KSPH 66 INS 6953/2016 74 ICm 1141/2019 29 ICdo 181/2023-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce ALTER EGO H+H s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1446/53, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 26465396, zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, se sídlem v Praze, Korunní 2206/127, PSČ 130 00, proti žalovanému Hlista & Pril, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29059054, jako insolvenčnímu správci dlužníka Jiřího Hnidáka, za účasti 1/ EUROMATIC spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1446/53, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 44848757, 2/ Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., se sídlem v Jinočanech, Komenského 236, PSČ 252 25, identifikační číslo osoby 25673220, 3/J. H., 4/ H. M., 5/ N. K., jako vedlejších účastníků na straně žalobce, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 74 ICm 1141/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2023, č. j. 74 ICm 1141/2019, č. j. 102 VSPH 836/2021-322 (KSPH 66 INS 6953/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 27. dubna 2019 se žalobce (ALTER EGO H+H s. r. o.) domáhá vůči žalovanému (Hlista & Pril, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka J. H.) vyloučení (v žalobě blíže specifikovaných) nemovitých věcí a pohledávek z majetkové podstaty dlužníka.
2. Usnesením ze dne 6. září 2021, č. j. 74 ICm 1141/2019-200, insolvenční soud žalobu v celém rozsahu odmítl (bod I. výroku), rozhodl, že ke zpeněžení majetku (ve výroku blíže specifikovaných nemovitých věcí a pohledávek) lze přistoupit před pravomocným skončením tohoto řízení (bod II.
3. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Žalobce v žalobě uvedl, že „je přesvědčen o tom, že soupis majetku provedený žalovanou (B-93) zasahuje do jeho právní sféry. To znamená, že jiný důvod, pro který neměl být majetek uvedený v seznamu majetku dlužníka zpracovaného žalovanou [§ 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] se dotýká jeho právní sféry, a proto žalobce podává tuto žalobu“. Žalobce dodal, že svá tvrzení následně doplní, a to včetně listinných důkazů. Žaloba jinak obsahuje jen stručný přehled insolvenčního řízení dlužníka, sdělení, že žalobce je přihlášeným věřitelem dlužníka a citaci § 225 odst. 1, 2 a 3 insolvenčního zákona včetně předpokladů pro vyhovění žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka shrnutých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 116/2016“). Žaloba neobsahuje tvrzení, že žalobci náleží jakékoli právo k majetku, jehož vyloučení z majetkové podstaty dlužníka se domáhá, ani tvrzení, jakým způsobem by soupis majetkové podstaty zasahoval do jeho právní sféry. [2] Žalobce tvrzení obsažená v žalobě nedoplnil, proto ho insolvenční soud usnesením ze dne 19. srpna 2021, č. j. 74 ICm 1141/2019-195, vyzval, aby ve lhůtě 5 dnů od doručení usnesení doplnil žalobu o vylíčení konkrétních skutečností, na jejichž základě se dovolává vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, a to nikoliv pouhým odkazem na § 225 odst. 1 insolvenčního zákona a konstatováním, že soupis majetku zasahuje do jeho právní sféry. [3] Žalobce se k výzvě soudu vyjádřil podáním doručeným dne 30. srpna 2021 tak, že po podání žaloby došlo ke schválení dohody o vypořádání zaniklého společného jmění dlužníka a jeho manželky, na jejímž základě byl v insolvenčním řízení dlužníka zveřejněn nový soupis majetkové podstaty (B-295), o čemž však nebyl žalobce ze strany žalovaného informován. Vylučovací žaloba neodpovídá změněnému skutkovému stavu a žalobce se tak domnívá, že nejsou splněny podmínky řízení, za kterých je soud oprávněn ve věci rozhodovat. Žalobce nevylíčil žádné skutečnosti pro osvědčení své aktivní věcné legitimace k podání žaloby o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka.
4. Insolvenční soud cituje ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dále § 159 odst. 1 písm. b/, § 160 odst. 1, § 160 odst. 4 a § 225 odst. 1, 2 a 5 insolvenčního zákona, uzavřel, že žalobce ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 4 insolvenčního zákona přes výzvu soudu neopravil a řádně nedoplnil svůj návrh na zahájení incidenčního sporu a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, když obsah podání žalobce zůstal v přímém rozporu s uvedeným petitem. Žalobce zároveň není v tomto sporu aktivně věcně legitimovanou osobou k podání vylučovací žaloby, když soudu nevylíčil skutečnosti, na jejichž základě se vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka domáhá.
5. Dále doplnil, že dlužník a jemu spřízněné osoby (V. H. – dále jen „V. H.“, třetí vedlejší účastník, žalobce, první vedlejší účastník a další) podávají v rámci insolvenčních řízení V. H. a dlužníka velké množství shodných žalob včetně vzájemných žalob o vyloučení majetku z majetkové podstaty. Ve svých žalobách pak pouze brojí proti insolvenčním řízením V. H. a dlužníka, zejména nesprávnému obsazení soudu či nedostatkům při schůzi věřitelů. Tyto námitky by měly být řešeny v insolvenčních řízeních dlužníka a V. H., nikoli prostřednictvím incidenčních sporů. Prostřednictvím těchto žalob a následných opravných prostředků činí tyto osoby úkony nikoliv v zájmu svých subjektivních práv, když pro svá tvrzení zjevně nemají oporu v hmotném právu a v žalobách uvádí jen, že je zde jiný právní důvod, pro který neměl být majetek do soupisu majetkové podstaty dlužníka zapsán bez jakékoliv bližší specifikace a označení jakéhokoliv důkazu. Jde o zjevné zneužití práva, když jediným cílem je zabránit předání nemovitých věcí, oddálit či znemožnit jejich zpeněžení a ztížit a prodloužit průběh insolvenčních řízení V. H. a dlužníka.
6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce a vedlejších účastníků na straně žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok), a dále zamítl návrh žalobce, aby do řízení přistoupil na jeho stranu dlužník (třetí výrok).
7. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 2, § 43, § 79 odst. 1 o. s. ř., § 160 odst. 4 a § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, a v rozhodnutí označené judikatury Nejvyššího soudu (k otázce vad žaloby) se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož žalobcem formulovaná žaloba brání v pokračování řízení, když vylíčení rozhodných skutečností je natolik neúplné (neurčité), že nelze dovodit, jaký skutek má být předmětem řízení, tedy na základě jakých konkrétních skutečností má být (by mohl být) sporný majetek vyloučen ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (absentuje vylíčení konkrétních skutečností, které by mohly ve smyslu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona a R 116/2016 představovat „jiný důvod“, pro který by neměl být sporný majetek zahrnut do soupisu majetkové podstaty dlužníka). Mezi tvrzenými skutečnostmi uvedenými v doplnění žaloby a žalobním petitem je navíc logický rozpor, když žalobce na jedné straně tvrdí, že nejsou splněny podmínky řízení (neboť žalovaný změnil soupis majetkové podstaty, o čemž žalobce nevyrozuměl), a na druhé straně (přesto) požaduje, aby insolvenční soud o žalobě rozhodl (aby sporný majetek ze soupisu majetkové podstaty vyloučil).
8. Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu (odkazuje na označenou judikaturu Ústavního soudu) rovněž v závěru, že dlužník, V. H. a osoby s nimi spřízněné zneužívají práva na soudní ochranu.
9. Proti (prvnímu výroku) usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má (posuzováno podle obsahu) za přípustné k řešení právních otázek týkajících se náležitostí žaloby a náležitostí výzvy k odstranění vad žaloby; tyto otázky odvolací soud zodpověděl (podle jeho názoru) v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolatel je přesvědčen, že žalobu řádně doplnil, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
10. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že
právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž: [1] Žalobce, který se žalobou podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že označený majetek neměl být do soupisu zařazen proto, že je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, je k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li soupis majetku do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“). Srov. R 116/2016. [2] Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové, a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněného pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [3] V tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom (ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Jinak řečeno, skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci žalobou uplatněného nároku, musí být v žalobě vylíčeny tak, aby v žalobě popsaný skutek (skutkový děj), umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci žalobcova nároku, to jest nemožnost jeho záměny s jiným skutkem. Srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod číslem 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [4] Výzva k odstranění vad podání dle § 43 odst. 1 o. s. ř. musí obsahovat vedle určení lhůty k odstranění vad, poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a poučení o následcích nečinnosti, také „údaje o tom, v čem je podání nesprávné nebo neúplné“. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 11. Výše uvedené závěry, na nichž nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, se plně prosadí i v poměrech dané věci, když žaloba (posuzováno dle jejího obsahu) neobsahuje vylíčení konkrétních skutečností, na jejichž základě se žalobce domáhá vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, přičemž tento nedostatek žalobce, ač řádně (v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř.) insolvenčním soudem vyzván, v určené lhůtě (ani následně v průběhu odvolacího řízení) neodstranil. 12. Současně nelze mít žádné pochybnosti ani o tom, že nelze přihlížet k případnému „doplnění“ (odstranění vad) žaloby, které žalobce učinil (až) v dovolání (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu