KSOS 36 INS XY
36 ICm XY
29 ICdo 90/2016-154
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Ing. Jiřího Hanáka, se sídlem v Ostravě, Hradeckého 309, PSČ 720 00,
jako insolvenčního správce dlužníka D. R., zastoupeného JUDr. Klárou
Tomaierovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00,
proti žalovanému Z. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zuzanou
Zinrákovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Palachovo nám. 620/1, PSČ 779 00,
o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 36 ICm XY, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka D. R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2016, č.
j. 36 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května
2016, č. j. 36 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), se odmítá v rozsahu, v němž
směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2014, č. j. 36
ICm XY, v bodě I. výroku v části, jíž bylo určeno, že právní úkon dlužníka,
kterým dne 6. srpna 2012 došlo k poskytnutí (vydání) peněžních prostředků
žalovanému (platbě) ve výši 65 070 Kč, je vůči věřitelům dlužníka a majetkové
podstatě dlužníka neúčinný, v bodě II. výroku v části, kterou zavázal
žalovaného k zaplacení částky ve výši 65 070 Kč do majetkové podstaty, a v bodě
III. výroku, a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku se
dovolání zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalobce.
Rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j. 36 ICm XY, Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) určil, že právní úkony
dlužníka D. R., kterými došlo ke změně platebního místa původně specifikovaného
v dohodě o finančním vyrovnání uzavřené dne 21. října 2010 mezi dlužníkem a
společností Z. (dále jen „společnost Z“), ve dvou kupních smlouvách uzavřených
dne 12. listopadu 2010 mezi dlužníkem a společností Z, a ve smlouvě o
postoupení pohledávek uzavřené dne 31. prosince 2010 mezi dlužníkem a
společností Z, tak, že společnost Z neměla plnit své závazky přímo dlužníkovi,
ale žalovanému Z. D. na jeho osobní účet č. XY (dále jen „účet žalovaného“ nebo
„účet dovolatele“) vedený u Československé obchodní banky, a. s. (dále jen
„banka“), a na jejichž základě společnost Z plnila své závazky vůči dlužníkovi
ve výši 381 508 Kč a ve výši 58 635 Kč na účet žalovaného, a právní úkon
dlužníka, kterým dne 6. srpna 2012 došlo k poskytnutí (vydání) peněžních
prostředků žalovanému (platbě) ve výši 65 070 Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka
a majetkové podstatě dlužníka neúčinné (bod I. výroku), zavázal žalovaného k
úhradě částky 505 213 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 16. února 2005 byl JUDr. Vlastou Audyovou sepsán notářský zápis č. N
77/2005, NZ 73/2005, jehož obsahem byla smlouva o zúžení zákonem stanoveného
rozsahu společného jmění manželů, a to žalovaného a J. D. (dále jen „J. D.“)
[dále také jen „manželé D.“]. 2/ Dne 16. května 2005 byla zápisem do obchodního rejstříku založena společnost
D. R. Jednatelkou byla v období od 16. května 2005 do 31. ledna 2011 J. D. a
žalovaný je jednatelem od založení dosud. 3/ Dne 24. dubna 2006 uzavřeli manželé D. s bankou smlouvu o spotřebitelském
úvěru č. 002145191R, na jejímž základě byl manželům D. stanoven úvěrový limit
ve výši 200 000 Kč s tím, že se banka zavázala peněžní prostředky poskytnout na
účet žalovaného. 4/ Smlouvou o půjčce ze dne 27. dubna 2006, uzavřenou mezi žalovaným a
pozdějším insolvenčním dlužníkem, se žalovaný zavázal poskytnout pozdějšímu
insolvenčnímu dlužníku půjčku ve výši 100 000 Kč splatnou do 31. prosince 2009,
přičemž půjčka byla poskytnuta na účet č. XY Kč (dále jen „účet dlužníka“) a
pozdější insolvenční dlužník se zavázal půjčku vrátit na účet žalovaného. Rozhodnutím jediného společníka pozdějšího insolvenčního dlužníka při výkonu
působnosti valné hromady byl vysloven s půjčkou souhlas. 5/ Dne 5. května 2006 byla mezi pozdějším insolvenčním dlužníkem a společností
ČSOB Leasing, a. s. (dále jen „společnost Č“) uzavřena leasingová smlouva č. 3670395; předmětem leasingu bylo rypadlo – nakladač V. 6/ Dne 18. května 2006 uzavřel pozdější insolvenční dlužník s bankou smlouvu o
úvěru č. 6/05612/5154, podle níž se banka zavázala poskytnout pozdějšímu
insolvenčnímu dlužníku peněžní prostředky formou kontokorentního úvěru až do
výše úvěrového limitu 120 000 Kč na účet dlužníka. Dne 24. května 2010 byl ke
smlouvě uzavřen dodatek (dále jen „smlouva o kontokorentním úvěru“). 7/ Dne 19.
května 2006 uzavřeli pozdější insolvenční dlužník a žalovaný smlouvu
o půjčce, podle které se žalovaný zavázal poskytnout pozdějšímu insolvenčnímu
dlužníku půjčku ve výši 38 000 Kč splatnou dne 31. prosince 2009, přičemž
půjčka byla poskytnuta na účet dlužníka a pozdější insolvenční dlužník se
zavázal půjčku vrátit na účet žalovaného. Rozhodnutím jediného společníka
pozdějšího insolvenčního dlužníka při výkonu působnosti valné hromady byl
vysloven s půjčkou souhlas. 8/ Žalovaný tvrdil, že se dohodl s pozdějším insolvenčním dlužníkem tak, že od
ledna 2007 začal používat pozdější insolvenční dlužník výhradně pro své
podnikatelské účely účet žalovaného. Mělo tak jít o „faktický“ účet pozdějšího
insolvenčního dlužníka. Cílem bylo minimalizovat dopad blokace kontokorentního
účtu v důsledku postupu banky na základě smlouvy o kontokorentním úvěru, podle
kterého musel být kontokorent jednou za tři měsíce „vyrovnán do nuly“, přičemž
pokud se tak nestalo, banka si ve prospěch kontokorentního účtu strhávala
zůstatek na účtu dlužníka, a jestliže nepostačoval, tak i následující příchozí
platby, a to dokud nebyl vyrovnán úvěrový rámec 120 000 Kč. Do té doby nemohl
pozdější insolvenční dlužník s peněžními prostředky nakládat. Z tohoto důvodu
hrozilo, že kvůli blokaci dojde zcela k přerušení a následnému ukončení
podnikatelské činnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka. Používání osobního
účtu žalovaného pozdějším insolvenčním dlužníkem tak bylo alternativním řešením. 9/ Dne 21. prosince 2007 uzavřeli pozdější insolvenční dlužník a žalovaný
smlouvu o půjčce, podle které se žalovaný zavázal poskytnout pozdějšímu
insolvenčnímu dlužníku půjčku ve výši 92 000 Kč splatnou dne 31. prosince 2009,
přičemž půjčka byla poskytnuta na účet dlužníka a pozdější insolvenční dlužník
se zavázal půjčku vrátit na účet žalovaného. Rozhodnutím jediného společníka
pozdějšího insolvenčního dlužníka při výkonu působnosti valné hromady byl
vysloven s půjčkou souhlas. 10/ Dne 21. března 2008 uzavřeli manželé D. se společností TGI Money, a. s. (dále jen „společnost T“) smlouvu o úvěru č. 12622, na jejímž základě se
společnost T zavázala poskytnout manželům D. úvěr ve výši 966 800 Kč (dále jen
„smlouva o úvěru č. 12622“). Téhož dne byla mezi společností T a J. N. uzavřena
zástavní smlouva č. 12622 k nemovitostem zástavce, a to k zajištění pohledávky
společnosti T vůči manželům D. ze smlouvy o úvěru č. 12622. 11/ Dne 16. dubna 2008 uzavřeli žalovaný a pozdější insolvenční dlužník smlouvu
o půjčce, podle které se žalovaný zavázal poskytnout pozdějšímu insolvenčnímu
dlužníku půjčku ve výši 950 000 Kč splatnou dne 31. března 2009, přičemž půjčka
byla poskytnuta na účet dlužníka a pozdější insolvenční dlužník se zavázal
půjčku vrátit na účet žalovaného. Rozhodnutím jediného společníka pozdějšího
insolvenčního dlužníka při výkonu působnosti valné hromady byl vysloven s
půjčkou souhlas. 12/ Dne 5. června 2008 uzavřeli žalovaný a pozdější insolvenční dlužník smlouvu
o půjčce, podle které se žalovaný zavázal poskytnout pozdějšímu insolvenčnímu
dlužníku půjčku ve výši 85 000 Kč splatnou dne 31.
prosince 2009, přičemž
půjčka byla poskytnuta na účet dlužníka a pozdější insolvenční dlužník se
zavázal půjčku vrátit na účet žalovaného. Rozhodnutím jediného společníka
pozdějšího insolvenčního dlužníka při výkonu působnosti valné hromady byl
vysloven s půjčkou souhlas. 13/ Společnost Z byla zapsána do obchodního rejstříku dne 27. září 2010; jejími
jednateli byli od založení syn žalovaného K. D.(dále jen „K. D.“) a J. D., a to
i v roce 2010. 14/ Dne 29. září 2010 vystavil pozdější insolvenční dlužník zálohovou fakturu
č. 82/10, jíž společnosti Z vyfakturoval za odkoupení strojů, zařízení a
pohledávek dohodnutou zálohu ve výši 547 000 Kč. U dodavatele bylo uvedeno
číslo účtu žalovaného. 15/ Dne 21. října 2010 uzavřeli pozdější insolvenční dlužník a společnost Z
dohodu o finančním vyrovnání, na jejímž základě společnost Z převzala
leasingové smlouvy č. 3670395 a č. 3802579 a smluvní strany se zavázaly uzavřít
se společností Č dohodu o změně subjektu těchto leasingových smluv. Společnost
Z se zavázala uhradit pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku za převod leasingových
smluv částku 282 683 Kč, a to převodem na bankovní účet dlužníka (dále jen
„dohoda o finančním vyrovnání“). Dne 15. října 2010 (správně 21. října 2010)
uzavřeli pozdější insolvenční dlužník a společnosti Z a Č dvě smlouvy o změně
subjektu leasingových smluv č. 3670395 a č. 3802579, podle nichž se stala
společnost Z novým leasingovým nájemcem namísto pozdějšího insolvenčního
dlužníka. 16/ Shodného dne vystavil pozdější insolvenční dlužník (jednající J. D.)
společnosti Z fakturu č. 83/10 se splatností dne 15. listopadu 2010, jíž byla
vyúčtována částka 381 508 Kč za prodej strojů a zařízení, a to z titulu dohody
o finančním vyrovnání částka 282 683 Kč bez daně z přidané hodnoty a podle
kupních smluv částka 16 550 Kč bez daně z přidané hodnoty (staveništní
unimobuňka, srovnávací lopata a pes) a částka 18 690 Kč bez daně z přidané
hodnoty (nářadí). U dodavatele byl uveden peněžní ústav „ČSOB Litovel“ a číslo
účtu žalovaného (dále jen „faktura č. 83/10“). Mezi účastníky nebylo sporné, že
fakturovaná částka byla uhrazena na účet žalovaného. 17/ Znaleckým posudkem č. 9393-165/10 ze dne 5. listopadu 2010 (vyhotoveným
Ing. Ivanem Krejsou, znalcem v oboru doprava, ekonomika, strojírenství a
podniky) byla stanovena celková cena dlouhodobého hmotného majetku pozdějšího
insolvenčního dlužníka ke dni 30. září 2010 ve výši 913 400 Kč. Podle jeho
přílohy byl traktor V. (leasing) oceněn částkou 432 360 Kč, nakladač A. (leasing) částkou 450 800 Kč, staveništní buňka částkou 5 250 Kč, „svahovačka“
částkou 6 300 Kč a nářadí celkem částkou 18 690 Kč. 18/ Dne 12. listopadu 2010 uzavřel pozdější insolvenční dlužník se společností
Z dvě kupní smlouvy. Předmětem koupě byly podle jedné kupní smlouvy stavební
unimobuňka, srovnávací lopata a pes za kupní cenu celkem 16 550 Kč bez daně z
přidané hodnoty (5 250 Kč + 6 300 Kč + 5 000 Kč); podle druhé kupní smlouvy
nářadí za kupní cenu celkem 18 690 Kč bez daně z přidané hodnoty.
U obou
kupních smluv se kupující společnost Z zavázala uhradit kupní ceny na bankovní
účet dlužníka (dále jen „kupní smlouvy“). 19/ Dne 31. prosince 2010 uzavřel pozdější insolvenční dlužník se společností Z
smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě byl postoupen soubor
pohledávek v celkové hodnotě 58 635 Kč, a to za úplatu ve výši 58 635 Kč (dále
jen „smlouva o postoupení pohledávek“). 20/ Shodného dne vystavil pozdější insolvenční dlužník (jednající J. D.)
společnosti Z fakturu č. 88/10 za postoupení souboru pohledávek dle smlouvy o
postoupení pohledávek, jíž byla vyúčtována částka 58 635 Kč. Dodavatel
(pozdější insolvenční dlužník) uvedl číslo účtu žalovaného (dále jen „faktura
č. 88/10“). Mezi účastníky nebylo sporné, že fakturovaná částka byla uhrazena
na účet žalovaného. 21/ Žalovaný doložil do spisu výpisy z účtu o platbách mezi účtem dlužníka a
účtem žalovaného tak, jak tyto platby jsou vedeny ve vyjádření žalovaného na č. l. 27 až 30 spisu. 22/ Společnost Z vystavila dne 9. července 2012 výdajový doklad, na jejímž
základě byla pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku vydána (uhrazena) částka ve výši
65 070 Kč; účelem platby bylo odkoupení pohledávky. 23/ Dne 10. července 2012 pozdější insolvenční dlužník vystavil výdajový
pokladní doklad, na jehož základě vyplatil žalovanému částku ve výši 65 070 Kč,
přičemž účelem platby byla „vratka půjčky společníka ze dne 18. dubna
2008“ (dále jen „výdajový doklad ze dne 10. července 2012“). 24/ Účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 20. července 2012. 25/ Konečný stav hlavní knihy účtů ke dni 7. srpna 2012 byl 65 070 Kč. Daňová
poradkyně sdělila, že faktická úhrada částky 65 070 Kč byla učiněna dle
výdajového pokladního dokladu dne 10. července 2012, přičemž zaúčtována byla s
datem 6. srpna 2012 z důvodu, že až ten den zadávala tuto položku do počítače. 26/ Usnesením ze dne 8. srpna 2012, č. j. KSOS 36 INS XY, Krajský soud v
Ostravě zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs. 27/ Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2013, č. j. 11 C
429/2012-10, který nabyl právní moci dne 15. února 2013, bylo rozvedeno
manželství žalovaného a J. D., rozené N. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že ve výroku specifikované právní
úkony jsou neúčinné vůči věřitelům a majetkové podstatě dlužníka. Podle
insolvenčního soudu napadené právní úkony dlužník učinil ve prospěch osoby
blízké a v době, kdy byl v úpadku. Zkrátil tak možnost uspokojení svých
věřitelů, potažmo zvýhodnil žalovaného, pokud by snad žalovaný byl věřitelem
dlužníka, jak tvrdil. Žalovaný byl osobou dlužníku blízkou, neboť podle insolvenčního soudu bylo
nepochybné, že mezi dlužníkem, žalovaným a společností Z byla osobní
propojenost. Na této skutečnosti nemohla nic změnit ani argumentace žalovaného
s odkazem na své osobní poměry ve vztahu k bývalé manželce J. D., zejména
ohledně zúžení společného jmění manželů v roce 2005. Odkazuje na § 116 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), považoval takové
námitky za irelevantní, neboť se na manžele D.
hledělo jako na osoby blízké až
do právní moci rozsudku, jímž bylo jejich manželství rozvedeno, tj. do 15. února 2013, tedy i v době učinění napadených právních úkonů. Insolvenční soud měl pro daný spor za relevantní vztah dlužníka a žalovaného. S
odkazem na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 28. července
2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo
1, ročník 2015, pod číslem 7, který je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách
Nejvyššího soudu, konstatoval, že pokud J. D. byla v době realizace sporných
právních úkonů jednatelkou dlužníka i společnosti Z, byli dlužník a žalovaný
osobami blízkými. K tomu insolvenční soud též (zejména z vyjádření žalovaného)
dovodil, že žalovaný měl přehled o činnosti a aktivitách společnosti Z, tedy ji
nepřímo řídil, měl možnost ovlivnit její činnost a byl osobou ovládající
společnost Z. Insolvenční soud konstatoval, že žalovaný netvrdil ani neprokázal, že není
osobou dlužníkovi blízkou a že dlužník v době učinění předmětných právních
úkonů nebyl v úpadku. Za irelevantní považoval argumenty žalovaného ohledně
závazků dlužníka vůči O. P. (dále jen „O. P.“) a společnosti Z a leasingových
smluv. K právním úkonům, jimiž dlužník změnil platební místo původně specifikované v
dohodě o finančním vyrovnání, kupních smlouvách a smlouvě o postoupení
pohledávek tak, že společnost Z neměla plnit své závazky dlužníku, ale
žalovanému na jeho osobní účet, uvedl, že jimi dle § 235 a § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zkrátil
možnost uspokojení věřitelů, neboť šlo o právní úkony bez přiměřeného
protiplnění. Došlo jimi totiž „k odklonu peněz“ od dlužníka k žalovanému bez
jakéhokoli protiplnění. Za podstatnou považoval insolvenční soud skutečnost, že účet, na nějž mělo být
po změně platebního místa plněno, byl osobním účtem žalovaného jako fyzické
osoby. Jako účelovou a nelogickou odmítl argumentaci žalovaného, že bylo nutné
zřídit účet vedený na žalovaného jako na fyzickou osobu pro dlužníka pro účely
a potřeby jeho obchodních aktivit a že dohodl s dlužníkem jeho užívání pro
podnikatelské účely dlužníka od ledna 2007 z důvodu, že dlužník nemohl s
peněžními prostředky na svém účtu disponovat proto, že účet dlužníka byl
blokován kontokorentním úvěrem ve výši 120 00 Kč. Podle insolvenčního soudu šlo o zanedbatelnou částku ve srovnání s finančními
prostředky, které měly být dlužníku plněny. Pokud totiž sám žalovaný dle svých
tvrzení dlužníku poskytl na jeho účet (tedy na ten „zablokovaný kontokorentem“)
několik půjček, které v souhrnu činily částku ve výši 1 265 000 Kč, nebyl důvod
pochybovat o tom, že s ohledem na výši těchto prostředků bylo z nich (popřípadě
i z dalších „formou půjčky“) možné „douhradit“ kontokorentní rámec 120 000 Kč. K tomu zdůraznil, že nebyl důvod poskytnout pro obchodní aktivity dlužníka
soukromý účet žalovaného jako fyzické osoby.
Jestliže by totiž existovaly
objektivní důvody, mohl být zřízen další účet dlužníka, na který by byly
poukazovány finanční prostředky a se kterým mohl dlužník bez problému
hospodařit. Na tom nic nemohlo změnit ani tvrzení žalovaného, že s účtem
vedeným na žalovaného jako fyzickou osobu bylo v účetnictví dlužníka i účetní
běžně nakládáno. Dlužník jako osoba odlišná od žalovaného se nemohl ani
teoreticky dohodnout s žalovaným (jednatelem dlužníka), že dlužník bude pro své
podnikatelské aktivity používat účet žalovaného (kdy navíc prostředky poukázané
na účet žalovaného dlužník od žalovaného nikdy neobdržel). Konečně vyplacení částky 65 070 Kč považoval insolvenční soud podle § 235 a §
241 insolvenčního zákona za zvýhodňující právní úkon na úkor ostatních
věřitelů. Šlo o splátku půjčky bez jakéhokoli protiplnění učiněnou v době, kdy
se předpokládalo, že se dlužník nacházel v úpadku. K tomu uvedl, že bylo
prokázáno, že platba proběhla dne 10. července 2012, tedy nikoli 6. srpna 2012
po zahájení insolvenčního řízení, a nevztahovala se tak na ni úprava § 111
insolvenčního zákona. Insolvenční soud současně s odkazem na § 236 odst. 1 a § 237 odst. 1
insolvenčního zákona rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do
majetkové podstaty dlužníka částku 505 213 Kč (381 508 Kč + 58 635 Kč + 65 070
Kč). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. května 2016,
č. j. 36 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud zopakoval dokazování a vyšel dále z toho, že:
1/ Insolvenčním návrhem ze dne 18. července 2012, doručeným insolvenčnímu soudu
dne 19. července 2012, se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a v návrhu
kromě jiného uvedl, že měl splatné závazky vůči sedmi věřitelům, přičemž
závazky vůči nejméně dvěma nezajištěným věřitelům byly splatné již před 21. říjnem 2010, a to např. vůči věřiteli společnosti D&I CONSULTING LIMITED (dále
jen „věřitel D“), který byl „splatný“ na základě rozsudku Okresního soudu v
Olomouci ze dne 9. června 2009, č. j. 18 C 92/2009-34, na jehož základě byla
dne 15. října 2009 nařízena exekuce; a vůči věřiteli společnosti RANDYSEK s. r. o. (dále jen „věřitel R“) na základě faktury ze dne 16. srpna 2010 se
splatností dne 30. srpna 2010. 2/ Do insolvenčního řízení se přihlásili se svými pohledávkami čtyři věřitelé,
jejichž pohledávky byly na přezkumném jednání dne 6. listopadu 2012 zjištěny. Jde o tyto věřitele:
- Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen „věřitel V“)
uplatnila přihláškou pohledávky č. P1 dílčí pohledávku ve výši 1 371 Kč z
titulu nezaplacení penále za pozdní odvody pojistného a zdravotní pojištění a
za dosud neuhrazené pojistné na zdravotní pojištění v období od 1. listopadu
2007 do 31. prosince 2010; pohledávka je vykonatelná na základě výkazu
nedoplatků ze dne 31. července 2012;
- Věřitel D uplatnil přihláškou pohledávky č. P2 vykonatelnou (na
základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2009, č. j. 18 C
92/2009-34) pohledávku ve výši 153 460 Kč;
- O. P.
uplatnil přihláškou pohledávky č. P3 dílčí vykonatelnou (na
základě rozhodčího nálezu ze dne 21. listopadu 2011, č. j. RsP 1810/10, jenž
měl nabýt právní moci 27. listopadu 2011) pohledávku č. 1 ve výši 1 162 900 Kč
z titulu náhrady škody a smluvních pokut a dílčí pohledávku č. 2 ve výši 35 159
Kč představující náhradu nákladů rozhodčího řízení; dlužník byl v prodlení s
úhradou předmětných pohledávek nejméně od 21. září 2010;
- Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „finanční úřad“) uplatnil
přihláškou pohledávky č. P4 pohledávky v celkové výši 137 410,71 Kč, přičemž
jejich splatnost nastala v období od 5. února 2010 do 4. července 2012. Odvolací soud se nejprve zabýval vyplacením částky 65 070 Kč. Cituje § 235 a §
241 odst. 1 až 4 insolvenčního zákona dovodil, že šlo o zvýhodňující právní
úkon, neboť v jeho důsledku se žalovanému jako věřiteli dlužníka z titulu
smlouvy o půjčce ze dne 18. dubna 2008 dostalo na úkor ostatních věřitelů
vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, a to s ohledem na
soupis majetkové podstaty, z něhož vyplynulo, že nezajištění věřitelé budou v
konkursu uspokojeni jen poměrně. Tento právní úkon byl učiněn v době jednoho
roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké,
jeho jednatele – žalovaného. Současně odvolací soud dospěl k závěru, že v době,
kdy dlužník tento právní úkon učinil, byl bez pochyb v úpadku ve formě platební
neschopnosti podle § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Dále odvolací soud posuzoval právní úkony, jimiž došlo ke změně platebního
místa původně specifikovaného v dohodě o finančním vyrovnání, kupních smlouvách
a smlouvě o postoupení pohledávek tak, že společnost Z měla plnit své závazky
na osobní účet žalovaného. Odvolací soud předeslal, že tyto právní úkony považuje za dodatky k předmětným
čtyřem smlouvám uzavřeným mezi dlužníkem a společností Z, jež spočívaly ve
změně platebního místa. Tuto změnu navrhl dlužník (viz faktury č. 83/10 a č. 88/10 vystavené J. D., která v té době byla jednatelkou dlužníka a současně
jednatelkou společnosti Z), přičemž společnost Z tento návrh přijala tím, že na
nově navržené platební místo (ve prospěch jednatele dlužníka jako třetí osoby)
tyto faktury zaplatila. Důvody, které vedly dlužníka ke změně platebního místa,
vysvětlil žalovaný jako jednatel dlužníka ve vyjádření k žalobě. Zcela
nepochybně o těchto důvodech věděla též J. D. jako další jednatelka dlužníka a
současně jednatelka společnosti Z, takže rovněž druhé smluvní straně byl úmysl
dlužníka znám. Vycházeje ze shora uvedených skutkových zjištění a tvrzení samotného žalovaného
obsažených v jeho podáních, jimiž popisoval okolnosti, které vedly dlužníka k
předmětným právním úkonům, a cituje § 242 insolvenčního zákona spolu se závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 81/2014,
odvolací soud uzavřel (na rozdíl od insolvenčního soudu), že zmíněné dodatky
nejsou neúčinnými právními úkony bez přiměřeného protiplnění podle § 240
insolvenčního zákona, ale právními úkony, kterými dlužník úmyslně zkrátil
uspokojení věřitele (minimálně banku).
Odvolací soud neměl žádných pochyb o tom, že o úmyslu zkrátit věřitele věděla
též J. D. jako další jednatelka dlužníka v té době, která návrh dodatků
vypracovala a jež byla v rozhodné době současně jednatelkou společnosti Z. I
druhé straně tak byl úmysl dlužníka znám, přičemž odvolací soud nepochyboval
ani o tom, že tento úmyslný zkracující právní úkon dlužníka, který byl učiněn
ve prospěch jednatele dlužníka, byl právním úkonem učiněným ve prospěch osoby
dlužníku blízké. Konstatoval, že tyto úmyslně zkracující právní úkony byly
učiněny v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení. Pro úplnost odvolací soud dodal, že s ohledem na skutkovou podstatu dle § 242
insolvenčního zákona bylo pro úspěšnost odpůrčí žaloby zcela nerozhodné, zda
osobní účet žalovaného jako jednatele dlužníka byl fakticky druhým (tajným)
účtem dlužníka; podstatné bylo, že dodatky obsahující dohodu o změně platebního
místa byly právními úkony, kterými dlužník úmyslně zkrátil uspokojení banky, u
které měl kontokorent ve výši 120 000 Kč. Konečně, vzhledem k nesporné skutečnosti, že dlužníkovo plnění z neúčinných
právních úkonů bylo učiněno ve prospěch osobního účtu žalovaného, cituje § 237
odst. 1 insolvenčního zákona, odvolací soud uzavřel, že žalovaný měl povinnost
předmětné dlužníkovo plnění ve výši celkem 505 213 Kč vydat do majetkové
podstaty. Obranu žalovaného, podle něhož mělo být zohledněno, že účet
žalovaného byl ve skutečnosti účtem dlužníka, odvolací soud odmítl s tím, že s
ohledem na zjištěné skutečnosti by takový výklad byl v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal
žalovaný dovolání, uváděje, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil
a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho
tvrzeními a důkazy a že se nezabývaly vzniklou situací a skutkovým stavem jako
celkem a ve všech souvislostech, ale že pouze vyšly z tvrzení žalobce. Zejména
zdůrazňuje svá tvrzení ohledně půjček a úvěrů, které si bral „na svou osobu“ a
jež dále poskytoval dlužníku a o opakovaném dotování dlužníka z osobních
prostředků dovolatele, a uvádí přehled plateb, jež poskytl dlužníku a které mu
dlužník vracel jako splátky, jakož i přehled plateb (splátek) z obou účtů na
úvěr manželů D. ve prospěch společnosti T. Ohledně otázky propojení dovolatele a společnosti Z, tedy k argumentaci ohledně
osob blízkých a vztahů mezi jednotlivými subjekty, uvádí, že soudy nezohlednily
„faktické ukončení“ manželského soužití s J. D. v roce 2005 zúžením společného
jmění manželů a že jejich manželství bylo „následně“ rozvedeno. Z toho
dovozuje, že nebyli s J. D. osobami blízkými. Současně má za to, že ani dlužník
a společnost Z nebyli osobami blízkými, neboť nelze z účasti jedné osoby ve
více společnostech usuzovat, že by taková skutečnost zakládala mezi
jednotlivými společnostmi vztah osob blízkých, k čemuž odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012. Dlužník a
společnost Z podle něj vedle sebe pouze existovali ve společném sektoru trhu,
aniž by nějakým způsobem dlouhodobě mezi sebou rozvíjeli své obchodní vztahy. V
roce 2010 již nebylo možné na tyto dvě společnosti pohlížet jako na osoby
blízké, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2013,
sp. zn. 21 Cdo 808/2012, uveřejněný pod číslem 38/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Tuto otázku považuje pro daný spor za irelevantní. Stěžejní argumentace dovolatele spočívá v námitce, že se soudy nevypořádaly s
tvrzeními o faktickém hospodaření dlužníka, které nebylo vedeno snahou zkrátit
uspokojení věřitelů, ale naopak udržet dlužníka jako fungující společnost. Dovolatel tvrdí, že nejméně od roku 2007 sloužil jeho osobní účet výhradně pro
potřeby dlužníka, neboť jiné transakce než týkající se dlužníka na daném účtu
neprobíhaly. Skutečnost, že účet byl veden pod jménem dovolatele, nemůže
automatiky vyloučit možnost, že finanční operace na něm prováděné byly činěny
ve prospěch dlužníka. Dovolatel namítá, že argumentace, že měl být zřízen nový
účet vedený pod jménem dlužníka a nikoli pod jménem dovolatele, vyvrací
skutečnost, že proti dlužníku, jak tvrdil sám žalobce, byla vedena řada
exekucí, přičemž exekucí by mohl být postižen také každý další účet vedený na
dlužníka.
Uhrazením „kontokorentu“ a využíváním účtu vedeného na dlužníka by i
nadále pro dlužníka bylo v dané situaci nevhodným řešením, protože dlužník
potřeboval disponovat s finančními prostředky, které by mu v rámci úhrady
kontokorentu nebyly již k dispozici, resp. neustále udržovat tzv. cash-flow
společnosti v takové míře, aby se postupně vymanil ze zhoršené finanční
situace. Dovolatel nesouhlasí s tím, že dlužník odklonil tok peněz od dlužníka
k dovolateli. Kdyby dovolatel nepostupoval zmíněným způsobem, „počet věřitelů dlužníka by byl
podstatně větší a výše dlužných částek by pak pochopitelně vedla k nižší
pravděpodobnosti takového počtu věřitelů“. Tento postup měl vliv na zlepšení
postavení věřitelů dlužníka a vedl alespoň k částečnému uspokojení jejich
pohledávek. Považuje za nelogické, aby mařil uspokojení věřitelů dlužníka
čerpáním úvěrů na svou osobu a poskytováním půjček dlužníku. Způsob úhrady napadených plateb se dle dovolatele nedá posuzovat jako úkony
vedoucí ke zkrácení věřitelů, neboť platby proběhly na účet běžně používaný pro
potřeby dlužníka. Právní úkony, jimiž došlo ke změně platebního místa z dohody
o finančním vyrovnání, kupních smluv a smlouvy o postoupení pohledávek, a
jednání dovolatele nelze hodnotit jako snahu zkrátit věřitele. Dovolatel též namítá vadu řízení spočívající v tom, že nebyl soudy nižších
stupňů poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., neboť měl být vyzván k
doplnění a vylíčení rozhodných skutečností, které by byly dostačující k závěru,
že osobní účet dovolatele byl používán pouze pro účely dlužníka. Má za to, že
kdyby byl poučen, označil by důkaz znaleckým posudkem znalce z oboru
účetnictví, jenž mohl jednoznačně posoudit, jakým způsobem a pro jaké účely byl
účet dovolatele dlouhodobě používán a že transakce jeho prostřednictvím
realizované se týkaly výhradně činnosti dlužníka. Namítá tak vadu řízení
spočívající v nesplnění poučovací povinnosti a napadené rozhodnutí i rozsudek
insolvenčního soudu tak má za nepředvídatelné. K tomu odkazuje na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 748/2000, a ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011. Konečně k platbě ve výši 65 070 Kč uvádí, že se soudy nevypořádaly s okolnostmi
vyplacení této částky, přičemž trvá na tom, že z provedeného dokazování je
nepochybné, že tato platba byla realizována před tím, než nastaly účinky
spojené „s prohlášením rozhodnutí o úpadku“ a současně nedošlo touto platbou ke
zkrácení věřitelů, resp. ke zvýhodnění dovolatele jako věřitele. Zdůrazňuje, že
spornou částku uhradila společnost Z dlužníku a ten ji dovolateli následně
vyplatil jako splátku půjčky, tedy bylo zcela „evidentní“, že dovolatel
dlužníkovi poskytl půjčky a dlužník se zavázal mu je vrátit. Žalobce ve vyjádření k dovolání zejména uvádí, že dovolání nemá zákonem
stanovené náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. a je pouhou rekapitulací
skutkových tvrzení dovolatele. Navrhuje tak dovolání odmítnout. Bude-li dovolání věcně projednáno, navrhuje jeho zamítnutí. Poukazuje na osobní
provázanost dlužníka, společnosti Z a dovolatele a zejména na skutečnost, že
manželé D.
byli dle § 116 obč. zák. osobami blízkými až do 15. února 2013, kdy
nabyl právní moci rozsudek o jejich rozvodu. Žalobce podotýká, že K. D. je
jejich synem a že dlužník, společnost Z a manželé D. i se synem mají sídla a
bydliště na stejné adrese. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3852/2007, uzavírá, že je zřejmá velmi úzká
osobní, věcná i obchodní provázanost obou společností, jakož i dlužníka a
dovolatele, přičemž veškerá jednání dlužníka, společnosti Z, dovolatele a J. D. byla vedena zcela ve shodě. J. D. byla velmi dobře známa finanční situace
dlužníka, neboť byla s dovolatelem spoludlužníkem ze smluv o úvěru uzavřené se
společností T a s bankou. Napadené právní úkony byly učiněny v době, kdy byl dlužník v úpadku, neboť byly
učiněny ve prospěch jeho osoby blízké – dovolateli jako jeho jednateli
(rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3301/2012). K tomu poukazuje na to,
že byl v úpadku ve formě platební neschopnosti pro závazky minimálně vůči
věřitelům D a R. K argumentaci dovolatele o fakticitě užívání účtu dovolatele dlužníkem
poukazuje na to, že dovolatel sám opakovaně připustil, že důvodem pro odklon
finančních prostředků z účtu dlužníka byla snaha dlužníka a žalovaného vyhnout
se úhradě závazku dlužníka vyplývajícího z kontokorentního úvěru, tj. šlo o
úmyslné zkrácení věřitele, a to nejenom banky, ale – jak sám dovolatel uvádí –
i vůči dalším věřitelům z důvodu exekucí na majetek dlužníka. Má za to, že
kdyby byl účet dovolatele fakticky účtem dlužníka, nemusel by dovolatel
převádět své finanční prostředky nebo prostředky z úvěru na účet dlužníka,
neboť by dle tvrzení dovolatele na dlužníkem využívaném účtu už byly. Ostatně v
takovém případě by žalovaný nemusel uvádět jako účet pro vrácení půjček právě
svůj účet. Dlužník by tím totiž fakticky hradil půjčku sám sobě a nikoli
dovolateli. Na účet dovolatele zákon pohlíží jako na jeho „výlučné
vlastnictví“, neboť dlužníkovi žádný zákonem uznávaný nárok k danému účtu
nesvědčí. Transakce údajně realizované prostřednictvím účtu dovolatele svědčí o
zkracování věřitelů dlužníka, neboť šlo o utajení některých finančních
prostředků na účtu dovolatele, ke kterému nemá dlužník žádná dispoziční
oprávnění natož vlastnické právo. Ve vztahu k platbě 65 070 Kč žalobce přisvědčuje odvolacímu soudu, že šlo o
zvýhodnění věřitele dle § 241 insolvenčního zákona a konstatuje, že, jestliže
byl dovolatel skutečně věřitelem dlužníka, měl být uspokojován poměrně s
ostatními věřiteli v rámci insolvenčního řízení, které mělo být zahájeno daleko
dříve. Konečně k námitce absence poučení dovolatele dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. žalobce uvádí, že soudy nižších stupňů nijak nepochybily, neboť dovolatel sám
tvrdil a prokazoval rozhodné skutečnosti ohledně svého účtu a jeho užívání
dlužníkem. Dovolatelem zmíněná judikatura není přiléhavá, neboť v projednávané
věci soudy nevycházely z toho, že by snad žalovaný neunesl břemeno tvrzení či
důkazní břemeno. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29.
září 2017
(článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční řízení bylo
zahájeno před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014,
sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 1/ K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací
soud potvrdil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení,
a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Přestože dovolatel výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve
vztahu k nákladovým výrokům neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel
nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodu III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení a k rozhodnutí o
nákladech odvolacího řízení. Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost
dovolání. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání
je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z
dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat. 2/ K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé potvrzující rozsudek insolvenčního soudu v části bodů I. a II. výroku
ohledně platby částky ve výši 65 070 Kč a povinnosti tuto částku zaplatit do
majetkové podstaty dlužníka. Nejvyšší soud dovolání v této části, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v
tomto rozsahu v souladu s konstantními judikatorními závěry Nejvyššího soudu
(na nichž nemá důvodu ničeho měnit ani v posuzovaném případě) přijatými při
výkladu § 241 insolvenčního zákona.
Tyto závěry jsou ustáleny následovně:
1/ Podle § 235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat jen „právním úkonům“
dlužníka (včetně opomenutí). Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý
závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu § 34 obč. zák., jelikož
jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Srov. rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem
60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“). 2/ Ustanovení § 241 odst. 3 insolvenčního zákona představuje pouze
demonstrativní výčet úkonů, které mohou být považovány za neúčinné zvýhodňující
právní úkony. Neúčinným právním úkonem tak může být také plnění na již splatný
dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího
právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka
více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je
poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu
pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné
postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit)
[srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo
5/2016]. Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch
ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů
zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného
uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních
zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých
věřitelů (srov. zejména § 296 a § 298 insolvenčního zákona). Podstatou
neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění
ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí
věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v
jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího
uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle § 241 odst. 1
insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům. Dále je
podstatné, zda je splněna podmínka stanovená v odstavci druhém (že jde o úkon
učiněný v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo o úkon, který vedl k dlužníkovu
úpadku) a současně není dána skutková podstata v odstavci pátém označeného
ustanovení. Nositelem důkazního břemene ve vztahu k výjimkám v odstavci pátém
je osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn (žalovaný). Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, ze
dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014, či ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 37/2015. 3/ V situaci, kdy je dlužník v úpadku, není namístě, aby jakkoli uspokojoval
pohledávky věřitelů (predikoval, jakou část dluhu může uhradit tomu kterému
věřiteli ze skupiny věřitelů stejného postavení), ale aby řešil uspokojení
pohledávek věřitelů prostřednictvím insolvenčního řízení.
V takovém případě by
věřitel byl uspokojen podle pravidel uspokojení stavených v insolvenčním zákoně
pro ten který zvolený způsob řešení úpadku. Srov. znovu rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 3815/2014. 4/ K naplnění skutkové podstaty § 241 insolvenčního zákona se nevyžaduje
dlužníkův úmysl zvýhodnit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době
uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon
vedl k dlužníkovu úpadku). Obecně platí závěr, že podmínky odporovatelnosti se
posuzují ke dni vzniku právního úkonu [v poměrech § 241 insolvenčního zákona se
takto zkoumá, zda v době vzniku zvýhodňujícího právního úkonu byl dlužník v
úpadku, nebo zda takový právní úkon k jeho úpadku vedl (§ 241 odst. 2
insolvenčního zákona)]. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
72/2014. 5/ Pro posouzení, zda je právní úkon neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve
smyslu § 241 insolvenčního zákona, je nutné splnění následujících předpokladů:
a/ V důsledku uvedeného právního úkonu se žalovanému dostane na úkor ostatních
věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. b/ Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento
právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem
tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. c/ Na právní úkon nedopadá žádná z výjimek zakotvených v § 241 odst. 5
insolvenčního zákona. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo
78/2016. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že
dlužník na základě výdajového dokladu ze dne 10. července 2012 stejného dne
vyplatil dovolateli částku ve výši 65 070 Kč, přičemž účelem platby byla
„vratka půjčky společníka ze dne 18. dubna 2008“. Dovolatel (což i sám
opakovaně tvrdí) poskytl dlužníku řadu půjček v souhrnné výši minimálně 1 265
000 Kč, přičemž dlužník měl dovolateli vrátit celkem 836 468 Kč. Ke dni 10. července 2012 měl dlužník více věřitelů (minimálně věřitele D, R a V, O. P. a
finanční úřad) s pohledávkami více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti a nebyl je
schopen je plnit (jak plyne z přihlášek pohledávek a dlužníkova insolvenčního
návrhu). Současně ve shodnou dobu byl dovolatel jednatelem dlužníka. Účinky
zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 20. července 2012 (§ 109 odst. 4
insolvenčního zákona). Odvolací soud tedy nijak nepochybil, pokud měl stejně jako insolvenční soud
sporný právní úkon za neúčinný dle § 241 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud
nemá žádných pochybností o tom, že jde o typický příklad zvýhodňujícího
právního úkonu. Dlužník vyplatil částku 65 070 Kč dovolateli jako svému věřiteli (skutečnost,
že byl věřitelem dlužníka, dovolatel nejenže nijak nezpochybňuje, ale navíc to
sám tvrdí – viz bod IV. dovolání; současně tato skutečnost plyne z nikým
nezpochybňovaného účelu platby dle výdajového dokladu ze dne 10. července
2012).
Tento právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl již v úpadku ve formě
platební neschopnosti [nadto současně ani nebyla vyvrácena domněnka úpadku z
důvodu – též nezpochybňovaného – vztahu dlužníka a dovolatele jako osob
blízkých – k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 53/2004“), či ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo
4822/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod
číslem 136]. Závěr o tom, že v důsledku daného právního úkonu se dostalo
dovolateli na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak
náleželo v konkursu, není dovoláním nijak zpochybněn, stejně tak není (ani
nikdy nebyla) dovolatelem tvrzena žádná z výjimek dle § 241 odst. 5
insolvenčního zákona. Pokud má dovolatel za to, že jej dlužník nezvýhodnil proto, že mu vracel
poskytnuté půjčky, pak tím zcela popírá výslovnou dikci § 241 insolvenčního
zákona a výše uvedené judikatorní závěry. Původ těchto finančních prostředků je
pak v poměrech projednávané věci pro posouzení neúčinnosti sporného právního
úkonu zcela lhostejný. K obraně, že nešlo o platbu neúčinnou dle § 111 insolvenčního zákona, nelze než
poznamenat, že ke shodnému závěru dospěly soudy obou stupňů, a to mimo jiné i
vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, podle kterého k platbě došlo před tím,
než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení. Namítá-li dovolatel, že touto platbou nedošlo ke zkrácení věřitelů, pak pomíjí,
že odvolací soud (i soud insolvenční) neměl předmětnou platbu za zkracující
právní úkon dlužníka, nýbrž jej vyhodnotil jako zvýhodňující právní úkon dle §
241 insolvenčního zákona. 3/ K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé potvrzující rozsudek insolvenčního soudu v části bodů I. a II. výroku
ohledně právních úkonů měnících místo plnění (platební místo) a povinnosti
zaplatit částku ve výši 440 143 Kč do majetkové podstaty. Nejvyšší soud shledává dovolání ve zbylé části přípustným podle § 237 o. s. ř.,
pro řešení problematiky dovoláním předestřené, neboť se jí dovolací soud dosud
v dotčených souvislostech nezabýval. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými
dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele
na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Podle § 237 odst.
1 insolvenčního zákona mají povinnost vydat do majetkové
podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů osoby, v jejichž
prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch. Podle § 242 insolvenčního zákona lze odporovat rovněž právnímu úkonu, kterým
dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně
znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odstavec 1). Má se
za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův
úmysl této osobě znám (odstavec 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze
odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního
řízení (odstavec 3). V této podobě platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době jeho
přijetí a později nedoznala změn. V projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda je zkracujícím právním
úkonem dlužníka jednání spočívající v pokynu druhé smluvní straně, aby
zaplatila pohledávky dle sjednaných smluv na bankovní účet, jehož majitelem je
jednatel dlužníka, přičemž ve smlouvách bylo sjednáno uhrazení na bankovní účet
dlužníka, příp. způsob placení nebyl sjednán, a to za situace, kdy v té době
byla vedena exekuce na majetek dlužníka a kdy jediný bankovní účet dlužníka byl
provázán s kontokorentním úvěrem způsobujícím blokace účtu dlužníka v případě
jeho neuhrazení ve sjednaných lhůtách. Pro zodpovězení předložené otázky jsou přiléhavé následující judikatorní závěry:
1/ Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 a § 246
odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle § 235 až § 243 insolvenčního zákona
odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v § 240
až § 242 insolvenčního zákona. Ustanovení § 235 odst. 1 věty první
insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu
dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka,
totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“
možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z § 240 až § 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich
prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní
úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Ustanovení § 241
insolvenčního zákona se zabývá zvýhodňujícími právními úkony, § 242 pak
neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bez přiměřeného
protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona) jsou pak ve výsledku též zkracujícími
právními úkony. Srov. důvody R 60/2014. 2/ Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v § 235 až § 243 je právní
úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním
řízení institut odporovatelnosti upravený v § 42a obč. zák., z čehož vyplývá,
že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí. Srov. důvody rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn.
29 ICdo 17/2013, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, či ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněného pod číslem 106/2016
Sbírky soudních rozhodní a stanovisek (dále jen „R 106/2016“). 3/ Pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky věřitele
(§ 42a obč. zák.), je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní
úkon učinil; je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v
katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do
katastru nemovitostí. Srov. rozsudek ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo
2975/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2013, pod
číslem 25. 4/ Odlišnost úprav § 42a obč. zák. a § 235 až 243 insolvenčního zákona nic
nemění na obecné (i pro poměry insolvenční neúčinnosti právních úkonů dlužníka
uplatnitelné) platnosti závěru, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni
vzniku právního úkonu. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
72/2014, či k tomu obdobně (pro výklad § 240 insolvenčního zákona) R 106/2016. 5/ Skutková podstata dle § 242 insolvenčního zákona je samostatnou skutkovou
podstatou zabývající se neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů
dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením
insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§ 242 odst. 3
insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v § 240
insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních
úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace
§ 242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před
zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon,
který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon,
který vedl k dlužníkovu úpadku. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněného pod číslem 117/2017
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 6/ Ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje jako pasivně
legitimované subjekty (jako nositele povinnosti vydat do majetkové podstaty
dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů) osoby, „v jejichž prospěch byl
neúčinný právní úkon učiněn“ nebo osoby, „které z něho měly prospěch“. Zjednodušeně řešeno, odpůrčí nároky jsou koncipovány tak, že pasivní věcná
legitimace postihuje osoby, jimž se dostalo prospěchu (poskytnutím plnění podle
neúčinného právního úkonu dlužníkem) z neúčinného právního úkonu dlužníka. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015,
uveřejněný pod číslem 93/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 7/ Kde se zkoumá úmysl smluvních stran, jimiž jsou právnické osoby, se tato
subjektivní stránka jednání zkoumá (dovozuje) podle úmyslu fyzických osob, jež
za tyto právnické osoby jednají. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 15. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, který byl na jednání
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 16.
května 2018
schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam
citovanou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 94/2018. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že:
1/ Dlužník uzavřel se společností Z postupně dohodu o finančním vyrovnání (21. října 2010), kupní smlouvy (12. listopadu 2010) a smlouvu o postoupení
pohledávek (31. prosince 2010). S výjimkou smlouvy o postoupení pohledávek (v
ní obdobné ujednání chybělo) obsahovaly tyto smlouvy ujednání, podle něhož měla
společnost Z uhradit smluvené ceny na účet dlužníka. 2/ Fakturami č. 83/10 a 88/10 ze dne 21. října 2010 a 31. prosince 2010
vyfakturoval dlužník, za nějž jednala J. D., sjednané ceny dle zmíněných smluv
a sdělil společnosti Z, aby je uhradila na osobní účet dovolatele (vedený na
jeho jméno). Společnost Z ceny v celkové výši 440 143 Kč zaplatila na účet
dovolatele dle vystavených daňových dokladů. 3/ V době vystavení faktur č. 83/10 a 88/10 byli jednateli dlužníka dovolatel a
J. D. a jednateli společnosti Z byla J. D. spolu s K. D. (synem J. D. a
dovolatele). 4/ V době vystavení daňových dokladů měl dlužník (minimálně) pohledávky po
splatnosti vůči věřitelům R a V, vůči O. P. i finančnímu úřadu (ti krom
věřitele R následně uplatnili své pohledávky v insolvenčním řízení a jejich
pohledávky byly zjištěny) a věřitel D v té době svou pohledávku vymáhal již od
15. října 2009 exekučně, přičemž ji nevymohl zcela, jak plyne z jeho přihlášky
pohledávky č. P2 (též zjištěna). 5/ Účet dlužníka býval blokován z důvodu včasného neuhrazení kontokorentního
rámce na základě smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené s bankou. 6/ Z účtu dovolatele byly (mimo jiného) hrazeny částky na exekuci dlužníka
(pohledávka věřitele D) a úhrady na úvěr vůči společnosti T, z účtu dlužníka
byly (mimo jiné) hrazeny platby vůči společnosti T a dne 18. listopadu 2010
došlo k bezhotovostnímu převodu částky ve výši 135 410,13 Kč z účtu dlužníka na
úhradu exekuce (pohledávka věřitele D), přičemž tento účet následně ke dni 30. listopadu 2010 vykazoval nulový zůstatek. Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů
dlužníka dle § 242 insolvenčního zákona je nutné, aby byly splněny následující
předpoklady:
1/ Dlužník daným právním úkonem musel skutečně a objektivně zkrátit uspokojení
některého svého věřitele, tedy postačí, že zkrátil uspokojení pohledávky byť
jediného věřitele. Pouhý úmysl zkrátit není dostačující (jako tomu bylo v
případě § 42a obč. zák. – viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 10, ročník 2000, pod číslem 104, či ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo
549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). 2/ Musel tak učinit úmyslně, tedy věděl, že právním úkonem může zkrátit svého
věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého
věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn.
Nestačí
pouze zkrácení z nedbalosti [k rozdílům mezi nedbalostí a úmyslem (lhostejno,
že při výkladu odpovědnosti za škodu) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek]. 3/ Tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem
musel být znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku
blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována
vyvratitelná právní domněnka, že byl dlužníkův úmysl této osobě znám. 4/ Takový právní úkon byl učiněn v posledních 5 letech před zahájením
insolvenčního řízení. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného stejně jako odvolací soud nemá pochyb o
tom, že napadené právní úkony, kterými dlužník změnil místa plnění dle § 339
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, původně sjednaná dle dotčených
smluv, jsou neúčinné dle § 242 insolvenčního zákona. Dlužník je učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení a
nepochybně jimi zkrátil uspokojení minimálně věřitele D. Ten v té době svou
pohledávku již přes rok vymáhal exekučně a k jejímu plnému vymožení (či
zaplacení) nedošlo do zahájení insolvenčního řízení (ani později), jak plyne z
přihlášky pohledávky č. P2, jíž přihlašoval věřitel D ještě zbývající část
pohledávky ve výši 153 460 Kč (z původní výše 559 420,66 Kč exekutor vymohl 409
960,13 Kč). Současně dovolatel netvrdil ani nebylo nijak prokázáno, co se s
předmětnými prostředky ve výši 440 143 Kč následně stalo, zejména netvrdil ani
neprokazoval, že by prostředky zaslané na jeho osobní účet vyplatil dlužníku (k
tvrzení o tom, že účet dovolatele byl fakticky účtem dlužníka, viz níže) či
věřiteli D nebo že by za to dlužníku poskytl nějaké protiplnění stejné hodnoty
(viz závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo
4333/2007, uveřejněného pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, uveřejněného
pod číslem 80/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; není podstatné, že
byly přijaty při výkladu § 42a obč. zák.; aplikovatelné jsou v daných
souvislostech i zde). Přitom nelze přehlédnout, že finanční prostředky zaslané
na účet dovolatele značně tuto pohledávku převyšovaly a současně že k tomuto
úkonu došlo poté, co byl z běžného účtu dlužníka již odeslán zbylý zůstatek
(135 410,13 Kč) na úhradu exekučně vymáhané pohledávky. K tomu lze dodat (v
návaznosti na argumentaci dovolatele k blokaci účtu kontokorentem), že částka
zaslaná na účet dovolatele (440 143 Kč) by pokryla nejen zbývající část
pohledávky věřitele D, ale i celý kontokorent (120 000 Kč), pokud by byl v
rozhodné době vyčerpán. Těmito úkony dlužník zjevně chtěl zkrátit uspokojení minimálně věřitele D,
neboť motivem pro změnu platebního místa byla mimo jiné právě snaha dlužníka,
aby dané prostředky nebyly postiženy exekucí. Jestliže dlužník změnil platební
místo tak, že úhrady měly být učiněny na osobní účet dovolatele, znemožnil tím
exekutorovi tyto prostředky postihnout dle § 303 a násl. o. s. ř.
ve spojení s
§ 65 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neboť ty se nacházely na účtu, jehož
majitelem nebyl dlužník, o čemž nemohl mít exekutor (ani žádný z věřitelů) bez
dalšího informace. Společnost Z v souladu s touto změnou následně na nové místo
plnění (jiný bankovní účet) fakturované částky uhradila. Dlužník tímto postupem
tak zatajil a skryl své finanční prostředky před věřitelem D i ostatními
věřiteli. Úmyslu dlužníka nasvědčuje i argumentace dovolatele, který výslovně
uvádí, že kvůli exekucím a problémy se splácením kontokorentního úvěru vůči
bance (důsledkem čehož byly opakované blokace účtu dlužníka) byly transakce
dlužníka vedeny přes jeho osobní účet. Dále nelze pochybovat o tom, že úmysl dlužníka byl druhé straně – společnosti Z
– znám, neboť jednatelkou obou společností byla v době učinění sporných
právních úkonů (viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 72/2014) stejná
osoba – J. D., která je za dlužníka učinila (viz např. závěry rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4554/2015). Za takové situace je nadbytečné
zkoumat, zda byli dlužník a společnost Z osobami blízkými. Námitky dovolatele k
této problematice jsou tak irelevantní. Pro úplnost lze dodat, že dovolatel je
osobou dlužníku blízkou (viz např. R 53/2004). Výše uvedené platí bez ohledu na to, zda dlužník využíval osobní účet
dovolatele pouze pro své potřeby, jak tvrdí dovolatel. Je tedy lhostejné, zda
finanční operace prováděné na účtu dovolatele měly být (dle jeho tvrzení)
činěny ve prospěch dlužníka. Takový – ač ne zcela standardní – přístup k
podnikání a využívání běžných účtů by bez existence splatných závazků a zejména
bez existence exekuce (exekucí) nebyl nijak zvláště problematický. V opačném
případě – jako zde – však jde o jednání omezující věřitele, zkracující jejich
uspokojení, neboť tím dlužník ve spolupráci se svým jednatelem (dovolatelem)
zatajil finanční prostředky před věřiteli a odklonil je tak z jejich dosahu,
resp. z možností exekutora je postihnout. Přitom nebylo tvrzeno ani
prokazováno, že by prostředky z účtu dovolatele obdržené od společnosti Z byly
zaslány dlužníku, bylo mu za to poskytnuto nějaké protiplnění či byly použity v
souladu se zásadou poměrného uspokojení věřitelů k úhradě jejich pohledávek. Nadto nelze přehlédnout, že hlavní argumentaci obsaženou v dovolání,
spočívající na námitce, že osobní účet dovolatele byl fakticky účtem dlužníka a
že byl dlužníku výhradně k dispozici, popírá sám dovolatel. Dovolatel totiž v dovolání tvrdí (v souladu s tím, co uváděl již v předchozím
průběhu řízení – viz č. l. 27 až 30), že z jeho účtu byly hrazeny různě vysoké
finanční částky na úhradu úvěru dle smlouvy o úvěru č. 12622 uzavřené mezi
manželi D. a společností T. Dovolatel netvrdí a nikdy netvrdil, že by dlužník
jakkoli k danému závazku přistoupil, nebo že by se zavázal jej hradit za
manžele D. Šlo tedy čistě o závazek manželů D. a byl-li hrazen z účtu
dovolatele, jak tvrdí dovolatel a jak i plyne z předložených výpisů
(provedených k důkazu na jednání dne 15. října 2014, viz č. l.
42), pak tento
účet nebyl používán výhradně pro potřeby dlužníka. Tomu nasvědčují i ujednání
smluv o půjčkách uzavřených mezi dovolatelem a dlužníkem ze dne 27. dubna 2006,
19. května 2006, 21. prosince 2007, 16. dubna 2008 a 5. června 2008, podle
kterých byly půjčky poskytnuty na účet dlužníka a měly být vráceny na účet
dovolatele. Kdyby bylo pravdivé tvrzení dovolatele, že od roku 2007 využíval
dlužník osobní účet dovolatele výhradně pro své potřeby, byl by dlužník povinen
půjčky vracet „sám sobě“. To je však nelogické. Námitky dovolatele, že kdyby takto nepostupoval, vedlo by to k vyššímu počtu
věřitelů, jsou pro posouzení neúčinnosti právních úkonů dle § 242 insolvenčního
zákona irelevantní, neboť pro závěr o neúčinnosti postačí úmyslné zkrácení byť
jen jediného věřitele. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž shledal, že z
obsahu spisu se žádné vady řízení nepodávají. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nesplnily poučovací povinnost dle § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř., přičemž tvrdí, že jeho argumentace nebyla zohledněna a
že měl být vyzván k doplnění a vylíčení rozhodných skutečností, které by podle
něj byly dostačující k závěru, že účet dovolatele byl používán pouze pro účely
dlužníka. Rozhodnutí považuje za nepředvídatelné. Také namítá, že se soudy
nedostatečně vypořádaly s jeho tvrzeními a důkazy, které podle jeho názoru
řádně doložil. Nejvyšší soud již vysvětlil výše, že pro posouzení neúčinnosti předmětných
právních úkonů bylo nadbytečné se zabývat účelem účtu dovolatele a jeho
využíváním dlužníkem, tedy včetně posouzení jednotlivých transakcí, což velmi
přiléhavě vysvětlil již odvolací soud (str. 9 napadeného rozsudku). Samotná
tvrzení dovolatele a jím předložené důkazy (smlouvy o půjčkách poskytnutých
dlužníkovi a výpisy z účtů) totiž postačovaly k závěru o nedůvodnosti této
obrany. Lze dodat, že soudy obou stupňů své rozhodnutí nezaložily na neunesení
důkazního břemene, ale na zjištěném skutkovém stavu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Nebylo ani povinností
soudů nižších stupňů dovolateli poskytovat „návod“, jak mohl být ve sporu
úspěšný. Nadto nelze přehlédnout, že se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi tvrzeními
dovolatele ohledně jeho osobního účtu a provedly k důkazu všechny jím navržené
důkazy, včetně předložených výpisů z obou účtů. Řízení tak není zatíženo ani
vadou tzv. opomenutých důkazů. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení netrpí žádnými
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. ve zbylé části zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., když dovolání žalovaného bylo
částečně odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. října 2016), která
podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem
činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč. K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle
advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 12. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu