MSPH 89 INS 10291/2014 249 ICm 1397/2022 29 ICdo 30/2024-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) F. R. H., a 2) Ch. H., oběma zastoupeným Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová 314/18, PSČ 370 01, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 249 ICm 1397/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 10291/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2023, č. j. 249 ICm 1397/2022, 103 VSPH 170/2023-164 (MSPH 89 INS 10291/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.
I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že žalobce sice má naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], ale otázka (ne)platnosti smlouvy, kterou byl v insolvenčním řízení žalobce zpeněžen majetek z majetkové podstaty (nemovitosti) prodejem mimo dražbu, jež je „v rámci tohoto řízení otázkou předběžnou“, již byla vyřešena rozsudkem insolvenčního soudu ze dne 21. května 2020, č. j. 189 ICm 2678/2019-52, který nabyl právní moci dne 16. března 2021. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. září 2023, č. j. 249 ICm 1397/2022, 103 VSPH 170/2023-164 (MSPH 89 INS 10291/2014), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje z § 80 o. s. ř. a z § 159 odst. 1 písm. g) a § 289 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu – dospěl (na rozdíl od soudu insolvenčního) k závěru, podle něhož žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, když platnost smlouvy, kterou byl v insolvenčním řízení dlužníka (žalobce) zpeněžen majetek z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, lze napadnout a zkoumat (a případnou neplatnost takové smlouvy prosadit) jedině na základě incidenční žaloby podané v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. V jiném řízení nelze otázku (ne)platnosti takové smlouvy řešit ani jako otázku předběžnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení následujících právních otázek (podle jeho názoru) dílem vyřešených odvolacím soudem v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu a dílem Nejvyšším soudem nezodpovězených: 1) Lze žalobu, jíž se žalobce domáhá určení svého vlastnického práva, přičemž zpochybňuje platnost kupní smlouvy, kterou uzavřela se žalovanými insolvenční správkyně v průběhu insolvenčního řízení v rámci zpeněžení majetku mimo dražbu, považovat za žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona? 2) Musí žalobce tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem, podal-li žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona? 3) Co je stěžejní pro posouzení, čeho se žalobce žalobou domáhá? Dovolatel snáší argumenty ve prospěch právního názoru, podle kterého je řízení, v němž se domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem, řízením podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, pročež nemusel prokazovat, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243 odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že závěr, podle něhož je předmětem řízení určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem (a nikoli určení neplatnosti smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona), je (obecně) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k obsahu žaloby a individualizaci žalobou
uplatněného nároku (a k nemožnosti jeho záměny s jiným). Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, a ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněné pod čísly 1/2004, 25/2010 a 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu, že platnost smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, lze zpochybnit jen žalobou podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona (a nikoli žalobou o určení vlastnického práva), viz např. v judikatuře Nejvyššího soudu usnesení ze dne 27.
listopadu 2014, sen. zn. 29 ICdo 79/2014, rozsudky ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 24/2014, a ze dne 30. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 156/2020, usnesení ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 148/2020, jakož i rozsudek ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 Cdo 958/2022. Konečně k příznivějšímu výsledku pro dovolatele by nevedla (nemohla vést) ani akceptace jím prosazovaného názoru, podle něhož v poměrech dané věci nejde o žalobu o určení vlastnického práva, nýbrž o žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona.
Úspěšnost takové žaloby je totiž podmíněna tím, že sporu se musí účastnit (ať již jako žalobci nebo žalovaní) všechny strany smlouvy, jejíž platnost je žalobou napadena. Dodržení této podmínky (bez které musí být žaloba zamítnuta) je podle ustálené judikatury výlučně věcí žalobce, když soud v dotčeném směru nemá poučovací povinnost. Srov.
opět usnesení Nejvyššího soudu
sen. zn. 29 ICdo 79/2014 a sen. zn. 29 ICdo 148/2020. O tom, že insolvenční správkyně dlužníka (jako prodávající) není účastníkem řízení (ač insolvenční řízení nadále probíhá), nemůže být pochyb. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6.
února 2024), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu sepisu vyjádření, činí u každého z žalovaných (z tarifní hodnoty 50.000,- Kč) částku 2.480,- Kč, a z ? paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 150,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.) celkem činí u každého z žalovaných 3.182,30 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).