KSCB 28 INS 2011/2016
43 ICm 1567/2017
29 ICdo 31/2019-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce České republiky - Celního úřadu pro Jihočeský kraj, se sídlem v Českých
Budějovicích, Kasárenská 6/1473, PSČ 370 21, identifikační číslo osoby
71214011, proti žalované První konkursní v. o. s., se sídlem v Praze 4,
Severozápadní II č. 32/306, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 26424568,
jako insolvenční správkyni dlužníka LIHO – Blanice spol. s r. o., zastoupené
Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ
110 00, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 1567/2017, jako incidenční spor
v insolvenční věci dlužníka LIHO – Blanice spol. s r. o., se sídlem v Mladé
Vožici, Blanice 11, PSČ 391 43, identifikační číslo osoby 42407109, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 2011/2016, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu
2018, č. j. 43 ICm 1567/2017, 101 VSPH 464/2018-141 (KSCB 28 INS 2011/2016),
I. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.
listopadu 2018, č. j. 43 ICm 1567/2017, 101 VSPH 464/2018-141 (KSCB 28 INS
2011/2016), se zamítá.
II. Právní moc rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j.
43 ICm 1567/2017, 101 VSPH 464/2018-141 (KSCB 28 INS 2011/2016), se odkládá do
právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 43 ICm 1567/2017-113, Krajský soud v
Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil ze soupisu
majetkové podstaty dlužníka movitý majetek sepsaný v Příloze č. 6 (inventurní
soupis zásob – líh) a v Příloze č. 7 (inventurní soupis zásob – alkoholické
nápoje), poř. č. 7 a 8 upraveného soupisu majetkové podstaty úpadce (bod I.
výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, požadujíc, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že „rozsudek insolvenčního soudu
se ruší a žaloba žalobce se v celém rozsahu zamítá“. Současně dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného
rozhodnutí. Tento návrh odůvodnila dovolatelka tím, že žalobce by mohl „na
základě rozhodnutí odvolacího soudu postupovat v dané věci obvykle, tj.
zlikvidovat zabavený líh, čímž by došlo k nevratným škodám velkého rozsahu“ na
majetkové podstatě dlužníka.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení (a tedy
i pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí Nejvyšším soudem) rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. září 2017 (článek II bod 2.
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud
i bez návrhu odložit a/ vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným
výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b/ právní
moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a
nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
V usnesení ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod
číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze
dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (z nějž usnesení sp. zn. 27 Cdo
5003/2017 výslovně vychází), Nejvyšší soud rozebral předpoklady, za nichž lze
vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného
ustanovení. Jedním z těchto předpokladů je i to, že podle dovoláním napadeného
(výroku) rozhodnutí odvolacího soudu lze (případně též ve spojení s rozhodnutím
soudu prvního stupně) nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit)
exekuci. Odtud plyne, že návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku je
zjevně bezdůvodný, jelikož předmětný rozsudek má povahu rozsudku o určení, jenž
se nevykonává [k povaze vylučovací žaloby podle ustanovení § 225zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) srov.
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo
683/2011, uveřejněného pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek]. Nejvyšší soud proto tento návrh bez dalšího zamítl.
Vhledem k tomu, že postup podle ustanovení § 243 o. s. ř. není podmíněn návrhem
dovolatele, Nejvyšší soud se dále zabýval také tím, zda v poměrech dané věci
případně nejsou splněny podmínky pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí
(§ 243 písm. b/ o. s. ř.). V usnesení sp. zn. 27 Cdo 5003/2017 přitom Nejvyšší
soud vysvětlil, že materiální právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí (či
jeho výroku) je možné odložit jen tehdy, nemohou-li být negativní dopady
rozhodnutí (výroku) do poměrů účastníka řízení (dovolatele) beze zbytku
sistovány odkladem jeho vykonatelnosti. Předpoklady pro odklad právní moci
dovoláním napadeného rozhodnutí pak má Nejvyšší soud v dané věci (poměřováno
důvody uváděnými dovolatelkou a kriterii obsaženými v označených usneseních
Nejvyššího soudu) za splněné.
Nejvyšší soud proto (i bez návrhu) odložil právní moc dovoláním napadaného
rozhodnutí až do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně předpokladů, za nichž může
soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle ustanovení §
225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), ustálena v závěrech,
podle nichž k těmto předpokladům patří, že:
[1] Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka
vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
[2] Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu
nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění
insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo
vylučující soupis. Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že
věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.
[3] Žalovaným je insolvenční správce.
[4] V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky
konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v
mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).
[5] Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen
to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do
soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do
soupisu, svědčí jí.
[6] Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy
nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku
ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí
o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod,
pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“. Vylučovací žaloba je přitom i
v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem
se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z
dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. Žalobce, který se žalobou podle § 225
odst. 1 insolvenčního zákona domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové
podstaty dlužníka s odůvodněním, že označený majetek neměl být do soupisu
zařazen proto, že je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, je
k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li
soupis majetku do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro
který neměl být majetek zahrnut do soupisu“).
K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo
683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
20. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně
zabýval otázkou povahy pohledávek vyloučených ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona z uspokojení v insolvenčním řízení coby mimosmluvní
sankce postihující majetek dlužníka. V usnesení ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 116/2015, uveřejněném pod číslem 24/2019 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, na dané téma (vycházeje rovněž z historického srovnání úprav
týkajících se pohledávek vyloučených z uspokojení v „úpadkovém režimu“) přijal
následující závěry:
[1] Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení
týkající se pohledávek z mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka,
obsažená v § 170 písm. d) insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou
obsaženou v § 33 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a s úpravou obsaženou v § 59 odst. 1 bodu 2. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a
odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku 1931“), a v § 57 bodu 2. Císařského
nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí,
recipovaného Československou republikou a platného na jejím území až do 1. dubna 1931 (dále jen „konkursní řád z roku 1914“). [2] Jakkoli ustanovení § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 a
ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 vylučovala (slovně) z
uspokojení v konkursu pohledávky z titulu „peněžitých trestů pro trestné činy
jakéhokoliv druhu“, dobová literatura dovozovala, že výluka se vztahuje na
peněžité tresty jakéhokoli druhu. Tak v díle Voska, J.: Řády konkursní,
vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařské a
vydavatelské akc. spol. Praha 1926, se k § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku
1914 na str. 163 uvádí, že vyloučeny jsou takto „peněžité tresty uložené soudy
i úřady administrativními (finančními) v řízení trestním, kárném i tresty
pořádkové“. V díle Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické
knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, se k § 59 odst. 1
bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 na str. 236-237 uvádí, že: „V konkursu
nemohou býti vymáhány (proti konkursní podstatě) peněžité tresty jakéhokoliv
druhu, ať byly uloženy soudy nebo úřady správními (finančními), v řízení
civilním, trestním, trestním důchodkovém, kárném (i tresty pořádkové)“. Tamtéž
(na str. 235) je citováno (jako použitelné při výkladu § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. září 1926,
sp. zn. R I 793/26, uveřejněné pod číslem 6316 Sbírky rozhodnutí nejvyšších
stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný (dále jen „Vážný
č. 6316“), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pod ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 spadají nejen tresty soudní, důchodkové a berní,
nýbrž i kárné a pořádkové, bez ohledu na to, kým byly uloženy, pokud v sobě
nezahrnují náhradu škody. V díle Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství
Všehrd, Praha 1947, str. 126, se k výkladu § 59 odst. 1 bodu 2.
konkursního
řádu z roku 1931 uvádí (opět s výslovným odkazem na rozhodnutí Vážný č. 6316),
že z konkursu jsou vyloučeny „peněžité tresty uložené úpadci ať před nebo po
prohlášení konkursu za činy jakéhokoli druhu, tedy jak tresty soudní, tak
policejní, daňové, důchodkové, disciplinární, pořádkové, pokud v sobě
nezahrnují náhradu škody“. [3] Budiž dále řečeno, že stejně vykládá termín „mimosmluvní sankce
postihující majetek úpadce“ (obsažený tehdy v § 33 odst. 1 písm. d) ZKV bez
výjimek doplněných s účinností od 1. dubna 1998 až novelou zákona o konkursu a
vyrovnání provedenou zákonem č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) dílo
Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996 (dále jen „Steiner“). Tam se na str. 192 uvádí, že pod uvedený
pojem spadají „nejen tresty soudní, ale i kárné a pořádkové, bez ohledu na to,
kým byly uloženy, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody“. Tamtéž je v uvedených
souvislostech přímo odkazováno na rozhodnutí Vážný č. 6316 (s chybou v čísle
judikátu založenou uvedením posledních dvou čísel v opačném pořadí). V díle
Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, se k výkladu § 33 odst. 1 písm. d) ZKV na str. 178 uvádí, že pod
pojem mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce patří peněžité tresty
ukládané soudy podle trestního zákona, pokuty ukládané orgány veřejné správy
podle zákona o přestupcích a správní sankce ukládané příslušnými správními
orgány podle zvláštních zákonů. V díle Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a
vyrovnání a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002,
str. 264, se k témuž ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání uvádí, že
mimosmluvní sankcí postihující majetek úpadce může být např. pořádková pokuta
uložená soudem. Za mimosmluvní sankci lze dále považovat i peněžitý trest
uložený soudem podle trestního zákona, pokuty ukládané státními orgány podle
zákona o přestupcích, dále pak správní sankce ukládané správními orgány
například podle zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném
znění. [4] V literatuře k insolvenčnímu zákonu se při výkladu § 170 písm. d)
insolvenčního zákona omezuje dílo Zelenka, J. a kolektiv: Insolvenční zákon. Poznámkové vydání s důvodovou zprávou. 1. vydání, Praha, Linde 2007, str. 276,
na konstatování, že předmětné ustanovení vychází z ustanovení § 33 odst. 1 ZKV,
jež v zásadě toliko zpřesňuje. V díle Kozák, J., Budín, P, Dadam, A., Pachl,
L.: Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém
řízení. Komentář. Praha. ASPI, a. s., 2008, str. 221, se uvádí, že tímto
ustanovením mají být vyloučeny z úhrady sankce dané právní úpravou u uvedených
povinností. V díle Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str.
600-608, se pak uvádí, že „v oblasti
mimosmluvních sankcí jako nároků vyloučených z uspokojení v průběhu
insolvenčního řízení i nadále platí, že se jedná zejména o pokuty ukládané
správními úřady, o správní sankce ukládané opět správními orgány podle
zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního
zákona“.
21. V souladu se shora uvedenými závěry pak Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 22. září 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020 (byť jen pro účely trestního řízení),
uzavřel, že soudem uložený trest propadnutí věci (v posuzovaném případě šlo o
peněžní prostředky uložené na bankovním účtu pachatele) je mimosmluvní sankcí
vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka (pachatele trestného
činu) podle ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona.
22. Obdobné závěry pak Nejvyšší soud přijal (a výslovně již pro účely
insolvenčního řízení) rovněž v situaci, kdy trestem propadnutí věci nebyly
postiženy peněžní prostředky, nýbrž jiný majetek zahrnutý insolvenčním správcem
do soupisu majetkové podstaty dlužníka. V rozsudku ze dne 23. září 2021, sen.
zn. 29 ICdo 142/2019 (který byl na jednání občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 9. března 2022, schválen k uveřejnění
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), v tomto směru vysvětlil, že trest
propadnutí věci uložený podle ustanovení § 70 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dlužníku v průběhu insolvenčního řízení
vedeného na jeho majetek, je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka,
jejíž uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka zakazuje
(znemožňuje) ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Takový trest
(proto) nelze vykonat (realizovat) za trvání insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka a jeho udělení nemá vliv na příslušnost jím dotčeného majetku
dlužníka k majetkové podstatě dlužníka ani na možnost insolvenčního správce
takový majetek zpeněžit (vzhledem k tomu, že způsobem řešení úpadku dlužníka je
konkurs) a výtěžek zpeněžení použít k uspokojení dlužníkových (insolvenčních)
věřitelů.
23. Nejvyšší soud nenachází žádné argumenty, pro které by se výše
učiněné závěry neměly prosadit rovněž ve vztahu k sankci propadnutí věci,
kterou dlužníku uložil správce daně v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o
úpadku, za spáchání správního deliktu (přestupku). I v takovém případě jde
nepochybně o mimosmluvní sankci postihující majetek dlužníka, jejímuž
uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka brání ustanovení §
170 písm. d) insolvenčního zákona. Jinak řečeno, okolnost, že správce daně v
době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodl o tom, že dlužník se
dopustil správního deliktu, za což se mu ukládá sankce propadnutí věci
(neznačeného lihu), není důvodem, pro který by měl být sporný majetek (věc, o
jejíž propadnutí jde) vyloučen ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
24. Budiž dodáno, že závěr o nemožnosti realizovat udělenou sankci
propadnutí věci v průběhu insolvenčního řízení, platí bez zřetele k tomu, zda
dotčený majetek (neznačený líh) bude moci insolvenční správce také zpeněžit.
25. Jelikož právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci
může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího
soudu a insolvenčního soudu (ve shodě s § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a
žalobu, kterou se žalobce domáhal vyloučení neznačeného lihu ze soupisu
majetkové podstaty dlužníka, zamítl.
26. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů se opírá o
§ 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci plně
úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení
před oběma soudy.
27. Náklady žalovaného v řízení před insolvenčním soudem sestávají z
paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č.
254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle
§ 89a exekučního řádu) za účast na soudním jednání 13. prosince 2017; dále
žalovanému náleží cestovné za jízdu osobním automobilem k tomuto soudnímu
jednání na trase Praha – České Budějovice a zpět, které při celkově ujeté
vzdálenosti 300 km, průměrné spotřebě motorové nafty (dle technického průkazu)
5,3 l/100 km a ceně pohonných hmot 28,60 Kč, včetně náhrady za použití
dopravního prostředku 3,90 Kč/1 km určené v souladu s vyhláškou č. 440/2016
Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel
a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování
cestovních náhrad, účinnou v době od 1. ledna 2017 do 31. prosince 2017, činí
1.624,70 Kč. Pro úplnost budiž dodáno, že náhradu za promeškaný čas cestou na
jednání soudu, žalovaný nepožadoval (viz podání žalovaného ze dne 10. ledna
2018 na č. l. 102-103 spisu). Celkem tak činí náklady žalovaného v insolvenčním
řízení částku 1.924,70 Kč.
28. Náklady žalovaného v odvolacím řízení sestávají z odměny jeho
zástupce za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, doplnění
odvolání učiněné podáním ze dne 10. dubna 2018 a účast na soudním jednání 22.
listopadu 2018) určené dle § 11 odst. 1 písm. a) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), ve znění účinném v době poskytnutí jednotlivých úkonů
právní služby. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty
dlužníka je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem
ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní
hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu)
mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13
odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 30. června 2018 (pro úkony
činěné do tohoto data), a podle § 13 odst. 4 advokátní tarifu, ve znění účinném
od 1. července 2018 (pro úkon učiněný po tomto datu), ve výši 300 Kč za každý
úkon právní služby (celkem 900 Kč) a s připočtením částky 2.142 Kč,
odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.), činí
náklady žalovaného v odvolacím řízení celkem 12.342 Kč.
29. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů řízení před soudy nižších
stupňů částku 14.266,70 Kč.
30. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věta
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl s dovoláním
úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem
za 1 úkon právní služby (dovolání z 6. února 2019) určené dle § 11 odst. 1
písm. k) advokátního tarifu. Mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby činí 3
100 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu) a s náhradou
hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve výši 300 Kč za úkon
právní služby jde o částku 3 400 Kč. S připočtením částky 714 Kč, odpovídající
21 % dani z přidané hodnoty, činí náklady dovolacího řízení celkem částku 4.114
Kč.
31. Odměnu za další úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení
novým advokátem (§ 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu) dovolací soud
nepovažuje za náklad účelně vynaložený, když z obsahu spisu nevyplývá žádný
relevantní důvod, pro který by změna v osobě zástupce žalovaného měla z pohledu
nákladů řízení jít k tíži žalobce (srov. v této souvislosti např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 909/2004).
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 10. 3. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu