MSPH 79 INS 22650/2019
253 ICm 2363/2022
29 ICdo 182/2024-172
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce JUDr. Jaroslava Brože, MJur, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové
767/62, PSČ 616 00, jako insolvenčního správce dlužníka T. B., zastoupeného
Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze, Soukenická 1090/14,
PSČ 110 00, proti žalovaným 1) BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem v
Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 38 67 32,
zastoupenému Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze, 28. října
767/12, PSČ 110 00, a 2) J. P., zastoupenému Mgr. Petrem Sprinzem, Ph.D.,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Hybernská 1271/32, PSČ 110 00, o
zaplacení částky 161.300.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
253 ICm 2363/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. B.,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 22650/2019, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2024, č. j. 253
ICm 2363/2022, 102 VSPH 248/2024-129 (MSPH 79 INS 22650/2019), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám jejich zástupců.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18.
prosince 2023, č. j. 253 ICm 2363/2022-99, zamítl žalobu, kterou se žalobce
(JUDr. Jaroslav Brož, MJur, jako insolvenční správce dlužníka T. B.) domáhal
vůči žalovaným [1) BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. a 2) J. P.], aby složili ve
prospěch účtu majetkové podstaty (dlužníka) částku 161.300.000,- Kč (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah insolvenčního
spisu) plyne, že:
1) Insolvenční soud usnesením ze dne 9. prosince 2019, č. j. MSPH
79 INS 22650/2019-A-21, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, ustanovil žalobce
insolvenčním správcem a povolil dlužníku oddlužení; usnesením ze dne 14. září
2020, č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-B-304, (mimo jiné) vzal na vědomí zpětvzetí
návrhu dlužníka na povolení oddlužení a prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 2) Přihláškou č. P77 přihlásil první žalovaný do insolvenčního
řízení pohledávku v celkové výši 161.300.000,- Kč (z titulu újmy, která mu měla
vzniknout v důsledku porušování zákona a dobrých mravů dlužníkem); přihlášenou
pohledávku popřeli insolvenční správce, dlužník a věřitelé Credit One, a. s. (dále jen „věřitel C“) a Mníšek pod Brdy 1519 s. r. o. 3) Rozsudkem ze dne 13. dubna 2022, č. j. 278 ICm 1642/2020-83,
insolvenční soud zamítl žalobu, kterou se první žalovaný (tamní žalobce)
domáhal vůči insolvenčnímu správci dlužníka a věřiteli C určení, že jeho
pohledávka ve výši 161.300.000,- Kč je po právu co do pravosti a výše; rozsudek
nabyl právní moci dne 3. června 2022. 4) Podáním označeným „žádost o udělení pokynu insolvenčního soudu
v rámci dohlédací činnosti – vyřazení podílu ve společnosti BOHEMIA ENERGY
entity s. r. o. ze soupisu majetkové podstaty“ (B-391) – první žalovaný
(označený jako věřitel) upozornil insolvenční soud na to, že žalobce udržuje v
soupisu majetkové podstaty podíl v prvním žalovaném, který nemůže náležet do
majetkové podstaty (od 16. března 2021), když účast dlužníka v prvním žalovaném
zanikla nejpozději 15. března 2021 (dlužník přestal být vlastníkem obchodního
podílu v prvním žalovaném). Současně uvedl důvody, v jejichž důsledku (podle
jeho názoru) zanikla účast dlužníka v prvním žalovaném, jakož i to, že žalobce
odmítl vyřadit obchodní podíl z majetkové podstaty dlužníka; proto navrhl, aby
insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti udělil insolvenčnímu správci pokyn
k vyřazení tohoto podílu ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 178, § 180 a § 181 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a
odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. února
2018, sen. zn. 29 ICdo 30/2016 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 40/2019
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2019“)], a v rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2023, č. j. 106 VSPH 667/2022-127 –
dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Přitom předeslal, že povinnost k plnění podle § 178 insolvenčního zákona nelze
uložit věřiteli, který v průběhu řízení nevykonával práva spojená s
nezajištěnou pohledávkou.
Za stavu, kdy insolvenční zákon výslovně nedefinuje
pojem výkon práv spojených s pohledávkou, insolvenční soud zdůraznil, že
smyslem sankční právní úpravy je snaha postihnout v insolvenčním řízení vědomé
(či dokonce úmyslné) přihlášení pohledávky „ve vyšší výši, než jaká věřiteli ve
skutečnosti náleží, a to i v souvislosti s potenciálem věřitele ovlivnit průběh
insolvenčního řízení, jenž se od výše přihlášené pohledávky určující rozsah
jeho hlasovacích práv odvíjí (předejít účelovým manipulacím s přihláškami)“. Za takový výkon práv spojených s pohledávkou – pokračoval insolvenční soud –
nelze považovat žádost prvního žalovaného o udělení pokynu insolvenčního soudu
insolvenčnímu správci k vyřazení (předmětného) podílu ze soupisu majetkové
podstaty; jednak z žádosti neplyne jakákoli souvislost navrhovaného postupu s
kteroukoli pohledávkou uplatněnou prvním žalovaným, jednak se zde nijak
neprojeví kritérium potenciálu věřitele ovlivnit průběh insolvenčního řízení v
závislosti na výši jím přihlášené pohledávky. Označené jednání nelze hodnotit
jako nežádoucí ovlivňování průběhu insolvenčního řízení. Proto insolvenční soud
uzavřel, že podání takového podnětu sice mělo potenciál ovlivnit insolvenční
řízení, avšak nikoli proto, že by šlo „o jednání z titulu přihlášeného
věřitele“, které by odráželo „váhu jeho pohledávky“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. června 2024, č. j. 253 ICm 2363/2022, 102 VSPH 248/2024-129 (MSPH 79 INS 22650/2019), potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud – vycházeje z § 178, § 180 a § 181 insolvenčního zákona a cituje
část odůvodnění R 40/2019, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna
2021, sen. zn. 29 ICdo 90/2019 ? konstatoval (poté, co doplnil dokazování a
vzal za svá i shodná tvrzení účastníků), že první žalovaný je dosud přihlášeným
věřitelem v insolvenčním řízení dlužníka s přihláškami pohledávek č. P51 a P78,
které byly sice (také) popřeny, ale ohledně nichž dosud nebyly skončeny
incidenční odporové spory; druhý žalovaný podepsal za prvního žalovaného
přihlášky pohledávek do insolvenčního řízení dlužníka. Po tomto doplnění rozhodných skutečností se odvolací soud ztotožnil s právními
závěry insolvenčního soudu o nedůvodnosti žaloby. Přitom zdůraznil, že podnět prvního žalovaného (označený jako žádost o udělení
pokynu insolvenčního soudu v rámci dohlédací činnosti) nebyl výkonem práv
věřitele v průběhu insolvenčního řízení spojených s nezjištěnou pohledávkou
(P77). Šlo o podnět k postupu podle § 217 odst. 2 insolvenčního zákona, jenž je
zákonem předvídaným institutem určeným pro osobu, jež tvrdí, že určitá věc
nepatří do majetkové podstaty; nelze jej tak považovat za výkon práv spojených
s pohledávkou, je-li (shodou okolností) osoba činící podnět též přihlášeným
věřitelem, neboť s tímto jejím postavením nijak nesouvisí. Přitom v řízení „nebylo prokázáno“ splnění podmínek pro uplatnění platební
sankce podle § 178 odst.
1 insolvenčního zákona i proto, že první žalovaný jako
přihlášený věřitel uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka celkem tři přihlášky
pohledávek (P51, P77 a P78), které sice byly popřeny, avšak incidenční spor
skončil jeho neúspěchem jen v případě pohledávky P77; ohledně zbývajících
přihlášek pohledávek je první žalovaný stále přihlášeným věřitelem, jehož účast
v insolvenčním řízení nebyla ukončena. Ohledně pohledávky P 51 skončil odporový
spor (pro tentokrát) zamítnutím žaloby pro předčasnost a spor o pohledávce P78
stále probíhá. Přitom podnět prvního žalovaného není spojen s žádnou z výše
uvedených pohledávek, uplatněných v insolvenčním řízení. Bude-li první žalovaný účastníkem insolvenčního řízení s (jakoukoli)
pohledávkou, k níž se bude přihlížet – akcentoval odvolací soud ? nebudou dány
podmínky pro uložení sankce za jeho jednání jako přihlášeného věřitele, vyjma
těch případů, kdy by se takové jednání přímo týkalo konkrétní pohledávky, vůči
níž již nastaly podmínky určené § 178 insolvenčního zákona. Za stavu, kdy první
žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení více pohledávek, je nezbytné
rozlišovat, zda bylo jeho jednání spojené s konkrétní přihláškou pohledávky
(což „lze odlišit“ například v případě jeho hlasování nebo účasti na schůzi
věřitelů), nebo zda šlo o jednání, jež nesouvisí s konkrétní pohledávkou (viz
poměry projednávané věci, kdy první žalovaný uplatnil své nároky ve vztahu k
majetkové podstatě, které nijak nesouvisely s pohledávkami, jež uplatnil v
insolvenčním řízení).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
(§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k
řešení následujících právních otázek, jež (podle jeho názoru) dílem nebyly
Nejvyšším soudem zodpovězeny, dílem se při jejich řešeních odvolací soud
odchýlil od (označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dílem by měly být
řešeny odlišně od stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu:
1) Představuje podání návrhu na uložení povinnosti vyřadit určitou položku ze
soupisu majetkové podstaty výkon práv spojených s přihlášenou pohledávkou ve
smyslu § 180 insolvenčního zákona? 2) Lze považovat za výkon práv spojených s přihlášenou pohledávkou získání
výhodnějšího procesního postavení přihlášeného věřitele (účastníka
insolvenčního řízení), které zakládá povinnost insolvenčního soudu věcně
rozhodnout o podaném návrhu, jenž by bez podání přihlášky byl pokládán za pouhý
podnět? 3) Je skutečnost, že věřitel v insolvenčním řízení nadále uplatňuje jiné
(přihlášené) pohledávky významná pro posouzení, zda věřitel vykonával práva
spojená s přihlášenou pohledávkou, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, že
není po právu? Může věřitele, který vykonával práva spojená s přihlášenou
pohledávkou, aniž je spojil s nezjištěnou pohledávkou, vyvinit ze sankce podle
§ 178 insolvenčního zákona zjištění jiné (výší marginální) pohledávky? 4) Lze při zkoumání předpokladů pro uložení sankce podle § 178 insolvenčního
zákona ve spojení s § 180 insolvenčního zákona přičíst věřiteli jednání jiného
subjektu (účastnícího se insolvenčního řízení výhradně s pohledávkami, které
nejsou po právu nebo byly účelově nakoupeny za účelem maření uspokojení řádně
přihlášených věřitelů), uskutečněné v zájmu tohoto věřitele a podle jeho
pokynu? 5) Lze považovat za výkon práv spojených s nezjištěnou pohledávkou přihlášení
této pohledávky (ve zjevně extenzivní výši za účelem umělého vytvoření pozice
věřitele v insolvenčním řízení)? Dovolatel akcentuje, že první žalovaný podal žádost o udělení pokynu
insolvenčního soudu jako přihlášený věřitel (mimo jiné s pohledávkou ve výši
161.300.000,- Kč, o které bylo následně v incidenčním sporu rozhodnuto, že
nebyla přihlášena po právu); insolvenční soud se tak musel žádostí zabývat. Přitom § 217 odst. 2 insolvenčního zákona nepředpokládá podání jakéhokoli
procesního návrhu či podnětu; umožňuje pouze insolvenčnímu správci, aby vyřadil
majetek ze soupisu majetkové podstaty i tehdy, nenáleží-li osobě, která by měla
z takového postupu prospěch, právo domáhat se vyloučení majetku z majetkové
podstaty. Na rozdíl od vylučovací žaloby, o které se vede „standardní“ soudní
řízení, je „autoritativní zásah insolvenčního soudu v rámci dohlédací činnosti
podle § 11 insolvenčního zákona mimořádným krokem insolvenčního soudu, proti
němuž nejsou přípustné žádné opravné prostředky (viz usnesení ze dne 26. dubna
2021, č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-B-404, jímž insolvenční soud zamítl návrh
prvního žalovaného).
Za stavu, kdy žádost podal první žalovaný jako
(přihlášený) věřitel, nešlo o „pouhý“ podnět, nýbrž o návrh, jímž se
insolvenční soud musel věcně zabývat (o procesní návrh); podání „žádosti“ tak
bylo výkonem práva spojeného s přihlášenou nezjištěnou pohledávkou. Dovolatel připomíná, že smyslem § 178 insolvenčního zákona je eliminace vědomě
nepoctivého jednání věřitelů, kteří do insolvenčního řízení přihlásili
(následně) nezjištěnou pohledávku. Považuje za zcela „absurdní“, aby v případě
právního jednání, které není hodnotově vázáno na konkrétní výši pohledávky
(jako je tomu např. „u hlasování“), došlo k vyloučení postihu i tehdy, obhájí-
li věřitel pouze „marginální“ výši svých (jiných) pohledávek. Správným shledává
takový výklad, podle něhož bude možno sankcionovat každé jednotlivé fiktivní
přihlášení pohledávky (bez ohledu na to, zda bude zjištěna jiná či dílčí
pohledávka věřitele); jeden „nesignifikantní“ nesporný nárok nemá žádnou
souvislost s fiktivními nároky, proti kterým brojí smysl a účel § 178
insolvenčního zákona. Napadené rozhodnutí má dovolatel za rozporné se závěry
obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR
75/2016. V poměrech projednávané věci podle něj nelze dospět k jinému závěru,
než že první žalovaný činil podání coby „věřitel“ všech přihlášených
pohledávek, tj. i pohledávky P77. Dovolatel poukazuje i na jednání dalších subjektů, které „byly do insolvenčního
řízení dlužníka prokazatelně uměle nastrčeny výhradně za účelem maření vymožení
nároků, které majetková podstata eviduje proti prvnímu žalovanému a osobám s
ním spřízněným“. Vzhledem k dosavadnímu průběhu insolvenčního řízení má za zřejmé, že účast
společnosti DENELIO Finance, a. s. (dále jen „společnost D“) není motivována
snahou o vymožení přihlášených pohledávek, ale naopak snahou o ochranu zájmů
prvního žalovaného a dalších spřízněných osob. Jestliže některý subjekt
uplatňuje v insolvenčním řízení neexistující nebo podstatným způsobem
nadhodnocené pohledávky, a současně se pokouší insolvenční řízení ovlivňovat
prostřednictvím nastrčeného „věřitele“, není objektivně možné, aby byl vyviněn
z aplikace sankce podle § 178 insolvenčního zákona (§ 180 insolvenčního
zákona). Jedná-li další věřitel v insolvenčním řízení v zájmu a na základě
pokynu věřitele, který do insolvenčního řízení přihlásil nezjištěnou
pohledávku, musí být takové jednání přičteno tomuto věřiteli (zde prvnímu
žalovanému), a to tak, jakoby pohledávky „dalšího věřitele“ přihlásil sám. Za
stavu, kdy se soudy nižších stupňů výše uvedenou argumentací zabývaly pouze
formálně, zatížily řízení vadou a postupovaly v rozporu s § 132 o. s. ř. Konečně dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud překonal závěry usnesení sen. zn. 29 ICdo 90/2019, podle nichž přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení (a
podání odporové žaloby) samo o sobě nepředstavuje výkon práv spojených s
přihlášenou pohledávkou.
V označeném rozhodnutí se totiž Nejvyšší soud
nezabýval otázkou „dopadu podané přihlášky na probíhající insolvenční řízení a
případným záměrem věřitele, který nezjištěnou pohledávku do insolvenčního
řízení přihlásil“. Jakkoli lze za obvyklého stavu se závěry Nejvyššího soudu
souhlasit, musí být vždy „podrobeny korektivu okolností hodných zvláštního
zřetele“. V projednávané věci jsou takovými specifiky zejména zjevná
neexistence pohledávek přihlášených prvním žalovaným, jejich absurdní výše a
další počínání prvního žalovaného v průběhu insolvenčního řízení. První
žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky v rozsahu takřka 500
miliónů Kč, skrze tyto přihlášky se pokoušel získat postavení největšího
přihlášeného věřitele (a s tím spojený vliv na insolvenční řízení) a
participovat na rozdělení zpeněžení majetkové podstaty, to vše za situace, kdy
jediným bonitním a relevantním majetkem jsou právě nároky dlužníka vůči prvnímu
žalovanému (či nároky odvozené). Žádný z cílů, které první žalovaný zjevně
sledoval přihlášením pohledávek, nelze považovat za oprávněný či legitimní. Proto by měly být dosavadní závěry Nejvyššího soudu „revidovány“ tak, že je lze
aplikovat pouze tehdy, když z insolvenčního řízení nevyplývají specifické
skutečnosti, které by vypovídaly o snaze „věřitele“ ovlivnit insolvenční řízení
nebo bez relevantního právního důvodu participovat na plnění z insolvenčního
řízení. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní v podrobných vyjádřeních shledávají závěry odvolacího soudu správnými
a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako
nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právních otázek týkajících
se výkladu § 180 insolvenčního zákona dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězených. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (9. prosince 2019) a
k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení a spory jím vyvolané uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou
nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c) a § 412a odst. 3 insolvenčního
zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. V tomto (rozhodném) znění jsou dále citována příslušná
ustanovení insolvenčního zákona. Podle § 178 insolvenčního zákona, bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto
zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené
pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se
nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna; to neplatí, záviselo-li
rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky na znaleckém
posudku nebo na úvaze soudu. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může
insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch
majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem
přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená
pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor
(odstavec 1). Pro účely posouzení, zda jsou splněny podmínky uvedené v odstavci
1, se nepovažuje za přihlášenou ta část pohledávky, kterou vzal věřitel účinně
zpět předtím, než nastal účinek, na základě kterého se podle tohoto zákona
nepřihlíží k popřené části pohledávky (odstavec 2). Podle § 180 insolvenčního zákona povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo §
179 nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v
průběhu řízení nevykonával. Podle § 217 insolvenčního zákona soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“)
je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami
nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s
dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční
správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a
za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby
(odstavec 1). Insolvenční správce vyřadí ze soupisu majetkové hodnoty, o
kterých v průběhu insolvenčního řízení vyjde najevo, že nenáleží do majetkové
podstaty; to platí bez zřetele k tomu, že v době vyřazení se již osoba, která
má z vyřazení prospěch, nemůže domáhat vyloučení těchto majetkových hodnot z
majetkové podstaty.
Učiní tak po projednání s věřitelským výborem a poté, co
vyrozumí insolvenční soud; tím není vyloučena možnost opětovného soupisu
vyřazených majetkových hodnot do majetkové podstaty (odstavec 2). Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících
závěrech, které formuloval a odůvodnil v R 40/2019, a podle nichž:
1) Pojem „výkon práv spojených s pohledávkou“ užitý v § 180 insolvenčního
zákona je značně obecný. Dobrat se jeho konkrétního obsahu tak, aby nedocházelo
k nedůvodnému omezení míry participace věřitelů na insolvenčním řízení, je
možné s využitím teleologického a systematického výkladu právní úpravy. 2) Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou podle § 180 insolvenčního
zákona především nemůže být podání věřitelského insolvenčního návrhu ani podání
přihlášky pohledávky včetně dispozice s ní. Ani podání žaloby o určení
pravosti, pořadí či výše přihlášené popřené pohledávky nelze samo o sobě chápat
jako „výkon práv spojených s nezjištěnou pohledávkou“; jde o zákonem stanovený
prostředek zjištění skutečné výše a pořadí popřené pohledávky, jenž je jedinou
možností obrany věřitele proti účinkům popření jeho pohledávky (§ 198 odst. 1
věta třetí insolvenčního zákona). 3) Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou podle § 180 insolvenčního
zákona naopak zásadně bude jakékoli jednání, jež ovlivňuje insolvenční řízení
právě proto, že jde o jednání „z titulu“ přihlášeného věřitele (účastníka
insolvenčního řízení). Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou tak
může být např. popírání pohledávek jiných věřitelů věřitelem s nadhodnocenou
pohledávkou (k níž se po zjištění její skutečné výše nebude přihlížet). Bude
jím zpravidla i výkon práv takového věřitele ve věřitelských orgánech a výkon
práv, jež mohou vést k posílení jeho vlivu ve věřitelských orgánech. Mezi tato
jednání patří zejména (aktivní) hlasování věřitele na schůzi věřitelů nebo
(pasivní) účast věřitele na této schůzi, která se promítla do hlasování
věřitelů, anebo činnost věřitele ve věřitelském výboru či jako zástupce
věřitelů. 4) Skutečnost, zda věřitel pohledávku přihlásil, případně s ní spojené právo
vykonával v dobré víře, a jak závažné dopady na insolvenční řízení takový výkon
práva měl, je pro posouzení, zda šlo o výkon práva spojený s touto nezjištěnou
pohledávkou ve smyslu § 180 insolvenčního zákona, nerozhodná. Tyto skutečnosti
soud vezme v úvahu až při určování výše částky, jež věřiteli uloží zaplatit do
majetkové podstaty dlužníka, respektive jimi může ve výjimečných případech
odůvodnit neuložení povinnosti podle § 178 insolvenčního zákona. Na shora uvedených závěrech, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil též v
dovolatelem zmíněném usnesení sen. zn. 29 ICdo 90/2019, nemá Nejvyšší soud
důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 NSČR 50/2019,
zdůraznil, že insolvenční soud je oprávněn v intencích § 10 písm. b), § 11
odst. 2 a § 217 odst.
1 insolvenčního zákona udělit insolvenčnímu správci
závazný pokyn, aby určitý majetek nebo jeho část „vyloučil“ ze soupisu
majetkové podstaty dlužníka. Potud se i pro poměry insolvenčního zákona
přihlásil k závěrům, které formuloval při výkladu § 18 a § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, např. v rozsudku ze dne 22. dubna 2004,
sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem 24/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek dále jen „R 24/2006“). Přitom v posledně označeném
rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že takový pokyn má (konkursní) soud
povinnost vydat tehdy, jsou-li mu známy skutečnosti, jejichž jednoduché
posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do
konkursní podstaty. V poměrech projednávané věci je nepochybné, že první žalovaný (jako osoba,
která tvrdí, že do soupisu majetkové podstaty neměl být sepsán obchodní podíl
dlužníka v prvním žalovaném) mohl insolvenčnímu soudu navrhnout, aby dal
žalobci (insolvenčnímu správci dlužníka) závazný pokyn (§ 11 insolvenčního
zákona) k vyřazení tohoto majetku ze soupisu majetkové podstaty (§ 217
insolvenčního zákona), a to bez ohledu na skutečnost, zda je (v době podání
žádosti byl) přihlášeným věřitelem s nezjištěnou pohledávkou. Není-li pro podání takové žádosti (stejně jako např. pro podání žaloby o
vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 insolvenčního zákona) právně
významné, zda první žalovaný uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka
(jakoukoli) pohledávku, nemůže být z povahy věci podání této žádosti ani
výkonem práv spojených s přihlášenou nezjištěnou pohledávkou prvního žalovaného
ve smyslu § 180 insolvenčního zákona. Přitom okolnost, že se další osoby (druhý žalovaný, H. P., Bohemia Energy
Holding B. V. a MR COMMUNICATIONS, s. r. o.) domáhají vyloučení téhož
obchodního podílu ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (žalobami podle § 225
odst. 1 insolvenčního zákona podanými u insolvenčního soudu v době před podáním
žádosti), jen potvrzuje, že ve věci nebyly splněny předpoklady pro vyhovění
žádosti prvního žalovaného (viz R 24/2006). Skutečnost, že o žádosti rozhodl insolvenční soud usnesením (ze dne 26. dubna
2021), proti němuž není přípustné odvolání (§ 91 insolvenčního zákona), je v
těchto souvislostech právně nevýznamná; to platí též o dalších okolnostech,
týkajících se chování prvního žalovaného, z nichž vyšel dovolatel při formulaci
zbývajících právních otázek, k jejichž řešení měl dovolání za přípustné. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud (při absenci
vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti - § 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalobci
vznikla povinnost nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady řízení.
Ty v daném případě sestávají u každého z žalovaných z mimosmluvní odměny za
zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne
16. října 2024 a ze dne 22. října 2024), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4
písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve
znění účinném k datu sepisu vyjádření, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,-
Kč) částku 3.100,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21%
daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114,- Kč. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).