KSUL 44 INS
21308/2012 INS 2392/2010
44 ICm 208/2013
29 ICdo 43/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Mgr. Martina Koláře, se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02,
jako insolvenčního správce dlužnice V. V., zastoupeného Mgr. Martinou Knickou,
advokátkou, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti žalovanému
České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00,
identifikační číslo osoby 45244782, o určení pravosti vykonatelné pohledávky,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 ICm 208/2013, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužnice V. V., vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 44 INS 21308/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2014, č. j. 44 ICm 208/2013,
102 VSPH 416/2013-42 (KSUL 44 INS 21308/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 18. října 2013, č. j. 44 ICm 208/2013-26, rozhodl Krajský soud
v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobce Mgr. Martina
Koláře, jako insolvenčního správce dlužnice V. V., směřující proti žalovanému
České spořitelně, a. s., tak, že:
[1] Zamítl žalobu o určení, že vykonatelná pohledávka přihlášená žalovaným do
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 44 INS 21308/2012, ve výši 48.398,09 Kč, není po právu (bod I. výroku)
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí plně respektuje závěry
formulované k mezím popěrného práva u vykonatelných pohledávek přiznaných
pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu [§ 199 odst. 2 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 uveřejněném
pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
106/2013“), k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne
31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 9, ročník 2014, pod číslem 110, v rozsudku ze dne 29. srpna 2013,
sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo
4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
a v rozsudku ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod
číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí jsou -
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na
webových stránkách Nejvyššího soudu). V typově shodných věcech podložených typově shodnou dovolací argumentací již
Nejvyšší soud na základě shora označené judikatury podané dovolání odmítl
(usnesením ze dne 25. února 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2014, a usnesením ze dne
31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 29/2014) maje soudní praxi v dotčených
souvislostech za již ustálenou. K tomu lze dále dodat, že v posledku se k této
otázce vyslovil obdobně Ústavní soud. Ten v důvodech usnesení ze dne 3. února
2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/15 (dostupného na webových stránkách Ústavního
soudu), konstatoval, že ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož
obecné soudy neměly připustit v rámci insolvenčního řízení uplatnění úroků z
prodlení, přiznaných rozhodnutím soudu, nad rámec tzv. zákonných úroků.
K tomu
je třeba uvést (pokračoval Ústavní soud), že insolvenční řízení má svá
specifika a má-li být efektivním, nelze v jeho rámci přezkoumávat pravomocná
soudní rozhodnutí. Právní řád na možnost přezkumu pravomocných rozhodnutí
pamatuje prostřednictvím tzv. mimořádných opravných prostředků, nicméně jejich
využití je vždy v dispozici účastníka řízení. Podle náhledu Ústavního soudu má
každé soudní řízení svůj smysl a význam, který nelze ztrácet ze zřetele tím, že
by výrok jednoho pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnit v procesně
nesouvisejícím soudním řízení. Nejvyšší soud tedy pro poměry dané věci uzavírá, že v důsledku (shora
označených) rozhodnutí vydaných zčásti před a zčásti po podání dovolání v této
věci má soudní praxi v otázkách předestíraných mu dovolatelem za definitivně
ustálenou a potřebu korigovat odtud vzešlé závěry (z nichž vyšel i odvolací
soud) na podkladě podaného dovolání neshledává.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 202 odst. 1
insolvenčního zákona, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlašovaných
pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti
insolvenčnímu správci.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu