28 Cdo 1419/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně,
Údolní 222/5, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,
IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Správě
nemovitostí města Brna, státnímu podniku v likvidaci, IČO: 469 63 383, se
sídlem v Brně, Masarykova 37, za účasti vedlejších účastníků na straně
žalované: JUDr. Z. M., JUDr. V. B., Mgr. L. V. a J. V., o určení vlastnického
práva a práva hospodaření, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C
124/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.
července 2015, č. j. 19 Co 391/2014-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastníci nemají právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 8. ledna 2014, č. j. 15 C 124/2011-241, jímž tento soud zamítl
žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1283/1 v kat.
území S., a (současně) že právo hospodaření k témuž pozemku má druhý žalovaný,
státní podnik v likvidaci; přitom bylo rozhodnuto i o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud
odmítl, neboť není přípustné (§ 243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dál jen „o. s. ř.“), proto,
že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v
ustanovení § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a
nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
V dovoláním nastolené otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení
práva (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2013) – jíž žalobkyně v podaném dovolání argumentuje převážně již toliko ve
vztahu k rozhodnutí (výroku) o zamítnutí návrhu na určení druhého žalovaného
coby nositele práva hospodaření s majetkem (předmětným pozemkem) ve vlastnictví
státu – jsou závěry odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou
akcentující preventivní funkci určovací žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, č. 3, ročník 1997, pod č. 21). Tato funkce v případě žalobkyní
žádaného určení práva hospodaření (správy) s majetkem ve vlastnictví státu
naplněna není, jestliže se žalobkyně v důsledku požadovaného určení nestane
vlastnicí věci a určení jí neskýtá ani záruku převedení věci (pozemku) do
jejího vlastnictví, vše za situace, kdy k prosazení jí tvrzeného práva
(obnovení vlastnictví k věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích) slouží (ve stanovených lhůtách sloužily) jiné právní
prostředky, které oprávněné osobě poskytuje restituční zákonodárství.
Konstrukci žalobkyně o možném převodu věci do jejího vlastnictví na podkladě
dohody, kterou s ní uzavřel (či byl by ochoten znovu uzavřít) právě druhý
žalovaný, v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pak
vylučuje i odvolacím soudem současně přijatý závěr o působnosti (v poměru k
zákonu č. 87/1991 Sb. zvláštního) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“), vyslovený v závislosti na zahrnutí předmětného pozemku do
zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě; takový závěr se
ustálené judikatuře v principu rovněž nepříčí (k tomu srov. např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009).
Otázka faktického způsobu obhospodařování předmětného pozemku (naplnění
materiálního znaku pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu, je-li
znak formální jinak nesporný) je pak převážně věcí skutkového zjištění, jež
nelze zpochybnit dovoláním. Byla-li dána (v rovině skutkových zjištění
prokázána) souvislost předmětného pozemku (zahrady) se zemědělskou výrobou,
nekoliduje posouzení odvolacího soudu ani se závěry, jež k otázce působnosti
zákona o půdě vyslovil Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze
dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž jinak zásadně připustil restituci
nezemědělských zahrad v režimu zákona č. 87/1991 Sb. (srov. čl. IV, bod 2
stanoviska).
Případný v dané věci není ani odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, v němž dovolací soud posuzoval
otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva podle obecného
předpisu, a to za zcela jiných okolností a bez souvislosti s nárokem
odvozovaným z restitučních předpisů (žaloba bytového družstva na deklarování
vlastnického práva státu k pozemku zastavěnému obytným domem ve vlastnictví
družstva, jenž může být předmětem převodu do vlastnictví družstva podle § 60a
zákona č. 219/2000 Sb.). Nepřiléhavý je pak i odkaz na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2855/2008, jímž byla věcně posuzována
otázka platnosti převodní smlouvy, jíž uzavřel Pozemkový fond ČR s třetí
osobou, ačkoliv v době jejího uzavření byly pozemky vyjmuty z jeho správy dle §
17 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě. Z tohoto vyplývá, že ani s těmito
dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí
odvolacího soudu v rozporu není.
Ve vztahu k rozhodnutí (jeho části), jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení, že žalobkyně je
vlastnicí předmětného pozemku (kdy odvolací soud vychází současně ze zjištění,
že na podkladě dohody uzavřené podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. s
nelegitimovaným subjektem nebyl katastrálním úřadem povolen vklad práva do
katastru nemovitostí a uzavření dohody či vydání věci neukládá povinné osobě
ani soudní rozhodnutí), pak dovolatelka žádnou další relevantní dovolací
argumentaci již nevznáší a tedy ani neotvírá další otázky, pro jejichž řešení
mohla by být založena přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku.
Přestože se v dovolání uvádí, že se jím napadá rozsudek odvolacího soudu v
celém rozsahu, žádné námitky – natož ty, jež by se vázaly k obligatorním
náležitostem ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňují se vůči výrokům o
náhradě nákladů řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
věty druhé o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu