KSUL 70 INS 7972/2012
70 ICm 2219/2012
29 ICdo 29/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Mgr. Martina Koláře, se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02,
jako insolvenčního správce dlužníka M. C., zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem
Svobodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti
žalovanému Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ
114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, o určení pravosti
vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
70 ICm 2219/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. C.,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 70 INS 7972/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu
2013, č. j. 70 ICm 2219/2012, 102 VSPH 103/2013-64 (KSUL 70 INS 7972/2012),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 7. ledna 2013, č. j. 70 ICm 2219/2012-23, rozhodl Krajský soud
v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobce Mgr. Martina
Koláře, jako insolvenčního správce dlužníka M. C., směřující proti žalovanému
Komerční bance, a. s., tak, že:
[1] Určil, že vykonatelná pohledávka v části 43.620,68 Kč, přiznaná rozsudkem
Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. března 2010, č. j. 31 C 46/2007-87, který
nabyl právní moci 12. května 2010, a přihlášená žalovaným do insolvenčního
řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 70 INS 7972/2012,
není po právu (bod I. výroku). [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok) a určil, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(druhý výrok). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí plně respektuje závěry
formulované k mezím popěrného práva u vykonatelných pohledávek přiznaných
pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu [§ 199 odst. 2 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném
pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
106/2013“), k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne
31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 9, ročník 2014, pod číslem 110, v rozsudku ze dne 29. srpna 2013,
sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo
4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
a v rozsudku ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod
číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí jsou -
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže - dostupná i na
webových stránkách Nejvyššího soudu). V typově shodné věci téhož insolvenčního správce (jiného dlužníka), podložené
typově shodnou dovolací argumentací, již Nejvyšší soud na základě shora
označené judikatury podané dovolání odmítl (usnesením ze dne 25. února 2015,
sen. zn. 29 ICdo 32/2014), maje soudní praxi v dotčených souvislostech za již
ustálenou. K tomu lze dále dodat, že v posledku se k této otázce vyslovil
obdobně Ústavní soud. Ten v důvodech usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/15 (dostupného na webových stránkách Ústavního soudu), konstatoval, že
ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož obecné soudy neměly
připustit v rámci insolvenčního řízení uplatnění úroků z prodlení, přiznaných
rozhodnutím soudu, nad rámec tzv. zákonných úroků.
K tomu je třeba uvést
(pokračoval Ústavní soud), že insolvenční řízení má svá specifika a má-li být
efektivním, nelze v jeho rámci přezkoumávat pravomocná soudní rozhodnutí. Právní řád na možnost přezkumu pravomocných rozhodnutí pamatuje prostřednictvím
tzv. mimořádných opravných prostředků, nicméně jejich využití je vždy v
dispozici účastníka řízení. Podle náhledu Ústavního soudu má každé soudní
řízení svůj smysl a význam, který nelze ztrácet ze zřetele tím, že by výrok
jednoho pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnit v procesně nesouvisejícím
soudním řízení. Nejvyšší soud tedy pro poměry dané věci uzavírá, že v důsledku (shora
označených) rozhodnutí vydaných zčásti před a zčásti po podání dovolání v této
věci má soudní praxi v otázkách předestíraných mu dovolatelem za definitivně
ustálenou a potřebu korigovat odtud vzešlé závěry (z nichž vyšel i odvolací
soud) na podkladě podaného dovolání neshledává.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 202 odst. 1
insolvenčního zákona, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlašovaných
pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti
insolvenčnímu správci.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu