KSBR 37 INS 398/2010
37 ICm 136/2011
29 ICdo 25/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v
právní věci žalobkyně JUDr. Miloslavy Horské, se sídlem v Brně, Velkopavlovická
4310/25, PSČ 628 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s.,
identifikační číslo osoby 25532774, proti žalované Bc. J. V., zastoupené JUDr.
Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, PSČ 779
00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 37 ICm 136/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
Oděvní podnik, a. s., se sídlem v Prostějově, Za Drahou 4239/2, PSČ 796 01,
identifikační číslo osoby 25532774, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
KSBR 37 INS 398/2010, o dovolání společnosti LA TORTURA s. r. o., se sídlem v
Praze 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28965183,
zastoupené Mgr. Tomášem Troupem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 9,
Rubeška 393/7, PSČ 190 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.
října 2014, č. j. 37 ICm 136/2011, 12 VSOL 166/2014-54 (KSBR 37 INS 398/2010),
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2014, č. j. 37 ICm
136/2011, 12 VSOL 166/2014-54 (KSBR 37 INS 398/2010), se mění tak, že usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2014, č. j. 37 ICm 136/2011-47, se v
bodu I. výroku potvrzuje.
Usnesením ze dne 27. srpna 2014, č. j. 37 ICm 136/2011-47, Krajský soud v Brně
(dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné připustil vstup společnosti LA TORTURA
s. r. o. (dále jen „společnost L“) do řízení jako vedlejšího účastníka na
straně žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s.) [bod I. výroku]. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobkyně se v dané věci domáhá určení neúčinnosti právních úkonů a vydání
plnění, poskytnutého pozdějším dlužníkem na základě těchto právních úkonů
žalované, do majetkové podstaty dlužníka. 2/ Podáním ze dne 14. (správně 24.) října 2011 oznámila právní předchůdkyně
společnosti L (společnost Lignolet, s. r. o.), coby věřitel přihlášený do
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, že vstupuje do řízení jako
vedlejší účastník na straně žalobkyně. Vstup do řízení odůvodnila tím, že jeho
výsledek bude mít nepochybně vliv na obsah majetkové podstaty a tedy i na
poměr, v jakém budou uspokojeni nezajištění přihlášení věřitelé; společnost má
proto na výsledku řízení (na vítězství žalobkyně) evidentní právní zájem. 3/ Žalovaná podáním ze dne 2. listopadu 2011 vznesla námitku nepřípustnosti
vedlejšího účastenství na straně žalobkyně, majíc za to, že společnost L nemá
právní zájem na výsledku daného sporu. 4/ V podání ze dne 19. srpna 2014 žalobkyně insolvenčnímu soudu sdělila, že se
vstupem společnosti L do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně
souhlasí. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 93 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že v
projednávané věci má společnost L nepochybně na výsledku řízení právní zájem,
neboť výsledek sporu bude mít bezprostřední vliv na míru uspokojení její
pohledávky v insolvenčním řízení. Případný úspěch či neúspěch žalobkyně ve
sporu tak bude mít značný dopad také do právního postavení vedlejšího účastníka
„z hlediska hmotněprávních oprávnění a povinností“. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. října 2014, č. j. 37 ICm 136/2011,
12 VSOL 166/2014-54 (KSBR 37 INS 398/2010), k odvolání žalované změnil usnesení
insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že vstup společnosti L do řízení jako
vedlejšího účastníka na straně žalobkyně nepřipustil. Odvolací soud přitom zdůraznil, že právní zájem na výsledku řízení ve smyslu
ustanovení § 93 o. s. ř. má vedlejší účastník zpravidla tehdy, jestliže
rozhodnutím ve věci (ve svých důsledcích) bude dotčeno jeho právní postavení,
tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nepostačí naopak
pouhý morální, majetkový nebo neprávní zájem vedlejšího účastníka na výsledku
sporu. V poměrech dané věci, pokračoval odvolací soud, však společnost L jako
nezajištěný věřitel právní zájem na výsledku probíhajícího řízení (jen z toho
důvodu, že výsledek sporu bude mít bezprostřední vliv na to, do jaké míry bude
uspokojena pohledávka věřitele v insolvenčním řízení) nemá. Takový zájem podle
odvolacího soudu představuje toliko zájem majetkový, neboť výsledek řízení
nijak neovlivní právní postavení přihlášeného věřitele se zjištěnou
pohledávkou.
Postavení takového věřitele je totiž založeno „na základě výsledku
přezkumného jednání“, s tím, že v rozsahu přihlášené a zjištěné pohledávky bude
v konkursu dlužníka věřitel poměrně uspokojován. Výsledek probíhajícího řízení
tak sice může mít vliv na případnou míru uspokojení věřitelovy pohledávky, tedy
na jeho majetkové právo, právního postavení věřitele se však nijak nedotkne. Přijetí opačného závěru by podle přesvědčení odvolacího soudu ve svých
důsledcích vedlo k tomu, že jako vedlejší účastník by se incidenčních sporů
mohl zásadně účastnit každý přihlášený věřitel, čímž by docházelo „k neúměrnému
zatěžování incidenčního řízení“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost L dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., majíc za to, že Nejvyšší soud
doposud v poměrech insolvenčního zákona neřešil otázku, zda zájem přihlášeného
věřitele na úspěchu odpůrčí žaloby insolvenčního správce je možné považovat za
právní zájem ve smyslu ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř.
Podle dovolatelky je judikatura soudů nižších stupňů k označené otázce značně
rozkolísaná, přičemž soudy (včetně soudu odvolacího) argumentují jak ve
prospěch závěru, podle kterého pouhá okolnost, že úspěch insolvenčního správce
v řízení o odpůrčí žalobě může přihlášenému věřiteli zvýšit míru uspokojení
jeho přihlášené pohledávky, ještě neosvědčuje právní zájem takového věřitele na
výsledku řízení o odpůrčí žalobě, tak ve prospěch závěru opačného.
Dovolatelka je přitom přesvědčena, že výklad ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř.,
předestřený v napadeném rozhodnutí odvolacím soudem, správný není. Plnění,
které se přihlášeným věřitelům (v závislosti na výsledku řízení o odpůrčí
žalobě) v insolvenci dostane, je totiž právním jednáním, jež nevyhnutelně musí
mít dopad do právního postavení přihlášených věřitelů. Poskytnuté plnění může
způsobit úplný nebo částečný zánik práv a povinností vedlejšího účastníka vůči
dlužníku, čímž se nepochybně dotkne také jeho právních poměrů.
Jestliže by se Nejvyšší soud s argumentací dovolatelky neztotožnil a přes výše
uvedené neshledal, že má na výsledku probíhajícího řízení právní zájem, bylo by
podle dovolatelky namístě zabývat se také tím, zda ustanovení § 93 odst. 1 o.
s. ř. se vůbec může v insolvenčním odpůrčím sporu uplatnit. Je-li jednou ze
základních zásad insolvenčního řízení zájem na co nejvyšším uspokojení
věřitelů, je právě vedlejší účastenství přihlášeného věřitele v takových
sporech cestou, jak označený insolvenční princip realizovat. Oproti tomu
aplikace ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. způsobem, jenž by insolvenčnímu
správci v řízení o odpůrčí žalobě bránil přijmout nabízenou pomoc přihlášeného
věřitele, by nutně zakládala rozpor se zásadami, na kterých spočívá insolvenční
řízení.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že vstup společnosti L do řízení jako vedlejšího účastníka na
straně žalobkyně připustí.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání společnosti L je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v
řešení dovolatelkou předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu
s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 93 odst. 1 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo
žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (odstavec
první). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z
účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství
soud rozhodne jen na návrh (odstavec druhý). V řízení má vedlejší účastník
stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe.
Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje,
posoudí je soud po uvážení všech okolností (odstavec třetí).
Podle § 14 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) vedlejší účastenství není v insolvenčním řízení
přípustné; ustanovení § 16 odst. 2 tím není dotčeno.
Podle § 16 odst. 2 téhož zákona vedlejší účastenství v incidenčních sporech je
přípustné.
Řešením právní otázky, jež je mu dovoláním předestíraná [zda zájem přihlášeného
věřitele na úspěchu insolvenčního správce v řízení o odpůrčí žalobě,
spočívající v tom, že v případě úspěchu insolvenčního správce dojde k
rozmnožení majetkové podstaty dlužníka – právnické osoby, a tím i ke zvýšení
rozsahu (míry) uspokojení přihlášených pohledávek, je zájmem právním,
opodstatňujícím připuštění vedlejšího účastenství přihlášeného věřitele], se
Nejvyšší soud (v době po vydání napadeného rozhodnutí) zabýval v usneseních ze
dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, a ze dne 21. prosince 2016,
sen. zn. 29 ICdo 34/2016 (obě rozhodnutí přitom byla přijata při přezkumu
rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vydaných v řízeních vyvolaných
insolvenčním řízením, jež je vedeno na majetek téhož dlužníka jako v
projednávané věci).
V nich Nejvyšší soud – navazuje potud na již ustálenou judikaturu Nejvyššího i
Ústavního soudu k výkladu ustanovení § 93 o. s. ř. (k tomu srov. zejména důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, a ze
dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněných pod čísly 89/2013 a
74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, včetně tam
citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu) – vysvětlil, že jakkoli nelze
pochybovat o tom, že zájem na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky z
výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je především zájmem majetkovým, rovněž
platí, že rozsah (míra) uspokojení přihlášené pohledávky se bezprostředně
dotýká práv a povinností přihlášeného věřitele plynoucích z hmotného práva
(předurčuje, v jakém rozsahu pohledávka zanikne jinak než splněním – § 311
insolvenčního zákona). Současně nelze přehlédnout, že insolvenční věřitel není
oprávněn sám podat odpůrčí žalobu (§ 239 insolvenčního zákona) a tedy (s
výjimkou upravenou v § 239 odst. 2 insolvenčního zákona) ani nemůže jinak (než
jako vedlejší účastník na straně insolvenčního správce) „pomoci“ tomu, aby se
majetek ušlý na základě neúčinných právních úkonů „vrátil“ zpět do majetkové
podstaty dlužníka (a tedy se i zvýšila míra uspokojení pohledávek přihlášených
věřitelů z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty).
Na základě výše řečeného Nejvyšší soud v označených rozhodnutích uzavřel, že
přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce –
insolvenčního správce právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě
insolvenčního správce. V této souvislosti rovněž podotkl, že stejný závěr
ostatně učinil již v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a
to v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 244/2012.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů
(od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci)
neobstojí (není správné) a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může
rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř.
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že usnesení
insolvenčního soudu v bodu I. výroku, jímž bylo připuštěno vedlejší účastenství
společnosti L v řízení na straně žalobkyně, potvrdil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí
Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu