uplatněných směnek“ v rozhodčím a následně exekučním řízení. Z dohod o
předání a vyplnění směnky a z prohlášení o podpisu směnky přitom muselo být
žalobci zřejmé, že ke každé leasingové smlouvě byla vystavena právě jen jedna
blankosměnka. Takové „uplatnění práv“ žalobce v řízení přitom nikdy
nevysvětlil. Dovolatelé mají za to, že opakovaným vyplněním blankosměnek a
jejich uplatněním žalobce (s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu,
včetně jednání jeho právního předchůdce) zneužívá vystavené blankosměnky a
poškozuje dovolatele, přičemž jednání, které odporuje dobrým mravům, by neměla
být poskytnuta právní ochrana. Všechny výše uvedené skutečnosti byly žalobci
dobře známy, žalobce však jednal ve zlé víře s cílem poškodit dovolatele. Za
daného stavu považují dovolatelé za neudržitelný rovněž závěr soudů nižších
stupňů o možnosti zajištění kauzálních pohledávek žalobce více směnkami.
12. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu mají
dovolatelé řešení otázek souvisejících s posouzením námitky nesprávného
vyplnění blankosměnek. Podle dovolatelů mohla maximální výše dluhu prvního
žalovaného ze všech leasingových smluv (včetně smluvních pokut) činit
1.779.319,40 Kč. Po zohlednění (odečtení) finančních nákladů, jež právní
předchůdce žalobce ušetřil v důsledku odstoupení od leasingových smluv (potud
dovolatelé odkazují na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, Cpjn 204/2007, uveřejněné pod číslem
25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), by však celková částka, která
by mohla být vyplněna do blankosměnek jako směnečná suma, měla být jen
702.019,40 Kč, případně ještě nižší (až nulová), pokud by soudy přistoupily k
moderaci smluvních pokut. K nesprávným závěrům dospěly soudy nižších stupňů
také při posouzení (ne)platnosti leasingových smluv (včetně vedlejších ujednání
o smluvních pokutách a úrocích z prodlení) s ohledem na jejich rozpor s dobrými
mravy a jejich „predátorskou povahu“.
13. Podle dovolatelů by pak Nejvyšší soud měl jinak posoudit otázku
promlčení práva na vyplnění blankosměnky a uzavřít, že takové právo promlčení
podléhá.
14. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené
rozhodnutí za souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, případně
dovolání zamítnout. Přitom zdůrazňuje, že sporné směnky nabyl indosací,
kauzální námitky by tudíž vůči němu mohl dlužník ze směnky uplatnit jen tehdy,
jednal-li by žalobce při nabývání směnek vědomě na škodu dlužníka. V dosavadním
průběhu řízení však takové jednání prokázáno nebylo.
III. Přípustnost dovolání
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
16. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 15.
ledna 2025, č. j. KSCB 26 INS 13503/2021-B-15, (mimo jiné) vzal na vědomí
splnění oddlužení žalovanými; usnesení nabylo právní moci 6. února 2025. Od
skončení insolvenčního řízení se předmětný spor považuje za spor o určení
pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, přičemž jeho
účastníkem zůstali i nadále žalovaní (dlužníci) [§ 159 odst. 1 písm. a), odst.
4 a 5 insolvenčního zákona].
17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Přípustnost dovolání v dané věci nezakládá především řešení otázky
promlčitelnosti práva na vyplnění blankosměnky, když potud je právní posouzení
věci soudy nižších stupňů souladné s ustálenou judikaturou, od níž Nejvyšší
soud nevidí (ani se zřetelem k argumentaci obsažené v podaném dovolání) žádný
důvod se odchýlit. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 1292/2023, a judikaturu tam dále označenou.
20. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešily
soudy nižších stupňů rovněž otázku, zda dovolatelé popřeli dílčí pohledávky
žalobce přihlášené přihláškou P18 nikoli jen co do pravosti, ale (též) co do
jejich výše. Ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom [srov. v této
souvislosti zprávu o přezkumném jednání ze dne 26. října 2021 (B-4) a přezkumné
listy dílčích pohledávek přihlášených přihláškou P18 (B-4)], že dovolatelé
rozporovali pouze pravost přihlášených pohledávek (námitkami, že uplatněné
právo nevzniklo, popř. zaniklo, anebo se již promlčelo), a nikoli jejich výši.
K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn.
29 ICdo 63/2022, uveřejněný pod číslem 22/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 22/2024“), a judikaturu zde dále označenou. Ani potud
tudíž dovolání přípustné není.
21. Dovolání však shledává Nejvyšší soud přípustným podle § 237 o. s. ř.
k řešení dalších dovolateli otevřených otázek, týkajících se posouzení
přípustnosti a důvodnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, jakož i
námitky uplatnění práv žalobce v rozporu s poctivým obchodním stykem, když v
tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení:
Čl. I. § 10 směnečného zákona
Nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo
ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena,
ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil
hrubou nedbalostí.
§ 265 obch. zák.
Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku,
nepožívá právní ochrany.
24. Citované ustanovení směnečného zákona platilo již v době vystavení
blankosměnek (7. února 2008), přičemž nedoznalo změny ani později. Ustanovení §
265 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) se pak na posuzovaný
případ použije (vzhledem k datu uzavření leasingových smluv) podle § 3028 odst.
3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
25. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním
otevřeným právním otázkám následující závěry:
K aplikaci čl. I. § 10 směnečného zákona (k přípustnosti námitky nesprávného
vyplnění blankosměnky)
26. Soudy nižších stupňů měly (shodně s názorem zastávaným žalobcem)
námitku excesivního vyplnění blankosměnky v poměrech dané věci za nepřípustnou
s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl při nabývaní
sporných směnek ve zlé víře anebo se alespoň provinil hrubou nedbalostí.
27. Potud však soudy obou stupňů přehlédly, že dovolatelé kromě tvrzení
o zlé víře nabyvatele sporných směnek (jemuž by podle dovolatelů mělo být
přičitatelné také jednání původního majitele směnek – k tomu srov. podání
žalovaných ze dne 1. února 2022, č. l. 53-57 spisu), jež měly soudy za
neprokázané, nabízeli dovolatelé soudu rovněž důkazy o tom, že na žalobce byly
převedeny vedle sporných (blanko)směnek též jimi zajištěné pohledávky z
leasingových smluv (viz oznámení o postoupení pohledávek ze dne 28. prosince
2018 na č. l. 78 spisu, předložené insolvenčnímu soudu dovolateli spolu s
podáním ze dne 1. února 2022). Insolvenční soud si sice byl této skutečnosti
vědom, otázku postoupení směnkou zajištěných pohledávek však zjevně považoval
ze nevýznamnou (předloženou listinou sice provedl při jednání konaném dne 15.
března 2022 důkaz, v odůvodnění svého rozhodnutí však uvedl, že ji nijak
nehodnotí).
28. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn.
29 Cdo 2605/2007, uveřejněném pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, k otázce přípustnosti námitky excesivního vyplnění blankosměnky
formuloval závěr, podle kterého za situace, kdy na žalobce byly – vedle samotné
blankosměnky a práva ji doplnit – převedeny také směnkou zajištěné pohledávky,
zůstala směnečnému dlužníkovi uvedená námitka zachována, neboť na žalobce je –
z pohledu ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona – nutné nahlížet stejně jako
na prvního majitele směnky, který se žalovaným dohodu o vyplnění uzavřel.
29. Jestliže se soudy nižších stupňů v poměrech dané věci nezabývaly
tím, zda na žalobce byly kromě sporných (blanko)směnek převedeny (jak by se
podávalo z předloženého oznámení o postoupení pohledávek ze dne 28. prosince
2018) též jimi zajištěné pohledávky z leasingových smluv, je jejich závěr o
tom, že námitka nesprávného vyplnění blankosměnky dovolatelům nepřísluší,
minimálně předčasný.
K uplatnění práv žalobce v rozporu s poctivým obchodním stykem
30. Ustanovení § 265 obch. zák. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního
vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze
zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle
zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého
účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná –
soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. Porušení zásad poctivého
obchodního styku je nutno zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu;
korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima
ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost
zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně
nespravedlivým. Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní
věci (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1292/2023,
včetně judikatury tam dále citované).
31. Z výše uvedených judikaturních závěrů pro poměry projednávané věci
plyne, že soudy obou stupňů se dosud dostatečně nevypořádaly ani s dovolateli
namítaným jednáním žalobce, v němž (poměřováno obsahem uplatněných výhrad)
dovolatelé spatřují výkon práva v rozporu s poctivým obchodním stykem. Soudy
vyšly (při posouzení uvedené námitky) pouze ze skutečnosti, že pro rozhodnutí v
dané věci nemá význam, jak jednal žalobce v exekučním řízení vedeném pro
uspokojení jeho práv ze směnek vystavených jako prostředek zajištění úhrady
(totožných) kauzálních pohledávek, k dalším (dovolateli) v této souvislosti
tvrzeným skutečnostem se však již nevyslovily. Soudy nižších stupňů měly (v
intencích výše uvedeného) zohlednit (posoudit) všechny okolnosti dané věci,
tedy nejen existenci exekučního řízení vedeného pro uspokojení (jiných)
směnečných práv jako prostředku zajištění totožných kauzálních pohledávek jako
v této věci (např. též dobu, po které žalobce přistoupil k výkonu svého práva –
vyplnění blankosměnky; k tomu srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp.
zn. 29 Cdo 1292/2023).
32. Teprve po zohlednění všech relevantních okolností daného případu by
bylo možné posoudit, zda je výkon práva žalobce v projednávané věci souladný se
zásadami poctivého obchodního styku, nebo zda naopak výkon práva těmto zásadám
odporuje a ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák. proto nemůže požívat právní
ochrany. I potud je tedy právní posouzení věci soudy obou stupňů neúplné a
tudíž nesprávné.
33. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí v řešení dovoláním
zpochybněných právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,
správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů
řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které nemohlo
obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí insolvenčního
soudu, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
34. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
36. V dalším řízení insolvenční soud nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší
soud při úvahách o účincích popření „jen“ pravosti nevykonatelné pohledávky
přihlášeného věřitele formuloval (pro poměry insolvenčního řízení) v R 22/2024,
a podle kterých platí, že uplatní-li osoba nadaná popěrným právem jako důvod
popření pravosti přihlášené nevykonatelné pohledávky skutečnosti, které jsou
(obecně vzato) v případě, že budou prokázány, způsobilé vést k závěru, že
přihlášená pohledávka vůbec nevznikla nebo že již zcela zanikla [např.
zaplacením, započtením, prekluzí, narovnáním, privativní novací, nebo dohodou o
zrušení (zániku) závazku, včetně námitky, že majitelem (stále existující)
pohledávky je jiná osoba než přihlášený věřitel], anebo že se zcela promlčela
(§ 193 insolvenčního zákona), pak to, že ve sporu o určení pravosti pohledávky
vyjde najevo, že pohledávka nevznikla, zanikla nebo se promlčela jen zčásti,
není důvodem k tomu, aby soud žalobě (tam, kde ji podává přihlášený věřitel)
zcela vyhověl (na základě argumentu, že nebyla popřena výše pohledávky).
Insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby na výše uvedeném základě žalobě o
určení pravosti pohledávky vyhověl jen zčásti a zčásti ji zamítl.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu