KSPH 38 INS XY
38 ICm XY
29 ICdo 60/2018-692
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, PSČ 120 00,
identifikační číslo osoby 28 39 84 83, jako insolvenčního správce dlužníka A.,
zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem v Praze, V jámě
699/1, PSČ 110 00, proti žalovanému V. T., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem v Praze, Purkyňova
74/2, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm XY, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS XY, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2017, č. j. 38 ICm XY,
101 VSPH XY (KSPH 38 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2017, č. j. 38 ICm XY, 101
VSPH XY (KSPH 38 INS XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 19. října
2016, č. j. 38 ICm XY, ve znění (opravného) usnesení ze dne 25. ledna 2017, č.
j. 38 ICm XY:
Určil, že úkony dlužníka (A.), kterými uhradil žalovanému (V. T.)
postupně:
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 29. listopadu 2006
částku 64.652,- Kč,
- hotově žalovanému dne 31. prosince 2006 částku 300.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 5. ledna 2007 částku
250.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 22. ledna 2007 částku
50.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 27. března 2007
částku 255.798,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 7. června 2007 částku
80.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 25. června 2007
částku 100.363,- Kč,
- na účet žalovaného č. YX ze svého účtu č. YX dne 25. června 2007
částku 112.336,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 3. srpna 2007 částku
10.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 2. října 2007 částku
20.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 17. října 2007 částku
270.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 9. listopadu 2007
částku 26.203,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 16. listopadu 2007
částku 70.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 11. prosince 2007
částku 210.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 16. ledna 2008 částku
12.609,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 13. března 2008
částku 30.000,- Kč,
- hotově žalovanému dne 29. ledna 2008 částku 350.000,- Kč,
- hotově žalovanému dne 4. února 2008 částku 343.959,- Kč,
- hotově žalovanému dne 24. dubna 2008 částku 350.000,- Kč,
- hotově žalovanému dne 2. května 2008 částku 70.000,- Kč,
- hotově žalovanému dne 28. srpna 2008 částku 156.664,- Kč,
- hotově žalovanému dne 3. září 2008 částku 350.000,- Kč,
- hotově žalovanému dne 25. září 2008 částku 350.000,- Kč,
- hotově žalovanému dne 20. listopadu 2008 částku 290.756,- Kč,
- hotově žalovanému dne 31. prosince 2008 částku 113.050,- Kč,
- hotově žalovanému dne 1. července 2009 částku 70.000,- Kč,
- hotově žalovanému dne 27. července 2009 částku 85.000,- Kč,
- hotově žalovanému dne 31. července 2009 částku 59.200,- Kč,
jsou vůči věřitelům neúčinné (výrok I.).
Zamítl žalobu o určení, že úkony dlužníka, kterými uhradil žalovanému
postupně:
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 4. května 2005 částku
20.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 4. července 2005
částku 50.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 26. července 2005
částku 30.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 30. srpna 2005 částku
300.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 21. prosince 2005
částku 220.000,- Kč,
- hotově žalovanému dne 30. prosince 2005 částku 121.035,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 14. července 2006
částku 34.000,- Kč,
- na účet žalovaného č. XY ze svého účtu č. XY dne 4. srpna 2006 částku
80.000,- Kč,
jsou vůči věřitelům neúčinné (výrok II.). Žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 17.114,24
Kč (výrok III.). Přitom šlo o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu o věci samé. První
(zamítavý) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 15. září 2011, č. j. 38 ICm XY,
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2012, č. j. 38 ICm XY, 101 VSPH
XY (KSPH 38 INS XY), nejprve (k odvolání žalobce) potvrdil. Poté, kdy Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 30. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 22/2012, zrušil
rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. března 2012 a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, však odvolací soud usnesením ze dne 16. března 2015, č. j. 38
ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 38 INS XY), zrušil první rozsudek insolvenčního soudu
a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Insolvenční soud (ve vztahu k vyhovujícímu výroku ve věci samé a v
něm konkretizovaným platbám ? dále jen „sporné platby“) vyšel z toho, že:
1) Žalovaný je jednatelem dlužníka a byl jím i v době, kdy dlužník činil sporné
platby. 2) Žalovaný (jako nájemce) a společnost DELCIS ČR, a. s. (jako pronajímatel ? dále jen „společnost D“) uzavřeli dne 12. listopadu 2002 nájemní smlouvu,
jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor v obchodním centru Nový
Smíchov. 3) Téhož dne uzavřeli dlužník a žalovaný dohodu o provozování
prodejny, kterou měl žalovaný podle výše uvedené nájemní smlouvy v nájmu, a
smlouvu o spolupráci, jejímž předmětem bylo zprostředkování obchodů pro
dlužníka v obchodním centru Nový Smíchov za sjednanou provizi. „Dlužník tyto
prostory provozoval pod svou značkou a v těchto prostorách docházelo v letech
2005 až 2008 k uzavírání zakázek ve prospěch dlužníka“. Z realizovaných zakázek
náležela žalovanému provize, jejíž výše činila „10 % až 25 % z celkové hodnoty
realizovaných zakázek, přičemž zahrnovala i náklady související s provozem a
údržbou prodejny. 4) V letech 2005 až 2008 dlužník vyvíjel podnikatelskou činnost,
průběžně plnil své „pohledávky“ (správně „závazky“), a to nejen vůči věřitelům,
ale i vůči svým zaměstnancům a pojišťovnám.
5) K úpadku dlužníka „došlo“ až v průběhu roku 2008, čemuž
odpovídají i podané přihlášky do insolvenčního řízení; v té době dlužník již
měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě
splatnosti, které nebyl schopen plnit, popřípadě je plnil, avšak nikoli
poměrně. Peněžní prostředky zčásti použil k placení „nájmu“, což vyplývá i z
přehledu stavu finančních prostředků, když pronajímatel nepřihlásil do
insolvenčního řízení žádnou pohledávku vyplývající z nezaplaceného nájmu. 6) Podle přiznání k dani z příjmů právnických osob činil výsledek
hospodaření dlužníka k 31. prosinci 2005 mínus 3.918.691,- Kč, k 31. prosinci
2006 mínus 8.832.146,- Kč, k 31. prosinci 2007 mínus 2.670.656,- Kč a k 31. prosinci 2008 mínus 8.489.224,- Kč. Z přihlášených pohledávek věřitelů plyne,
že tyto byly splatné v roce 2008 až 2009, a to s výjimkou pohledávky věřitele
č. 7, která byla splatná od roku 2007, věřitele č. 13 s pohledávkou za
dlužníkem „od listopadu 2006“ a věřitele č. 14 s pohledávkou „od ledna 2007“. 7) Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 25. června 2009; insolvenční soud usnesením ze dne 5. října 2009, č. j. KSPH 38 INS
XY, zjistil úpadek dlužníka a následným usnesením ze dne 30. listopadu 2009, č. j. KSPH 38 INS XY, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 8) Žalobu v dané věci podal insolvenční správce 5. října 2010. Na tomto základě insolvenční soud ? cituje ustanovení § 65 odst. 2 a 3 a § 136
odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ustanovení § 235, § 240, § 241, § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i ustanovení § 79 odst. 1
zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích ? uzavřel, že:
a) Žalovaný (jako jednatel dlužníka) je osobou blízkou dlužníku. b) Dohoda o provozování prodejny a smlouva o spolupráci jsou platnými
právními úkony. Obě smlouvy byly uzavřeny v době, kdy stejně jako v
následujících letech byla podnikatelská činnost dlužník úspěšná. c) Dlužník sice od roku 2006 vykazoval záporný výsledek hospodaření,
nebylo však prokázáno, že by byl „v úpadkové situaci“, jak potvrzuje i
skutečnost, že mu Česká spořitelna, a. s. poskytla dne 31. března 2005 úvěr ve
výši 9.800.000,- Kč, což „by zajisté neučinila, pokud by dlužník v té době
vykazoval výrazné ztráty a nebyl schopen úvěr v době jeho poskytnutí splácet“. d) Jde-li o sporné platby, žalovaný (jako jednatel dlužníka a jeho
většinový společník) si musel být (na základě účetních dokladů dlužníka) vědom
zhoršující se situace dlužníka jakož i toho, že spornými platbami v jeho
prospěch došlo po listopadu 2006 „k poškozování ostatních věřitelů“. e) Majetek dlužníka byl (v průběhu insolvenčního řízení) prodán za
částku 14.330.000,- Kč, z čehož na zajištěného věřitele, který přihlásil svou
pohledávku v celkové výši 111.760.655,28 Kč, připadlo „před odečtením nákladů a
bez úroků“ 12.274.781,20 Kč.
Nezajištění věřitelé přitom přihlásili své
pohledávky vzniklé od listopadu 2006 ve výši 49.198.135,83 Kč, přičemž „na
úhradu zapodstatových pohledávek a případně k rozvrhu pro nezajištěné věřitele“
připadá částka 2.058.218,80 Kč. Za situace, kdy do insolvenčního řízení byly
přihlášeny pohledávky věřitelů (vzniklé od listopadu 2006) v celkové výši
160.958.791,11 Kč, nemohl dlužník „z uvedeného majetku“ uhradit své dluhy. Proto insolvenční soud vyhodnotil sporné platby jako neúčinné podle ustanovení
§ 242 insolvenčního zákona. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. prosince 2017, č. 38 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 38 INS XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu ve
vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o určení neúčinnosti (výše
označených) úkonů dlužníka (sporných plateb) zamítl (první výrok) a žalobci
uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
částku 57.596,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud, poté, co zopakoval důkaz nájemní smlouvou, především zdůraznil,
že sporné platby zahrnují nejen provize, z nichž měl žalovaný výlučný prospěch,
nýbrž i nájemné a další provozní náklady, které žalovaný hradil podle nájemní
smlouvy společnosti D. Tyto platby je proto nutné snížit o nájemné a provozní
náklady, které žalovaný hradil pronajímateli z dlužníkem poskytnuté provize; v
tomto rozsahu totiž žalovaný neměl z provizí žádný majetkový prospěch. Tato zjištění ? pokračoval odvolací soud ? jsou dostatečná i pro závěr, podle
něhož žalobce neprokázal, že by sporné platby byly úmyslně zkracujícími
právními úkony dlužníka s vědomím žalovaného jako osoby blízké (§ 242
insolvenčního zákona). Šlo o smluvní plnění založené smlouvami z roku 2002,
tedy z doby, pro kterou žalobce ani netvrdí, že by byl dlužník v úpadku nebo že
by mu úpadek hrozil; činnost žalovaného pro dlužníka podle těchto smluv byla
pro podnikatelskou činnost dlužníka výhodná. Žalovanému vznikl nárok na provizi
jen tehdy, měl-li dlužník z podnikání v pronajatých prostorách zisk. Proto
skutečnost, že taková plnění dlužník žalovanému poskytoval po celou dobu trvání
smluvních vztahů, nelze bez dalšího posoudit jako úmyslné zkracování ostatních
věřitelů „žalobce“ (správně „dlužníka“). Konečně odvolací soud posuzoval, zda sporné platby (tj. platby realizované od
29. listopadu 2006 do 31. července 2009) lze považovat za zvýhodňující právní
úkony dlužníka ve prospěch žalovaného podle ustanovení § 241 odst. 1 až 3
insolvenčního zákona. V této souvislosti akcentoval, že zákonným předpokladem takového právního úkonu
je to, že sporné plnění dlužník poskytl v době, kdy byl v úpadku, nebo tato
plnění vedla k dlužníkovu úpadku. I když v dané věci jde o plnění dlužníka ve
prospěch osoby blízké, takže insolvenční zákon v § 241 odst. 2 stanoví právní
domněnku úpadku v době těchto plnění, má odvolací soud za to, že tato zákonná
domněnka byla vyvrácena jak důkazy žalovaným nabízenými, tak důkazy, které
insolvenční soud provedl v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. (…), a
to s ohledem na zásadu obecné logiky, podle níž nelze negativní (neexistující)
skutečnosti prokázat.
Jde-li o hodnotu majetku dlužníka (a posouzení, zda tento majetek postačoval k
úhradě splatných pohledávek dlužníka), odvolací soud vyšel ze znaleckého
posudku č. 396/2010, vypracovaného „k objednávce“ žalobce společností TPA
Horwath services, s. r. o., kterým znalec ocenil majetek dlužníka částkou
47.732.210,- Kč a „tržní nájemné za pronajatý majetek dlužníka“ stanovil
částkou 7.400.000,- Kč (vše k 31. prosinci 2009). Při porovnání s výší závazků
dlužníka splatných v roce 2008, je nepochybné, že hodnota jeho majetku byla
mnohem vyšší než jeho splatné dluhy. Není proto splněn jeden ze zákonných
předpokladů neúčinného právního úkonu spočívající v tom, že majetek dlužníka v
roce 2008 nepostačoval k úhradě dluhů všech jeho věřitelů se splatnými
pohledávkami a jen proto se jim v insolvenčním řízení dostane méně, než kolik
by dostali, kdyby dlužník v roce 2008 neposkytl žalovanému sporná plnění. Konečně odvolací soud ve vztahu k plněním dlužníka žalovanému v roce 2009
doplnil, že insolvenční řízení ve věci dlužníka „započalo“ dne 25. června 2009,
přičemž předmětem odpůrčí žaloby jsou (i) platby učiněné v červenci 2009. Neúčinnost právních úkonů dlužníka po zahájení insolvenčního řízení je třeba
posuzovat v režimu ustanovení § 111 insolvenčního zákona. V době podání žaloby soudy zastávaly názor, že právní úkony, které dlužník
učinil v rozporu s ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, jsou
právními úkony neúčinnými ze zákona podle ustanovení § 111 odst. 3
insolvenčního zákona, a insolvenční správce má postupovat tak, že plnění z
takového neúčinného právního úkonu zahrne do soupisu majetkové podstaty, aniž
by se musel (měl) dovolávat této neúčinnosti odpůrčí žalobou. Platbami
realizovanými v červenci 2009 pak nedošlo „k nikoli zanedbatelnému zmenšení
majetku“ dlužníka; šlo úhrnem o 214.200,- Kč a tuto částku je třeba ještě
snížit o nájemné a další náklady, které žalovaný uhradil pronajímateli za
pronajatou prodejnu v obchodním centru Nový Smíchov, kde v plném rozsahu
podnikal dlužník. Proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci
samé změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné k
řešení právních otázek dílem v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
nezodpovězených a dílem posouzených v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v
dovolání konkretizovanou, konkrétně otázek:
1) Je dlužník v úpadku, je-li současně splněno, že má více věřitelů, má
peněžité pohledávky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky
není schopen plnit, když je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti? 2) Lze právní domněnku úpadku ve smyslu § 241 odst. 2 insolvenčního
zákona vyvrátit poukazem na obecnou zásadu, že nelze prokázat negativní
(neexistující) skutečnost? 3) Je možné zkoumat naplnění podmínky neúčinnosti právního úkonu dle §
241 insolvenčního zákona spočívající ve zkrácení uspokojení ostatních věřitelů
se stejným postavením jako má zvýhodněný věřitel k jinému okamžiku, než k
jakému nastaly účinky odporovaného právního úkonu? 4) Může ke zkrácení uspokojení ostatních věřitelů se stejným postavením
jako má zvýhodněný věřitel ve smyslu § 241 insolvenčního zákona dojít jen
takovým právním úkonem, z něhož plynul zisk zvýhodněnému věřiteli? 5) Může být úmyslně zkracujícím právním úkonem ve smyslu § 242
insolvenčního zákona jen takový právní úkon, který není vázán na zisk dlužníka? 6) Je třeba při posuzování neúčinnosti právního úkonu, který dlužník
učinil po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s omezením dle § 111 odst. 1
insolvenčního zákona (konkrétně s omezením zdržet se úkonů, jež představují
nikoli zanedbatelné zmenšení majetku dlužníka), přihlížet k tomu, jaké náklady
(výdaje) vynaložil ten, vůči němuž je tento úkon činěn, v souvislosti s tímto
úkonem? 7) Může odvolací soud dospět k jinému skutkovému zjištění, než které
učinil soud prvního stupně, aniž by provedl „všechny dosud provedené důkazy“, k
nimž soud prvního stupně přihlédl? Ke shora uvedeným právním otázkám dovolatel argumentuje následovně:
a) K podmínkám úpadku. Podle skutkových zjištění insolvenčního soudu, která nebyla odvolacím soudem
zpochybněna, měl dlužník v období od 29. listopadu 2006 do 31. července 2009
množství věřitelů se splatnými, ale neuhrazenými pohledávkami, které v mnoha
případech nebyly dlužníkem plněny po dobu delší 3 měsíců po splatnosti. Ke
každému dni shora vymezeného období byl dlužník v úpadku ve smyslu ustanovení §
3 odst. 1 insolvenčního zákona. Ohledně plateb uskutečněných dlužníkem od 29. listopadu 2006 do 25. června 2009 tak platí, že je dlužník učinil v době, kdy
byl v úpadku; opačný právní názor odvolacího soudu není správný. Viz závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 NSČR 73/2013, a v rozsudku ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo
72/2014. b) K vyvrácení právní domněnky úpadku. Důkazní břemeno o tom, že v období od 29. listopadu 2006 do 25. června 2009
nebyl dlužník v úpadku, tíží žalovaného. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo
17/2013 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník
2016, pod číslem 101), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015,
sen. zn.
29 ICdo 50/2014, a ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 31/2015. Právní názor odvolacího soudu, podle něhož nelze prokazovat negativní
skutečnost, odporuje závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne
14. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010. c) K rozhodnému dni pro posouzení podmínek odporovatelnosti. Podmínky odporovatelnosti právního úkonu dlužníka ve smyslu ustanovení § 241
insolvenčního zákona se posuzují ke dni, kdy nastaly jeho účinky; ke stejnému
okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník dostatečný majetek uspokojení
ostatních (stejně postavených) věřitelů, v jejichž prospěch se neúčinnost
vyslovuje. Přitom odvolací soud vycházel (nesprávně) z hodnoty majetku dlužníka k 31. prosinci 2009 (dle znaleckého posudku). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo
48/2013, (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016,
sen. zn. 29 ICdo 72/2014. d) K podmínkám neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu. Prospěch, kterého se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího
právního úkonu dlužníka, spočívá v tom, že věřitel je poskytnutým plněním
zvýhodněn proti jiným věřitelům, kteří by měli v konkursu pro účely poměrného
uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel,
jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit. Ke zkrácení uspokojení
těchto věřitelů tak může dojít i právním úkonem, z něhož zvýhodněný věřitel
nemá žádný zisk. Podstatné je pouze to, zda se žalovanému dostalo plnění a zda
tímto plněním úpadce zvýhodnil žalovaného na úkor jiných věřitelů se stejným
postavením. Považoval-li odvolací soud při výkladu ustanovení § 241 insolvenčního zákona za
podstatné, zda měl žalovaný z plateb dlužníka učiněných v období od 29. listopadu 2006 do 25. června 2009 (zčásti nebo zcela) zisk (prospěch), je jeho
právní posouzení věci vadné. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 72/2014 a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014. e) K podmínkám neúčinnosti úmyslně zkracujícího právního úkonu. Podstatné je jen to, zda v důsledku dotčených plateb dlužníka žalovanému došlo
ke zkrácení alespoň jednoho věřitele dlužníka, zda dlužník sporný právní úkon
činil s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávky svého věřitele, a zda tento úmysl
byl druhé straně právního úkonu znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem
musel být znám. Ani v tomto případě není významné, zda se poskytnuté plnění
vztahovalo k zisku dlužníka (správně „osoby, v jejíž prospěch dlužník plnil“). Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014
(jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek ? dále jen „R 117/2017“). f) K podmínkám neúčinnosti právních úkonů dlužníka dle § 111 insolvenčního
zákona. V daném kontextu není významné, zda plnění dlužníka žalovanému v období po
zahájení insolvenčního řízení „souvisela“ s náklady (výdaji) žalovaného a s
jejich výší. Relevantní je pouze to, zda v důsledku dotčených plateb žalovanému
došlo k nikoli zanedbatelnému snížení majetku dlužníka, zda současně nešlo o
některou s výjimek podle ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona a zda
byl následně zjištěn úpadek dlužníka
Odvolací soud tak pochybil, vzal-li „při posuzování rozsahu zmenšení majetku
dlužníka“ v úvahu náklady (výdaje) žalovaného. g) K „důkazům v odvolacím řízení“. Závěr o tom, že dlužník nebyl v době od 29. listopadu 2006 do 25. června 2009 v
úpadku, odvolací soud přijal, aniž konkrétně uvedl, na základě jakých důkazů (a
z nich učiněných skutkových zjištění) k němu dospěl, a aniž zopakoval
dokazování v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. Právní posouzení věci
odvolacím soudem je v tomto směru v extrémním nesouladu se skutkovými
zjištěními a rozhodnutí odvolacího soudu je potud nepřezkoumatelné. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě, že incidenční
spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení
právních otázek dovolatelem otevřených, týkajících se předpokladů pro určení
neúčinnosti právních úkonů (sporných plateb) dlužníka určených ustanoveními §
111 a § 242 insolvenčního zákona, když v tomto směru je právní posouzení věci
odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona, nerozhodne-li insolvenční soud
jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem,
který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě,
využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník
oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec
1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností
stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci
obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací
povinnosti a ke splnění procesních sankcí (odstavec 2). Právní úkony, které
dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se
zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné (odstavec 3). Podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona odporovat lze rovněž právnímu
úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl
druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám
(odstavec 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného
ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern,
byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odstavec 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu
úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením
insolvenčního řízení (odstavec 3). Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení § 111
insolvenčního zákona v době do 31. prosince 2013; ustanovení § 242
insolvenčního zákona v citované podobě nedoznalo změn od přijetí insolvenčního
zákona. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech,
podle nichž:
1) Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně
zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v
posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující
právní úkon (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání
předpokladů obsažených v ustanovení § 240 insolvenčního zákona, které upravuje
neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez
přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace ustanovení § 242 insolvenčního
zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením
insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník
učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku.
U úmyslně zkracujícího právního úkonu, který dlužník učinil ve prospěch osoby
jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě
znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně opaku, je
žalovaný. Srov. např. R 117/2017. 2) Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních
úkonů dlužníka dle ustanovení § 242 insolvenčního zákona je nutné, aby byly
splněny následující předpoklady:
a) Dlužník daným právním úkonem musel skutečně a objektivně zkrátit uspokojení
některého svého věřitele, tedy postačí, že zkrátil uspokojení pohledávky byť
jediného věřitele. Pouhý úmysl zkrátit není dostačující [jako tomu bylo v
případě ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) – viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000,
sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník
2000, pod číslem 104, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek]. b) Musel tak učinit úmyslně, tedy věděl, že právním úkonem může zkrátit svého
věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého
věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Nestačí
pouze zkrácení z nedbalosti [k rozdílům mezi nedbalostí a úmyslem (lhostejno,
že při výkladu odpovědnosti za škodu) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek]. c) Tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem
musel být znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku
blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována
vyvratitelná právní domněnka, že byl dlužníkův úmysl této osobě znám. d) Takový právní úkon byl učiněn v posledních 5 letech před zahájením
insolvenčního řízení. Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29
ICdo 90/2016, a ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 79/2017. 3) Se zřetelem ke smyslu úpravy obsažené v ustanovení § 242 insolvenčního
zákona (k tomu v podrobnostech srov. též důvody R 117/2017) jsou pro poměry
neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka podle § 242
insolvenčního zákona uplatnitelné rovněž závěry, jež soudní praxe formulovala k
předpokladům úspěšnosti obrany žalované dlužníkovi blízké osoby ve sporu o
odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. V tomto směru jsou
využitelné zejména závěry, podle kterých:
a) Z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. vyplývá, že odpůrčí žaloba je důvodná,
šlo-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon
učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, ledaže by bylo prokázáno, že
druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti
nemohla poznat.
Vynaložení náležité pečlivosti druhou stranou předpokládá, že
osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s
přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby
úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu
objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto
úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to ani při vynaložení náležité pečlivosti
nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit
odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních
úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její
prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele
dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich
plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný číslem 35/2002
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. b) O úmysl zkrátit věřitele jde zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem
chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit
své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka
(a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro
takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou
rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou
svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit
své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006). c) Osoba dlužníku blízká se může ubránit odpůrčí žalobě podle ustanovení § 242
insolvenčního zákona jen tehdy, jestliže prokáže, že o úmyslu dlužníka zkrátit
odporovaným právním úkonem svého věřitele nevěděla a ani nemohla vědět,
přestože vyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka. Viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 79/2017. 4) Ustanovení § 111 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince
2013) upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v
rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením
insolvenčního řízení; tato úprava má smysl jen ve spojení s následným zjištěním
úpadku dlužníka. K tomu, aby se tato neúčinnost prosadila, není nezbytně nutné,
aby se insolvenční správce domáhal jejího určení odpůrčí žalobou. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR
67/2014, uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 62/2017“). 5) Je-li dlužník osobou s dispozičním oprávněním k nakládání s majetkovou
podstatou, má po zahájení insolvenčního řízení právo činit právní úkony (jimiž
nakládá s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet) pouze v
rámci omezení nastavených ustanovením § 111 insolvenčního zákona (jde o
omezení, na něž odkazuje ustanovení § 229 odst.
3 insolvenčního zákona). Ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona definuje základní limity právních
úkonů dlužníka, při jejichž porušení jde podle ustanovení § 111 odst. 3
insolvenčního zákona o neúčinné právní jednání, a to jen tehdy, je-li zjištěn
úpadek dlužníka. Jediné zákonné výjimky z tohoto pravidla upravuje ustanovení § 111 odst. 2
insolvenčního zákona. Krom toho pak je dán prostor insolvenčnímu soudu povolit
dlužníku (buď z vlastní iniciativy – § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo k
žádosti dlužníka či věřitele ? § 111 odst. 3 insolvenčního zákona), aby učinil
právní jednání, jež by jinak splňovalo podmínky neúčinnosti. Nelze pominout i
již zmíněné rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního jednání
dlužníka neuplatní proto, že je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném
důsledku výhodné. Tyto výjimky je pak třeba vykládat restriktivně. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo
156/2017, včetně v jeho důvodech označené judikatury Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu. 6) Právní úkon, jímž dlužník poruší pravidla formulovaná v ustanovení § 111
odst. 1 insolvenčního zákona (aniž by šlo o případ, kdy to dovoluje § 111 odst. 2 insolvenčního zákona), bude zásadně právním úkonem, kterým dlužník zkracuje
možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. Pro účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 odst. 1 a 3
insolvenčního zákona, není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor
ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v
konkursu. Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z
výjimek nastavených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Jedinou další korekcí
[obdobně jako tomu bylo při výkladu neúčinnosti podle § 4a zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května
2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněného pod číslem 86/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak na ně poukazuje i R 62/2017)] je
rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního úkonu dlužníka
neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku
výhodný (může jít např. o právní úkon, jímž dlužník v rozporu se zákazem
formulovaným v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona podstatně změní skladbu svého
majetku tím, že jej zpeněží za cenu pro věřitele velmi výhodnou a peněžní
prostředky zůstanou v majetkové podstatě). Plnil-li dlužník na splatný závazek (ze smlouvy o půjčce) po zahájení
insolvenčního řízení, šlo o plnění na peněžitý závazek podle ustanovení § 111
odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, jež nespadá pod žádnou z výjimek
vypočtených v ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Žádné jiné
okolnosti u plnění na peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního
řízení nejsou pro posouzení toho, zda šlo o neúčinný úkon, významné, tedy ani
zkoumání, zda šlo o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto
majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení.
Pro úplnost lze dodat, že
ani na jiném místě insolvenční zákon neumožňuje dlužníku takový závazek po
zahájení insolvenčního zákona hradit. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo
3668/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo
108/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2020, pod číslem
18. 7) Neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch,
který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu
dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu
náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním
zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného
uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel,
jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu
uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut
neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio
creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů
(nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež
je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména § 296 a §
298 insolvenčního zákona). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle
insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními
úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Uvedené závěry, byť formulované při výkladu § 235 a násl. insolvenčního zákona,
jsou uplatnitelné i při výkladu § 111 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud nemá
žádných pochyb o tom, že lze-li odporovat právnímu úkonu dlužníka, jímž v době
před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je
nutno stejný úkon, učiněný dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky
zahájení insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku
dlužníka), považovat za právní úkon neúčinný ve smyslu § 111 odst. 3
insolvenčního zákona. Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo
3815/2014, a ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2017, včetně
judikatury zmíněné v jeho důvodech. Od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v poměrech
dané věci. K výkladu ustanovení § 242 insolvenčního zákona. Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož žalobce neprokázal, že
sporné platby (s výjimkou plateb realizovaných v červenci 2009) „byly úmyslně
zkracujícími právními úkony dlužníka ve prospěch žalovaného jako osoby blízké“,
ve zjevném rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem např. v R 117/2017. V intencích ustanovení § 242 odst. 2 insolvenčního zákona totiž u úmyslně
zkracujícího právního úkonu, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu
blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám;
tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně opaku, je žalovaný. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení
§ 133 o. s.
ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou
skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třeba i velmi
závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní
domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za
prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není
předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence
uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 88/2017, a v něm citovanou judikaturu). K možnosti
prokazování negativních skutečností srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil (mimo jiné) i v rozsudku ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo
149/2017, uveřejněném pod číslem 50/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Právně bezcenné jsou rovněž úvahy odvolacího soudu o tom, že sporné platby
zahrnovaly (vyjma provize) i „nájemné a další provozní náklady, které hradil
žalovaný podle nájemní smlouvy společnosti D“. Povinnosti plynoucí pro
žalovaného z nájemní smlouvy totiž nic neměnily na výši plnění, jehož se
žalovanému spornými platbami dostalo. Jinými slovy, je nevýznamné, zda a v
jakém rozsahu žalovaný plnil společnosti D z titulu nájemní smlouvy, když v
tomto směru plnil na svůj dluh. K výkladu ustanovení § 111 insolvenčního zákona. Jakkoli platí, že k prosazení (zákonné) neúčinnosti právních úkonů dlužníka
nebylo nezbytné, aby se insolvenční správce domáhal jejího určení odpůrčí
žalobou (viz R 62/2017), učinil-li tak (a žalobu o určení neúčinnosti takových
právních úkonů dlužníka podal), neměla tato skutečnost vliv na výsledek řízení
(na rozhodnutí) o takové žalobě (nemohla sama o sobě být důvodem pro zamítnutí
žaloby). Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož nejsou platby realizované
dlužníkem ve prospěch žalovaného v červenci 2009 neúčinnými právními úkony
proto, že v jejich důsledku nedošlo k „nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku
dlužníka“, přitom nerespektuje závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení
sp. zn. 29 Cdo 3668/2015, v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 108/2016, jakož i v
usnesení ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 29 Cdo 2849/2017. K tomu srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 68/2018, podle nichž ustanovení § 111 odst. 1 věty druhé
insolvenčního zákona omezuje [pro dobu od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené
se zahájením insolvenčního řízení (srov. § 109 odst. 4 insolvenčního zákona, v
rozhodném znění)] dlužníka i potud, že peněžité závazky (dluhy) vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek
stanoveních tímto zákonem (tj. jen tehdy, když to insolvenční zákon dovolí). Ke shora uvedenému Nejvyšší soud (pro úplnost) dodává, že ustanovení § 111
odst.
1 insolvenčního zákona obsahuje dvě autonomní (na sobě nezávislé)
skutkové podstaty omezení dlužníka v nakládáním s majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené
se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s
majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve
skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné
zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první), jednak o oprávnění dlužníka plnit peněžité
závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek
stanovených tímto zákonem (§ 111 odst. 1 věta druhá). Přitom omezení dlužníka plynoucí z ustanovení § 111 odst. 1 věty druhé
insolvenčního zákona není vázáno na podmínky určené ustanovením § 111 odst. 1
věty první insolvenčního zákona. Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité
závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly
obsaženými v ustanovení § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, není pro
posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového
plnění došlo (i) k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku,
který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli
zanedbatelnému zmenšení. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a
které bylo dovoláním zpochybněno, neobstálo již z hlediska v něm obsaženého
výkladu ustanovení § 111 a § 242 insolvenčního zákona, Nejvyšší soud, aniž se
výslovně zabýval dalšími dovolatelem formulovanými právními otázkami,
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu