MSPH 78 INS 7618/2009
78 ICm 385/2011
29 ICdo 162/2023-668
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Ing. Františka Červenky, se sídlem v Praze 6, Krásného 8/351, PSČ 162
00, jako insolvenčního správce dlužníka Ž. J., zastoupeného Mgr. Karlem
Hnilicou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, PSČ 120 00, proti
žalovanému JB PROPERTY, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Ruská 2537/81a, PSČ 100
00, identifikační číslo osoby 27864839, zastoupenému Mgr. Pavlem Čvančarou,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, PSČ 150 00, o odpůrčí žalobě,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 ICm 385/2011, jako incidenční
spor v insolvenční věci dlužníka Ž. J., vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. MSPH 78 INS 7618/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH
486/2022-636 (MSPH 78 INS 7618/2009), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. 78 ICm 385/2011,
103 VSPH 486/2022-636 (MSPH 78 INS 7618/2009), se zrušuje a věc se vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Odpůrčí žalobou podanou 16. února 2011 se žalobce (Ing. František Červenka,
jako insolvenční správce dlužníka Ž. J.) domáhal vůči žalovanému (JB PROPERTY,
s. r. o.) určení, že kupní smlouva uzavřená 20. března 2007 mezi dlužníkem
(jako prodávajícím) a žalovaným (jako kupujícím) [dále též jen „kupní
smlouva“], jejímž předmětem byla označená bytová jednotka s podílem na
společných částech domu a pozemku (dále jen „bytová jednotka“), je právně
neúčinná.
2. Žalobu odůvodnil tím, že dlužník prodal bytovou jednotku žalovanému kupní
smlouvou za kupní cenu ve výši 2,1 miliónu Kč. Obvyklá cena bytové jednotky
přitom byla ke dni prodeje podstatně vyšší než dohodnutá kupní cena (podle
znaleckého posudku z 2. dubna 2010 činila k tomuto datu 4.409.230 Kč).
Uzavřením kupní smlouvy se tak dlužník zavázal poskytnout bytovou jednotku za
protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než cena plnění. Tím se
snížila hodnota majetkové podstaty dlužníka a zkrátila se možnost uspokojení
věřitelů ve smyslu ustanovení § 235 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dle § 240 insolvenčního zákona
tak jde o právní úkon bez přiměřeného protiplnění.
3. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru
nemovitostí nastaly k 15. listopadu 2007, insolvenční řízení na majetek
dlužníka bylo zahájeno 3. listopadu 2009, usnesením ze dne 18. února 2010, č.
j. MSPH 78 INS 7618/2009-A-27, zjistil Městský soud v Praze (dále jen
„insolvenční soud“) úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil
žalobce a usnesením ze dne 8. dubna 2010, č. j. MSPH 78 INS 7618/2009-B-16,
prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka. Kupní smlouva tak byla
uzavřena v době 3 let před zahájením insolvenčního řízení.
4. Dlužník uzavřel kupní smlouvu s osobou blízkou, jelikož jednatelkou a
jedinou společnicí žalovaného byla v době uzavření kupní smlouvy dlužníkova
matka J. B. (dále jen „J. B.“). Ve smyslu § 240 odst. 2 insolvenčního zákona se
proto má za to, že dlužník tento úkon učinil v době, kdy byl v úpadku.
5. Rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. 78 ICm 385/2011-54, insolvenční soud:
[1] Vyhověl odpůrčí žalobě (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o nákladech státu (bod III.
výroku).
6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem z 8. ledna 2014 č. j. 78
ICm 385/2011, 103 VSPH 344/2012-98 (MSPH 78 INS 7618/2009):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 5. června 2012 tak, že žalobu
zamítl (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o
nákladech státu (třetí výrok).
7. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2016, č. j.
MSPH 78 INS 7618/2009, 78 ICm 385/2011, 29 ICdo 44/2014-127 [jde o rozsudek
posléze uveřejněný pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč. (dále též jen „R
117/2017“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Usnesením ze dne 1. března 2017, č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH
344/2012-154 (MSPH 78 INS 7618/2009), odvolací soud zrušil rozsudek
insolvenčního soudu ze dne 5. června 2012 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení.
9. Rozsudkem ze dne 15. srpna 2017, č. j. 78 ICm 385/2011-191, insolvenční soud:
[1] Žalobu zamítl (bod I. výroku).
[2] Zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (bod II. výroku).
[3] Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
10. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 6. února 2019, č. j. 78
ICm 385/2011, 103 VSPH 1/2018-214 (MSPH 78 INS 7618/2009):
[1] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 15. srpna 2017 v bodech I. a
III. výroku a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok).
[2] Odmítl odvolání proti bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu ze dne
15. srpna 2017 (druhý výrok).
11. Rozsudkem ze dne 11. května 2022, č. j. 78 ICm 385/2011-600, insolvenční
soud:
[1] Žalobě vyhověl (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (bod II. výroku), o
nákladech státu (bod III. výroku) a o soudním poplatku (bod IV. výroku).
12. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3, § 240 a § 242 insolvenčního
zákona – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
13. V době, kdy se uskutečnilo odporované právní jednání, nebyl dlužník v
úpadku a toto právní jednání nevedlo k jeho úpadku, takže nejde o neúčinné
právní jednání podle § 240 insolvenčního zákona.
14. Dlužník jednal při uzavření kupní smlouvy v úmyslu zkrátit minimálně
jednoho ze svých věřitelů (§ 242 insolvenčního zákona).
15. Žalovaný nevyvrátil domněnku uvedenou v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona,
takže platí, že dlužníkův úmysl mu musel být znám.
16. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 14. června 2023, č. j.
78 ICm 385/2011, 103 VSPH 486/2022-636 (MSPH 78 INS 7618/2009):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 11. května 2022 v
bodech I., III. a IV. výroku (první výrok, část věty před středníkem).
[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 11. května 2022 v
bodu II. výroku jen tak, že určil jinou výši náhrady nákladů řízení (první
výrok, část věty za středníkem).
[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
17. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 235 a § 242 insolvenčního zákona a
z judikatury Nejvyššího soudu představované především zrušujícím rozsudkem ze
dne 30. června 2016 (R 117/2017), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20.
prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16.
dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014, uveřejněným v časopise Soudní judikatura
číslo 4, ročník 2016, pod číslem 47, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28.
července 2021, sen. zn. 29 ICdo 58/2020, uveřejněném v časopise Vybraná
judikatura, číslo 12, ročníku 2022, pod číslem 108 – dospěl po přezkoumání
napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
18. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i závěry insolvenčního
soudu, jež mají potřebnou oporu v provedených zjištěních a v obsahu spisu, na
jehož rozsudek v podrobnostech odkazuje. Obstojí (tedy) závěr insolvenčního
soudu, že právní jednání dlužníka spočívající v uzavření kupní smlouvy naplňuje
skutkovou podstatu neúčinného úkonu (právního jednání) podle § 242
insolvenčního zákona.
19. Dlužník tímto neúčinným právním jednáním zkrátil věřitele Tělovýchovnou
jednotu Sokol Hradec Králové [se splatnou pohledávkou z titulu směnečného avalu
za výstavce směnky společnost T & J Optical, Prague, s. r. o. (dále jen
„společnost T“) ve výši 2.750.000 Kč], přičemž byl srozuměn s tím, že tento
věřitel nebude uspokojen (nepřímý úmysl). Převodem bytové jednotky snížil
dlužník hodnotu svého majetku minimálně o 1.800.000 Kč, tedy o rozdíl mezi
tržním oceněním bytu a kupní cenou, přičemž v řízení nebylo ani postaveno
najisto, zda žalovaný uhradil dlužníku kupní cenu. Z tohoto pohledu rozumnému
uvažování odporuje, že si dlužník po prodeji bytové jednotky v roce 2008 půjčil
od P. T. (dále jen „P. T.“) celkem 1 milión Kč; první půjčku (300.000 Kč) mu P.
T. poskytl již 13. září 2007. V důsledku prodeje bytové jednotky pod cenou se
aktiva dlužníka snížila na 10.340.000 Kč, takže pasíva (10.531.678,40 Kč)
převýšila aktiva.
20. Odvolací soud sdílí i závěr insolvenčního soudu, že žalovaný jako osoba
blízká dlužníku přes poučení (jehož se mu dostalo u jednání insolvenčního soudu
dne 10. září 2019) nevyvrátil domněnku dle § 242 odst. 2 insolvenčního zákona.
II. Dovolání a vyjádření k němu
21. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí
jednak na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, jednak na vyřešené právní otázce, která má být dovolacím
soudem posouzena jinak.
22. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žaloba se zamítá,
případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
23. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel s poukazem na závěr
odvolacího soudu, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i závěry
insolvenčního soudu, nejprve ohlašuje, že se (proto) bude v rámci své
argumentace v dovolání zabývat skutkovými zjištěními a závěry insolvenčního
soudu. K tomu úvodem rozebírá způsob, jakým insolvenční soud vyhodnotil (coby
„mírně nadstandardní“) příjem dlužníka.
24. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud vyřešil jinak než ve zrušujícím
rozsudku (v R 117/2017) otázku „osoby blízké“, přičemž prosazuje, aby Nejvyšší
soud tuto otázku vyložil (a vůli zákonodárce se přizpůsobil) stejně jako v § 22
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), podle
kterého osobou dlužníku blízkou není právnická osoba, jejímž společníkem a
jednatelkou je matka dlužníka.
25. Následně klade dovolatel Nejvyššímu soudu celkem 13 (v dovolání
konkretizovaných) otázek, maje je za dovolacím soudem neřešené. Na základě
těchto otázek pak dovolatel:
[1] Kritizuje závěr insolvenčního soudu, že majetek dlužníka „nebyl
jednoduše likvidní“, maje tento úsudek za spekulativní a namítaje, že
„likvidita majetku“ není kvantifikačním pojmem pro posuzování úpadku dlužníka
podle stavu k 15. listopadu 2007.
[2] Kritizuje závěr insolvenčního soudu, že, v době prodeje bytové jednotky měl
dlužník finanční problémy, které řešil půjčkami.
[3] Má za nepřezkoumatelný závěr (předpoklad) insolvenčního soudu, že
společnost T 15. listopadu 2007 věděla, že jí 31. prosince 2007 neuhradí
směnečný peníz.
[4] Míní, že při hodnocení subjektivní stránky jednání dlužníka nelze
formalisticky odkazovat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
90/2016, vážící se k 15. listopadu 2007, když soud musí brát v úvahu i okamžik
projevení vůle stran kupní smlouvy (podpisem kupní smlouvy 20. března 2007) a
kritizuje názor insolvenčního soudu, že dlužník mohl od kupní smlouvy odstoupit
nejpozději k 15. listopadu 2007 (s tím, že to neumožňoval zákon ani dohoda
účastníků).
[5] Vytýká insolvenčnímu soudu, že při rozhodování vycházel z dějů, které
nastaly po 20. březnu 2007, respektive po 15. listopadu 2007, pomíjeje obecně
známou skutečnost, že v roce 2008 došlo k celosvětové finanční krizi, se kterou
nemohl v reálném čase 2007 počítat nikdo. Postup, jímž insolvenční soud dovodil
dlužníkův úmysl zkrátit prodejem bytové jednotky minimálně jednoho ze svých
věřitelů (a odvolací soud tento postup aproboval), má dovolatel rovněž za
rozporný s Listinou základních práv a svobod.
[6] Kritizuje závěr insolvenčního soudu, že musel vědět o vystavených směnkách
a jejich avalu.
[7] Má za překvapivé, jak insolvenční soud hodnotil výpověď svědkyně M. Č. K
tomu dále uvádí, že jelikož J. B. věděla o majetku svého syna (dlužníka) a
průběžně znala jeho životní úroveň, neměla ani nemohla mít pochybnosti o tom,
že by se zbavoval svého osobního majetku proto, aby komukoliv z jakéhokoliv
důvodu škodil. Míní, že k tomu, aby J. B. dostála insolvenčním soudem kladenému
požadavku „náležité pečlivosti“, by musela udělat audit společnosti T.
[8] Dovozuje, že při rozumné míře „náležité pečlivosti“ vyvrátil domněnku
uvedenou v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona.
III. Přípustnost dovolání
26. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
27. Dovolání, pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238
o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení osoby dlužníku
blízké je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího
soudu.
IV. Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem.
29. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
30. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“):
§ 242 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů
(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil
uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem
ke všem okolnostem musel být znám.
(2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve
prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl
dlužníkův úmysl této osobě znám.
(3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.
§ 116 (obč. zák.)
Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner;
jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem
blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala
jako újmu vlastní.
31. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení § 242
insolvenčního zákona již v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (18. února 2010) a
později změn nedoznalo. Ustanovení § 116 obč. zák. v citovaném (rozhodném)
znění platilo již v době uzavření kupní smlouvy (20. března 2007) a do 1. ledna
2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012
Sb., občanským zákoníkem, změn nedoznalo.
32. Nejvyšší soud již ve své judikatuře uzavřel, že slovní spojení „osoba
blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ je nutno vykládat
způsobem vymezeným legální definicí těchto pojmů v příslušných právních
předpisech, tedy pro dobu před 1. lednem 2014 způsobem vymezeným ustanovením §
116 obč. zák., a ustanovením § 66a odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, a pro dobu od 1. ledna 2014 způsobem vymezeným ustanovením § 22 o. z.
a ustanovením § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a
družstvech (zákona o obchodních korporacích); srov. shodně např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014,
uveřejněného pod číslem 106/2017 Sb. rozh. obč., nebo odstavec [36] odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018,
uveřejněného pod číslem 100/2020 Sb. rozh. obč. Pro poměry dané věci se tedy
zkoumání, zda kupní smlouva byla právním úkonem, který dlužník učinil (ve smyslu § 242 odst. 2 insolvenčního zákona) ve prospěch osoby sobě blízké,
řídí výkladem § 116 obč. zák.
33. Podle § 116 obč. zák. lze považovat za určitých okolností za osobu blízkou
fyzické osobě i právnickou osobu; srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sb.
rozh. obč. (dále jen „R 53/2004“). Tak jako ve vztazích mezi fyzickými osobami
není z hlediska ustanovení § 116 obč. zák. podstatná jakákoliv jejich vzájemná
vazba, ale jen vztah určité kvality založený na poměru rodinném nebo na poměru
obdobném poměru rodinnému, musí vztah fyzické a právnické osoby (má-li být
právnická osoba považována za osobu blízkou osobě fyzické) vykazovat určité
vlastnosti (srov. opět R 53/2004). Z důvodů vysvětlených v R 53/2004 je
právnická osoba (zásadně bez dalšího) osobou blízkou členu svého statutárního
orgánu. U ostatních osob je třeba posuzovat, zda mají k právnické osobě vztah
obdobný vztahu rodinnému a současně zda by důvodně pociťovaly újmu, kterou
utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Pro založení poměru osob blízkých
je ovšem nezbytný bezprostřední vztah dotčených osob; skutečnost, že právnickou
osobu lze považovat za osobu blízkou jiné než dotčené fyzické osobě (byť by šlo
o osobu této fyzické osobě blízkou ve smyslu § 116 obč. zák.), je sama o sobě
nerozhodná.
34. Judikatorně ustálený je (proto) rovněž závěr, podle kterého okolnost, že
právnická osoba na straně jedné a fyzická osoba na straně druhé mají společnou
osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké; srov. z
recentní judikatury např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září
2022, sen. zn. 29 ICdo 2/2021, uveřejněný pod číslem 70/2023 Sb. rozh. obč.,
který odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn.
29 Cdo 1212/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29
Cdo 80/2013, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp.
zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku
2015, pod číslem 7).
35. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2012 Nejvyšší soud na dané téma též dovodil,
že ze skutečnosti, že společnost s ručením omezeným je osobou blízkou své
jednatelce, bez dalšího neplyne, že tato společnost je (současně) osobou
blízkou manželu jednatelky. V rozsudku ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29
ICdo 120/2017, pak Nejvyšší soud na základě této judikatury uzavřel, že jen
proto, že jednatel dlužníka (společnosti s ručením omezeným) a osoba, v jejíž
prospěch dlužník učinil odporovatelný právní úkon, jsou příbuznými v řadě přímé
(syn a otec), není taková osoba osobou blízkou dlužníku.
36. V poměrech dané věci založily oba soudy závěr, že dlužník (coby
prodávající) učinil právní úkon (kupní smlouvu) ve prospěch kupujícího
(společnosti s ručením omezeným -dovolatele) jako osoby sobě blízké, na tom, že
v rozhodné době byla jedinou společnicí a jedinou jednatelkou společnosti s
ručením omezeným (kupujícího) matka dlužníka (J. B.).
37. Ve smyslu judikatury označené v odstavcích 33. až 35. shora však jen z
toho, že osobami blízkými pro příbuzenství v řadě přímé jsou matka a syn, nelze
bez dalšího dovozovat, že syn je ve smyslu § 242 insolvenčního zákona ve
spojení s § 116 obč. zák. osobou blízkou společnosti s ručením omezeným, jejíž
jedinou jednatelkou a jedinou společnicí je jeho matka [jen proto nenastává ve
vazbě na slovní spojení „osoba dlužníku blízká“ podle § 242 odst. 2
insolvenčního zákona vyvratitelná právní domněnka, že společnosti s ručením
omezeným (coby osobě, v jejíž prospěch učinil dlužník právní úkon), jejíž
jedinou společnicí a jedinou jednatelkou je matka dlužníka, byl znám dlužníkův
úmysl zkrátit uspokojení věřitele (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“)].
38. Právní posouzení věci v této otázce oběma soudy tak správné není a dovolání
je (proto) důvodné.
39. Zbývá dodat, že pro účely formulace závěru shrnutého v odstavci 37. shora
nebylo nutné korigovat závěry předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu
v této věci (závěry R 117/2017), jak nesprávně mínil dovolatel. V R 117/2017 je
na dané téma pouze řečeno, že:
„Úsudek odvolacího soudu, že žalobce neunesl břemeno tvrzení (a břemeno
důkazní) ani k tomu, že tento dlužníkův úmysl byl druhé straně (žalovanému)
znám nebo jí musel být znám, mohl v situaci, kdy odvolací soud přijal
(dovoláním logicky nezpochybňovaný) závěr, že šlo o právní úkon (právní
jednání) mezi osobami blízkými, obstát (aniž by založil vnitřní rozpory
argumentace obsažené v napadeném rozhodnutí) jen ve vazbě na (shora již
odmítnutý) úsudek o nutnosti zkoumat, zda šlo o právní úkon, který dlužník
učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo zda šlo o právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku. V intencích § 242 odst. 2 insolvenčního zákona totiž u
úmyslně zkracujícího právního úkonu, který dlužník učinil ve prospěch osoby
jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě
znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně opaku, je
žalovaný.“
40. Nejvyšší soud tedy v R 117/2017 závěr, zda šlo o právní úkon, který dlužník
učinil ve prospěch osoby jemu blízké, nepřezkoumával, jelikož oním dovoláním
nebyl zpochybněn; Uplatněným dovolacím důvodem je (totiž) Nejvyšší soud vázán,
včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných
než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov.
shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS
560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu).
41. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení)
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Dalšími dovolatelem předestřenými otázkami se již Nejvyšší soud (pro
nadbytečnost) nezabýval (nehodnotil je ani v rovině způsobilosti založit
přípustnost dovolání, což je u řady z nich výsostně sporné jak pro jejich
skutkovou povahu, tak proto, že se míjejí s právním posouzením věci, na kterém
napadené rozhodnutí skutečně spočívalo).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu