MSPH 90 INS XY
190 ICm XY
29 ICdo 58/2020-149
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců
JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně JUDr. Evy
Janíkové, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, jako insolvenční
správkyně dlužníka BENREA 21, s. r. o., zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem,
advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, proti žalovaným 1)
K. N., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) V. B., narozenému XY,
bytem XY, a 3) R. K., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Petrem
Hubínkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Solní 274/12 , PSČ 301 00, o určení
neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BENREA 21, s.
r. o., se sídlem v Praze 9, Náchodská 102/232, PSČ 193 00, identifikační číslo
osoby 27982831, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května
2019, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2019, č. j. 190 ICm XY, 101
VSPH XY (MSPH 90 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
1. Rozsudkem ze dne 18. dubna 2018, č. j. 190 ICm XY, Městský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že kupní smlouva ze dne 5. listopadu 2012 uzavřená mezi
žalovanými (K. N., V. B. a R. K.) jako kupujícími a dlužníkem (BENREA 21, s. r.
o.) jako prodávajícím (dále jen „kupní smlouva“), je vůči věřitelům dlužníka
neúčinná (bod I. výroku).
[2] Uložil prvnímu žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka ve
výroku specifikované pozemky (bod II. výroku).
[3] Uložil druhému a třetímu žalovanému povinnost vydat do majetkové
podstaty dlužníka pozemky, které nabyli na základě kupní smlouvy, „zejména“
pozemky specifikované ve výroku (bod III. výroku).
[4] Rozhodl o nákladech řízení mezi prvním, druhým a třetím žalovaným a
žalobkyní (JUDr. Evou Janíkovou, jako insolvenční správkyní dlužníka BENREA 21,
s. r. o.) [body IV. až VI. výroku].
[5] Rozhodl o poplatkové povinnosti žalovaných (body VII. až IX. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Usneseními ze dne 24. října 2012, č. j. 134 EX 11393/10-137, a č. j. 134 EX 15592/11-057, zrušil soudní exekutor (Mgr. Ing. Jiří Prošek) zákaz
nakládání s pozemky dlužníka (specifikovanými v kupní smlouvě), neboť mu byla
složena částka ve výši 2 347 136,60 Kč odpovídající pohledávce vymáhané
společností Váš nový dům s. r. o. (dále jen „společnost V“) ve výši 1 500 000
Kč s příslušenstvím a částka 15 240 Kč odpovídající pohledávce vymáhané
společností V ve výši 3 120 Kč s příslušenstvím. [2] Společnost V zaslala dne 2. listopadu 2012 žalovaným dopis, doručený
dne 3. listopadu 2012, v němž uvedla, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 1
500 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty a dále též pohledávku ve
výši 1 132 140 Kč s příslušenstvím z titulu odměny za zpracování dokumentace k
územnímu rozhodnutí a k vydání územního rozhodnutí, o níž je vedeno řízení u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 116/2011 (dále jen „sporná
pohledávka“). Dále sdělila, že pozemky dlužníka představují jeho jediný
majetek, přičemž pro účely exekučního řízení byly oceněny na částku 33 434 000
Kč. Vzhledem k tomu, že kupní cena byla v kupní smlouvě stanovena na částku 10
000 000 Kč, hrozí, že pohledávky společnosti V nebudou uspokojeny. [3] Žalovaní si vyžádali stanovisko dlužníka ke sporné pohledávce, kdy
jim dlužník sdělil, že uvedenou pohledávku společnosti V „sporuje“, je ohledně
ní vedeno soudní řízení a její splatnost dosud nenastala. [4] Žalovaní následně dne 5. listopadu 2012 uzavřeli s dlužníkem kupní
smlouvu, přičemž kupní cena za pozemky dlužníka byla stanovena ve výši 10 000
000 Kč. [5] Uzavřením kupní smlouvy se dlužník „zbavil veškerého majetku“. [6] V době uzavření kupní smlouvy byl dlužník v prodlení se zaplacením
pohledávky vůči D. K. (dále jen „D. K.“) ve výši 800 000 Kč, splatné dne 31. prosince 2008. [7] V době uzavření kupní smlouvy měl dlužník rovněž věřitele Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora, s pohledávkou ve výši 15 444 Kč splatnou dne
13. dubna 2015. [8] V době uzavření kupní smlouvy na pozemcích dlužníka vázlo zástavní
právo věřitelů E. Š. pro pohledávku ve výši 10 880 000 Kč a P.a Š. pro
pohledávku ve výši 8 100 000 Kč (na jiném místě odůvodnění soud prvního stupně
uvádí částku 9 100 000 Kč) [dále jen „zajištění věřitelé“]. Zajištění věřitelé
obdrželi z uzavřené kupní smlouvy na své pohledávky každý částku 3 669 093,70
Kč a dne 23. listopadu 2012 se vzdali zástavního práva. [9] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2015, č. j. 5 Cm
116/2011-368, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. května 2015, č. j. 5 Cm
116/2011-376, jenž byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2017, č. j. 3 Cmo 79/2016-517, vyhověl žalobě společnosti V ohledně
zaplacení sporné pohledávky. [10] Vyhláškou ze dne 14. ledna 2016, zveřejněnou v insolvenčním
rejstříku téhož dne, oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na
majetek dlužníka. Usnesením ze dne 16. prosince 2016, č. j.
MSPH 90 INS XY,
zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné)
zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek, s tím, že bude
projednán jako nepatrný a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni.
3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §
235 odst. 1, § 237 odst. 4, § 239 odst. 1 a 3, § 240, § 242 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i z
ustanovení § 42a a § 588 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu –
dospěl k následujícím závěrům.
4. K uzavření kupní smlouvy došlo v posledních 5 letech před zahájením
insolvenčního řízení na majetek dlužníka; tomuto právnímu úkonu tak lze
odporovat podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona a „není třeba zkoumat
úpadek“ dlužníka.
5. Dlužník i žalovaní z dopisu společnosti V věděli, jaká je obvyklá
cena pozemků dlužníka a že je dlužník „hluboko pod cenou“. Rovněž byli dlužník
i žalovaní minimálně srozuměni s tím, že dlužník nebude mít jiné prostředky na
zaplacení sporné pohledávky, pokud společnost V uspěje ve sporu vedeném u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 116/2011. Dlužník tak uspokojení
sporné pohledávky úmyslně zkrátil (nebo s tím byl „alespoň srozuměn“), o čemž
„věděli a byli s tím rovněž srozuměni“ i žalovaní. Vzhledem k výši kupní ceny
sjednané v kupní smlouvě bylo rovněž zřejmé, že nebudou moci být zcela uhrazeny
ani pohledávky zajištěných věřitelů. Insolvenční soud proto rozhodl, že kupní
smlouva je neúčinná.
6. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května
2019, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se žaloba zamítá (první
výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního
zákona, jakož i z ustanovení § 170 odst. 1 písm. c/ obč. zák., a odkazuje na
judikaturu Nejvyššího soudu – poté, co dokazování částečně zopakoval a doplnil,
dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům.
8. Podle odvolacího soudu pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti
úmyslně zkracujícího právního úkonu podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona
nestačí úmysl dlužníka jako prodávajícího zkrátit věřitele při uzavření kupní
smlouvy, ale zákonným předpokladem je rovněž to, že je tento úmysl při uzavření
kupní smlouvy žalovaným jako kupujícím znám, nebo jim se zřetelem ke všem
okolnostem musel být znám.
9. Po žalovaných přitom nelze spravedlivě požadovat, aby nad rámec
skutečností uvedených ve veřejně přístupných rejstřících zkoumali, zda a kolik
má prodávající dlužník věřitelů a jaká je výše pohledávek těchto věřitelů. Ze
skutečnosti, že zajištění věřitelé mají pohledávky vůči dlužníku ve vyšší
částce, než je sjednaná kupní cena za pozemky dlužníka, nelze dovozovat znalost
žalovaných o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, neboť krátce po uzavření kupní
smlouvy se zajištění věřitelé svého zástavního práva k pozemkům dlužníka
vzdali, uspokojena byla rovněž pohledávka společnosti V ve výši 1 500 000 Kč,
takže soudní exekutor „zrušil zákazy a omezení“ dlužníka nakládat se svým
majetkem. Pokud jde o spornou pohledávku společnosti V „odvolací soud zjistil“,
že „se tento věřitel s dlužníkem sporoval již od roku 2011“, přičemž „soudy
rozhodly o této pohledávce pravomocně až v roce 2017“. Odvolací soud tak na
rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že „žalobce neprokázal naplnění skutkové
podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka“.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od (blíže označené) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
11. Dovolatelka má za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu závěr
odvolacího soudu, že žalovaní nevěděli o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.
Uvádí, že odvolací soud zvolil nepřiměřeně restriktivní výklad ustanovení § 242
insolvenčního zákona. Žalovaní z dopisu společnosti V věděli, že dlužník má
alespoň jednoho věřitele, který může být zkrácen uzavřením kupní smlouvy.
12. Žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání odmítnout, případně
zamítnout. Mají za to, že žalobkyně ve skutečnosti brojí proti skutkovým
zjištěním, z nichž přitom odvolací soud nemohl učinit jiný právní závěr, než že
nebyla naplněna skutková podstata neúčinného právního úkonu dlužníka ve smyslu
ustanovení § 242 insolvenčního zákona.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázky předložené dovolatelkou ohledně vědomosti žalovaných o úmyslu dlužníka
zkrátit věřitele, neboť jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu v daných
souvislostech dosud neřešenou.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona a občanského zákoníku:
§ 242 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů
(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil
uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem
ke všem okolnostem musel být znám.
(2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch
osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl
dlužníkův úmysl této osobě znám.
(3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.
§ 42a (obč. zák.)
Odporovatelnost
(…)
(2) Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech
letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně
znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v
posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117),
nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
(…)
18. V uvedené podobě platila citovaná ustanovení již v době uzavření
kupní smlouvy (5. listopadu 2012) a později nedoznala změn (ustanovení § 42a
obč. zák. do svého zrušení dne 31. prosince 2013).
19. Z napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud ve skutkové
rovině nezpochybnil zjištění insolvenčního soudu dokládající vědomost
žalovaných o pohledávce společnosti V vůči dlužníku a o tom, že uzavřením kupní
smlouvy přijde dlužník o jediný postižitelný majetek (srov. odstavec 2. bod [2]
výše). Pro poměry dané věci měl nicméně za právně významnou okolnost, že
pohledávka věřitele V vůči dlužníku ve výši 1.132.140 Kč je (v rozhodné době
byla) sporná (spor o ni se vedl od roku 2011 a skončil „jejím přisouzením“ až v
roce 2017); srov. odstavec 56. odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i
odstavec 2. bod [3] výše a odstavec 9. výše). Možnost zohlednit, že v době
uzavření kupní smlouvy měl dlužník dalšího věřitele (D. K.) se splatnou
pohledávkou ve výši 800.000 Kč (srov. též odstavec 2 bod [6] výše) odvolací
soud (oproti insolvenčnímu soudu) vyloučil poukazem na to, že tento věřitel
nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení (srov. odstavec 59. odůvodnění
napadeného rozhodnutí). Úkolem Nejvyššího soudu tedy je prověřit v rovině
právní, zda na takovém základě obstojí úsudek odvolacího soudu, že úmysl
dlužníka zkrátit své věřitele a vědomost žalovaných o tomto úmyslu (jen) odtud
neplyne.
20. K položené otázce pak Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ustanovení
§ 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících
právních úkonů dlužníka a předpokladem jeho aplikace (tedy) není požadavek, aby
šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo
o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem
117/2017 Sb. rozh. obč.). Podmínky této odporovatelnosti se posuzují ke dni
vzniku právního úkonu (respektive, jde-li o právní úkon, jehož účinky nastávají
až účinností vkladu práva do katastru nemovitostí, ke dni, kdy nastaly právní
účinky takového vkladu); srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018
Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen.
zn. 29 ICdo 90/2016. Přitom musí jít o právní úkon, kterým dlužník skutečně a
objektivně zkrátil některého svého věřitele, přičemž úmysl věřitele zkrátit
(úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl přímý nebo
nepřímý, druhé smluvní straně byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem
musel být znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního zákona); srov. opět i rozsudek
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 90/2016. V intencích § 242 insolvenčního
zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného
svého věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen.
zn. 29 ICdo 60/2018, včetně judikatury v jeho důvodech specifikované).
21. V rozsudku ze dne 4. listopadu 2016, sp. zn. 21 Cdo 1625/2016, pak
Nejvyšší soud (v návaznosti na závěr vyjádřený již v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura, číslo 10, ročníku 2000, pod číslem 104), při výkladu obdobně
formulovaného pravidla v § 42a odst. 2 obč. zák. vysvětlil (a v rozsudku ze dne
30. května 2018, sp. zn. 21 Cdo 3297/2017, zopakoval), že úmysl dlužníka
zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním
pohledávku. K prokázání vědomosti druhé smluvní strany právního úkonu o úmyslu
dlužníka „cum animo fraudandi“ postačí prokázání toho, že druhá strana musela v
době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a
že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit uspokojení svého
věřitele. Týž závěr se uplatní i pro prokázání vědomosti druhé smluvní strany o
úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ při výkladu § 242 insolvenčního zákona.
22. Vzhledem k tomu, že lze odporovat právním úkonům dlužníka, které
zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník
sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec
rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou, nesplatnou, nebo budoucí, nebo zda
pohledávka byla vymahatelnou. K tomu srov. shodně (opět k výkladu § 42a odst. 2
obč. zák.) již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo
1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem
35/2002 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp.
zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sb. rozh. obč., nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2020, pod číslem 17.
23. V poměrech této věci přitom ani odvolací soud neměl ve skutkové
rovině žádných pochyb o tom, že společnost V měla vůči dlužníku pohledávku po
lhůtě splatnosti a že žalovaní o tom věděli, jakož i tom, že další pohledávku
po lhůtě splatnosti měl vůči dlužníku věřitel D. K. Právní posouzení věci
odvolacím soudem za této situace neobstojí již proto, že úmysl dlužníka „cum
animo fraudandi“ (a vědomost žalovaných o něm) vyloučil u pohledávky
společnosti V ve výši 1 132 140 Kč pro její spornost v době uzavření kupní
smlouvy a u pohledávky D. K. ve výši 800 000 Kč proto, že D. K. pohledávku
nepřihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.
24. Není-li pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ právně
rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není
splatná, nebo dokonce ke zkrácení pohledávky, která ještě nevznikla (budoucí
pohledávky), pak ovšem není (nemůže být) pro vyloučení tohoto úmyslu podstatné
ani to, že jde o splatnou pohledávku, o které se vede soudní spor (o pohledávku
spornou).
25. Je-li pro zkoumání podmínek odporovatelnosti dle § 242 insolvenčního zákona
rozhodným okamžik, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva podle kupní
smlouvy do katastru nemovitostí, a nemusí-li úmysl dlužníka „cum animo
fraudandi“ směřovat vůči konkrétním osobám, které vůči němu mají pohledávku v
době účinnosti právního úkonu, pak také není (nemůže být) pro vyloučení tohoto
úmyslu podstatné ani to, že věřitel D. K. posléze (později) svou splatnou
pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.
26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
27. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině
právního posouzení věci, nezabýval se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) již tím,
zda je řízení postiženo vadami řízení, k nimž dovolací soud u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu