Judikát 29 ICdo 38/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:27.03.2026
Senátní značka:29 ICdo 38/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.38.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Incidenční spory (odporové spory)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 238 odst. 3 o. s. ř. § 410 IZ. Kategorie rozhodnutí:D MSPH 90 INS 23203/2020
206 ICm 2031/2022
29 ICdo 38/2025-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, PSČ 120 00, proti žalovanému Generali České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupenému JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem, se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1785/3, PSČ 120 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 206 ICm 2031/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 23203/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2024, č. j. 206 ICm 2031/2022, 103 VSPH 594/2024-60 (MSPH 90 INS 23203/2020), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 10. června 2024, č. j. 206 ICm 2031/2022-41, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (dlužník V. K.) domáhal vůči žalovanému (Generali České pojišťovně a. s.) určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného uplatněná v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka ve výši 26.472 Kč není po právu (I. výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 410 odst. 1, 5 a 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Sporná pohledávka představuje náklady exekuce přiznané podle § 88 odst. 1 exekučního řádu pravomocným (exekučním) příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. října 2010, č. j. 074 EX 09795/08-075 (dále jen „exekuční příkaz“).
4. Jde (tedy) o existující a vykonatelnou pohledávku, jejíž pravost nemůže dlužník popírat s odůvodněním, že nevznikla. Insolvenční soud proto žalobu zamítl, aniž se zabýval námitkou žalobce, že předmětná pohledávka (P40) je fakticky příslušenstvím pohledávky (jistiny) téhož věřitele přihlášené jako P34 (ve výši 314.841,61 Kč).
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2024, č. j. 206 ICm 2031/2022, 103 VSPH 594/2024-60 (MSPH 90 INS 23203/2020):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud – vycházeje z § 190 odst. 1, § 192, § 193, § 197 odst. 1, § 199 a § 410 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 7.
Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i závěry insolvenčního soudu, jež mají potřebnou oporu v provedených zjištěních a v obsahu spisu, a na jehož rozsudek v podrobnostech odkazuje. Obstojí (tedy) závěr insolvenčního soudu, že dlužník při přezkumném jednání uplatnil popěrný důvod (že pohledávka nevznikla), jenž mu je zapovězen dle § 410 odst. 6 insolvenčního zákona, a žaloba (proto) nemůže být úspěšná.
8. Není důvodná námitka, že sporná pohledávka je příslušenstvím pohledávky P34. Tam je přihlášeno příslušenství tvořené náklady nalézacího řízení, takže co do částky 26.472 Kč nejde o pohledávku, jež by mohla být uspokojena v insolvenčním řízení dvakrát.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo „byla rozhodována rozdílně“, popřípadě „v rozporu s hmotným právem“.
10. Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku, zda existoval cílený záměr zákonodárce zapovědět výhradně dlužníku popěrný důvod „pohledávka nevznikla“ obsažený v „§ 393“ (správně § 193) insolvenčního zákona, nebo je tento důvod obecně podřaditelný popěrným důvodům, které v oddlužení náleží insolvenčnímu správci.
11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že má právo popřít předmětnou pohledávku proto, že nevznikla. Zdůrazňuje též, že nejde o samostatnou pohledávku, nýbrž o příslušenství jiné pohledávky (P34), takže insolvenční správce měl žalovaného vyzvat k opravě přihlášky, přičemž zanedbáním této povinnosti konal v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 83/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 83/2016“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2019, sen. zn. 29 ICdo 79/2018, jelikož sporná pohledávka (příslušenství) bude mít výhodnější postavení než pohledávka na jistině. Poukazuje i na to, že pro vykonatelnou pohledávku přiznanou (jako náklady exekuce) exekučním příkazem samostatně nelze podat návrh na zastavení exekuce.
III. Přípustnost dovolání
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
15. Rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno 16. února 2021, takže s přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst.
1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný i pro zkoumání přípustnosti dovolání v této věci.
16. Ke způsobu, jakým přípustnost dovolání vymezil sám dovolatel, Nejvyšší soud především poznamenává, že tvrzený „rozpor s hmotným právem“ nevystihuje řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 237 o. s. ř. Argument, že jde o právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak není v dovolání (poměřováno celým jeho obsahem) podpořen poukazem na žádnou rozdílnou judikaturu Nejvyššího soudu (a Nejvyššímu soudu není taková „rozdílná“ judikatura známa ani z úřední činnosti).
17. Již v rozsudku ze dne 23. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 13/2021 (na který v podrobnostech odkazuje), Nejvyšší soud vysvětlil, že u vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu vymezuje insolvenční zákon možnost popřít její pravost nebo výši dlužníku úžeji, než jiným osobám nadaným popěrným právem (srov. § 336 odst. 3 a § 410 odst. 6 insolvenčního zákona na straně jedné a § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona na straně druhé) a ozřejmil důvody, pro něž tomu tak je, včetně záměru zákonodárce. Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu.
18. Otázky, které dovolatel otevírá v souvislosti s tvrzenou nesprávností samostatného přihlášení sporné pohledávky, pak (poměřováno judikaturou k náležitostem přihlášky pohledávky, včetně R 83/2016) nejsou otázkami směřujícími k vadám přihlášky a napadené rozhodnutí na nich nespočívá a spočívat nemá.
19. Především však platí, že bez zřetele k tomu, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jakož i bez zřetele k tomu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.), nebude dovolání v dané věci přípustné, jestliže to vylučuje některá z výjimek pojmenovaných v ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. Srov. shodně odstavec 46 odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč.
20. V poměrech dané věci vylučuje přípustnost dovolání ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., jelikož v době vydání napadeného rozhodnutí bylo předmětem sporu peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč (spor se vede o pravost pohledávky ve výši 26.472 Kč). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
21. Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném rozhodnutí nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sb. rozh. obč., a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07 uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
22. Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. března 2026 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu