KSCB 28 INS 2546/2010
28 ICm 1108/2010
29 ICdo 31/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce SATPO Švédská s. r. o., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3217/16, PSČ 150
00, identifikační číslo osoby 27152073, zastoupeného Mgr. Robertem Němcem,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti
žalovanému Ing. Františku Penzovi, se sídlem v Českých Budějovicích,
Novohradská 21, PSČ 370 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka KAREL DVOŘÁK,
a. s., zastoupenému Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Táboře,
Palackého 357, PSČ 390 01, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 ICm 1108/2010, jako incidenční spor
v insolvenční věci dlužníka KAREL DVOŘÁK, a. s., se sídlem v Táboře, Vožická
2604, identifikační číslo osoby 25183567, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 2546/2010, o dovolání žalobce proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2013, č. j. 28 ICm 1108/2010,
101 VSPH 139/2013-172 (KSCB 28 INS 2546/2010), takto:
Dovolání se odmítá.
Rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. 28 ICm 1108/2010-146, Krajský
soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou
se žalobce (SATPO Švédská s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (ing. Františku
Penzovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka KAREL DVOŘÁK, a. s.) určení
pravosti, výše a pořadí pohledávek ve výši 3 450 644 Kč, 4 342 763 Kč a 3 068
737 Kč přihlášených žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka KAREL DVOŘÁK, a.
s., (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že žaloba je předčasná, neboť
žalovaný insolvenční správce řádně neodůvodnil popření pohledávek žalobce.
Učinil tak až v písemném vyrozumění, ačkoliv měl své popření odůvodnit již ve
zveřejněném seznamu přihlášených pohledávek nejméně 15 dnů před přezkumným
jednáním.
K tomu doplnil, že u přihlášek pohledávek, které nejsou dostatečně doloženy, je
nutné, aby insolvenční správce vyžadoval od takového věřitele doplnění
přihlášky a následně postupoval podle § 180 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [správně 188 odst. 2
insolvenčního zákona].
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu nepovažoval žalobu za
předčasnou. Odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července
2008, sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 13/2009“), uvedl, že postup při
odstranění vad podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona se uplatní jen tehdy,
když je vadný procesní úkon sám. Nedoplní-li věřitel k přihlášce zákonem
požadované přílohy (listinné důkazy), závisí zcela na insolvenčním správci, zda
pohledávku popře či nikoliv.
K popěrnému úkonu žalovaného odvolací soud uvedl, že sice je pro nedostatek
odůvodnění vadný, avšak tato vada nemá vliv na samotné účinky popření a
nezbavuje žalobce povinnosti podat proti popírajícímu insolvenčnímu správci
žalobu na určení pravosti pohledávky. Koncentrace řízení ve vztahu k tvrzení
insolvenčního správce (jež uvede při své obraně proti žalobě o určení pravosti
nevykonatelné pohledávky) je soustředěna nikoliv do momentu přezkumu, ale
vztahuje se až „k momentu prvního nařízeného jednání ve věci“. Není proto
vyloučeno, aby insolvenční správce v incidenčním sporu uplatnil proti
pohledávce věřitele další nové výhrady, případně důvody popření doplnil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním
posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné. Učinil tak proto, že v dovoláním otevřených otázkách je
napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 188 insolvenčního zákona
Nejvyšší soud sjednotil tím, že pod R 13/2009 (na nějž přiléhavě odkázal
odvolací soud), uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. 1 VSPH
94/2008, podle něhož se postup podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona uplatní
pouze tehdy, jestliže vadný je sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek,
než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Jestliže věřitel
nedoplní zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných
rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce
pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu § 177 insolvenčního zákona, je na
správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a podle §
192 a násl. insolvenčního zákona ji popře. Je tomu tak proto, že přihláška pohledávky je podáním majícím charakter žaloby,
a proto musí obsahovat, v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak insolvenční zákon
(§ 174 odst. 2), náležitosti předepsané ustanovením § 42 odst. 4 o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR
5/2010]. Důvod k postupu podle § 43 o. s. ř. (spočívající v odstraňování vad
procesního úkonu) tak není namístě v případě, kdy přihláška obsahuje dostatečné
vylíčení skutečností, na nichž se přihlašovaná pohledávka zakládá, avšak
věřitel nesplnil povinnost připojit k přihlášce důkazy, tedy svůj nárok
nedoložil. Namítá-li dovolatel dále nicotnost popěrného úkonu žalovaného s tím, že nebyl
odůvodněn, pak pomíjí, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. května 2001,
sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (jehož se v daných souvislostech žalobce rovněž
dovolával), formuloval – zabývaje se výkladem ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – závěr, podle něhož popření pohledávky
přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné
úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí § 41 odst. 2 o. s. ř. a
co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Pro
posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo
pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při
přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání); srov. § 192 odst.
Těmto závěrům se – oproti mínění dovolatele – právní posouzení věci odvolacím
soudem (který uzavřel, že žalovaný popřel při přezkumném jednání pravost
dovolatelem v insolvenčním řízení uplatněných pohledávek) neprotiví, když z
popěrného úkonu žalovaného (jak byl zachycen v protokolu o přezkumném jednání
konaném dne 26. července 2010) je – v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 o. s.
ř. – zřejmé, co jím popírající insolvenční správce sleduje (tedy že popírá –
při absenci údaje o odlišné výši či pořadí přihlášených pohledávek – jen jejich
pravost). Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm
popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření
(jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup
účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí) [viz pro poměry konkursního
řízení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2013, sp. zn. 29 Cdo
3829/2010, jehož závěry jsou uplatnitelné i v řízení insolvenčním].
V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 716/2012 Nejvyšší soud dále uvedl, že v mezích
„určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření
jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu
(srov. § 199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše
nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky
(lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích
obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo
měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace
řízení.
K důvodům absence výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné
pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda
senátu