KSLB 86 INS XY
86 ICm XY
29 ICdo 176/2017-172
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce JUDr. Václava Mlnáříka, Ph. D., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů
1597/19, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka ProTec servis Česká
republika s. r. o., zastoupeného JUDr. Rostislavem Silným, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Na zábradlí 205/1, PSČ 110 00, proti žalované M. Ch., narozené XY,
bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinko, advokátem, se sídlem v Praze
3 – Vinohradech, Jičínská 2348/10, PSČ 130 00, o odpůrčí žalobě, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 86 ICm XY,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ProTec servis Česká republika
s. r. o., se sídlem v Jablonci nad Nisou, Poštovní 2055/3, PSČ 466 01,
identifikační číslo osoby 28669754, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS XY, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 86 ICm XY, 101
VSPH XY (KSLB 86 INS XY), takto:
I. Dovolání žalované se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části
prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 86
ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 86 INS XY), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v bodu IV. výroku, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti
druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 86 ICm
XY, 101 VSPH XY (KSLB 86 INS XY), a – s výjimkou zamítavého výroku ohledně
úroku z prodlení – rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v
Liberci ze dne 18. srpna 2016, č. j. 86 ICm XY, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 18. srpna 2016, č. j. 86 ICm XY, rozhodl Krajský soud v
Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) o odpůrčí
žalobě žalobce (JUDr. Václava Mlnáříka, Ph. D., jako insolvenčního správce
dlužníka ProTec servis Česká republika s. r. o.), směřující vůči žalované (M. Ch.), tak, že:
1/ Určil, že právní úkon dlužníka spočívající v zaplacení částky 105.000 Kč
žalované dne 8. ledna 2014, je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem
(bod I. výroku). 2/ Uložil žalované vydat do 3 dnů od právní moci rozhodnutí do majetkové
podstaty dlužníka částku 105.000 Kč (bod II. výroku). 3/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení
úroku z prodlení z částky 105.000 Kč ve výši 8,05 % za dobu od 29. července
2015 do zaplacení (bod III. výroku). 4/ Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozhodnutí částku 13.248,50 Kč (bod IV. výroku). 5/ Uložil žalované zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní
poplatek ve výši 5.250 Kč (bod V. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, § 235 odst. 1, §
237, § 239 odst. 4, § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a/ a § 242 odst. 1 a 2 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) –
dospěl po provedeném dokazování ohledně vyhovujících výroků o věci samé k
závěru, že v lednu 2014, kdy žalované uhradil nájemné za označené nemovitosti
za měsíce leden až březen 2014, byl dlužník v úpadku dle § 3 odst. 1
insolvenčního zákona, přičemž tento jeho právní úkon (platba nájemného před
termínem splatnosti) naplňuje skutkovou podstatu uvedenou v § 241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona. Dále insolvenční soud dovodil, že šlo o právní úkon
učiněný mezi osobami blízkými, a na tomto základě dovodil, že předmětný právní
úkon naplňuje též skutkovou podstatu uvedenou v § 242 insolvenčního zákona. [3] Insolvenční soud neměl za rozhodné, zda nájemné bylo sjednáno v přiměřené
výši, proto zamítl návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem k tomuto
tvrzení. Dále insolvenční soud zamítl jako opožděné (uplatněné po skončení
prvního jednání) důkazní návrhy žalované, aby byl vyslechnut jednatel dlužníka
O. F. (dále jen „O. F.“) [k prokázání toho, že dlužník nebyl v úpadku v lednu
2014] a advokát, se kterým konzultovala svůj postup, s tím, že tyto důkazy se
nevztahují k důvodu, pro který bylo odročeno první jednání (k prokázání tvrzení
žalované, že projevila náležitou pečlivost směřující k rozpoznání
odporovatelného právního úkonu), a že skutečnost, že žalovaná konzultovala svůj
postup s advokátem, nemůže mít vliv na závěr insolvenčního soudu, že šlo o
odporovatelný právní úkon. [4] K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2017,
č. j. 86 ICm XY, 101 VSPH XY (KSLB 86 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první
výrok). 2/ Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč (druhý výrok). [5] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst.
1 a 2 a § 241
insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k
následujícím závěrům:
[6] Odvolací soud nesdílí právní názor insolvenčního soudu, že žalovaná a
dlužník jsou vůči sobě v poměru osob blízkých a skutková zjištění insolvenčního
soudu nepostačují ani pro závěr, že šlo o úmyslně zkracující právní úkon ve
smyslu § 242 insolvenčního zákona. [7] Skutková zjištění insolvenčního soudu však jsou spolehlivým podkladem pro
závěr, že předmětné plnění je neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení §
241 odst. 1, odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona, neboť šlo o úkon, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, a jímž splnil dluh dříve, než se stal
splatným. [8] Dodatek nájemní smlouvy ze dne 2. ledna 2014, jenž má prokazovat jinou
splatnost nájemného, předložila žalovaná v rozporu se zákonnou koncentrací
řízení a nejde o odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205a zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s
ustanovením § 212a odst. 3 o. s. ř. Přitom nešlo o důkaz, který žalovaná
nemohla bez své viny uplatnit (jak tvrdí) již v řízení před insolvenčním
soudem. [9] Odvolací soud má nadto předmětný dodatek za účelově vyrobený a
antedatovaný. I kdyby tomu tak ale nebylo, šlo by o důkaz, jenž by potvrzoval,
že předmětný právní úkon je neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení §
241a odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona. [10] Závěr (insolvenčního soudu), že dlužník platil nájemné v době, kdy již byl
v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, plyne z
toho, že v oné době měl (jak plyne i z insolvenčního spisu vedeného v
insolvenčním řízení, v jehož rámci se projednává tento spor, dostupného v
insolvenčním rejstříku) čtyři věřitele s pohledávkami splatnými v rozmezí od
18. listopadu 2013 do konce roku 2013 v celkové výši cca 500.000 Kč. O úpadku
dlužníka v rozhodné době svědčí, že předmětné pohledávky (jež v té době byly
déle než 30 dnů po splatnosti) neuhradil ani po uplynutí 3 měsíců (a při
přezkumném jednání je uznal). Dlužník navíc v lednu 2014 neměl majetek, z něhož
by se uspokojili věřitelé se splatnými pohledávkami. Žalovaná sice tvrdila, že
v době platby nájemného měl dlužník na bankovním účtu částku 900.000 Kč,
nicméně tento majetek (v lednu 2014 už jeho jediný) nepoužil dlužník k úhradě
splatných pohledávek svých věřitelů (jež následně uznal při přezkumném
jednání), nýbrž z něj v plném rozsahu plnil jiným osobám (zřejmě žalované,
eventuálně dalším vybraným věřitelům). [11] Při zvýhodňujících právních úkonech je charakteristické, že se jimi nemusí
zmenšovat celkový objem majetku dlužníka, který může být použit k uspokojení
jeho věřitelů; podstatné je, že dlužník nakládá se svým majetkem, který
nepostačuje k úhradě všech jeho dluhů, tak, aby jím vybraní věřitelé (v daném
případě žalovaná) byli uspokojeni ve větším rozsahu, než v konkursu, v důsledku
čehož budou jiní věřitelé uspokojeni v menším rozsahu. Je-li předmětný právní
úkon zvýhodňujícím právním úkonem uvedeným v § 241 odst. 3 písm.
a/
insolvenčního zákona, je pojmově vyloučeno mít jej za právní úkon ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. [12] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům)
podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a
požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [13] I. K úpadku dlužníka. V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dovolatelka
především namítá, že platba nájemného nebyla zvýhodňujícím právním úkonem ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 insolvenčního zákona, jelikož nešlo o právní
úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který
vedl k dlužníkovu úpadku. K tomu poukazuje na závěry formulované Nejvyšším
soudem v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném
pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
83/2012“) [k domněnce úpadku dlužníka dle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního
zákona], a v usnesení ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011,
uveřejněném pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
[usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže)
dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Potud dovolatelka namítá,
že žalobce netvrdil o úpadku dlužníka nic jiného než skutečnosti, jež měly
zakládat domněnku úpadku dlužníka dle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního
zákona, poukazujíc na to, že ač aktivně navrhovala provedení důkazů k prokázání
skutečnosti, že dlužník nebyl v rozhodné době v úpadku (i když důkazní břemeno
o úpadku dlužníka bylo na žalobci), insolvenční soud její důkazní návrhy
zamítl. [14] II. K aplikaci ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona. Potud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že závěr, že dodatek nájemní smlouvy
je účelově vyrobený a antedatovaný, přijal, aniž by jej opřel o důkazy, a aniž
by jej blíže odůvodnil, a že odmítl jí navržené důkazy, z čehož dovozuje, že
odvolací soud jí upřel právo na nestranné rozhodování a spravedlivý proces. [15] Dovolatelka uzavírá, že oba soudy porušily zásadu, že insolvenční řízení
musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen. Dále
porušily právo na spravedlivý proces, když „opomenuly provedení navrhovaných
důkazů“ a založily tak nepřezkoumatelnost a protiústavnost obou rozhodnutí, k
čemuž odkazuje i na ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. a na ustanovení § 157
odst. 2 o. s. ř. [16] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září
2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. [17] V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu
IV.
výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřovalo proti
druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší
soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud
dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila důvod přípustnosti dovolání a ohledně těchto výroků dovolatelka v
dovolání žádným způsobem neargumentovala. [18] K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod
číslem 460/2017 Sb. [které je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu
zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu]. [19] V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve
vyhovujících výrocích o věci samé, je dovolání v dané věci přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti
dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a napadené rozhodnutí je potud v rozporu
s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu k problematice dokazování. [20] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[21] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [22] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. [23] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu:
§ 3 (insolvenčního zákona)
Úpadek
(1) Dlužník je v úpadku, jestliže má
a/ více věřitelů a
b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a
c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“). (2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže
a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo
b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo
c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek
vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo
d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu
uložil insolvenční soud. (…)
§ 241 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů
(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se
některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než
jaké by mu jinak náleželo v konkursu. (2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník
učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu
úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník
a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným,
b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,
c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik
či nesplnění svého práva,
d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o
vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. (4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3
letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké
nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením
insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.
(5) Zvýhodňujícím právním úkonem není
a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně
přiměřenou protihodnotu,
b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě
kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový
prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby
dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v
jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že
dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,
c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení
insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. § 101 (o. s. ř.)
(1) K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména
a/ tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li
všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné
vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b/ plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené
jim zákonem nebo soudem,
(…)
§ 118a (o. s. ř.)
(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá
tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky
nesplnění této výzvy. (…)
(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl
důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto
důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této
výzvy. (…)
§ 118b (o. s. ř.)
(1) Ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou
účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich
prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty,
která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro
věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních
povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §
114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k
jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty,
která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných
pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních
povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud
přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna
věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a
nebylo-li provedeno, po prvním jednání, nebo které účastník nemohl bez své viny
včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté,
co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a
odst. 1 až 3. (…)
§ 157 (o. s.
ř.)
(…)
(2) Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se
žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil
žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má
prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký
učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není
přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v
písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. (…)
§ 213b (o. s. ř.)
(1) V odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést
k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo
211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení
nepřípustná. (2) Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou
řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z
odlišného právního názoru odvolacího soudu. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního
zákona a občanského soudního řádu již v době, kdy dlužník činil předmětný
„právní úkon“, a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. [24] Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že 1. ledna 2014 se stal účinným zákon
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jenž pojem „právní úkon“
dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nahradil pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). S
přihlédnutím k ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je nicméně předmětná platba
nájemného (z 8. ledna 2014) sjednaného v nájemní smlouvě ze dne 28. února 2013
terminologicky stále „právním úkonem“. [25] I. K úpadku dlužníka. Odvolací soud přitakal závěrům insolvenčního soudu
též tak, že uzavřel, že dlužník platil nájemné v době, kdy již byl v úpadku ve
smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. K tomu budiž řečeno, že
na rozdíl od insolvenčního soudu (jenž se v dotčeném ohledu dovolával pouze
ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona) se odvolací soud poukazem na
ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona přihlásil k tomu, že stav
dlužníkova úpadku dovodil na základě některé z vyvratitelných domněnek platební
neschopnosti dlužníka v tomto ustanovení uvedených. S přihlédnutím k akcentu
odvolacího soudu na to, že jím zmiňované pohledávky, jež v době právního úkonu
dlužníka (8. ledna 2014) byly déle než 30 dnů po splatnosti, neuhradil dlužník
ani po uplynutí 3 měsíců, je v daném kontextu zjevné, že odvolací soud pracoval
s vyvratitelnou domněnkou uvedenou v § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. [26] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle kterého to, že je
dána některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst.
2 insolvenčního
zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své
splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka
trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k
úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své
platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v
insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné
závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o
věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [srov. např. R 83/2012
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR
113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek]. [27] Nahrazení předpokladu spočívajícího ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona v neschopnosti dlužníka uhradit svým věřitelům peněžité
závazky (dluhy), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona) vyvratitelnou domněnkou úpadku ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona předpokládá, že ten, komu
je v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě ku prospěchu prokázání opaku (zde
žalovaná), musí být v dotčeném ohledu řádně poučen o své povinnosti tvrzení a
povinnosti důkazní (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016). Takového poučení se však žalované
(dovolatelce) nedostalo (v intencích závěrů plynoucích z rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června
2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), ačkoli podle § 213b odst. 1 o. s. ř. se podle § 118a
o. s. ř. postupuje i v odvolacím řízení. [28] Ze spisu (srov. protokol o jednání před insolvenčním soudem ze dne 18. srpna 2016, č. l. 95-97) je rovněž zjevné, že insolvenční soud zamítl návrh
žalované na výslech jednatele dlužníka O. F. (k prokázání skutečnosti, že v
době předmětného právního úkonu dlužník nebyl v úpadku). Z odůvodnění rozsudku
insolvenčního soudu vyplývá, že se tak stalo proto, že důkazní návrh byl
uplatněn opožděně (po skončení prvního jednání); srov. i reprodukce tohoto
rozsudku v odstavci [3] výše. Žalovaná proti tomuto postupu výslovně brojila
odvoláním (č. l. 115-121) a předmětný důkazní návrh tamtéž zopakovala, přičemž
současně navrhla, aby k vyvrácení úpadku dlužníka byl proveden i důkaz stavem
účetnictví dlužníka k 8. lednu 2014, jak je předložil O. F. (srov. č. l. 115 p. v.). Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal ani s odvolací
námitkou žalované ohledně způsobu, jakým insolvenční soud naložil s jejím
návrhem na výslech O. F., ani s výše označenými důkazními návrhy pro odvolací
řízení. Tím, že se nevypořádal s označenými důkazními návrhy žalované
vznesenými v odvolacím řízení, postupoval odvolací soud v rozporu s ustanovením
§ 157 odst. 2 o. s.
ř., jež soudu ukládá, aby v odůvodnění rozsudku též uvedl,
proč neprovedl i další (rozuměj navržené) důkazy, a jež je v odvolacím řízení
přiměřeně aplikovatelné prostřednictvím § 211 o. s. ř. Odvolací soud tak
zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. [29] Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces
nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou
účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod
č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). To ovšem neplatí pro
argumentačně opomenutou odvolací námitku žalované ohledně nesprávnosti postupu
insolvenčního soudu co do zamítnutí jejího důkazního návrhu výslechem O. F. Napadené rozhodnutí je co do absence odpovídající reakce odvolacího soudu na
tuto námitku neúplné a tudíž nesprávné. Řečené platí tím více, že insolvenční
soud zamítnutím důkazního návrhu žalované nerespektoval závěry obsažené na téma
zákonné koncentrace řízení v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo
4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 98/2013“). [30] V R 98/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že účinky tzv. koncentrace řízení
podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k
přípravnému jednání, k jednání, nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením
přípravného jednání, jednání, nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat
tzv. koncentrace řízení. [31] Ze spisu se podává, že poučení ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř. o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích se účastníkům řízení dostalo v
předvolání k prvnímu jednání (č. l. 88-90), které se ve věci konalo 1. července
2016 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 91-94). Před skončením onoho
prvního jednání však již účastníci příslušné poučení neobdrželi, z čehož v
intencích závěrů podávajících se z R 98/2013 plyne, že koncentrace řízení
nenastala (nemohla nastat) a důkazní návrh žalované vznesený při následném
jednání (18. srpna 2016) byl včasný. [32] Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je
především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo
1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008,
sp. zn.
21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu
srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod
číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu. [33] Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro
věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke
zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i
důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově
prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy,
které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními
předpisy (důkazy nezákonné). K tomu budiž řečeno, že v situaci, kdy je pro
aplikaci ustanovení § 241 insolvenčního zákona na danou věc rozhodné, zda v
době předmětného právního úkonu (8. ledna 2014) dlužník byl v úpadku, nelze
důkazní návrh žalované k prokázání opaku označit bez dalšího jako nepotřebný
(pro rozhodnutí bezvýznamný). [34] Dovolání je tudíž potud důvodné. [35] II. K aplikaci ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona. Při
kritice závěru odvolacího soudu, že dodatek nájemní smlouvy je účelově vyrobený
a antedatovaný, dovolatelka přehlíží (a potud argumentačně pomíjí), že odvolací
soud důkaz dodatkem nájemní smlouvy neprovedl na základě úsudku, že jde o důkaz
předložený v rozporu s principem neúplné apelace (srov. § 205a o. s. ř.). Tato
dovolací argumentace tedy důvod pro odklizení napadeného rozhodnutí nezakládá
(je právně bezcenná, jestliže dovolání nenabízí žádnou oponenturu k závěru, že
jde o důkaz nabídnutý v odvolacím řízení nepřípustně). S dovolatelkou lze
souhlasit jen v tom, že u důkazu, který odvolací soud neprovedl, jsou nemístné
jakékoli úvahy na téma jeho věrohodnosti (pravosti listiny a správnosti údajů v
ní uvedených). Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení
ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze hodnotit důkaz, který soud neprovedl;
srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29
Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. [36] S přihlédnutím k argumentaci týkající se nevypořádaných důkazních návrhů
žalované v odvolacím řízení a důkazního návrhu žalované odmítnutého pro
opožděnost v řízení před insolvenčním soudem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
zčásti (ohledně odmítnutého důkazního návrhu) také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud (s výjimkou zamítavého výroku ohledně úroku z
prodlení) i toto rozhodnutí a vrátil věc v dotčeném rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.); ke zrušení obou
rozhodnutí přistoupil Nejvyšší soud včetně závislých výroků o nákladech řízení
(§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu