KSOL 10 INS XY
10 ICm XY
32 ICdo 12/2012-104
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně SMART Capital, a. s., se sídlem v Olomouci, Hněvotínská
241/52, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26 86 52 97, zastoupené Mgr.
Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti žalovanému
Ing. Marku Třískovi, se sídlem v Šumperku, Okružní 2953/20, jako insolvenčnímu
správci dlužníka J. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o určení pravosti
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn.
10 ICm XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 16. listopadu 2011, č. j. 10 ICm XY, 17 VSOL XY (KSOL 10 INS XY), takto:
I. Dovolání proti třetímu výroku rozsudku ze dne 16. listopadu
2011, č. j. 10 ICm XY, 17 VSOL XY (KSOL 10 INS XY),
jímž Vrchní soud v Olomouci rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů,
se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do pohledávky ve
výši 9.324,- Kč (první výrok) a ve zbývající části výrok I. změnil tak, že
žalobkyně má v insolvenčním řízení dlužníka J. M., vedeném u Krajského soudu v
Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS XY i pohledávku ve výši
13.620,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(třetí výrok). Předmětem přezkumu odvolacím soudem byla otázka (ne)platnosti smlouvy o úvěru
č. 62009-3700 uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem dne 24. dubna 2009 (dále jen
„smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), resp. oddělitelnosti té části smlouvy, v níž
se strany dohodly o výši úplaty za úvěr, když soud prvního stupně posoudil
smlouvu jako neplatnou s ohledem na obligatorní úplatnost smlouvy o úvěru
(závazek zaplatit za poskytnutí úvěru je pojmovým znakem smlouvy), tudíž nelze
oddělit část smlouvy obsahující ujednání o výši úplaty za úvěr od ostatních
smluvních ujednání. Odvolací soud po opakování dokazování listinami s odkazem na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 a ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32
Cdo 3516/2009 (in www.nsoud.cz) dovodil, že úprava obsažená v ustanovení § 502
odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) posiluje princip
obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se
týká úroků, od dalších části takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává
věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy,
není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána, případně je-li ujednání o
úrocích neplatné, a proto případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o
úvěru nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Dále odvolací soud přezkoumal závěr soudu prvního stupně, že smlouva je
neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro
rozpor s dobrými mravy, neboť roční procentní sazba nákladů (RPSN) na tento
spotřebitelský úvěr činí 199,7 %, zatímco RPSN poskytovaná
bankami při srovnatelných úvěrech a půjčkách spotřebitelům v témže období se
pohybovala v rozmezí 9,5 - 21 % (za poskytnutí úvěru ve výši 20.000,- Kč na 13
měsíců byly ve smlouvě sjednány úroky podle § 497 obch. zák. ve výši 4.000,- Kč
a úplata podle § 499 obch. zák. ve výši 8.500,- Kč). Přisvědčil žalobkyni, že
roční sazbu procentních nákladů na spotřebitelský úvěr nelze zaměňovat s úrokem
podle ustanovení § 497 obch. zák., neboť zahrnuje veškeré náklady spojené s
úvěrem, a byť s její pomocí lze posuzovat výhodnost úvěru, nelze od ní
odvozovat navýšení ani z ní nelze jednoduše odvodit absolutní výši úroků pro
úvěr s více než jednou splátkou. Z ustanovení § 10 zákona č. 145/2010 Sb., o
spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, kterým byl s účinností od 1. ledna 2011 zrušen zákon č.
321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání
spotřebitelského úvěru vyplývá, že RPSN je jeden z řady ekonomických ukazatelů,
který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Ukazatel
RPSN je svou konstrukcí odlišný od ukazatele „roční úroková sazba (míra)“, tj. ukazatel „roční úroková sazba (míra)“ se vypočte na základě zcela odlišného
vzorce než je vzorec pro výpočet ukazatele RPSN. Jednomu a témuž
spotřebitelskému úvěru bude tedy příslušet určitá hodnota ukazatele RPSN a jiná
hodnota „roční úrokové sazby (míry)“. Neztotožnil se tak se závěrem soudu
prvního stupně, že z výše RPSN lze jednoduše „vypreparovat“ výši roční úrokové
sazby (míry), a již vůbec nelze z výše RPSN učinit závěr o neplatnosti smlouvy
jako celku pro rozpor s dobrými mravy. K úplatě podle ustanovení § 499 obch. zák. odvolací soud dodal, že toto
ustanovení je kogentní (§ 261 obch. zák.) a týká se úplaty za rezervování
prostředků pro dlužníka, přičemž jejím účelem je kompenzovat věřiteli náklady
vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. Byl-li úvěr předán dlužníku v hotovosti při podpisu smlouvy, k žádnému
rezervování prostředků pro dlužníka tudíž nedošlo, a proto nárok na úplatu
podle ustanovení § 499 obch. zák. ve výši 8.500,- Kč žalobkyni nevznikl. Byť je
tedy ujednání o úplatě neplatné, nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku,
neboť tuto část lze oddělit (§ 41 obč. zák.). Ohledně částky 8.500,- Kč shledal
rozsudek soudu prvního stupně správným. Zabývaje se z úřední povinnosti otázkou přiměřenosti výše sjednaných úroků,
jakož i přiměřeností sjednané smluvní pokuty, a to z hlediska ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák., § 265 obch. zák. a § 56 odst. 1 obč. zák., odvolací soud s
odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřel, že byl-li v
posuzovaném případě sjednán úrok 20 % z úvěru splatného ve 13 měsíčních
splátkách po 2.500,- Kč, není tato výše úroku v rozporu s dobrými mravy podle
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., ani neznamená značnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran v neprospěch spotřebitele podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., takže není důvod považovat ujednání o úrocích za neplatné, ani odepřít
výkon práva podle ustanovení § 265 obch. zák. Rovněž ohledně výše smluvní pokuty (ta byla sjednána za nesplnění závazku
splácet úvěr ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru - 962,- Kč - za každý
započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za
správu úvěru, tzn. cca 1,28 % denně při prodlení se splácením jedné splátky či
0,28 % denně z dlužné částky při prodlení se splácením téměř pěti splátek)
odvolací soud uzavřel, že promítnuto na poměry projednávané věci nutno
konstatovat, že okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, se dobrým
mravům nepříčí, neboť ve smlouvách o úvěru se jedná o zcela běžný zajišťovací
prostředek. Výše smluvní pokuty nebyla sjednána v závislosti na výši dlužné
částky, ale na délce prodlení se splácením jedné splátky, čemuž odpovídá
požadavek žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení od prosince 2009 do září
2010, tj.
za 10 měsíců po 962,- Kč, celkem 9.620,- Kč. Ujednání o smluvní
pokutě ve výši 1% denně je sice zpravidla považováno za neplatný právní úkon,
který se příčí dobrým mravům, ovšem závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně
vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky
(ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu,
zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a
na okolnostech, které je provázely. S ohledem na rizikovost úvěru odvolací soud
neshledal sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou, a proto za neplatnou
podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy ani neplatnou z
důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran podle ustanovení § 56
odst. 1 obč. zák. S ohledem na tyto závěry odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloby o určení, že žalobkyně má v
insolvenčním řízení dlužníka i pohledávku ve výši 9.324,- Kč, tj. pohledávku z
titulu úplaty ve výši 8.500,- Kč a úroku z prodlení ve výši 824,- Kč, a ve
zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že
žalobkyně má v insolvenčním řízení dlužníka i pohledávku ve výši 13.620,- Kč,
tj. pohledávku z titulu smluvní pokuty za deset měsíců prodlení ve
výši 9.620,- Kč a dohodnutého úroku ve výši 4.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti druhému a třetímu výroku, podal
žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Za právní otázku v judikatuře Nejvyššího soudu zatím nevyřešenou dovolatel
považuje otázku, zda u tzv. lichvářské smlouvy lze oddělit tu část, která
upravuje poskytnutí a vrácení jistiny od části upravující majetkový prospěch
poskytovatele úvěru, a zda lze posuzovat samostatně platnost obou těchto částí
právního úkonu. Dovolatel považuje za nesporné, že samotná skutečnost, že ve
smlouvě sjednaná výše RPSN několikanásobně převyšuje obvyklou výši RPSN u
spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem, postačí k posouzení celé
smlouvy jako lichevní či přinejmenším k posouzení všech ujednání o majetkovém
prospěchu žalobkyně jako absolutně neplatných. Přitom považuje za nerozhodné,
zda se tento majetkový prospěch skládá z více složek, ale podstatná je jeho
celková výše. Samotná konstrukce úročení úvěru jako pevné neměnné částky
žalobkyni zvýhodňuje tím, že připočítává tuto částku již v rámci smlouvy o
úvěru k jistině, čímž dochází k porušení či alespoň obcházení ustanovení § 170
písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona). Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nepřiměřeně vysokou smluvní
pokutu lze moderovat za podmínek daných ustanovením § 301 obch. zák., zastávaje
názor, že u spotřebitelských smluv se uplatní neplatnost takového ujednání
podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., neboť ujednání o nepřiměřeně vysoké
smluvní pokutě znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran. Setrvává na stanovisku, že smluvní pokuta za prodlení
dlužníka v trvání deseti měsíců ve výši 9.620,- Kč je nemravná a zakládá
absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve třetím výroku, jímž
bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V této části není
dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost
dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v
závěru, že neplatné ujednání o úplatě ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje neplatnost
smlouvy jako celku. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či ze
dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007
(na něž správně odvolací soud odkázal) a v dalších rozhodnutích, formuloval a
odůvodnil závěr, podle kterého neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru
nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, když z povahy
právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo,
nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (§ 41 obč. zák.). Úprava smlouvy o úvěru v obchodním zákoníku se od úpravy smlouvy o půjčce,
jejímž výkladem se Nejvyšší soud zabýval ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 21
Cdo 1484/2004, významně liší již tím, že ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i
tehdy, není-li jejich výše v úvěrové smlouvě sjednána. Zakotvuje ostatně (v
poslední větě) výslovně i řešení situace vzniklé tím, že strany sjednají v
úvěrové smlouvě úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona. Takovou úpravou je pro vztahy založené úvěrovou smlouvou uzavřenou podle § 497
a násl. obch. zák. posílen princip obsahové oddělitelnosti té části právního
úkonu (smlouvy o úvěru), jež se týká úroků a odvolací soud tudíž nepochybil,
jestliže v tomto právním rámci uzavřel, že případná neplatnost ujednání o
úplatě za poskytnutí úvěru (analogicky) nezpůsobuje v souzené věci neplatnost
úvěrové smlouvy jako celku. Námitkou, že smluvní pokutu nemůže soud u spotřebitelských smluv s ohledem na
ustanovení § 56 obč. zák. moderovat, se dovolací soud nezabýval, neboť na
takovém závěru odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Naopak uzavřel, že jak
požadované úroky, tak smluvní pokuta nejsou nepřiměřeně vysoké, a přiznal je
tak žalobkyni v plné výši. Závěry, na kterých odvolací soud své rozhodnutí
nezaložil, dovolacímu přezkumu podrobit nelze. Zpochybňuje-li dovolatel způsob úročení úvěru, činí tak v rozporu se
zásadou, že v dovolacím řízení nelze uplatnit nové
skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Nutno dodat, že podle žalobních
tvrzení (srov. č. l. 4 spisu) požadovala žalobkyně
úroky od 1. prosince 2009 do 29. září 2010 a smluvní
pokutu za měsíce prosinec 2009 až září 2010, přičemž rozhodnutí o úpadku bylo
vydáno 30. září 2010; proto nelze aplikovat ustanovení § 170 písm. a)
insolvenčního zákona. Za nedůvodnou považuje Nejvyšší soud též výtku dovolatele o nemravnosti výše
sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud se touto námitkou velmi podrobně
zabýval, přičemž s odkazem na ustálené judikatorní závěry řádně a výstižně
zdůvodnil, proč považuje výši smluvní pokuty za přiměřenou. Vycházel ze závěrů,
které Nejvyšší soud k otázce přiměřenosti smluvní pokuty přijal již v řadě
svých rozhodnutí (srov. např.
rozhodnutí ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze
dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. října
2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo
5364/2007, ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, in www.nsoud.cz), v
nichž mimo jiné zdůvodnil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z
její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty. Konstatoval, že
opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka
(čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při
posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by
zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Odvolací soud v intencích
tohoto výkladu rozhodl a dovolací soud se s jeho právním posouzením ztotožňuje. Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel v obecné rovině ohlásil i dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., aniž by konkrétně uvedl, která
ze skutkových zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud se proto tímto dovolacím důvodem nemohl zabývat. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal
vady, uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž
existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v
dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.