KSOS 25 INS 21401/2013
25 ICm 3256/2014
29 ICdo 108/2016-176
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně JUDr. Lenky Vidovičové, LL. M., se sídlem v Olomouci, Zámečnická
497/3a, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyně dlužníka O. K. D. C. mont s. r.
o., identifikační číslo osoby 25385747, proti žalovanému TIVA Property s. r.
o., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 716/24, PSČ 110 00, identifikační
číslo osoby 28620496, zastoupenému Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem, se sídlem v
Ostravě, Sokola Tůmy 743/16, PSČ 709 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm 3256/2014, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka O. K. D. C. mont s. r. o., se
sídlem v Ostravě – Hulvákách, Štramberská 515/45, PSČ 703 00, identifikační
číslo osoby 25385747, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25
INS 21401/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 7. září 2016, č. j. 25 ICm 3256/2014, 11 VSOL 47/2016-142 (KSOS 25 INS
21401/2013), takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září
2016, č. j. 25 ICm 3256/2014, 11 VSOL 47/2016-142 (KSOS 25 INS 21401/2013), se
odmítá v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku o nákladech odvolacího
řízení a proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 21. prosince 2015, č. j. 25 ICm 3256/2014-95, Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že právní úkon, kterým dlužník (O. K. D. C. mont s. r. o.) dne 23. září 2013 poskytl žalovanému (TIVA Property s. r. o.) peněžité plnění ve výši
4.500.000 Kč z titulu částečné úhrady dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 22. února 2013 (dále též jen „smlouva o půjčce“), je neúčinný vůči všem věřitelům
dlužníka (bod I. věta první výroku). 2/ Uložil žalovanému vydat do 3 dnů od právní moci rozhodnutí poskytnuté plnění
ve výši 4.500.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod I. věta druhá výroku). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 4/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní
poplatek ze žaloby ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ a b/, §
111, § 166 a § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), a z § 167 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k
následujícím závěrům:
[3] Tím, že po zahájení insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek uhradil
žalovanému část dluhu (4.500.000 Kč) ze smlouvy o půjčce, tedy ze závazku
vzniklého před zahájením insolvenčního řízení, porušil dlužník omezení
dispozičních oprávnění, stanovených v důsledku účinků spojených se zahájením
insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 111 insolvenčního zákona. Vyplacením finančních prostředků žalovanému se (totiž) majetková podstata
zmenšila v rozsahu nikoliv zanedbatelném. [4] Dlužník (takto) porušil i ustanovení § 111 odst. 1 věty poslední
insolvenčního zákona, když úhrada dluhu, který vznikl před zahájením
insolvenčního řízení, není úkonem nutným k provozování (dlužníkova) podniku v
rámci obvyklého hospodaření či k odvrácení hrozící škody; nelze ji podřadit ani
pod některou z dalších výjimek uvedených v ustanovení § 111 odst. 2
insolvenčního zákona. [5] Ačkoli k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce ve výši 6
miliónů Kč uzavřel žalovaný (jako zástavní věřitel) s dlužníkem (jako
zástavcem) dne 8. dubna 2013 smlouvu o zřízení zástavního práva (dále též jen
„zástavní smlouva“) ke specifikovaným pohledávkám dlužníka (zástavce) za jeho
dlužníkem (Univerzitou Palackého v Olomouci - dále jen „poddlužníkem“) ze
smlouvy o dílo ze dne 13. března 2012 (dále též jen „smlouva o dílo“), nelze
akceptovat argumentaci žalovaného, že po splatnosti „zastavených pohledávek
dlužníka“ měl poddlužník v souladu s ustanovením § 167 obč. zák. plnit dluh ze
smlouvy o dílo výhradně žalovanému. To by platilo, jen kdyby dlužník nebyl v
insolvenci, a kdyby nenastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. [6] Byť ve smyslu článku 6.2 zástavní smlouvy dlužník neinformoval poddlužníka
o zastavení pohledávek ze smlouvy o dílo (přičemž žalovaný tvrdil, že tato
skutečnost nic neměnila na tom, že plnění poddlužníka na jeho dluhy ze smlouvy
o dílo náleží žalovanému), s touto argumentací nelze souhlasit.
Je zcela bez
významu, zda závazek ze smlouvy o půjčce byl zajištěn. Ustanovení § 111 odst. 1
a 2 insolvenčního zákona (totiž) nečiní žádného rozdíl mezi zajištěnými a
nezajištěnými závazky dlužníka. Odtud plyne, že peněžitý závazek dlužníka
vzniklý před zahájením insolvenčního řízení byl splněn v rozporu s insolvenčním
zákonem, lhostejno, zda byl zajištěn. [7] Byla-li pohledávka žalovaného (ze smlouvy o půjčce) zajištěna zástavním
právem k pohledávkám dlužníka, měl ji žalovaný přihlásit (ve shodě s dikcí §
166 insolvenčního zákona) do insolvenčního řízení. V době zahájení
insolvenčního řízení přechází oprávnění inkasovat a vymáhat zastavené
pohledávky vůči poddlužníku na dlužníka, což je důsledkem účinků spojených se
zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ a b/
insolvenčního zákona. Peněžité prostředky, které po zahájení insolvenčního
řízení zaplatil poddlužník dlužníkovi, se tak staly součástí majetkové podstaty
a v ní také podle zásad insolvenčního řízení měly zůstat. V tomto smyslu
dlužník nebyl oprávněn učinit příkaz k úhradě částky 4.500.000 Kč ve prospěch
žalovaného. [8] K úhradě pohledávky žalovaného došlo mimo režim insolvenčního zákona, a to
přednostně před ostatními věřiteli, tudíž jde o neúčinný právní úkon ve smyslu
ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. [9] Dále soud uzavírá, že zjištěný skutkový stav je možné podřadit i pod
obecnou definici neúčinných právních úkonů dle § 235 odst. 1 insolvenčního
zákona. Je nepochybné, že žalovaný byl pro porušení zásad insolvenčního řízení
zvýhodněn na úkor jiných věřitelů, neboť se mu dostalo vyššího uspokojení, což
platí i při tvrzeném zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce. Kdyby (totiž)
částka 4.500.000 Kč zůstala v majetkové podstatě dlužníka, byla by zcela nebo
zčásti spotřebována v rámci provozu podniku dlužníka; žalovaný by tudíž jako
zajištěný věřitel nemohl být uspokojen ve stejném rozsahu, jakého se mu dostalo
v důsledku neúčinného úkonu dlužníka. [10] Odkaz žalovaného na ustanovení § 241 insolvenčního zákona není
akceptovatelný, jelikož toto ustanovení se týká úkonů učiněných před zahájením
insolvenčního řízení, kdežto v konkrétním případě jde o úkon učiněný po
zahájení insolvenčního řízení. [11] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. září
2016, č. j. 25 ICm 3256/2014, 11 VSOL 47/2016-142 (KSOS 25 INS 21401/2013):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok). [12] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 235, § 236 odst. 1, § 237
odst. 1, § 239 odst. 4 a § 241 insolvenčního zákona a z ustanovení § 330 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – dospěl
po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k následujícím
závěrům:
[13] Po vyhodnocení doplněného dokazování listinou Komerční banky, a. s.,
označenou jako „výpis periodický“ za dobu od 27. srpna do 26. září 2013,
odvolací soud uzavírá, že touto listinou bylo prokázáno, že dlužník ve smyslu
ustanovení § 330 odst. 1 obch. zák.
jednoznačně určil, že placená částka je
vratkou půjčky; hodnocením závěrů insolvenčního soudu k závazku ze zástavní
smlouvy, ani odvolací argumentací k plnění ze zástavní smlouvy, se proto
odvolací soud dále nezabýval (tyto skutečnosti jsou v přezkoumávané věci
irelevantní). [14] Insolvenční soud správně uzavřel, že částečnou úhradou dluhu ze smlouvy o
půjčce porušil dlužník omezení dispozičních oprávnění stanovených v důsledku
účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení tak, jak je má na mysli
ustanovení § 111 insolvenčního zákona. Tímto způsobem se majetková podstata
dlužníka zmenšila v rozsahu nikoliv zanedbatelném, a bylo porušeno i ustanovení
§ 111 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona. [15] Je správný závěr insolvenčního soudu, že zjištěný skutkový stav je možno
podřadit také pod obecnou definici neúčinných právních úkonů dle § 235 odst. 1
insolvenčního zákona, neboť žalovaný byl plněním z půjčky v době po zahájení
insolvenčního řízení zvýhodněn na úkor jiných věřitelů dlužníka tím, že obdržel
významnou finanční částku přednostně před všemi ostatními věřiteli mimo režim
insolvenčního zákona. [16] Žalovaný se mýlí, má-li za to, že ustanovení § 235 insolvenčního zákona je
použitelné jen ve spojení s ustanovením § 241 insolvenčního zákona a že dlužník
se nedopustil žádného ze zvýhodňujících právních úkonů vyjmenovaných v
ustanovení § 241 odst. 3 insolvenčního zákona. Ustanovení § 235 insolvenčního
zákona dopadá právě na neúčinné právní úkony, které dlužník učinil poté, co
nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. [17] Insolvenční soud také zcela správně (ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 a
§ 239 odst. 4 insolvenčního zákona) vyhověl žalobě i v tom smyslu, že
žalovaného zavázal vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění z tohoto
neúčinného právního úkonu. [18] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům)
podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje s odkazem na ustanovení §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
argumentem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá,
případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení. [19] V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel argumentuje ve
prospěch závěru, že předmětný právní úkon (částečná úhrada dluhu ze smlouvy o
půjčce - dále též jen „úhrada“) není neúčinným právním úkonem ve smyslu
ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, ani neúčinným právním úkonem ve
smyslu ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, k čemuž v podrobnostech
uvádí následující:
[20] K neúčinnosti podle § 235 insolvenčního zákona. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že úhrada představuje neúčinný
právní úkon i podle ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Poskytnutím
úhrady nebyl dovolatel zvýhodněn na úkor jiných věřitelů dlužníka. Nejde totiž
o žádný ze zvýhodňujících úkonů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3
insolvenčního zákona, když dluh ze smlouvy o půjčce byl k okamžiku úhrady
splatný. Nešlo ani o právní úkon, kterým by se dlužník dohodl na změně nebo
nahrazení závazku, kterým by prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo kterým
by poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku. [21] Předmětná úhrada není zvýhodňujícím úkonem ani ve smyslu ustanovení § 241
odst. 1 insolvenčního zákona nebo ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1
insolvenčního zákona. Platby poddlužníka na jeho dluhy ze smlouvy o dílo totiž
podle zástavní smlouvy náležely dovolateli, a to až do výše splatných dluhů
dlužníka vůči dovolateli ze smlouvy o půjčce. Z těchto zajištěných prostředků
by tak byl oprávněn se v plném rozsahu uspokojit pouze dovolatel, nikoli
ostatní dlužníkovi věřitelé. [22] K neúčinnosti podle § 111 insolvenčního zákona. Předmětná úhrada představovala jen předání peněžních prostředků od poddlužníka
dovolateli, jemuž právem náležely na základě zástavní smlouvy. Peněžní
prostředky tudíž nenáležely do majetkové podstaty dlužníka, takže úhradou
dlužník nemohl porušit ustanovení § 111 insolvenčního zákona. Se zřetelem k
dikci ustanovení § 159 odst. 1 obč. zák. měl dlužník vyrozumět poddlužníka o
zastavení pohledávek ze smlouvy o dílo po jejich splatnosti (článek 6.2
zástavní smlouvy) a měl také zajistit, že veškerá plnění poddlužníka po
splatnosti zastavených pohledávek budou uhrazena ve prospěch dovolatele (článek
6.1 písm. d/ zástavní smlouvy). Poddlužník měl proto v souladu se zástavní
smlouvou plnit přímo dovolateli. Skutečnost, že dlužník neinformoval
poddlužníka o zástavní smlouvě, nemá vliv na vznik zástavního práva, jak
potvrzuje i odborná literatura; srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H.
Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 1119. [23] Vzhledem k tomu, že v případě částky 4.500.000 Kč šlo o peněžní
prostředky, které podle zástavní smlouvy patřily dovolateli, a dlužník tak v
podstatě jen představoval platební místo, nemohly náležet do majetkové podstaty
dlužníka ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 insolvenčního zákona. Opačný závěr
by byl v rozporu s principem, že ten, kdo porušil povinnost, se nemůže tohoto
porušení dovolávat ke svému prospěchu; srov. § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Kdyby dlužník splnil své povinnosti
podle článků 6.1 písm. d/ a 6.2 zástavní smlouvy, plnil by poddlužník přímo
dovolateli. To, že dlužník nesplnil své smluvní povinnosti, nemůže mít ten
dopad, že by byl oprávněn inkasovat peněžní prostředky od poddlužníka pro sebe,
a že by předmětné peněžní prostředky měly spadat do majetkové podstaty
dlužníka. V takovém případě by docházelo k nechtěnému jevu – abusus iuris,
který logicky nemůže požívat právní ochrany, jak plyne z principu právního
státu (článek 1 odst. 1 Ústavy). [24] Insolvenční řízení je ovládáno zásadou ochrany práv věřitele nabytých v
dobré víře (ustanovení § 5 písm. c/ insolvenčního zákona). Odborná literatura z
této zásady dovozuje, že „ten, kdo v předinsolvenční minulosti nabyl nějakého
postavení, má být zásadně chráněn“; srov. článek Havel, B.: „Předpoklady
(jednostranného) započtení nejen podle insolvenčního zákona“ in: Obchodněprávní
revue, číslo 10, ročník 2010, str. 287-289. Poněvadž podle ujednání v
předinsolvenční minulosti byl dovolatel oprávněn inkasovat platby poddlužníka
ze smlouvy o dílo, nemohly tyto platby náležet do majetkové podstaty dlužníka. Přeposláním částky 4.500.000 Kč dovolateli tak dlužník nemohl porušit
ustanovení § 111 insolvenčního zákona a tato úhrada proto není neúčinným úkonem
ve smyslu ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. [25] Dovolávají-li se oba soudy rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ze které
plyne, že okamžikem zahájení insolvenčního řízení přechází oprávnění inkasovat
a vymáhat zastavené pohledávky vůči poddlužníku na dlužníka (např. „rozhodnutí
sp. zn. 29 Cdo 2690/2011“) [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července
2013, sp. zn. 29 Cdo 2690/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo
10, ročník 2014, pod číslem 122, který je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího
soudu], pak v tomto je třeba rozlišovat dva instituty. Zástavní věřitel sice
může ztratit aktivní věcnou legitimaci toliko pro vymáhání (tzn. právo domoci
se plnění), nelze z toho však usuzovat, že zástavní věřitel zároveň absolutně
ztrácí „vlastnické právo k zajištěné pohledávce“. Takový výklad je pak logicky
v rozporu s elementárními principy vlastnického práva ve smyslu článku 11
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Uvedený extenzivní
výklad zároveň popírá výše zmíněné základní zásady insolvenčního práva, zejména
zásadu, že z výtěžku získaného ze zastavených pohledávek má být primárně
uspokojen právě zástavní věřitel.
Nelze totiž vycházet pouze z doslovného znění
insolvenčního zákona; potud dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne
13. listopadu „2102“ (správně 2012), sp. zn. I. ÚS 563/11 [jde o nález
uveřejněný pod číslem 186/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který
je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na
webových stránkách Ústavního soudu]. [26] Dovolatel se tak domnívá, že oba soudy měly přihlédnout i k základním
zásadám insolvenčního řízení, potažmo k reálným společenským vztahům, a s
ohledem na tyto prvky také přistoupit k výkladu daných norem a jejich aplikaci
na skutkové okolnosti případu. Přešla-li (dle obou soudů) aktivní věcná
legitimace k vymožení úhrady na dlužníka (respektive, prohlášením konkursu, na
insolvenčního správce), pak ten měl povinnost poskytnout úhradu dovolateli. [27] Dovolatel rovněž poukazuje na to, že řízení před odvolacím soudem je ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v tom, že odvolací soud své
rozhodnutí řádně neodůvodnil a žádným způsobem se nevypořádal s obsáhlou
argumentací dovolatele. Potud poukazuje na závěry obsažené k § 157 odst. 2 o. s. ř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo
3387/2015, maje za to, že odvolací soud tam formulovaným požadavkům na obsah
odůvodnění soudního rozhodnutí nedostál, když pouze stroze konstatoval shodu se
závěry insolvenčního soudu a nikterak se nevypořádal s argumentací dovolatele,
zejména s tím, že peněžní prostředky (4.500.000 Kč) nespadají do majetkové
podstaty dlužníka a s porušením základních zásad insolvenčního práva. [28] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl
zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května
2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
[29] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání nesměřuje
proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda
je přípustné podle § 237 o. s. ř. [30] Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích,
a to bez dalšího rozlišení (v dovolání) toho, o čem bylo těmito výroky
rozhodováno. Jeho dovolání tedy směřuje též proti druhému výroku napadeného
rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení a proti té části prvního výroku
napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu v bodu II. výroku o nákladech řízení a v bodu III. výroku o soudním
poplatku. Ve vztahu k těmto výrokům Nejvyšší soud odmítl dovolání bez dalšího
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem
odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod
přípustnosti dovolání (ohledně těchto výroků neobsahuje dovolání žádnou
argumentaci, natož argumentaci k přípustnosti dovolání). K vymezení
přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. [31] V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu
I. výroku o věci samé, je dovolání v dané věci přípustné podle ustanovení § 237
o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených
v § 238 o. s. ř., přičemž ve výkladu ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního
zákona je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou
Nejvyššího soudu a v posouzení některých dílčích otázek výkladu ustanovení §
111 insolvenčního zákona jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou. [32] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. [33] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [34] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. [35] Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z
nichž vychází napadené rozhodnutí):
1/ Dovolatel (jako věřitel) uzavřel s (insolvenčním) dlužníkem dne 22. února
2013 smlouvu o půjčce, na jejímž základě půjčil dlužníku 6 miliónů Kč a dlužník
se zavázal půjčku splatit tak, že částku 4 milióny Kč uhradí do 30. června 2013
a částku 2 milióny uhradí v pravidelných splátkách (minimálně 300.000 Kč)
nejpozději do 30. září 2013.
Dlužník se současně zavázal zřídit k zajištění
pohledávky dovolatele ze smlouvy o půjčce zástavní právo k pohledávkám ze
smlouvy o dílo, jakmile přestanou být zastaveny ve prospěch „City bank“. 2/ Dovolatel (jako zástavní věřitel) uzavřel s (insolvenčním) dlužníkem (jako
zástavcem) dne 8. dubna 2013 k zajištění pohledávek dovolatele ze smlouvy o
půjčce zástavní smlouvu, jejímž předmětem byly pohledávky dlužníka vůči
poddlužníku ze smlouvy o dílo, s tím, že zástavní právo k předmětu zástavy
vzniká uzavřením zástavní smlouvy (článek 4 zástavní smlouvy) a že po
splatnosti pohledávek zástavce vůči poddlužníku je poddlužník v souladu s § 167
odst. 1 obč. zák. povinen plnit dluh výhradně zástavnímu věřiteli (článek 5. 1
zástavní smlouvy). Dlužník se (mimo jiné) zavázal zajistit, aby veškerá plnění
poddlužníka po splatnosti zastavených pohledávek byla uhrazena ve prospěch
zástavního věřitele (článek 6. 1 písm. d/ zástavní smlouvy). 3/ Poddlužník poukázal dlužníku (převodem z účtu) na úhradu svého dluhu ze
smlouvy o dílo dne 29. července 2013 částku 3.682.532 Kč, dne 22. srpna 2013
částku 2.974.103 Kč a dne 20. září 2013 částku 5.992.083 Kč. 4/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno u insolvenčního soudu
1. srpna 2013 a téhož dne nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení. 5/ Dne 23. září 2013 poukázal dlužník dovolateli (převodem z účtu) částku
4.500.000 Kč. Jako popis transakce a jako identifikaci transakce dlužník uvedl
(podle výpisu z účtu u Komerční banky, a. s.), že jde o vratku půjčky. 6/ Usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. KSOS 25 INS 21401/2013-A-35,
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku) a
insolvenční správkyní dlužníka ustanovil žalobkyni (bod II. výroku) Usnesení
nabylo právní moci v bodu I. výroku dne 29. listopadu 2013 a v bodu II. výroku
dne 3. ledna 2014. 7/ Usnesením ze dne 11. března 2014, č. j. KSOS 25 INS 21401/2013-B-88, které
nabylo právní moci dne 28. března 2014, prohlásil insolvenční soud konkurs na
majetek dlužníka. [36] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a insolvenčního zákona:
§ 159 (obč. zák.)
(1) Zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není
ujednáno něco jiného. (2) Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky
(poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm,
nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva. § 165 (obč. zák.)
(1) Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní
věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž
právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna
jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky. (…)
§ 167 (obč. zák.)
(1) Je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po
splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli.
(…)
§ 111 (insolvenčního zákona)
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem. (2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností
stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci
obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací
povinnosti a ke splnění procesních sankcí. (3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v
důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči
věřitelům neúčinné. § 235 (insolvenčního zákona)
(1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení
věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se
považuje též dlužníkovo opomenutí. (2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního
soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým
právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“). Ustanovení občanského zákoníku platila v citované podobě již v době uzavření
zástavní smlouvy a do 1. ledna 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“), změn nedoznala. Použitelnost těchto ustanovení plyne z ustanovení § 3073 o. z., jež určuje, že
práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle
dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich
práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Ustanovení § 111 insolvenčního zákona ve výše citované podobě, pro věc
rozhodné, platilo v době od zahájení insolvenčního řízení do 31. prosince 2013,
tedy i v době částečné úhrady dluhu dlužníkem. Ustanovení § 235 insolvenčního
zákona v citované podobě rovněž platilo v době od zahájení insolvenčního řízení
do 31. prosince 2013. Ustanovení § 235 odst. 1 nedoznalo změny ani později. Ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona bylo s účinností od 1. ledna 2014
[po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční
zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
312/2006 Sb., o insolvenčních
správcích, ve znění pozdějších předpisů] doplněno do následující podoby:
§ 235 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon
označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o
žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům
(dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak. [37] V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným
právním otázkám následující závěry:
[38] K neúčinnosti podle § 235 insolvenčního zákona. V závěru, že ustanovení § 235 insolvenčního zákona dopadá právě na neúčinné
právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, a že žalovaný se mýlí, má-li za to, že ustanovení § 235
insolvenčního zákona je použitelné jen ve spojení s ustanovením § 241
insolvenčního zákona, je argumentace odvolacího soudu nepřesná (a dovolání
potud zčásti důvodné). [39] S účinností od 1. ledna 2014 je ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního
zákona aplikovatelné i na poměry zákonné neúčinnosti právních úkonů dlužníka ve
smyslu ustanovení § 111 insolvenčního zákona v tom směru, že předurčuje způsob
uplatnění této neúčinnosti u (insolvenčního) soudu, totiž tak, že i tato
neúčinnost se zakládá [od 1. ledna 2014 nově; srov. usnesení ze dne 29. února
2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016] rozhodnutím insolvenčního
soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Toto pravidlo se přitom uplatní i
tehdy, učinil-li dlužník právní úkon odporující ustanovení § 111 insolvenčního
zákona před 1. lednem 2014, avšak insolvenční správce tuto neúčinnost uplatňuje
až v době od 1. ledna 2014. To je ostatně i případ odpůrčí žaloby podané v této
věci (26. září 2014). [40] U ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona pak nemá smysl (je
nepřesné) mluvit o tom, že dopadá i na právní úkony neúčinné ze zákona podle
ustanovení § 111 insolvenčního zákona. K povaze ustanovení § 235 odst. 1
insolvenčního zákona (ve vazbě na neúčinné právní úkony dlužníka taxativně
vypočtené v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona) se Nejvyšší soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném
pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
60/2014“), tak, že věta druhá žádné samostatné vymezení neúčinného právního
úkonu dlužníka neobsahuje (jde v podstatě jen o „insolvenční připomenutí“
úpravy obsažené již v § 35 odst. 1 obč. zák., části věty před středníkem). Věta
první pak samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka rovněž není,
když pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že
jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost
uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. [41] V rozsudku ze dne 31.
října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, Nejvyšší soud
dále vysvětlil, že právní úkon, který dlužník „učinil“ po zahájení
insolvenčního řízení, nepodléhá úpravě obsažené v § 240 až § 242 insolvenčního
zákona (srov. § 240 odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 odst. 3 insolvenčního
zákona); jde o právní úkon, jehož neúčinnost má být poměřována úpravou
obsaženou v § 111 insolvenčního zákona (srov. odstavec [58] tamtéž). V témže
rozsudku Nejvyšší soud dále uzavřel (srov. jeho odstavec [61]), že předpoklady,
za nichž lze vyslovit neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil před
zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, jsou obecně (a
logicky) nastaveny (v § 240 až § 242 insolvenčního zákona) přísněji, než
předpoklady za nichž lze označit za neúčinné právní úkony, které dlužník učinil
poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 111
insolvenčního zákona). [42] Jinak řečeno, není pochyb o tom, že právní úkon, jímž dlužník poruší
pravidla formulovaná v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona (aniž by šlo o
případ, kdy to dovoluje ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona), bude
zásadně právním úkonem, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů
nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. Odkazovat v této souvislosti
na ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona však potřebné není. [43] Závěr, že neúčinnost právního úkonu, který dlužník učinil poté, co nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek, zkoumá
insolvenční soud podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona (a nikoli podle
úpravy obsažené v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona) [srov. opět
rozsudek Nejvyššího soudu 29 ICdo 76/2015], činí rovněž bezcennými jakékoli
úvahy o mezích aplikace § 241 insolvenčního zákona na danou věc. [44] K neúčinnosti podle § 111 insolvenčního zákona. V R 60/2014 Nejvyšší soud též ozřejmil, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh
(peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34
obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh
(závazek). V rozsudku ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, v němž
se přihlásil k závěrům obsaženým v R 60/2014, Nejvyšší soud dodal, že nelze
pochybovat o tom, že neúčinným právním úkonem může být také plnění na již
splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového
zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel
dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka),
ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům. Právě
selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má
institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par
conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů
(nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež
je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů. Srov. shodně i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn.
29 ICdo 37/2015. Jakkoli šlo o
závěr přijatý při výkladu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona, k jeho
použitelnosti pro poměry úpravy obsažené v § 111 insolvenčního zákona se
Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo
3668/2015. [45] V R 62/2017 Nejvyšší soud také vysvětlil, že právní úkony, které dlužník
učinil v rozporu s omezeními nastalými v důsledku účinků spojených se zahájením
insolvenčního řízení, jsou ve smyslu ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního
zákona vůči věřitelům dlužníka neúčinné za předpokladu, že byl posléze zjištěn
úpadek dlužníka. [46] Úprava obsažená v § 111 insolvenčního zákona pak jako korektiv zákonné
neúčinnosti nezavádí test „konkursem“. Jinak řečeno, pro účely posouzení, zda
jde o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního
zákona, není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů
vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (srov. úpravu
obsaženou pro zkracující právní úkony dlužníka v § 241 odst. 1 insolvenčního
zákona, na kterou poukazoval dovolatel). Podstatné je, že šlo o právní úkon,
který není podřaditelný některé z výjimek nastavených v § 111 odst. 2
insolvenčního zákona. Jedinou další korekcí [obdobně jako tomu bylo při výkladu
neúčinnosti podle § 4a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. rozsudek ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005, jakož i důvody
rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněného pod
číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak na ně poukazuje i R
62/2017)] je rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního úkonu
dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném
důsledku výhodný (může jít např. o právní úkon, jímž dlužník v rozporu se
zákazem formulovaným v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona podstatně změní
skladbu svého majetku tím, že jej zpeněží za cenu pro věřitele velmi výhodnou a
peněžní prostředky zůstanou v majetkové podstatě). [47] Částečná úhrada splatného dluhu ze smlouvy o půjčce (ve výši 4.500.000
Kč), uskutečněná dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení, pro kterou neplatí
žádná z výjimek uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, je tedy
neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu ustanovení § 111 odst. 1 a 3
insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, že šlo o plnění poskytnuté zajištěnému
věřiteli. [48] Zbývá vypořádat se s argumentací dovolatele založenou na povaze zástavního
práva, je-li zástavou pohledávka, a vycházející (oproti odvolacímu soudu, jenž
měl pro výsledek řízení za určující pouze to, že dlužník předmětnou platbu sám
označil jako vratku půjčky) z toho, že šlo o majetek dovolatele coby
zajištěného věřitele, neboť šlo o plnění, které poddlužník nesprávně (v rozporu
se zástavní smlouvou) hradil po splatnosti zastavených pohledávek zástavci. [49] V rozsudku ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2006, pod číslem 143, Nejvyšší
soud při výkladu ustanovení § 151h odst. 2 a § 151i obč. zák.
(jež předcházela
obsahově srovnatelné úpravě obsažené v § 159 odst. 2 a § 167 odst. 1 obč. zák.)
dospěl k závěru, že je-li zástavou pohledávka, je-li zástavní právo k zastavené
pohledávce vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a
včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit
zástavnímu věřiteli, i když stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému
věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když (již dříve) vůči němu učinil jiný
právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené
pohledávce. [50] V rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009, uveřejněném ve
zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a
insolvenční), ročník 2012, pod číslem 4, Nejvyšší soud shrnul [a v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněném
pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
70/2012“) zopakoval] závěry z rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1891/2005 tak, že:
1/ Ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje právo zástavního věřitele na
uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci
zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené
(sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo
něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli. 2/ Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev
směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné,
že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele, a to
již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s
ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení
ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník splnil svůj dluh
věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon
směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit
povinnosti uložené mu ustanovením § 167 odst. 1 obč. zák. splnit (v rámci
uhrazovací funkce zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli, neboť právo
zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené
pohledávky) nemůže být těmito právními úkony poddlužníka jakkoliv dotčeno. [51] V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 921/2009 Nejvyšší soud dále uzavřel (a v R
70/2012 zopakoval), že s přihlédnutím k obsahu ustanovení § 159 odst. 2 obč. zák. se závěr, že je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku
účinné (poté, co mu zástavní dlužník doručí písemné oznámení o něm), nemůže
poddlužník za trvání zástavního práva plnit svému věřiteli (zástavnímu
dlužníku) bez souhlasu zástavního věřitele, prosadí i v době před splatností
zastavené pohledávky (v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
srov. k tomu zčásti odlišně § 1336 odst. 1 o. z.). [52] Lze tedy shrnout, že v mimoinsolvenčních poměrech (zástavnímu věřiteli)
náleželo právo domáhat se zaplacení dlužníkovy splatné pohledávky (zástavy)
vůči poddlužníku poté, co se zástavní právo stalo účinným vůči poddlužníku.
[53] K poměrům ustaveným probíhajícím insolvenčním řízením vedeným na majetek
dlužníka, se judikatura Nejvyššího soudu vyjádřila následovně:
[54] Dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal
zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, není „třetí osobou“ ve smyslu
ustanovení § 183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená pohledávka je stále
majetkem dlužníka (R 70/2012). [55] Poté, co ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního
dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, již
zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku
zaplacení zastavené pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka
nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené pohledávce je
vůči poddlužníku účinné. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky
zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na
insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [R 70/2012]. [56] Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit právo na
uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka
(pohledávkou, kterou dal dlužník do zástavy) přihláškou již od zahájení
insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), jej současně od
okamžiku, kdy v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 insolvenčního zákona
nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, vylučuje z možnosti
uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka žalobou (§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Od prohlášení konkursu na majetek dlužníka
přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky na insolvenčního
správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2690/2011]. [57] Z R 70/2012 i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2690/2011 plyne,
že od prohlášení konkursu na majetek dlužníka je osobou oprávněnou domáhat se
vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky insolvenční správce dlužníka;
to, že pohledávka je zástavou určenou i v insolvenčním řízení k uspokojení
pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele, však současně znamená, že dlužník
(insolvenční správce jako představitel majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže
volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků
(dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016). [58] Pro poměry dané věci lze na základě výše citované judikatury dodat, že
dovolatel vychází z mylné představy, že aplikace pravidla obsaženého v § 167
odst. 1 obč. zák. (zahrnutého v článku 5.1 zástavní smlouvy a podpořeného
ujednáním obsaženým v článku 6.1 písm. d/ zástavní smlouvy) z něj činí (po
splatnosti zastavených pohledávek) majitele (vlastníka) zastavených pohledávek.
Takový závěr nemá oporu ve výše citovaných ustanoveních občanského zákoníku ani
v dovolatelem zmíněném Komentáři. Zastavená pohledávka je stále majetkem
dlužníka (srov. opět R 70/2012), byť s ní dlužník nemůže ani po zahájení
insolvenčního řízení volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení
svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením
insolvenčního řízení (srov. odstavec [57] výše). [59] V přímém rozporu s dikcí § 159 odst. 2 obč. zák. je pak dovolatelův názor,
že není podstatné, zda zástavní dlužník (zástavce) poddlužníku písemně oznámil
zástavní právo (jak podle článku 6. 2 zástavní smlouvy měl). Povinnost plnit
zástavnímu věřiteli totiž poddlužník má (jak potvrzuje citovaná judikatura),
jen je-li zástavní právo k pohledávce vůči poddlužníku účinné. Nehledě k tomu,
že účinnost zástavního práva vůči poddlužníku mohl způsobem předjímaným v
ustanovení § 159 odst. 2 obč. zák. vyvolat i sám dovolatel (zástavní věřitel),
pak z toho, že poddlužník neplnil zástavnímu věřiteli, nýbrž dlužníku, proto,
že zástavní právo k pohledávce se vůči němu nestalo účinným v důsledku porušení
smluvní povinnosti (obsažené v článku 6. 2 zástavní smlouvy) dlužníkem, závěr,
že majitelem (vlastníkem) plnění, které dlužník přijal od poddlužníka na úhradu
pohledávek ze smlouvy o dílo, je dovolatel (coby zástavní věřitel), též
neplyne. [60] Zbývá dodat, že nepřiléhavá je v daných souvislostech i dovolatelova
argumentace ustanovením § 6 odst. 2 o. z. Výkladem ustanovení § 3030 o. z., jež
jediné mohlo být oporou pro závěr, že ustanovení části první hlavy II. o. z. se
použijí i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních
předpisů (platných do 31. prosince 2013), se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku
ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr,
že toto přechodné ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo)
pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až § 14 o. z. na dříve (do 31. prosince
2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Úvaha o přímé aplikaci ustanovení § 6
odst. 2 o. z. na porušení povinnosti dlužníka oznámit zástavní právo k
pohledávce poddlužníku, k němuž mělo dojít před 23. zářím 2013, tudíž správná
není. [61] V rovině výkladu ustanovení § 111 insolvenčního zákona tudíž dovolání není
důvodné. [62] K vadě řízení dle § 242 odst. 3 o. s. ř. Námitka dovolatele, že odvolací řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v tom, že odvolací soud
své rozhodnutí řádně neodůvodnil a žádným způsobem se nevypořádal s obsáhlou
argumentací dovolatele, rovněž není důvodná. Potud je napadené rozhodnutí
souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry
obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 100/2013“).
[63] V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry
rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když z něj zcela
zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které má odvoláním napadené
rozhodnutí za správné. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje
náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i
pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)], ani z
práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s
každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní
soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012,
sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje
a (jak dokládá i argumentace výše) je přiléhavé i co do úsudku, že není třeba
se zabývat nároky dovolatele ze zástavního práva k zastaveným pohledávkám
poddlužníka. [64] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve
zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.), když dílčí pochybení
odvolacího soudu při výkladu § 235 insolvenčního zákona nemělo vliv na
výslednou správnost napadeného rozhodnutí. [65] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto
a u žalobkyně nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu