USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Ing. Jany Vodrážkové, se sídlem v Chrudimi, Novoměstská 960, PSČ 537 01, jako insolvenční správkyně dlužnice D. S., zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, proti žalované K. S., zastoupené Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem, se sídlem v Úvalech, Hodov 459, PSČ 250 82, o určení neúčinnosti právního jednání a o zaplacení částky 527.298 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 207 ICm 134/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice D. S., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 253/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2023, č. j. 207 ICm 134/2022, 101 VSPH 331/2023-67 (MSPH 60 INS 253/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 28. února 2023, č. j. 207 ICm 134/2022-45, ve znění usnesení ze dne 23. března 2023, č. j. 207 ICm 134/2022-50, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“)
[1] určil, že dohoda dědiců o vypořádání pozůstalosti vymezená ve čtvrtém výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 27 D 55/2021-47, je v insolvenčním řízení dlužnice (D. S.) vůči věřitelům neúčinná (bod I. výroku),
[2] uložil žalované zaplatit do majetkové podstaty vypořádací podíl na dědictví v částce 527.298 Kč ve lhůtě 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod II. výroku), a dále
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 23. ledna 2019, č. j. MSPH 60 INS 253/2019-A-9, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a do funkce insolvenčního správce ustanovil žalobkyni, a usnesením ze dne 23. dubna 2019, č. j. MSPH 60 INS 253/2019-B-10, (mimo jiné) schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. [2] Obvodní soud pro Prahu 10 čtvrtým výrokem usnesení ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 27 D 55/2021-47, jež nabylo právní moci téhož dne, schválil dohodu dědiců (dlužnice a žalované) o rozdělení pozůstalosti tak, že celé dědictví nabyla žalovaná s tím, že dlužnici vyplatí na její dědický podíl částku 527.298 Kč, a to ve 176 měsíčních splátkách, kdy prvních 175 splátek bude ve výši 3.000 Kč a poslední splátka bude ve výši 2.298 Kč. V rámci dohody byla sjednána pouze splatnost jednotlivých splátek, jejich počet a výše; žádné zajišťovací či obdobné instituty sjednány nebyly.
3. Na takto ustaveném skutkovém základě – odkazuje na § 111, § 235, § 237 odst. 1 a § 239 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném – dospěl insolvenční soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť dohoda o rozdělení pozůstalosti – obsahující ujednání o tom, že vypořádací podíl z dědictví bude vyplacen ve 176 měsíčních splátkách (tj. v průběhu více než 14 let) – vedla k podstatné změně v majetku dlužnice a vyústila ve zkrácení přihlášených věřitelů do insolvenčního řízení, když za dobu trvání oddlužení se do majetkové podstaty dostane mnohem menší částka než je celková výše vypořádacího podílu a současně nebylo sjednáno ani žádné adekvátní protiplnění za rozložení povinnosti vyplatit vypořádací podíl z dědictví do (tolika) splátek. Žalovaná jako osoba dlužnici blízká (jde o babičku dlužnice) přitom musela vědět či si měla být vědoma probíhajícího insolvenčního řízení dlužnice.
4. Podle insolvenčního soudu nelze v daných souvislostech pominout ani okolnost, že po skončení oddlužení může dojít k osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů (ve smyslu § 414 insolvenčního zákona), tudíž by se věřitelé (v rozsahu do té doby neuspokojených částí svých pohledávek) ze splátek zaplacených na vypořádací podíl po skončení oddlužení (nadto) ani nemohli uspokojit.
5. K výše řečenému insolvenční soud dodal, že sice může mít z lidského hlediska pochopení pro nastalou situaci, kdy se jedná o dohodu uzavřenou mezi osobami blízkými, přičemž právě tato vazba mohla zapříčinit uzavření dohody s velmi vstřícnými podmínkami vůči žalované, v insolvenčním řízení nicméně je třeba dbát též oprávněných zájmů (ostatních) věřitelů dlužnice, jejichž pohledávky by v důsledku odporované dohody nemusely být uspokojeny v plné míře.
6. Vzhledem k tomu, že k nakládání s majetkovou podstatou způsobem výše popsaným si dlužnice nevyžádala souhlas „insolvenčního správce“ v souladu s § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, jde o „právní úkon“ vůči věřitelům neúčinný. Za tohoto stavu insolvenční soud současně žalované uložil, aby do majetkové podstaty vydala plnění, o které se tento majetek nerozrostl.
7. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry i právní argumentací insolvenčního soudu a dodal, že odporovaná dohoda je v rozporu s § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a dále otázek, jež odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné
10. Dovolatelka soudům nižších stupňů v prvé řadě vytýká, že se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když žalobu podanou (dne 13. ledna 2022) v projednávané věci po více než roce od nastolení účinků rozhodnutí o úpadku dlužnice (dne 23. ledna 2019) s ohledem na § 239 odst. 3 insolvenčního zákona pro opožděnost neodmítly.
11. Ve vztahu k samotnému obsahu žalobních tvrzení pak dovolatelka namítá, že žalobě nemělo být vyhověno (též) proto, že žaloba neobsahuje dostatečné vylíčení relevantních právních skutečností, pro které měla být soudem zjištěna neúčinnost odporovaného právního jednání dlužnice. Zdůrazňuje, že žalobkyně nedostatečně popsala skutkové důvody, proč dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti zkracuje věřitele v rámci insolvenčního řízení dlužnice, přestože zde žalobkyně odkázala na vícero zákonných ustanovení.
12. Za neřešenou považuje dovolatelka otázku „posouzení zkracujícího právního jednání dlužníka v situaci, kdy možnosti jiného právního uspořádání majetkových práv účastníků dědického řízení by nebyly objektivně splnitelné a v souladu s obecnými předpisy občanského práva, a rovněž v situaci, kdy by jeden z účastníků dědického řízení vzhledem ke svému věku utrpěl [jiným řešením] značnou újmu“.
13. Dovolatelka uvádí, že soudy nižších stupňů měly přihlédnout zejména k tomu, že (i) byla již v době uzavření odporované dohody ve velmi pokročilém věku, (ii) nejvýznamnější součástí pozůstalosti (po manželu dovolatelky) bylo vlastnictví „členského podílu na družstevním bytě“, v němž žila se zůstavitelem, (iii) v uvedeném bytě do současné doby bydlí, (iv) nevlastní „jiný relevantní majetek“, (v) nemá žádné podstatné úspory, (vi) výše jejich příjmů jí objektivně neumožňuje hradit na vypořádací podíl dlužnice z dědictví více než 3.000 Kč měsíčně a (vii) s ohledem na svůj věk nelze ani uvažovat o tom, že by jí mohl být poskytnut úvěr od „solidního bankovního ústavu“. Dovolatelka – odkazujíc na skutkové poměry dané věci a s poukazem na § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – má za to, že (samotná) doba splácení ujednaná v odporované dohodě nemá vliv na posouzení dané věci, neboť se zavázala uhradit dlužnici její vypořádací podíl podle svých objektivních možností a schopností. Poukazuje na to, že dlužnice se svým jednáním nevzdala žádné majetkové hodnoty, která by jí měla náležet z titulu vypořádacího podílu z dědictví, a toto plnění dlužnice obdrží (ve splátkách) v plné výši. Jinak řečeno, „dlužnice nepostupovala tak, že by upřednostnila či upozadila některého svého věřitele – nedošlo k tomu, že by dlužnice dopustila podstatnou změnu ve skladbě, využití nebo určení svého majetku, a tento nebyl ani zanedbatelně zmenšen“.
14. Z uvedených důvodů shledává dovolatelka právní jednání, které ctí dobré mravy, brání krutosti a bezohlednosti vůči starší příbuzné (babičce dlužnice) a je konstruováno tak, aby povinná osoba (dovolatelka) uhradila oprávněné osobě (dlužnici) vypořádací podíl z dědictví podle svých možností (ve splátkách), za neodporující zákonu ani příslušným ustanovením insolvenčního zákona. Proto měly soudy nižších stupňů podle dovolatelky žalobu zamítnout.
15. Žalobkyně ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, majíc napadené rozhodnutí za věcně správné.
16. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
17. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepřekládá k posouzení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. K otázce vztahu § 111 a § 239 odst. 3 insolvenčního zákona
18. Otázkou aplikace § 239 odst. 3 insolvenčního zákona na odpůrčí žaloby podle § 111 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval (po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) zevrubně v rozsudku ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 ICdo 29/2022, ve kterém formuloval závěr, že insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu, kterou odporuje právnímu jednání, jež dlužník učinil v době od 1. ledna 2014 v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, pouze ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 239 odst. 3 insolvenčního zákona); jde-li o právní jednání, které dlužník učinil v rozporu s § 111 insolvenčního zákona až po účinnosti rozhodnutí o svém úpadku, insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu (v souladu s § 239 odst. 3 insolvenčního zákona) pouze ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy právní jednání dlužníka nabylo účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky).
19. Promítnuto do poměrů projednávané věci, jelikož žalobkyně podala žalobu na určení neúčinnosti dohody o rozdělení pozůstalosti dlužnicí dne 13. ledna 2022 a dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti nabyla právních účinků dne 18. listopadu 2021, jde o žalobu podanou včas (ve lhůtě dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona). Potud tedy právní posouzení věci odvolacím soudem (který – ve shodě s insolvenčním soudem – neměl podanou odpůrčí žalobu za opožděnou) judikatuře Nejvyššího soudu zjevně neodporuje. K otázce řádného vymezení žalobních tvrzení
20. Ani námitka dovolatelky, že žaloba neobsahovala dostatečné vylíčení relevantních právních skutečností, pro které měla být soudem zjištěna neúčinnost dohody o rozdělení pozůstalosti, přípustnost dovolání nezakládá, neboť i potud je rozhodnutí odvolacího soudu (jež vychází z právního posouzení věci insolvenčním soudem) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016, nebo rozsudek ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, jakož i judikaturu zde dále označenou.
21. V poměrech projednávané věci žalobkyně (krom právní kvalifikace odporovaného jednání dlužnice) již v žalobě uvedla, že „dohoda vede ve svém důsledku ke zkrácení přihlášených věřitelů, když v důsledku naprosto nesmyslně stanovené splatnosti vypořádacího podílu (poslední splátka by měla být uhrazena v době, kdy žalované bude 99 let) je věřitelům dlužnice odpíráno uspokojení jejich pohledávek v souladu se základními zásadami insolvenčního řízení (…); přičemž takto dlouhá doba splatnosti nebyla zajištěna výhradou ztráty splátek ani nebyla vyvážena úročením vypořádacího podílu (…)“.
22. Ani Nejvyšší soud přitom nemá (ve shodě se soudy obou stupňů) žádné pochybnosti o tom, čeho a proč se žalobkyně podanou žalobou domáhala. Ze skutkových tvrzení, jimiž žalobkyně svůj požadavek v žalobě odůvodnila, je (i přes jistou formulační strohost) zřejmé, že se domáhá (mimo jiné) vyslovení neúčinnosti dohody o rozdělení pozůstalosti uzavřené mezi dlužnicí a žalovanou, jakož i důvody toho, proč tak činí. K otázce posouzení odporovaného právního jednání ve vazbě na konkrétní poměry dovolatelky
23. Nejvyšší soud předesílá, že insolvenční soud se zohledněním skutkových poměrů dané věci, krom skutečností uváděných dovolatelkou až v odvolání podaném proti jeho rozhodnutí (srov. č. l. 53 spisu), zabýval, přičemž v odůvodnění svého rozsudku (mimo jiné) uvedl, že „sice může mít z lidského hlediska pochopení pro nastalou situaci“, tj. uzavření odporované dohody s velmi vstřícnými podmínkami vůči žalované (jako osobě dlužnici blízké), „nicméně musí dbát též oprávněných zájmů (ostatních) věřitelů dlužnice, jejichž pohledávky za dlužnicí by v důsledku odporované dohody nemusely být uspokojeny v plné míře“. S tímto závěrem se následně ztotožnil v dovoláním napadeném rozhodnutí též odvolací soud (jemuž bránilo přihlédnout ke skutečnostem uváděným až v podaném odvolání ustanovení § 205a o. s. ř.).
24. Výhrady, podle kterých soudy nižších stupňů nezohlednily v dovolání uvedené skutečnosti (zejména majetkové a osobní poměry žalované) pomíjejí skutkový stav věci, z něhož vyšly při rozhodování soudy obou stupňů. I při zkoumání přípustnosti dovolání přitom nelze pominout, že (kdyby dovolání bylo připuštěno) při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. Závěr odvolacího soudu (učiněný ve shodě se soudem insolvenčním) o tom, že dohoda o rozdělení pozůstalosti – obsahující rozložení platební povinnosti žalované uhradit dlužnici částku 527.298 Kč na vypořádací podíl z dědictví do měsíčních splátek, jejichž počet výrazně přesahuje (očekávanou) dobu trvání oddlužení – vedla k podstatné změně ve využití majetku dlužnice ve smyslu § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, přitom Nejvyšší soud neshledává v daných skutkových poměrech ani za zjevně nepřiměřený.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 163 insolvenčního zákona, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. listopadu 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč.
27. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu