Dovolání se zamítá.
Usnesením ze dne 20. července 2010, č. j. MSPH 77 INS 8446/2009-P27-7, odmítl
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) přihlášku pohledávky
věřitele č. 27 J.V. (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto rozhodnutí
končí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
K odvolání věřitele č. 27 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2010,
č. j. MSPH 77 INS 8446/2009, 1 VSPH 765/2010-P27-21, potvrdil usnesení
insolvenčního soudu (první výrok). Druhým výrokem téhož usnesení pak odvolací
soud odmítl odvolání věřitelky č. 12 Mgr. M. N. Odvolací soud - jenž vyšel z
ustanovení § 136 odst. 2 písm. d/, odst. 3, § 173 a § 185 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - přitakal závěru
insolvenčního soudu o opožděnosti přihlášky (znějící na částku 7.937.476,39 Kč).
Věřitel č. 27 se žalobou podanou 27. ledna 2011 domáhal obnovy řízení ve věci
jeho přihlášky a o této žalobě rozhodl insolvenční soud usnesením ze dne 21.
září 2011, č. j. 58 Cm 7/2011-30, tak že ji zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud poukázal na ustanovení § 96 insolvenčního zákona, s tím, že
toto ustanovení vylučuje obnovu řízení v insolvenčních věcech a v incidenčních
sporech jimi vyvolaných.
K odvolání věřitele č. 27 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince
2011, č. j. 15 Cmo 95/2011-39, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud
přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že obnova řízení není přípustná vzhledem
k ustanovení § 96 insolvenčního zákona, jelikož jde o insolvenční věc.
Ustanovení § 96 insolvenčního zákona se sice podle odvolacího soudu nevztahuje
na incidenční spory, o incidenční spor však v případě řízení, o jehož obnovu
jde, nešlo.
Věřitel č. 27 podal proti usnesení odvolacího soudu ze 16. prosince 2011
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 228 (zřejmě je míněn § 238)
odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že ustanovení § 96 insolvenčního zákona se vztahuje
pouze na „otázku rozhodnutí o úpadku“ nikoli na otázky týkající se odmítnutí
přihlášky. Na podporu tohoto názoru pak odkazuje na (blíže nespecifikovaný)
„komentář k IZ“, kde má být uvedeno, že „nepřípustnost obnovy insolvenčního
řízení je logickým důsledkem vyplývajícím z charakteru insolvenčního řízení,
neboť vyčerpáním řádných opravných prostředků v rámci insolvenčního řízení
dochází ke stavu, kdy po rozhodnutí odvolacího soudu o případném odvolání proti
rozhodnutí o úpadku je možno provést zpeněžení majetkové podstaty. V důsledku
toho pak dochází v insolvenčním řízení ke krokům, které jsou ve svém důsledku
nezvratné“.
Dovolatel dovozuje, že jeho názor potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 29 NSČR 12/2011 (přiléhavěji jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 110/2011“, které je - stejně
jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna
2001 - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), z nějž
cituje právní větu, podle které „opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba
pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení
konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím
zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž
patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův
úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením),
případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova
úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí
o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 insolvenčního zákona)“.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění, jež se nezměnilo
od účinnosti insolvenčního zákona) pro insolvenční řízení a pro incidenční
spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li
tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých
spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského
soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1
insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností podaného dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237
až § 239 o. s. ř.
Z hlediska možné aplikace těchto ustanovení občanského soudního řádu na
posuzovanou věc je rozdíl jen v tom, že z pohledu názoru prosazovaného
dovolatelem by tato ustanovení byla aplikována přímo (bez dalšího), kdežto z
pohledu závěru odvolacího soudu (o tom, že jde o řízení o žalobě na obnovu
insolvenčního řízení) by stejná ustanovení byla užita přiměřeně prostřednictvím
ustanovení § 7 insolvenčního zákona.
Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/, § 238 odst. 1 písm. b/ a ž f/ a § 239 o. s.
ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že
napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení. Prostřednictvím
odkazu obsaženého v § 238a odst. 2 o. s. ř. však v rámci možné aplikace tohoto
ustanovení není splněna podmínka, aby šlo o usnesení, jímž odvolací soud
potvrdil usnesení soudu prvního stupně „o věci samé“ (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97,
uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro účely přípustnosti dovolání však usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
žalobě na obnovu řízení, pokládá za usnesení ve věci samé ustanovení § 238
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 10, ročníku 2003, pod číslem 172).
Prostřednictvím odkazu obsaženého v ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř. (podle
kterého ustanovení § 237 o. s. ř. platí obdobně) pak Nejvyšší soud shledává
dovolání v této věci přípustným ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., když po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje
(dovolacím soudem neřešené) odpovědi na otázku, zda rozhodnutí, jímž
insolvenční soud odmítne (podle § 185 insolvenčního zákona) přihlášku
pohledávky, je usnesením insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení, u
nějž je obnova řízení vyloučena dle § 96 insolvenčního zákona.
Podle ustanovení § 2 písm. a/ insolvenčního zákona se pro účely tohoto zákona
rozumí insolvenčním řízením soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek
nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení,
Dle ustanovení § 96 insolvenčního zákona obnova insolvenčního řízení není
přípustná.
Podle ustanovení § 185 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu insolvenčního
řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce
pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne
přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje
zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti
němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast
tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud
přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.
Také výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona nedoznala změn od účinnosti
insolvenčního zákona.
Úsudek, že usnesení o odmítnutí přihlášky, jímž ve smyslu § 185 insolvenčního
zákona končí (v rozsahu odmítnutí) účast dotčeného věřitele v insolvenčním
řízení, je usnesením insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení (v jeho
rámci) a že současně nejde o rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v rámci
incidenčního sporu, se podává z textu výše citovaných ustanovení insolvenčního
zákona.
Již v usnesení ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009, uveřejněném
pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud
vysvětlil, že prostřednictvím usnesení o odmítnutí přihlášky podle § 185
insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení deklaruje již dříve nastalá
skutečnost, s jejíž existencí spojuje insolvenční zákon ten důsledek, že se
nepřihlíží k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce.
Naopak R 110/2011 ani dovolatelem citovaná pasáž z nekonkretizovaného
„komentáře k IZ“ žádnou argumentační hodnotu pro posouzení uvedené otázky
nemají.
Usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky podle § 185 insolvenčního
zákona, jímž se v insolvenčním řízení deklaruje již dříve nastalá skutečnost, s
jejíž existencí spojuje insolvenční zákon ten důsledek, že se nepřihlíží k
přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce a jímž se v rozsahu odmítnutí
končí účast přihlášeného věřitele „v insolvenčním řízení“, tak nelze napadnout
žalobou na obnovu řízení (dotčený věřitel nemá takovou žalobu k dispozici),
jelikož obnova insolvenčního řízení není ve smyslu § 96 insolvenčního zákona
přípustná ani v této jeho části (týkající se vyřazovaného přihlašovatele
pohledávky).
Žaloba na obnovu řízení tudíž jako mimořádný opravný prostředek směřuje proti
rozhodnutí, u nějž to insolvenční zákon nepřipouští.
Dovolateli se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
nejsou dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají.
Ze spisu je patrno, že insolvenční soud i odvolací soud o žalobě na obnovu
řízení rozhodovaly, aniž vyčkaly rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, které
věřitel č. 27 podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2010.
Přitom podle ustanovení § 235b odst. 3 o. s. ř. platí, že bylo-li proti
napadenému rozhodnutí podáno též dovolání, soud řízení o žalobě přeruší až do
rozhodnutí dovolacího soudu.
K tomu Nejvyšší soud především podotýká, že přiměřenou aplikaci pravidla
obsaženého v § 235b odst. 3 o. s. ř. vylučuje pro insolvenční řízení ustanovení
§ 84 odst. 1 části věty před středníkem insolvenčního zákona, podle kterého
není přerušení insolvenčního řízení přípustné (což platí i pro ty fáze
insolvenčního řízení, v nichž je rozhodováno o řádných a mimořádných opravných
prostředcích). Požadavek, aby soud, který má rozhodovat o žalobě na obnovu
řízení podané v insolvenční věci, zachoval klid řízení (aby nepřijímal žádné
rozhodnutí), dokud nebude dokončeno řízení o dovolání podaném proti témuž
rozhodnutí, je nicméně z logiky věci dovoditelný i tak (byť se formálně
neprojeví rozhodnutím o přerušení řízení). V dané věci však nešlo o vadu, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož dovolání proti
posledně označenému usnesení odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. února
2013, sen. zn. 29 NSČR 9/2011.
Dovolání věřitele č. 27 proti usnesení odvolacího soudu v této věci tudíž
Nejvyšší soud zamítl podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že žaloba na
obnovu řízení směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v
insolvenčním řízení je (stejně jako např. dovolání nebo žaloba pro zmatečnost)
stále mimořádným opravným prostředkem týkajícím se insolvenčního řízení, takže
i na náklady účastníků řízení o žalobě na obnovu řízení týkající se
insolvenčního řízení se vztahuje pravidlo obsažené v § 170 písm. f/
insolvenčního zákona. Výrok o nákladech řízení o žalobě na obnovu řízení
týkající se insolvenčního řízení tudíž do rozhodnutí soudu o takové žalobě
nepatří.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu