KSCB 28 INS 2011/2016 43 ICm 1567/2017 29 ICdo 31/2019-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České republiky - Celního úřadu pro Jihočeský kraj, se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 6/1473, PSČ 370 21, identifikační číslo osoby 71214011, proti žalované První konkursní v. o. s., se sídlem v Praze 4, Severozápadní II č. 32/306, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 26424568, jako insolvenční správkyni dlužníka LIHO – Blanice spol. s r. o., zastoupené Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 1567/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka LIHO – Blanice spol. s r. o., se sídlem v Mladé Vožici, Blanice 11, PSČ 391 43, identifikační číslo osoby 42407109, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 2011/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 43 ICm 1567/2017, 101 VSPH 464/2018-141 (KSCB 28 INS 2011/2016),
I. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 43 ICm 1567/2017, 101 VSPH 464/2018-141 (KSCB 28 INS 2011/2016), se zamítá.
II. Právní moc rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 43 ICm 1567/2017, 101 VSPH 464/2018-141 (KSCB 28 INS 2011/2016), se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 43 ICm 1567/2017-113, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka movitý majetek sepsaný v Příloze č. 6 (inventurní soupis zásob – líh) a v Příloze č. 7 (inventurní soupis zásob – alkoholické nápoje), poř. č. 7 a 8 upraveného soupisu majetkové podstaty úpadce (bod I.
výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že „rozsudek insolvenčního soudu se ruší a žaloba žalobce se v celém rozsahu zamítá“. Současně dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Tento návrh odůvodnila dovolatelka tím, že žalobce by mohl „na základě rozhodnutí odvolacího soudu postupovat v dané věci obvykle, tj. zlikvidovat zabavený líh, čímž by došlo k nevratným škodám velkého rozsahu“ na majetkové podstatě dlužníka.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení (a tedy i pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem) rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a/ vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b/ právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. V usnesení ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 30.
srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (z nějž usnesení sp. zn. 27 Cdo 5003/2017 výslovně vychází), Nejvyšší soud rozebral předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. Jedním z těchto předpokladů je i to, že podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí odvolacího soudu lze (případně též ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci. Odtud plyne, že návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku je zjevně bezdůvodný, jelikož předmětný rozsudek má povahu rozsudku o určení, jenž se nevykonává [k povaze vylučovací žaloby podle ustanovení § 225zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněného pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Nejvyšší soud proto tento návrh bez dalšího zamítl. Vhledem k tomu, že postup podle ustanovení § 243 o. s. ř. není podmíněn návrhem
dovolatele, Nejvyšší soud se dále zabýval také tím, zda v poměrech dané věci případně nejsou splněny podmínky pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.). V usnesení sp. zn. 27 Cdo 5003/2017 přitom Nejvyšší soud vysvětlil, že materiální právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí (či jeho výroku) je možné odložit jen tehdy, nemohou-li být negativní dopady rozhodnutí (výroku) do poměrů účastníka řízení (dovolatele) beze zbytku sistovány odkladem jeho vykonatelnosti. Předpoklady pro odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí pak má Nejvyšší soud v dané věci (poměřováno důvody uváděnými dovolatelkou a kriterii obsaženými v označených usneseních Nejvyššího soudu) za splněné. Nejvyšší soud proto (i bez návrhu) odložil právní moc dovoláním napadaného rozhodnutí až do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), ustálena v závěrech, podle nichž k těmto předpokladům patří, že:
[1] Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
[2] Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis. Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.
[3] Žalovaným je insolvenční správce.
[4] V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).
[5] Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.
[6] Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“. Vylučovací žaloba je přitom i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona.
Žalobce, který se žalobou podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že označený majetek neměl být do soupisu zařazen proto, že je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, je k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li soupis majetku do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“).
K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zabýval otázkou povahy pohledávek vyloučených ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona z uspokojení v insolvenčním řízení coby mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka. V usnesení ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 116/2015, uveřejněném pod číslem 24/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na dané téma (vycházeje rovněž z historického srovnání úprav týkajících se pohledávek vyloučených z uspokojení v „úpadkovém režimu“) přijal následující závěry:
[1] Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se pohledávek z mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka, obsažená v § 170 písm. d) insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a s úpravou obsaženou v § 59 odst. 1 bodu 2. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku 1931“), a v § 57 bodu 2. Císařského nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí, recipovaného Československou republikou a platného na jejím území až do 1. dubna 1931 (dále jen „konkursní řád z roku 1914“).
[2] Jakkoli ustanovení § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 a ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 vylučovala (slovně) z uspokojení v konkursu pohledávky z titulu „peněžitých trestů pro trestné činy jakéhokoliv druhu“, dobová literatura dovozovala, že výluka se vztahuje na peněžité tresty jakéhokoli druhu. Tak v díle Voska, J.: Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařské a vydavatelské akc. spol. Praha 1926, se k § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 na str.
163 uvádí, že vyloučeny jsou takto „peněžité tresty uložené soudy i úřady administrativními (finančními) v řízení trestním, kárném i tresty pořádkové“. V díle Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, se k § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 na str. 236-237 uvádí, že: „V konkursu nemohou býti vymáhány (proti konkursní podstatě) peněžité tresty jakéhokoliv druhu, ať byly uloženy soudy nebo úřady správními (finančními), v řízení civilním, trestním, trestním důchodkovém, kárném (i tresty pořádkové)“.
Tamtéž (na str. 235) je citováno (jako použitelné při výkladu § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. září 1926, sp. zn. R I 793/26, uveřejněné pod číslem 6316 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný (dále jen „Vážný č. 6316“), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pod ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 spadají nejen tresty soudní, důchodkové a berní, nýbrž i kárné a pořádkové, bez ohledu na to, kým byly uloženy, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody.
V díle Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 126, se k výkladu § 59 odst. 1 bodu 2.
konkursního řádu z roku 1931 uvádí (opět s výslovným odkazem na rozhodnutí Vážný č. 6316), že z konkursu jsou vyloučeny „peněžité tresty uložené úpadci ať před nebo po prohlášení konkursu za činy jakéhokoli druhu, tedy jak tresty soudní, tak policejní, daňové, důchodkové, disciplinární, pořádkové, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody“.
[3] Budiž dále řečeno, že stejně vykládá termín „mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce“ (obsažený tehdy v § 33 odst. 1 písm. d) ZKV bez výjimek doplněných s účinností od 1. dubna 1998 až novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) dílo Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996 (dále jen „Steiner“). Tam se na str.
192 uvádí, že pod uvedený pojem spadají „nejen tresty soudní, ale i kárné a pořádkové, bez ohledu na to, kým byly uloženy, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody“. Tamtéž je v uvedených souvislostech přímo odkazováno na rozhodnutí Vážný č. 6316 (s chybou v čísle judikátu založenou uvedením posledních dvou čísel v opačném pořadí). V díle Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, se k výkladu § 33 odst. 1 písm. d) ZKV na str. 178 uvádí, že pod pojem mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce patří peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona, pokuty ukládané orgány veřejné správy podle zákona o přestupcích a správní sankce ukládané příslušnými správními orgány podle zvláštních zákonů.
V díle Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 264, se k témuž ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání uvádí, že mimosmluvní sankcí postihující majetek úpadce může být např. pořádková pokuta uložená soudem. Za mimosmluvní sankci lze dále považovat i peněžitý trest uložený soudem podle trestního zákona, pokuty ukládané státními orgány podle zákona o přestupcích, dále pak správní sankce ukládané správními orgány například podle zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném znění.
[4] V literatuře k insolvenčnímu zákonu se při výkladu § 170 písm. d) insolvenčního zákona omezuje dílo Zelenka, J. a kolektiv: Insolvenční zákon. Poznámkové vydání s důvodovou zprávou. 1. vydání, Praha, Linde 2007, str. 276, na konstatování, že předmětné ustanovení vychází z ustanovení § 33 odst. 1 ZKV, jež v zásadě toliko zpřesňuje. V díle Kozák, J., Budín, P, Dadam, A., Pachl, L.: Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha. ASPI, a. s., 2008, str. 221, se uvádí, že tímto ustanovením mají být vyloučeny z úhrady sankce dané právní úpravou u uvedených povinností. V díle Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str.
600-608, se pak uvádí, že „v oblasti mimosmluvních sankcí jako nároků vyloučených z uspokojení v průběhu insolvenčního řízení i nadále platí, že se jedná zejména o pokuty ukládané správními úřady, o správní sankce ukládané opět správními orgány podle zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona“.
21. V souladu se shora uvedenými závěry pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. září 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020 (byť jen pro účely trestního řízení), uzavřel, že soudem uložený trest propadnutí věci (v posuzovaném případě šlo o peněžní prostředky uložené na bankovním účtu pachatele) je mimosmluvní sankcí vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka (pachatele trestného činu) podle ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona.
22. Obdobné závěry pak Nejvyšší soud přijal (a výslovně již pro účely insolvenčního řízení) rovněž v situaci, kdy trestem propadnutí věci nebyly postiženy peněžní prostředky, nýbrž jiný majetek zahrnutý insolvenčním správcem do soupisu majetkové podstaty dlužníka. V rozsudku ze dne 23. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 142/2019 (který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 9. března 2022, schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), v tomto směru vysvětlil, že trest propadnutí věci uložený podle ustanovení § 70 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dlužníku v průběhu insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, jejíž uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka zakazuje (znemožňuje) ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Takový trest (proto) nelze vykonat (realizovat) za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a jeho udělení nemá vliv na příslušnost jím dotčeného majetku dlužníka k majetkové podstatě dlužníka ani na možnost insolvenčního správce takový majetek zpeněžit (vzhledem k tomu, že způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs) a výtěžek zpeněžení použít k uspokojení dlužníkových (insolvenčních) věřitelů.
23. Nejvyšší soud nenachází žádné argumenty, pro které by se výše učiněné závěry neměly prosadit rovněž ve vztahu k sankci propadnutí věci, kterou dlužníku uložil správce daně v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, za spáchání správního deliktu (přestupku). I v takovém případě jde nepochybně o mimosmluvní sankci postihující majetek dlužníka, jejímuž uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka brání ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Jinak řečeno, okolnost, že správce daně v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodl o tom, že dlužník se dopustil správního deliktu, za což se mu ukládá sankce propadnutí věci (neznačeného lihu), není důvodem, pro který by měl být sporný majetek (věc, o jejíž propadnutí jde) vyloučen ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
24. Budiž dodáno, že závěr o nemožnosti realizovat udělenou sankci propadnutí věci v průběhu insolvenčního řízení, platí bez zřetele k tomu, zda dotčený majetek (neznačený líh) bude moci insolvenční správce také zpeněžit.
25. Jelikož právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu (ve shodě s § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a žalobu, kterou se žalobce domáhal vyloučení neznačeného lihu ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, zamítl.
26. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů se opírá o § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci plně úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před oběma soudy.
27. Náklady žalovaného v řízení před insolvenčním soudem sestávají z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) za účast na soudním jednání 13. prosince 2017; dále žalovanému náleží cestovné za jízdu osobním automobilem k tomuto soudnímu jednání na trase Praha – České Budějovice a zpět, které při celkově ujeté vzdálenosti 300 km, průměrné spotřebě motorové nafty (dle technického průkazu) 5,3 l/100 km a ceně pohonných hmot 28,60 Kč, včetně náhrady za použití dopravního prostředku 3,90 Kč/1 km určené v souladu s vyhláškou č. 440/2016 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, účinnou v době od 1. ledna 2017 do 31. prosince 2017, činí 1.624,70 Kč. Pro úplnost budiž dodáno, že náhradu za promeškaný čas cestou na jednání soudu, žalovaný nepožadoval (viz podání žalovaného ze dne 10. ledna 2018 na č. l. 102-103 spisu). Celkem tak činí náklady žalovaného v insolvenčním řízení částku 1.924,70 Kč.
28. Náklady žalovaného v odvolacím řízení sestávají z odměny jeho zástupce za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, doplnění odvolání učiněné podáním ze dne 10. dubna 2018 a účast na soudním jednání 22. listopadu 2018) určené dle § 11 odst. 1 písm. a) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 30. června 2018 (pro úkony činěné do tohoto data), a podle § 13 odst. 4 advokátní tarifu, ve znění účinném od 1. července 2018 (pro úkon učiněný po tomto datu), ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (celkem 900 Kč) a s připočtením částky 2.142 Kč, odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.), činí náklady žalovaného v odvolacím řízení celkem 12.342 Kč.
29. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů řízení před soudy nižších stupňů částku 14.266,70 Kč.
30. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl s dovoláním úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (dovolání z 6. února 2019) určené dle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. Mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby činí 3 100 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu) a s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve výši 300 Kč za úkon právní služby jde o částku 3 400 Kč. S připočtením částky 714 Kč, odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, činí náklady dovolacího řízení celkem částku 4.114 Kč.
31. Odměnu za další úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení novým advokátem (§ 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu) dovolací soud nepovažuje za náklad účelně vynaložený, když z obsahu spisu nevyplývá žádný relevantní důvod, pro který by změna v osobě zástupce žalovaného měla z pohledu nákladů řízení jít k tíži žalobce (srov. v této souvislosti např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 909/2004). Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 10. 3. 2022
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu