Skutečnost, že společnost s ručením omezeným ovládá fyzická osoba, jež je osobou blízkou (sourozencem) fyzické osoby, která ovládá akciovou společnost, nečiní ze společnosti s ručením omezeným toho, kdo akciovou společnost podstatně ovlivňuje na právní jednání mezi akciovou společností a společností s ručením omezeným nelze jen proto pohlížet jako na právní jednání mezi osobami blízkými (§ 22 odst. 2 o. z.).
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Ing. Lukáše Vlašaného, se sídlem v Táboře, Vančurova 2904, PSČ 390 01,
jako insolvenčního správce dlužníka Flash Steel Power, a. s., proti žalovanému
HMZ Delivery s. r. o., se sídlem v Ostravě, Pavlovova 3048/40, PSČ 700 30,
identifikační číslo osoby 04491688, zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou,
LL.M., MBA, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00,
o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ICm
705/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Flash Steel Power,
a. s., se sídlem v Ostravě, Martinovská 3168/48, PSČ 723 00, identifikační
číslo osoby 25861697, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34
INS 198/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 14. září 2023, č. j. 4 ICm 705/2020, 12 VSOL 84/2023-176 (KSOS 34 INS
198/2019), takto:
Dovolání se zamítá.
1. Žalobou podanou 18. února 2020 u Krajského soudu v Ostravě (dále jen
„insolvenční soud“) se žalobce (Ing. Lukáš Vlašaný, jako insolvenční správce
dlužníka Flash Steel Power, a. s.) domáhal vůči žalovanému (HMZ Delivery s. r. o.):
[1] Určení, že smlouva o skladování uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 28. prosince 2016, je vůči věřitelům dlužníka neúčinná. [2] Určení, že právní jednání dlužníka v podobě úhrad peněžních částek - úplat
za skladování za období od 28. prosince 2016 do prohlášení úpadku dlužníka
(tedy do 19. února 2019) v celkové výši 1.887.600 Kč, jsou vůči věřitelům
dlužníka neúčinná. [3] Zaplacení částky 1.887.600 Kč (jde o částku podle bodu [2]). [4] Určení, že soluční právní jednání, jimiž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 12. listopadu 2018 částky:
1) 2.668.491 Kč (variabilní symbol platby 10180025),
2) 376.066 Kč (variabilní symbol platby 40181165),
3) 101.238 Kč (variabilní symbol platby 40181169),
4) 105.015 Kč (variabilní symbol platby 10180026),
5) 1.282.991 Kč (variabilní symbol platby 10180025),
6) 358.726 Kč (variabilní symbol platby 40181164),
7) 253.423 Kč (variabilní symbol platby 40181166),
8) 135.586 Kč (variabilní symbol platby 40181184),
9) 17.138 Kč (variabilní symbol platby 40181121),
10) 2.512.702 Kč (variabilní symbol platby 10180026),
11) 292.381 Kč (variabilní symbol platby 40181198),
12) 445.966 Kč (variabilní symbol platby 10180026),
13) 46.740 Kč (variabilní symbol platby 10180028),
jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinná. [5] Zaplacení částky 8.751.122 Kč (má jít o součet plateb z bodu [4]). [6] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 7. června 2017 částku 2.000.000 Kč (variabilní symbol platby
111700004), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. [7] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 11. července 2017 částku 3.000.000 Kč (variabilní symbol platby
40170206), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. [8] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 17. července 2017 částku 2.061.148 Kč (variabilní symbol platby
40170375), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. [9] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 18. července 2017 částku 2.779.000 Kč (variabilní symbol platby
40170400), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. [10] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 1. února 2018 částku 2.000.000 Kč (variabilní symbol platby
111700006), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. [11] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 21. února 2018 částku 2.000.000 Kč (variabilní symbol platby
111800001), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. [12] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 4. dubna 2018 částku 2.000.000 Kč, je vůči věřitelům dlužníka
neúčinné. [13] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 8. června 2018 částku 2.983.000 Kč, je vůči věřitelům dlužníka
neúčinné.
[14] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 24. července 2018 částku 2.448.336 Kč (variabilní symbol platby
111800006), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. [15] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 25. července 2018 částku 3.143.000 Kč (variabilní symbol platby
111800006), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. [16] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 30. července 2018 částku 2.719.770 Kč (variabilní symbol platby
111800007), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. [17] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 31. července 2018 částku 3.237.000 Kč (variabilní symbol platby
111800008), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné. [18] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 2. srpna 2018 částku 3.487.806 Kč, je vůči věřitelům dlužníka
neúčinné. [19] Určení, že soluční právní jednání, jímž dlužník uhradil ze svého účtu na
účet žalovaného 14. srpna 2018 částku 3.500.000 Kč, je vůči věřitelům dlužníka
neúčinné. [20] Zaplacení částky 37.359.060 Kč (jde o součet plateb pod body [6] až [19]). [21] Určení, že všechna právní jednání dlužníka ve prospěch žalovaného v podobě
splnění dluhu, uznání dluhu, započtení pohledávek nebo prominutí dluhu učiněná
v období od 19. února 2014 do 19. února 2019, jsou vůči věřitelům dlužníka
neúčinná.
2. Žalobu odůvodnil [dovolávaje se § 235 odst. 1, § 240 a § 241 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] tak, že:
[1] Dlužník a žalovaný jsou přes osoby bratrů J. Z. (dále jen „J. Z.“) a P. Z.
(dále jen „P. Z.“) osobami sobě blízkými (jelikož J. Z. je jediným akcionářem a
jediným členem statutárního orgánu dlužníka a P. Z. je jediným společníkem a
jediným jednatelem žalovaného). Na dlužníka a žalovaného je (tak) třeba zásadně
nahlížet jako na osoby blízké, popřípadě jako na koncern.
[2] Dlužník (jako ukladatel) uzavřel s žalovaným (jako skladovatelem) dne 28.
prosince 2016 smlouvu o skladování na dobu neurčitou, přičemž sjednaná měsíční
úplata za skladování (skladné), jež měla být fakturována půlročně, činila
60.000 Kč bez částky odpovídající dani z přidané hodnoty, respektive 72.600 Kč
s částkou odpovídající dani z přidané hodnoty (ročně šlo o částku 871.200 Kč).
[3] S ohledem na povahu a množství skladovaných věcí lze mít za to, že za
sjednanou a dlužníkem uhrazenou úplatu za skladování (uhrazenou za dobu od 28.
prosince 2016 do prohlášení úpadku částkou 1.887.600 Kč) se dlužníku nedostalo
přiměřeného protiplnění.
[4] Platby na 10 faktur vystavených žalovaným a dlužníkem uhrazených 12.
listopadu 2018 (v souhrnu 8.751.122 Kč) jsou „s jistou mírou pravděpodobnosti“
fiktivními obchodními transakcemi (nebylo oproti nim poskytnuto odpovídající,
respektive žádné protiplnění).
[5] Také za další platby (v souhrnu 37.359.060 Kč) neobdržel dlužník od
žalovaného žádné protiplnění.
[6] Dlužník se nacházel v úpadku (ve formě platební neschopnosti) již před 28.
prosincem 2016.
3. Rozsudkem ze dne 9. prosince 2022, č. j. 4 ICm 705/2020-94, ve znění
(opravného) usnesení ze dne 12. prosince 2023, č. j. 4 ICm 705/2020-194,
insolvenční soud:
[1] Zamítl žalobu (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
4. Insolvenční soud – vycházeje z § 240 odst. 2 a 3 a § 241 odst. 2 a 4
insolvenčního zákona a z § 79 odst. 1 a 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále též jen „z.
o. k.“] – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
5. Smlouvu o skladování neuzavřely osoby si blízké (osoba P. Z. pro takový
závěr nepostačuje).
6. Žalobce (přes poučení soudem) nedoplnil tvrzení o konkrétních znacích, které
by vedly k závěru o koncernovém propojení obou společností.
7. K transakcím dlužníka v době po 8. lednu 2018 nesplnil žalobce povinnost
tvrzení k úpadku dlužníka (a ten neprokázal).
8. Souhrn plateb z 12. listopadu 2018 nečiní 8.751.122 Kč, nýbrž 8.596.463 Kč.
9. Smlouvu o skladování neuzavřely osoby sobě blízké ani osoby, které tvořily
koncern (§ 240 odst. 2 a § 241 odst. 2 insolvenčního zákona), takže nebyla
splněna časová podmínka pro uplatnění odporu (nešlo o dobu 1 roku před
zahájením insolvenčního řízení podle § 240 odst. 3 a § 241 odst. 4
insolvenčního zákona).
10. Návrh žalobce na provedení důkazů výslechem J. Z. a P. Z. insolvenční soud
zamítl, maje tyto důkazy za nerozhodné (vzhledem k tomu, že nešlo o vztah osob
blízkých) ani osob, které spolu tvořily koncern. Za nadbytečné měl soud také
důkazní návrhy na výslech svědků I. S. a A. V.
11. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. září 2023,
č. j. 4 ICm 705/2020, 12 VSOL 84/2023-176 (KSOS 34 INS 198/2019):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v té části bodu I. výroku, kterou
insolvenční soud zamítl žalobu co do požadavku na určení neúčinnosti smlouvy o
skladování a plateb (úhrad úplaty za skladování) za dobu od 28. prosince 2016
do prohlášení úpadku v celkové výši 1.887.600 Kč a na zaplacení částky
1.887.600 Kč (první výrok).
[2] Jinak (ve zbývající části bodu I. výroku a v bodu II. výroku) rozsudek
insolvenčního soudu zrušil a věc mu potud vrátil k dalšímu řízení (první výrok).
[3] Nařídil insolvenčnímu soudu opravit označení čísla jednacího jeho rozsudku
(druhý výrok).
12. Odvolací soud – vycházeje z § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „o. z.“), z § 74 a § 79 z. o. k. a z § 235, § 240 a §
241 insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po
přezkoumání napadeného rozhodnutí ohledně potvrzujícího výroku o věci samé k
následujícím závěrům:
13. Shodně s insolvenčním soudem má odvolací soud za to, že žalobce ve smyslu §
101 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), ani přes poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. neunesl břemeno
tvrzení ohledně tohoto, že dlužník a žalovaný podléhali jednotnému řízení.
14. Úprava obsažená v § 22 odst. 2 o. z. vymezila dva okruhy osob, jejichž
poměr k dané právnické osobě je stavěn na roveň poměru blízkému u osob
fyzických. První okruh se týká členů statutárního orgánu právnické osoby
(takovou skutečnost žalobce ani netvrdil a nepodává se ani z provedeného
dokazování). Druhý okruh se týká subjektů, které právnickou osobu podstatně
ovlivňují jako její členové anebo na základě dohody či jiné skutečnosti. Ani
zde žalobce netvrdil, že žalovaný byl v rozhodné době takovým subjektem (tedy,
že dlužníka podstatně ovlivňoval jako jeho člen nebo na základě dohody či jiné
skutečnosti). O vztah (takového) ovlivňování nejde, jsou-li příbuznými
(sourozenci) jediný společník (akcionář) a předseda představenstva dlužníka (J.
Z.) a jediný společník a jednatel žalovaného (P. Z.), na čemž nemůže ničeho
změnit ani to, že v době od 12. prosince 2008 do 26. ledna 2017 byl členem
představenstva dlužníka též P. Z. Takový vztah sám o sobě nepředstavuje vztah
dvou právnických osob coby osob sobě blízkých, ani nezakládá jednání těchto
právnických osob ve shodě (§ 78 z. o. k.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř.
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o následující
otázky:
[1] Jsou právnické osoby (akciová společnost a společnost s ručením omezeným) v
postavení osob navzájem si blízkých (§ 22 o. z.), jestliže jediný společník a
předseda představenstva akciové společnosti je bratrem jediného společníka a
jednatele společnosti s ručením omezeným?
[2] Uplatní se v takovém případě na právní jednání mezi těmito společnostmi k
ochraně třetích osob zvláštní podmínky ve smyslu § 22 odst. 2 o. z.?
[3] Mají se v dané situaci vůči právním jednáním mezi těmito společnostmi
uplatnit zvláštní ustanovení insolvenčního zákona o odporování právním jednáním
mezi osobami blízkými (zejména § § 240 odst. 2 a 3 a § 241 odst. 2 a 4
insolvenčního zákona)?
16. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným
otázkám následovně:
18. Dovolatel má za to, že dlužníkovi se oproti jeho závazku ze smlouvy o
skladování nedostalo přiměřeného protiplnění.
19. Zvláštnosti sporu spatřuje dovolatel ve vzájemném faktickému propojení
žalovaného a dlužníka skrze fyzické osoby (sourozence), které jsou jejich
statutárními orgány a současně jejich jedinými společníky (tedy jejich
ovládajícími osobami). Vzájemnou blízkost žalovaného a dlužníka dovozuje
dovolatel též z jejich faktického jednání ve shodě.
20. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nešlo o vztah osob
navzájem si blízkých, maje takový úsudek za nepřípustně restriktivní,
odporující zásadám insolvenčního řízení dle § 5 insolvenčního zákona a návodný
co do možnosti vyhnout se účinkům odpůrčích žalob. K tomu se dále „pro úplnost“
dovolává závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002,
sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněném pod číslem 53/2004 Sb. rozh. obč. (dále
jen „R 53/2004“) [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
21. Žalovaný ve vyjádření má dovolání za nedůvodné, s tím, že mezi dlužníkem a
žalovaným nešlo o vztah osob sobě blízkých ve smyslu § 22 odst. 2 o. z.
III. Přípustnost dovolání
22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
23. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v
posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem zčásti
neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
24. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních
korporacích:
§ 240 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění
(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon,
jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož
obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se
zavázal dlužník. (2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní
úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který
vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného
protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s
dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li
učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch
osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době
1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (…)
§ 241 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů
(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož
důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího
uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. (2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch
osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem,
který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (…)
(4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1
roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (…)
§ 22 (o. z.)
(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo
partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen
„partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby
sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně
pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby
sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. (2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo
omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému
mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní
jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím,
kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody
či jiné skutečnosti. § 74 (z. o. k.)
(1) Ovládající osobou je osoba, která může v obchodní korporaci přímo
či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv.
Ovládanou osobou je obchodní korporace
ovládaná ovládající osobou. (…)
(3) Řídící osoba podle § 79 a většinový společník jsou vždy
ovládajícími osobami, ledaže ve vztahu k většinovému společníkovi § 75 stanoví
jinak. Řízená osoba podle § 79 je vždy ovládanou osobou. § 78 (z. o. k.)
Jednání ve shodě
(1) Jednáním ve shodě je jednání dvou nebo více osob nakládajících
hlasovacími právy za účelem ovlivnění, ovládání nebo jednotného řízení obchodní
korporace. Osoby jednající ve shodě plní své povinnosti z toho vyplývající
společně a nerozdílně. (2) Má se za to, že osobami jednajícími ve shodě jsou
a/ právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu, osoby v jeho přímé
působnosti, člen kontrolního orgánu, likvidátor, insolvenční správce a další
správci podle jiného právního předpisu, nucený správce,
b/ ovládající osoba a jí ovládané osoby,
c/ vlivné a ovlivněné osoby,
d/ společnost s ručením omezeným a její společníci nebo pouze její společníci,
e/ veřejná obchodní společnost a její společníci nebo pouze její společníci,
f/ komanditní společnost a její komplementáři nebo pouze její komplementáři,
g/ osoby blízké podle občanského zákoníku,
h/ investiční společnost a jí obhospodařovaný investiční fond či penzijní fond
nebo pouze jí obhospodařované fondy, nebo
i/ osoby, které uzavřely dohodu o výkonu hlasovacích práv.
28. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení
insolvenčního zákona již v době uzavření smlouvy o skladování a později
nedoznala změn. Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (19. února
2019) se přitom v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve
sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve
znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části
první zákona č. 31/2019 Sb.].
29. Ustanovení § 22 o. z. v citovaném (rozhodném) znění platí beze změny od
přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Ustanovení § 74 v citovaném
(rozhodném) znění platí beze změny od přijetí zákona o obchodních korporacích a
ustanovení § 78 z. o. k. v citovaném (rozhodném) znění platilo do 31. prosince
2020 (změna účinná od 1. ledna 2021 se posléze týkala jen rozšířené dikce § 78
odst. 2 písm. b/ z. o. k.).
30. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným
právním otázkám následující závěry:
31. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. pojmem
„právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba
pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 235 a násl.
insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci
obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července
2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.
32. Nejvyšší soud již ve své judikatuře uzavřel, že slovní spojení „osoba
blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ je nutno vykládat
způsobem vymezeným legální definicí těchto pojmů v příslušných právních
předpisech, tedy pro od 1. ledna 2014 způsobem vymezeným v § 22 o. z. a v § 79
z. o. k.; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016,
sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněného pod číslem 106/2017 Sb. rozh. obč., nebo
odstavec 36. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen.
zn. 29 ICdo 43/2018, uveřejněného pod číslem 100/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen
„R 100/2020“).
33. K poukazu dovolatele na závěry R 53/2004 Nejvyšší soud uvádí, že v R
100/2020 (srov. odstavec 37. jeho odůvodnění) vysvětlil, že pro právní jednání,
jež se posuzují podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, již
ustanovení § 22 o. z. (jež definuje osobu blízkou) ve svém druhém odstavci
výslovně vybízí k aplikaci omezení, jež se týkají majetkových transakcí mezi
osobami blízkými, i na „obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem
jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje
jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti“. Úvaha o
použitelnosti závěrů obsažených v R 53/2004 (jež vyplňovaly mezeru v zákoně
danou nedostatkem výslovné právní úpravy na dané téma v zákoně č. 40/1964 Sb.,
občanském zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013) je v tomto rámci na
místě jen tam, kde příslušnou mezeru v právu mezitím nevyplnilo označené
ustanovení; nadto by měla být podložena i argumentací, z níž bude patrno, proč
nepostačuje úprava plynoucí přímo z § 22 odst. 2 o. z. Nelze rovněž pominout,
že R 53/2004 formulovalo předpoklady, na jejichž základě se právnická osoba
považuje za osobu blízkou fyzické osobě (vzájemný vztah dvou právnických osob
coby osob navzájem si blízkých neřešilo).
34. Z hlediska použitelnosti pravidel o osobách blízkých na právní jednání
právnické osoby postihuje úprava obsažená v ustanovení § 22 odst. 2 o. z.
většinu situací pojmenovaných v R 53/2004 (a pro řešení těchto situací je proto
oporou již text ustanovení § 22 odst. 2 o. z., a nikoli až závěry judikatury).
K tomu budiž poznamenáno, že použitelnost pravidla formulovaného v posledně
označeném ustanovení není podmíněna (oproti textu § 22 odst. 1 části věty za
středníkem i oproti závěrům R 53/2004) zkoumáním, zda újmu, kterou by utrpěla
právnická osoba, by člen jejího statutárního orgánu nebo ten, kdo právnickou
osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné
skutečnosti, důvodně pociťoval jako újmu vlastní. Text § 22 odst. 2 o. z. pak
postihuje širší okruh případů než R 53/2004 i v tom, že nevystihuje pouze vztah
právnické osoby k fyzické osobě. Členem statutárního orgánu právnické osoby,
stejně jako tím, kdo právnickou osobu „podstatně ovlivňuje“ jako její člen
(typicky společník) nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, totiž může být
i jiná právnická osoba (srov. R 100/2020, odstavec 40. odůvodnění). V daném
kontextu Nejvyšší soud shrnuje, že závěry R 53/2004 v poměrech dané věci nejsou
uplatnitelné.
35. Platí rovněž, že v těch ustanoveních insolvenčního zákona, jež vedle sebe
používají slovní spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem
koncern“ (pro odpůrčí nároky se tak děje v ustanoveních § 240 až § 242
insolvenčního zákona), nelze označit za osobu blízkou dlužníku osobu, která s
dlužníkem tvoří koncern. Bez zřetele k tomu, že vymezení osoby „tvořící s
dlužníkem koncern“ slouží u podnikatelských uskupení k institucionálnímu
vymezení „osoby blízké právnické osobě“, jsou-li oba pojmy uváděny vedle sebe
(pro danou situaci souběžně), má každý z nich autonomní význam a nemají se
překrývat (srov. opět R 100/2020, odstavec 38. odůvodnění). Tam, kde prokázaná
tvrzení o vztahu dlužníka k osobě, v jejíž prospěch učinil odporovatelné právní
jednání, nedovolují uzavřít, že šlo o osobu, se kterou dlužník tvoří koncern,
není vyloučeno na stejném skutkovém základě dovodit, že šlo o jednání mezi
osobami sobě blízkými ve smyslu § 22 odst. 2 o. z. (srov. i odstavec 87.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2024, sen. zn. 29 ICdo
136/2023).
36. Dovolatel sice v průběhu řízení též prosazoval názor, že na vztah dlužníka
a žalovaného by (případně) mělo být pohlíženo jako na koncern, dovolání nicméně
již toto tvrzení argumentačně nepodporuje. Zbývá proto určit, zda vztah
dlužníka a žalovaného (coby obchodních korporací) měl být posouzen (vzhledem k
sourozeneckému poměru J. Z. a P. Z.) obdobně jako vztah osob sobě blízkých.
Přitom Nejvyšší soud při dalším výkladu ponechává stranou otázky, jež se pojí s
vyvratitelnou domněnkou o osobách blízkých, zakotvenou v § 22 odst. 1 větě
druhé o. z. pro osoby sešvagřené a osoby, které spolu trvale žijí.
37. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že již v poměrech výkladu právní úpravy účinné
do 31. prosince 2013, opírající se o závěry R 53/2004, se v jeho rozhodovací
praxi ustálil závěr, podle kterého osoba blízká fyzické osobě, která je
statutárním orgánem nebo (i) společníkem nebo členem právnické osoby, není jen
proto osobou blízkou této právnické osobě. Srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012 (pro vztah
společnosti s ručením omezeným k manželu své jednatelky), rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013 (pro vztah dvou
společností s ručením omezeným, jejichž jednatelé byli sourozenci), nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 162/2023
(pro poměr společnosti s ručením omezeným k synovi své jediné společnice a
jednatelky).
38. Přímo v rovině výkladu § 22 odst. 2 o. z. pak Nejvyšší soud v rozsudku sen.
zn. 29 ICdo 136/2023 (shora již zmíněném) uzavřel, že jen proto, že obchodní
korporaci (společnost s ručením omezeným) ovládá (jako společník a jednatel)
fyzická osoba, jež je současně společníkem a jednatelem další obchodní
korporace (společnosti s ručením omezeným), kterou neovládá, nejsou tyto
právnické osoby v poměru osob sobě blízkých.
39. Vztah dlužníka (akciové společnosti) a žalovaného (společnosti s ručením
omezeným) není vztahem mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního
orgánu, ani vztahem mezi právnickou osobou a tím, kdo právnickou osobu
podstatně ovlivňuje jako její člen (společník) [§ 22 odst. 2 o. z.]. Zbývá
proto určit, zda mezi (těmito) obchodními korporacemi může jít o vztah mezi
„právnickou osobou“ (akciovou společností) a „tím“ (právnickou osobou, která je
společností s ručením omezeným), kdo právnickou osobu (akciovou společnost)
podstatně ovlivňuje na základě „dohody“ či „jiné skutečnosti“ (§ 22 odst. 2 o.
z. in fine). Existenci „dohody“ dovolatel v dané věci netvrdil, takže k
posouzení se otevírá zkoumání „jiné skutečnosti“, konkrétně zkoumání toho, zda
takovou „jinou skutečností“ je sourozenecký vztah fyzických osob, které
obchodní korporace ovládají (J. Z. jako jediný akcionář dlužníka a P. Z. jako
jediný společník žalovaného).
40. Z výše řečeného se podává, že podle dosavadní (ustálené) judikatury
Nejvyššího soudu se obchodní korporace ovládaná jednou fyzickou osobou
nepokládá za osobu blízkou jiné obchodní korporaci, jen proto, že jinou
obchodní korporaci ovládá osoba blízká oné fyzické osobě coby její příbuzný v
řadě přímé (srov. § 772 odst. 1 o. z.), sourozenec (srov. § 772 odst. 2 o. z.),
manžel, nebo registrovaný partner (§ 22 odst. 1 věta první o. z.). K tomu budiž
dodáno, že o tom, že v intencích § 74 odst. 3 z. o. k. ovládá J. Z. (jako
jediný akcionář) dlužníka a P. Z. (jako jediný společník) žalovaného,
pochybnosti nejsou.
41. V R 100/2020 Nejvyšší soud při zkoumání, zda jde o neúčinné právní jednání
ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, dovodil, že učinil-li dlužník coby
obchodní korporace ovládaná jediným společníkem zvýhodňující právní jednání ve
prospěch jiné obchodní korporace ovládané stejným jediným společníkem, jenž byl
současně jediným jednatelem obou obchodních korporací, pak šlo ve smyslu
ustanovení § 22 odst. 2 o. z. a § 241 odst. 2 insolvenčního zákona o právní
jednání ve prospěch osoby dlužníku blízké.
42. Od skutkových reálií popsaných v R 100/2020 se tato věc liší podstatně
právě tím, že obě obchodní korporace neovládá (současně) stejná fyzická osoba.
43. Závěr formulovaný v odstavci 40. shora (jenž má Nejvyšší soud za
uplatnitelný i v poměrech výkladu § 22 odst. 2 o. z.) lze podpořit (pro
skutkový stav této věci) i argumentem a maiori ad minus. Podle rozsudku
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 162/2023 totiž není považován (bez dalšího)
za osobu blízkou společnosti s ručením omezeným ani syn jediné společnice a
jediné jednatelky společnosti s ručením omezeným.
44. Jinak řečeno, podle onoho rozsudku obchodní korporace (společnost s ručením
omezeným) není považována za osobu blízkou fyzické osobě jen proto, že tato
fyzická osoba je podle § 22 odst. 1 věty první o. z. (coby příbuzný v řadě
přímé – syn) osobou blízkou fyzické osobě (své matce), která (jako jediná
společnice) ovládá obchodní korporaci. V témže duchu platí, že obchodní
korporace (společnost s ručením omezeným) není považována za osobu blízkou
fyzické osobě jen proto, že tato fyzická osoba je podle § 22 odst. 1 věty první
o. z. (coby sourozenec) osobou blízkou fyzické osobě (svému bratru), která
(jako jediný společník) ovládá obchodní korporaci. Nejde-li v popsané situaci o
vztah osob blízkých v poměru obchodní korporace k fyzické osobě blízké osobě,
která obchodní korporaci ovládá, pak řečené musí tím více platit při
vzdálenějším propojení oněch osob daném tím, že se zkoumá vztah dvou obchodních
korporací (akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným), na jejichž
„blízkost“ se usuzuje zprostředkovaně ze sourozeneckého vztahu dvou fyzických
osob, z nichž jedna ovládá akciovou společnost a druhá společnost s ručením
omezeným.
45. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že skutečnost, že společnost s ručením
omezeným ovládá fyzická osoba, jež je osobou blízkou (sourozencem) fyzické
osoby, která ovládá akciovou společnost, nečiní ze společnosti s ručením
omezeným toho, kdo akciovou společnost podstatně ovlivňuje; na právní jednání
mezi akciovou společností a společností s ručením omezeným nelze jen proto
pohlížet jako na právní jednání mezi osobami blízkými (§ 22 odst. 2 o. z.).
46. Na „podstatné ovlivnění“ pak nelze (podle zjištěného skutkového stavu věci)
usuzovat v režimu § 78 odst. 1 z. o. k. ani v režimu § 78 odst. 2 z. o. k. (na
základě některé z tam vyjmenovaných vyvratitelných domněnek jednání ve shodě).
47. Pro možnost odporovat smlouvě o skladování se tudíž neuplatní doba 3 let
před zahájením insolvenčního řízení vymezená pro právní jednání bez přiměřeného
protiplnění v § 240 odst. 3 insolvenčního zákona a pro zvýhodňující právní
jednání v § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, jelikož není splněna podmínka,
aby šlo o právní jednání, které dlužník (akciová společnost) učinil ve prospěch
osoby sobě blízké (společnosti s ručením omezeným).
48. V tom, jak se úprava osoby blízké právnické osobě obsažená v § 22 odst. 2
o. z. promítá (i prostřednictvím shora podaného výkladu) v úpravě insolvenční
neúčinnosti podle insolvenčního zákona, pak Nejvyšší soud nespatřuje žádný
rozpor se základními zásadami insolvenčního řízení formulovanými v § 5
insolvenčního zákona.
49. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
50. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. (napadené rozhodnutí není
rozhodnutím, jímž se řízení končí).
P o u č e n í: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu