29 Cdo 2849/2017-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Mgr. Petra Fišera, se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417, PSČ 760 01, jako
insolvenčního správce dlužníka M. H., narozeného XY, zastoupeného JUDr. Pavlem
Fišerem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, PSČ 760 01,
proti žalovanému P. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomem Káňou,
advokátem, se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, nám. Míru 6, PSČ 744 01, o
zaplacení částky 206 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 56/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. února 2017, č. j. 20 Co 1/2017-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 22. července 2016, č. j. 9 C 56/2015-55, Obvodní soud pro
Prahu 5 uložil žalovanému (P. V.) zaplatit žalobci (Mgr. Petru Fišerovi,
insolvenčnímu správci dlužníka M. H.) částku 206 000 Kč spolu s příslušenstvím
specifikovaným ve výroku (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 5. května 2010 uzavřel pozdější insolvenční dlužník s žalovaným smlouvu
o půjčce, na jejímž základě přenechal žalovaný pozdějšímu dlužníku finanční
částku ve výši 1 000 000 Kč. Pozdější insolvenční dlužník se zavázal ji vrátit
nejpozději do 31. srpna 2010 (dále jen „smlouva o půjčce“). 2/ Dne 15. února 2011 byl Krajskému soudu v Brně (dále jen „insolvenční soud“)
doručen věřitelský insolvenční návrh, na jehož základě bylo zahájeno
insolvenční řízení na majetek dlužníka, které je u insolvenčního soudu vedeno
pod sp. zn. KSBR 40 INS XY. Dne 16. února 2011 byla v insolvenčním rejstříku
zveřejněna vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení. 3/ Na pohledávku ze smlouvy o půjčce dlužník uhradil:
- dne 25. února 2011 částku 20 000 Kč,
- dne 13. dubna 2011 částku 15 000 Kč,
- dne 19. května 2011 částku 44 000 Kč,
- dne 30. května 2011 částku 64 000 Kč,
- dne 5. června 2011 částku 63 000 Kč,
celkem tedy žalovanému uhradil 206 000 Kč. 4/ Usnesením ze dne 21. října 2011, č. j. KSBR 40 INS XY, insolvenční soud
zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a žalobce ustanovil
insolvenčním správcem. 5/ Dne 18. listopadu 2011 uplatnil žalovaný svou nezajištěnou pohledávku ze
smlouvy o půjčce přihláškou pohledávky (P53), a to ve výši 794 000 Kč na
jistině s příslušenstvím a ve výši 373 655 Kč z titulu smluvní pokuty. V
přihlášce mimo jiné uvedl i výše uvedené částečné platby dle bodu 3/. 6/ Na výzvu k zaplacení ze dne 7. října 2013 žalovaný nereagoval, žalobce proto
dne 15. listopadu 2013 podal žalobu. Na tomto základě odvolací soud – i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu
[rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem
60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), a
usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněné pod číslem
62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“); tato
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou – stejně jako další rozhodnutí uvedená níže –
veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu] – uzavřel, že na
projednávaný případ bylo třeba aplikovat § 111 a § 235 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění
do 31. prosince 2013, podle kterého nastala neúčinnost sporných plateb ve
prospěch žalovaného učiněných dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení dle §
111 odst. 3 insolvenčního zákona přímo ze zákona bez nutnosti podat odpůrčí
žalobu.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje,
že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel míní, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek
hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a
požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Konkrétně formuluje otázku, zda neúčinnost právního úkonu dlužníka učiněného v
rozporu s § 111 insolvenčního zákona nastává ze zákona, nebo zda se neúčinnost
zakládá až rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě ve smyslu § 235 a
násl. insolvenčního zákona (otázka 1/). Dále by se podle dovolatele měl Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda plnění
peněžitého závazku dlužníka vzniklého před zahájením insolvenčního řízení, ke
kterému dojde poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení, je při platbě porušením § 111 insolvenčního zákona v tehdy platném
znění a jedná se o neúčinný úkon, případně stanovit, jaká je hranice podstatné
změny ve skladbě, využití nebo určení majetku nebo nikoliv zanedbatelné
zmenšení (otázka 2/). Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.), pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z části první,
článku II, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
K dovolání proti nákladovým výrokům a výroku o povinnosti zaplatit soudní
poplatek.
Přestože dovolatel výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve
vztahu k nákladovým výrokům a prvnímu výroku v rozsahu, jímž odvolací soud
potvrdil bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného
uhradit soudní poplatek, neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel
nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodů II. a
III. výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a o povinnosti
uhradit soudní poplatek a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost
dovolání. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání
je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, která
jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o
povinnosti uhradit soudní poplatek, se z dovolání (posuzováno podle jeho
obsahu) nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat. K dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro
něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl i
ve zbylé části podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť ve výkladu a aplikaci §
111 insolvenčního zákona je napadený rozsudek v souladu s rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu, jak se (v níže uvedené podobě) zčásti ustálila až v době po
vydání dovoláním napadeného rozhodnutí. K otázce ad 1/. V R 62/2017 Nejvyšší soud (i s odkazem na R 60/2014), vysvětlil, že § 111
insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013), upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v rozporu s omezeními
stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení,
přičemž tato úprava má smysl (a může se prosadit) jen ve spojení s následným
zjištěním úpadku dlužníka (rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka je tedy
předpoklad aplikace § 111 insolvenčního zákona). Z R 62/2017 také vyplývá, že až s účinností od 1.
ledna 2014 (po novele
insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) se neúčinnost podle §
111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního
správce (srov. § 235 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna
2014). Judikatura Nejvyššího soudu tak vychází z toho, že § 111 odst. 3 insolvenčního
zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, upravoval zákonnou neúčinnost
právních úkonů dlužníka. Jinými slovy řečeno, k tomu, aby se tato neúčinnost
prosadila, nebylo nezbytně nutné, aby insolvenční správce podal odpůrčí žalobou. V rozsudku ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, Nejvyšší soud
doplnil, že podal-li insolvenční správce u insolvenčního soudu žalobu, kterou
odporoval dlužníkovu právnímu úkonu, v době po 31. prosinci 2013, je pro
posouzení, jakým způsobem měl uplatnit zákonnou neúčinnost takového úkonu (§
111 odst. 3 insolvenčního zákona), rozhodné znění insolvenčního zákona od 1. ledna 2014; skutečnost, že dlužník učinil právní úkon před tímto datem, není
významná. V rozsudku ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016, Nejvyšší soud dále
vysvětlil, že není pochyb o tom, že právní úkon, jímž dlužník poruší pravidla
formulovaná v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona (aniž by šlo o případ, kdy to
dovoluje § 111 odst. 2 insolvenčního zákona), bude zásadně právním úkonem,
kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého
věřitele na úkor jiných. Neúčinnost právního úkonu, který dlužník učinil poté,
co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek,
zkoumá insolvenční soud podle § 111 insolvenčního zákona (a nikoli podle úpravy
obsažené v § 240 až § 242 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015]. Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že úprava obsažená v § 111 insolvenčního zákona
jako korektiv zákonné neúčinnosti nezavádí test „konkursem“. Jinak řečeno, pro
účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 odst. 1 a 3
insolvenčního zákona, není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor
ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v
konkursu. Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z
výjimek nastavených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Jedinou další korekcí
[obdobně jako tomu bylo při výkladu neúčinnosti podle § 4a zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. rozsudek ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29
Odo 820/2005, jakož i důvody rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo
1663/2006, uveřejněného pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jak na ně poukazuje i R 62/2017)] je rozhodnutí insolvenčního
správce, že neúčinnost právního úkonu dlužníka neuplatní, neboť je pro
majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodný (může jít např. o
právní úkon, jímž dlužník v rozporu se zákazem formulovaným v § 111 odst. 1
insolvenčního zákona podstatně změní skladbu svého majetku tím, že jej zpeněží
za cenu pro věřitele velmi výhodnou a peněžní prostředky zůstanou v majetkové
podstatě).
Částečná úhrada splatného dluhu ze smlouvy o půjčce, uskutečněná
dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení, pro kterou neplatí žádná z výjimek
uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, je neúčinným právním úkonem
dlužníka ve smyslu § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k
tomu, že by šlo o plnění poskytnuté zajištěnému věřiteli. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že
poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení dne 16. února 2011,
dlužník uhradil žalovanému na pohledávku ze smlouvy o půjčce, která byla
splatná již 31. srpna 2010, postupně v několika platbách celkem částku 206 000
Kč. Úpadek dlužníka byl pravomocně zjištěn 21. října 2011 a žaloba byla podána
15. listopadu 2013. Za těchto okolností je závěr odvolacího soudu, že neúčinnost sporných plateb
nastala již ze zákona podle § 111 insolvenčního zákona ve znění do 31. prosince
2013, v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu. Dovolatel se mýlí, když namítá, že žalobce měl (musel) podat odpůrčí žalobu a
nikoli přímo žalobu na zaplacení. Proto není na místě ani jeho výhrada k věcné
příslušnosti soudu [tato námitka by ostatně byla i tak nedůvodná, neboť Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 3. listopadu 2014, č. j. Ncp 977/2014-11, závazně
(§ 104a odst. 7 o. s. ř.) rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou
příslušné okresní soudy], odůvodněná tím, že nejde o odpůrčí žalobu, jakož ani
námitka, že žaloba nebyla podána ve lhůtě dle § 239 odst. 3 insolvenčního
zákona. Ta se uplatní pouze při podání odpůrčí žaloby. O tu, jak shora
dovozeno, v posuzované věci nejde. K otázce ad 2/. Dlužník dovolateli plnil na splatný závazek ze smlouvy o půjčce po zahájení
insolvenčního řízení, šlo tedy o plnění na peněžitý závazek dle § 111 odst. 1
věty druhé insolvenčního zákona, jež nespadá pod žádnou z výjimek § 111 odst. 2
insolvenčního zákona. Žádné jiné okolnosti u plnění na peněžité závazky vzniklé
před zahájením insolvenčního řízení nejsou pro posouzení toho, zda šlo o
neúčinný úkon, významné, tedy ani zkoumání, zda šlo o podstatné změny ve
skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné
zmenšení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo
3668/2015 a rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 108/2016). Pro úplnost
lze dodat, že ani na jiném místě insolvenční zákon neumožňuje dlužníku takový
závazek po zahájení insolvenčního zákona hradit, přičemž je třeba zdůraznit, že
v projednávané věci nejde o pohledávku s jakýmkoli přednostním uspokojením (viz
znovu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3668/2015).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo
odmítnuto, pročež by měl žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle obsahu spisu však žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu