KSOS 14 INS XY
14 ICm XY
29 ICdo 29/2012-62
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce Ing. Marka Třísky, se sídlem v Šumperku, Okružní 2953/20, PSČ 787 01,
jako insolvenčního správce dlužníka R. F., zastoupeného JUDr. Josefem
Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, PSČ 787 01,
proti žalovanému VIVA ART s. r. o., se sídlem v Šumperku, Finská 2730/20, PSČ
787 01, identifikační číslo osoby 27805468, zastoupenému JUDr. Ivanou Jordovou,
advokátkou, se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 2917/1a, PSČ 787 01, o určení
neexistence pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm
XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. F., narozeného XY,
bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS XY, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února
2012, č. j. 14 ICm XY, 17 VSOL XY (KSOS 14 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 29. dubna 2011, č. j. 14 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále
jen „insolvenční soud“) určil, že žalovaný (VIVA ART s. r. o.) nemá v
insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 14 INS XY,
za dlužníkem R. F. pohledávku z titulu úroků z prodlení ve výši 345,86 Kč a z
titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 15 840 Kč (bod I. výroku),
určil, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši
2 762 Kč (bod II. výroku), žalobu zamítl v části, jíž se žalobce domáhal
určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku z titulu „smlouvy o půjčce“ ze
dne 21. září 2009 ve výši 10 240 Kč (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod IV. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek insolvenčního soudu v části bodu III. výroku tak, že určil, že
žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku z titulu „smlouvy o půjčce“ ze dne 21.
září 2009 ve výši 6 240 Kč a ve zbývající části bodu III. výroku potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti potvrzující části výroku
rozsudku a proti výrokům o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, odkazuje
co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení těchto
otázek:
1/ Zda při posuzování přiměřenosti majetkového prospěchu poskytovatele půjčky
(úvěru) je na místě posuzovat celkový majetkový prospěch bez ohledu na to, zda
ve smlouvě sestává z dílčích různě označených složek. 2/ Zda sjednání majetkového prospěchu z poskytnutého úvěru (půjčky) tak, že se
již v rámci úvěrové smlouvy (smlouvy o půjčce) přičítá k poskytnuté jistině, je
či není obcházením ustanovení § 170 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K první otázce dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že při posuzování
přiměřenosti majetkového prospěchu poskytovatele půjčky je nerozhodné, zda se
tento majetkový prospěch skládá z více složek různě označených. Podstatná je
(pouze) celková výše majetkového prospěchu poskytovatele úvěru k výši jistiny
úvěru. K druhé z předestřených otázek dovolatel uvádí, že konstrukce úročení
poskytnuté půjčky pevnou neměnnou částkou označovanou ve smlouvě o půjčce jako
poplatek za správu půjčky protiprávně zvýhodňuje žalovaného tím, že připočítává
tuto částku již v rámci smlouvy o půjčce k jistině a vykazuje pak výši
poskytnuté půjčky nikoli ve skutečné výši (20 000 Kč), ale ve výši součtu
dlužníkovi poskytnuté jistiny a různými názvy označené odměny za poskytnutí
půjčky. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku rozsudku
odvolacího soudu o nákladech řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné též na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak v posuzované
věci může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (napadenou částí třetího výroku rozsudku odvolací soud potvrdil rozhodnutí,
jímž insolvenční soud zamítl žalobu o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem
pohledávku ve výši 4 000 Kč), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam.
Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo
možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, nepředkládá. První z dovolatelem formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládá, neboť
dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu je potud v souladu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 32 ICdo 12/2012 (který obstál
i v ústavní rovině, když Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti němu
podanou usnesením ze dne 16. ledna 2014, sp. zn. III. ÚS 1702/13). V označeném
rozhodnutí Nejvyšší soudu uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úplatě za
poskytnutí úvěru nezpůsobuje (automaticky) neplatnost úvěrové smlouvy jako
celku. Tedy ani té části úvěrové smlouvy, která upravuje výši úroků. Její
platnost lze posuzovat odděleně (samostatně). Dovolání nečiní přípustným ani druhá z položených otázek, neboť dovolatel
pomíjí, že předmětem dovolacího řízení není „celý majetkový prospěch“ z
poskytnutého úvěru, ale pouze částka 4 000 Kč, jež představuje dohodnutý úrok z
poskytnutých finančních prostředků. Žalovaný tento nárok přihlásil do
insolvenčního řízení nikoliv proto, že by částku 4 000 Kč „připočetl již v
rámci smlouvy o půjčce k jistině“ (jak uvádí dovolatel), nýbrž z důvodu, že
dlužník neuhradil splátku za měsíc duben 2010, v důsledku čehož se stala
splatnou (a to ještě před rozhodnutím o úpadku, které bylo vydáno dne 19. srpna
2010) jistina včetně příslušenství. Je tedy zcela zjevné, že žalovaný v tomto rozsahu v insolvenčním řízení
uplatnil pohledávku, která se stala splatnou před rozhodnutím o úpadku; proto
nelze aplikovat ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona (i k tomu
srovnej obdobně rozsudek sen. zn. 32 ICdo 12/2012). Co do možnosti přičíst dohodou úrok k jistině pak srov. důvody rozsudku velkého
senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35
Odo 101/2002, uveřejněného pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 202 odst. 1
insolvenčního zákona. Dovolání žalobce sice bylo odmítnuto, avšak možnosti
přiznat žalovanému právo na náhradu nákladů řízení brání ustanovení § 202 odst.
1 věty první insolvenčního zákona. Z obsahu spisu nadto plyne, že žalovanému v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu