ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně INSOLV,
v.o.s., IČ 283 98 483, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně
konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v
likvidaci, IČ 148 68 334, se sídlem
v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem
se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního
pozemkového úřadu,
IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající
prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97
111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení správního
rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 44/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.
srpna 2017, č. j. 8 Co 188/2017-133, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 12 C
44/2013-111,
ve znění opravného usnesení ze dne 21. 4. 2017, č. j. 12 C 44/2013-120, zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2012, jakož i
rozhodnutí ministra zemědělství ze dne
20. 12. 2012 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Ministerstvo zemědělství vydalo na základě žádosti Pozemkového fondu České
republiky rozhodnutí v pochybnostech ve smyslu § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále
jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, jímž rozhodlo,
že se na pozemek parc. č. v k. ú. L. právě citovaný předpis vztahuje. Soud
navzdory námitkám žalobkyně shledal tento správní akt korektním, neboť sporný
pozemek byl ke dni 24. 6. 1991 součástí jabloňového sadu, byl zemědělsky
obhospodařovaný a rovněž nepostradatelný pro zemědělskou činnost (přístup k
ovocným stromům). Ani skutečnost, že byl v evidenci nemovitostí v důsledku
zjevné chyby veden jako „ostatní plocha – neplodná půda“, nemohla převážit nad
okolností, že reálně tvořil součást ovocného sadu, a představoval tedy
zemědělskou půdu dle § 1 odst. 2 zákona
č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon č.
53/1966 Sb.“),
na niž se zákon č. 229/1991 Sb. vztahoval dle svého § 1 odst. 1 písm. a).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 8. 2017, č. j. 8 Co
188/2017-133, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud podotkl, že pro
zařazení do zemědělského půdního fondu byly podstatné dvě okolnosti: zemědělské
obhospodařování pozemku (znak faktický, materiální) a podřazení pozemku pod
některý z druhů zemědělských pozemků v evidenci (katastru) nemovitostí (znak
právní, formální). Samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí však
ještě nevypovídal nic o tom, zda pozemek byl nebo měl být zemědělsky
obhospodařován, neboť je obecně známo, že u řady pozemků zastavěných byla změna
kultury prováděna dodatečně, případně nebyla provedena dosud. Není pochyb,
že předmětný pozemek byl v evidenci nemovitostí k 24. 6. 1991 veden jako
ostatní plocha (způsob využití neplodná půda), zároveň však už tehdy tvořil
součást jabloňového sadu, k jehož obhospodařování jevil známky nezbytnosti, a
byl tak u něj nesporně splněn materiální znak příslušnosti k zemědělskému
půdnímu fondu (přičemž ze zemědělského půdního fondu nikdy nebyl regulérním
postupem vyňat). Za daných okolností odvolací soud ve shodě
se soudem první instance uzavřel, že naplnění materiálního znaku převažuje nad
znakem formálním.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že pro
aplikaci zákona č. 229/1991 Sb. se podle ustálené judikatury vyžaduje
kumulativní naplnění formálního i materiálního znaku. Pouhé zemědělské
obhospodařování pozemku nepostačuje k podřazení zákonu č. 229/1991 Sb., neděje-
li se v souladu s jeho formálním určením promítnutým do evidence (katastru)
nemovitostí. Pakliže byl totiž sporný pozemek veden jako neplodná půda, nemohl
na uvedeném statusu ničeho změnit fakt, že ve skutečnosti zemědělsky užíván
byl, neboť formální znak vystihuje účelové určení pozemku. Dovolatelka dále
odvolacímu soudu vytýká, že konstatoval nesoulad evidenčního stavu se stavem
skutečným, čímž nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu či samostatné
rozhodnutí o určovací žalobě. Dle názoru žalobkyně by bylo možné údaj zapsaný v
katastru nemovitostí označit
za chybný, pouze pokud by byl podán návrh, jenž by směřoval k nápravě tohoto
údajného defektu. Krajský soud naproti tomu dovodil „naplnění formálního znaku“
z faktického stavu obhospodařování pozemku, čímž v konečném důsledku vybočil z
mezí předmětu řízení daného návrhem žalobkyně. Nad rámec již řečeného podotýká
žalobkyně, že bylo řízení zatíženo závažnou vadou, neboť na ni bylo přeneseno
důkazní břemeno, které neunesla Česká republika (před správním orgánem
neprokázala existenci materiálního znaku příslušnosti pozemku k zemědělskému
půdnímu fondu), a rovněž byla nucena prokazovat negativní skutečnosti
(nevyužívání sporné nemovitosti k zemědělským účelům), což nelze po nikom
požadovat.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že zcela nahradí rozhodnutí Ministerstva zemědělství a
ministra zemědělství
za současného vyslovení, že se na pozemek parc. č. 2138 zákon č. 229/1991 Sb.
nevztahuje, případně aby naříkaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které
je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
a dle čl. II bodu 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, jelikož otázku, zda lze dovodit, že pozemek
k 24. 6. 1991 tvořil zemědělský půdní fond nebo do něj náležel, a že se na něj
tedy vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. podle § 1 odst. 1 písm. a) daného předpisu,
přestože byl k uvedenému datu v evidenci nemovitostí chybně veden jako
nezemědělský, Nejvyšší soud dosud neřešil.
Předestřená dovolací argumentace je lichou potud, pokud dovolatelka namítá,
že odvolací soud dovodil naplnění formálního znaku přiřazení pozemku k
zemědělskému půdnímu fondu z faktických okolností, neboť krajský soud jednoduše
uzavřel, že sporná nemovitost byla součástí zemědělského půdního fondu,
přestože řečený formální znak
za splněný neměl. Bezpředmětné jsou tudíž úvahy, dle nichž je ke změně druhu
pozemku zapsaného v evidenci či katastru nemovitostí třeba samostatného
rozhodnutí soudu, potažmo katastrálního úřadu. Odvolací soud totiž nikterak
nepopřel evidenční status sporného pozemku; pouze jej pokládal za nepodstatný
pro rozhodnutí, zda sporný pozemek tvořil zemědělský půdní fond nebo k němu
náležel ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 229/1991 Sb. Postup odvolacího soudu přitom jednoznačně nepředstavuje
překročení předmětu řízení, jímž je posouzení otázky aplikovatelnosti zákona č.
229/1991 Sb.
na pozemek parc. č., přičemž platí, že soud se v řízení podle části páté věcí
zabývá
v takovém rozsahu, v jakém k tomu byl oprávněn a povinen správní orgán (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
Jde-li pak o samotnou otázku, zda bylo ze strany krajského soudu korektní
konstatovat příslušnost nemovitosti k zemědělskému půdnímu fondu nehledě na
způsob využití zapsaný v evidenci nemovitostí, nelze popřít, že Nejvyšší soud
ve svých rozhodnutích vícekrát zdůraznil, že k zahrnutí pozemku do zemědělského
půdního fondu se vyžaduje splnění jednak předpokladu faktického či
materiálního, tkvícího v tom, že takový pozemek je anebo byl
a nadále má být zemědělsky obhospodařován, jednak předpokladu právního,
respektive formálního, daného označením pozemku zemědělským druhem kultury v
evidenci nemovitostí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004,
sp. zn.
28 Cdo 1001/2004, ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009, či ze dne 29.
10. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2018, sp. zn.
28 Cdo 4254/2017). Současně však nelze přehlédnout, že dovolací soud se danou
problematikou vždy zabýval v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku
nesporným
a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky
nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013,
ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4247/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4447/2017). Kategorická teze, dle níž by režimu zemědělského půdního fondu, a
tedy rovněž zákona č. 229/1991 Sb. nemohly být podřazeny pozemky, které
prokazatelně byly k 24. 6. 1991 zemědělsky využívány, ale v evidenci
nemovitostí byly vedeny s odlišným druhem kultury, tak v judikatuře Nejvyššího
soudu nikdy vyslovena nebyla.
Podobně striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak
nenapomáhalo naplňování účelu zákona č. 229/1991 Sb., vyjádřenému v jeho
preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní
ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího
zemědělskou produkci, a složky životního prostředí, viz § 1 odst. 1 zákona č.
53/1966 Sb. i § 1 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského
půdního fondu). Bylo by navíc problematické též z toho důvodu,
že zákonu č. 229/1991 Sb. podle jeho § 1 odst. 1 písm. a) podléhají nejen
pozemky, které k 24. 6. 1991 (coby dni účinnosti citovaného předpisu, srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018)
zemědělský půdní fond tvořily dle
§ 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ale
též ty, které k zemědělskému půdnímu fondu náležely ve smyslu § 1 odst. 3 téhož
předpisu, neboť byly nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, avšak
bezprostředně jí nesloužily (jednalo se o polní cesty, pozemky se zařízením
důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, pozemky potřebné pro
zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou,
ochranné terasy proti erozi apod.). U těchto pozemků přitom nelze vždy
garantovat, že byly v evidenci nemovitostí vedeny jako některá z kategorií
zemědělské půdy, režimu zemědělského půdního fondu a zákonu č. 229/1991 Sb.
však přesto podléhají. V neposlední řadě je vhodné vzít na zřetel, že také
podle názoru Nejvyššího správního soudu je při rozhodování v pochybnostech, zda
se jedná o pozemek patřící do zemědělského půdního fondu, podstatná stránka
materiální, nikoli formální (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 22. 6. 2017, č. j. 9 As 246/2016-46, bod 48).
Ve světle shora provedeného výkladu se rozhodnutí odvolacího soudu, jež závěr
o aplikovatelnosti zákona č. 229/1991 Sb. opírá o skutečný, nikoli evidenční
stav pozemku parc. č. ke dni 24. 6. 1991, nejeví s rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu v rozporu (samotné zjištění, že uvedená nemovitost k rozhodnému dni
fakticky měla zemědělský charakter, je pak skutkové povahy a přezkumu v
dovolacím řízení nepodléhá, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8.
2016, sp. zn. 32 Cdo 1383/2016, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017, a
ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 834/2018).
Namítá-li dále žalobkyně, že na ni soudy chybně přenesly důkazní břemeno, jež
mělo správně spočívat na České republice, sluší se v první řadě podotknout, že
odvolací soud nerozhodoval dle pravidel o dělení důkazního břemene (jež se
uplatní tam, kde se rozhodné skutečnosti nepodařilo objasnit a nastal stav non
liquet), ale na základě zjištěného skutkového stavu (obdobně srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn.
22 Cdo 525/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3167/17, bod 17).
Dovolatelkou formulované argumenty týkající se institutu důkazního břemene jsou
tudíž pro řešení posuzovaného sporu irelevantní. Nad rámec nezbytného lze ovšem
stran údajné nemožnosti požadovat
po účastníku prokazování negativních skutečností dodat, že negativní teorie
důkazní, z níž tato myšlenka vychází, se v současnosti pokládá za překonanou a
prokazování negativních skutečností se po stranách civilního procesu nezřídka
vyžaduje (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22
Cdo 4707/2010, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn.
22 Cdo 3108/2010, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, dále srovnej
též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 430/17, bod
20, a Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges,
2017. s. 232–233).
Se zřetelem k výše uvedenému přikročil Nejvyšší soud k zamítnutí dovolání pro
nedůvodnost [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první,
§ 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s.
ř. s tím, že České republice v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu