KSPL 54 INS 8948/2023 54 ICm 3617/2023 29 ICdo 195/2024-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce Lechovský & Backa, v. o. s., se sídlem v Praze 6, Hládkov 701/4, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 07067283, jako insolvenčního správce dlužnice O. Ch., zastoupeného Mgr. Miroslavem Hnilicou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3217/167, PSČ 100 00, proti žalovanému CFIG SE, se sídlem v Pardubicích, Jana Palacha 2944, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 29138680, zastoupenému Mgr. Liborem Chovancem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Jana Palacha 2944, PSČ 530 02, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 54 ICm 3617/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice O. Ch., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 8948/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2024, č. j. 54 ICm 3617/2023, 104 VSPH 241/2024-133 (KSPL 54 INS 8948/2023), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 7. února 2024, č. j. 54 ICm 3617/2023-100, zamítl žalobu o určení, že dílčí pohledávka 2 žalovaného (CFIG SE) ve výši 51 494,29 Kč, dílčí pohledávka 4 žalovaného ve výši 36 445,20 Kč, dílčí pohledávka 5 žalovaného ve výši 28 539 Kč, dílčí pohledávka 6 žalovaného ve výši 92 925 Kč a dílčí pohledávka 7 žalovaného ve výši 18 767,10 Kč, za dlužnicí (O. Ch.) přihlášené přihláškou pohledávky ze dne 20. června 2023, nejsou po právu (bod I. až V. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (bod VI. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1/ Přihlášené a popřené dílčí pohledávky č. 2, 4, 5 a 6 byly pravomocně přiznány elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. května 2021, č. j. EPR 115372/2021-5, který nabyl právní moci 10. června 2021. 2/ Dílčí pohledávka č. 7 (náklady exekučního řízení) byla pravomocně přiznána příkazem k úhradě nákladů exekuce vydaného Exekutorským úřadem Žďár nad Sázavou dne 5. srpna 2021, č. j. 179 EX 815/21-14.
3. Na tomto základě insolvenční soud ? cituje § 7 a § 199 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“) ? dospěl k závěru, že argumentace žalobce ohledně neplatnosti smlouvy, eventuálně jejích částí (smluvní pokuta, inkasní činnost atd.), je pouze polemikou s právním posouzením a právním názorem nalézacího soudu, který shledal předmětnou smlouvu platnou. Ze stejného důvodu se insolvenční soud neztotožnil s námitkou žalobce, která odkazovala na předestřený názor Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) v rozsudku ze dne 17. května 2022 ve spojených věcech C-693/19 a C-831/19, jež se týká přezkumu zneužívající povahy smluvních ujednání vůči spotřebiteli exekučním soudem v případě rozhodnutí, které neobsahuje odůvodnění. Podle insolvenčního soudu nelze tento závěr uplatnit v insolvenčním řízení, které je samostatné, specifické a odlišné od řízení exekučního.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu; současně doplnil, že soudní rozhodnutí jako rozsudek pro uznání, rozsudek pro zmeškání, (elektronický) platební rozkaz a směnečný platební rozkaz, která obsahují jen
zkrácené či žádné odůvodnění, v sobě obsahují právní posouzení věci soudem, jakkoliv se to tak nemusí na první pohled jevit. K absolutní neplatnosti právního jednání soud podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přihlíží vždy i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti, vydání elektronického platebního rozkazu tedy vždy předpokládá, že se soud tímto aspektem (absolutní neplatností) zabýval. Závěrem uvedl, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), je exekučním (tzn. vykonatelným) titulem pro insolvenční řízení.
6. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, případně tato otázka nebyla dosud řešena. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že „žalobě v plném rozsahu vyhoví“.
7. Dovolatel – odkazuje na R 106/2013, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-693/19 a C-831/19 a nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18 – zopakoval důvody, pro které pohledávky žalovaného popřel, přičemž namítá, že jeho tvrzení nelze považovat za pouhé odlišné právní posouzení věci. Ujednání ve smlouvě zakládající údajný vznik pohledávek žalovaného jsou podle názoru dovolatele evidentně znevýhodňujícími smluvními ujednáními, která jsou ve spotřebitelských smlouvách nepřípustná (v rozporu s dobrými mravy). Taková smluvní ujednání neměla obstát v rámci právního posouzení nalézacího soudu, neboť jsou absolutně neplatná. Dovolatel uvádí, že jeho námitky tedy lze považovat i za námitky skutkové a vzhledem k tomu, že dlužnice v nalézacím řízení tyto skutečnosti neuplatnila, je oprávněn je tvrdit v rámci popěrného úkonu.
8. Podle dovolatele odvolací a insolvenční soud rovněž pochybily, když dospěly k názoru, že jím uvedenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie nelze aplikovat v insolvenčním řízení, které je samostatné, specifické a odlišné od řízení exekučního.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (tj. výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona a řešení otázky možnosti uplatnění jiného právního posouzení v rámci popěrného úkonu v případě, kdy je vykonatelným rozhodnutím platební rozkaz), plně respektuje závěry formulované v R 106/2013, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, v rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že: 1/ U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. 2/ U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal.
13. S výše formulovanými závěry, z nichž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází, je napadené rozhodnutí v souladu. Popřel-li žalobce vykonatelnou pohledávku žalovaného z důvodu, že ujednání obsažené ve smlouvě je absolutně neplatné pro rozpor s ustanoveními na ochranu spotřebitele, uplatnil právní námitku, kterou mohl dlužník uplatnit již v (nalézacím) řízení. Jak správně uvedl odvolací soud, k absolutní neplatnosti právního jednání soud podle § 588 o. z. přihlíží vždy i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti, vydání elektronického platebního rozkazu tedy vždy předpokládá, že se soud tímto aspektem (absolutní neplatností) zabýval. Jinak řečeno, jde o nepřípustný popěrný důvod spočívající v námitce jiného právního posouzení věci podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.
14. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že typickým případem, kdy nejde o nepřípustný důvod popření pohledávky, jsou např. skutkové námitky, že věřitel zkoumal úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) jinak, než tvrdil v návrhu na zahájení řízení, nebo že věřitel nezkoumal úvěruschopnost vůbec; na základě takových (v předchozím řízení neuplatněných) skutkových námitek pak lze pohledávku přihlášeného věřitele opětovně posoudit po právní stránce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 16/2023. Úprava obsažená v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (a její ustálený výklad podávaný Nejvyšším soudem) tedy dlužníku – spotřebiteli ochranu nastavenou směrnicí neupírá [se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách a jejím výkladem v rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské Unie nekoliduje].
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 202 insolvenčního zákona, když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu