KSCB 27 INS XY
42 ICm XY
29 ICdo 50/2016-51
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce
Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova
1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako insolvenčního
správce dlužnice P. T., zastoupeného Mgr. Janem Škeříkem, advokátem, se sídlem
v Praze 4, Táborská 619/46, PSČ 140 00, proti žalovanému Komerční banka, a. s.,
se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby
45317054, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužnice P. T., narozené XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2016, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY
(KSCB 27 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2016, č. j. 42 ICm XY, 104
VSPH XY, 27 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
20. října 2015, č. j. 42 ICm XY, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem
ze dne 20. října 2015, č. j. 42 ICm XY, zamítl žalobu o určení, že pohledávka
P10-2 (dále jen „sporná pohledávka“) přihlášená žalovaným do insolvenčního
řízení, vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 27 INS XY, není po právu
(výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaný a dlužnice uzavřeli dne 29. dubna 2009 smlouvu o hypotečním úvěru. K zajištění pohledávky z této smlouvy žalovaný (jako zástavní věřitel) a
dlužnice (jako zástavní dlužník) uzavřeli dne 30. dubna 2009 zástavní smlouvu k
nemovitostem ve vlastnictví dlužnice. 2) Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. května 2015, č. j. KSCB 27 INS XY, byl zjištěn úpadek dlužnice, povoleno oddlužení a žalobce
ustanoven insolvenčním správcem dlužnice. 3) Přihláškou ze dne 17. června 2015 žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení
tři dílčí pohledávky. Dvě z těchto dílčích pohledávek vznikly tak, že žalovaný
rozdělil pohledávku ze smlouvy o hypotečním úvěru na dvě části tím způsobem, že
první pohledávku ve výši 700.000 Kč (tvořenou částí jistiny) přihlásil jako
zajištěnou a druhou pohledávku ve výši 1.517.348,65 Kč (tvořenou zbylou částí
jistiny a příslušenstvím) [jde o spornou pohledávku P10-2] přihlásil jako
nezajištěnou (a to přesto, že je zajištěna zástavním právem k nemovitostem
dlužnice). 4) Z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 2014,
č. j. 30 C XY, se podává, že sporná pohledávka existuje a je vykonatelná. 5) Žalobce na přezkumném jednání konaném dne 20. července 2015 popřel spornou
pohledávku co do pravosti a pořadí. 6) Žalobou ze dne 3. září 2015, doručenou soudu prvního stupně téhož dne,
žalobce popírá pravost sporné pohledávky, neboť rozdělení pohledávky ze smlouvy
o hypotečním úvěru nemá oporu v hmotném právu. Nezajištěnou pohledávku ze
smlouvy o hypotečním úvěru žalovaný nemá. V důsledku přihlášení sporné
pohledávky jako nezajištěné tato pohledávka zanikla. Na takto ustaveném základě insolvenční soud uzavřel, že žalobce neuplatnil
žádný z důvodů, pro které by mohl být se svým popřením pravosti vykonatelné
pohledávky úspěšný [§ 193 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon)]. Není pochyb o tom, že pohledávka existuje. Argumentaci žalobce týkající se (ne)možnosti přihlásit pohledávku částečně jako
zajištěnou a částečně jako nezajištěnou soud přezkoumá v řízení o popření
pořadí pohledávky, vedeném pod sp. zn. 42 ICm XY. Přitom „žádný z výsledků
tohoto řízení (tedy ať bude pohledávka P10-2 soudem shledána za zajištěnou či
nezajištěnou) nemůže mít vliv na možnost žalobce uplatňovat svou pohledávku
P10-2 v insolvenčním řízení, bude pouze rozhodováno o způsobu uspokojení
pohledávky“. Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozhodnutí insolvenčního
soudu k odvolání žalobce potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – cituje ustanovení § 193 a § 199 insolvenčního zákona a odkazuje
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn.
29 ICdo 7/2013,
uveřejněné pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že popření pravosti pohledávky nemůže
být úspěšné. Sporná pohledávka „vznikla, nezanikla ani se nepromlčela a nebyla
žalobcem popřena z důvodu neúčinnosti právního úkonu“. Přihlášení části
existující pohledávky jako nezajištěné (ačkoliv věřiteli svědčí zástavní právo
k takové pohledávce) podle odvolacího soudu nemůže vést k tomu, že pohledávka
nebude uspokojována vůbec. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má
za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nevyřešené)
otázky, zda „je důvodem popření pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení,
ve kterém bylo dlužníku povoleno oddlužení, co do pravosti ta skutečnost, že
ačkoliv věřitel uplatňuje jedinou pohledávku, rozdělil tuto na dvě části, z
nichž jednu uplatní jako zajištěnou majetkem náležejícím do majetkové podstaty
dlužníka a druhou jako tímto majetkem nezajištěnou“. Dovolatel namítá, že rozdělení jedné (zajištěné) pohledávky na zajištěnou a
nezajištěnou se v režimu oddlužení jeví účelovým, neboť jediným motivem
věřitele je dosažení výhodnějšího postavení, než jaké mu přiznává zákon (§ 398
odst. 3 insolvenčního zákona). Rozdělení pohledávky nemá oporu v hmotném právu,
neboť celá pohledávka včetně příslušenství byla od počátku zajištěna v celém
rozsahu. Ke stejnému závěru se podle dovolatele přiklonil i Ústavní soud v usnesení ze
dne 6. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává
z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k zodpovězení jím otevřené otázky,
na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a již odvolací soud vyřešil v
rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu. Podle § 188 insolvenčního zákona insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky
pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo
jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka,
aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o
pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji
jsou povinny poskytnout (odstavec první). Nelze-li přihlášku pohledávky
přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele,
aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej
poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které
nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce
insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky
nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec druhý). Podle § 398 odst. 3 insolvenčního zákona při oddlužení plněním splátkového
kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným
věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být
při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto
částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné
věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí
insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z
výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle
ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu. V této podobě byla citovaná ustanovení účinná ke dni zjištění úpadku dlužnice a
dosud nedoznala změn. Z judikatury Nejvyššího soudu se (mimo jiné) podává, že:
1) Insolvenční zákon vychází i u zajištěných věřitelů z toho, že žádný věřitel
není nucen k výkonu práv, která vůči dlužníku získal před zahájením
insolvenčního řízení, včetně práva požadovat uspokojení ze zajištění ve formě
zástavního práva (požadovat uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy). Zástavní věřitel se tedy může rozhodnout, že právo na uspokojení ze zajištění
neuplatní (nepřihlásí) v insolvenčním řízení vůbec, bez zřetele k tomu, že mu
zástavní právo náleží (trvá) podle předpisů, podle kterých bylo zřízeno. 2) Půjde-li o insolvenční řízení vedené na majetek zástavního dlužníka, který
je i osobním dlužníkem zástavního věřitele, bude mít zástavní věřitel, který
přihlásil pohledávku bez práva na uspokojení ze zajištění, pouze postavení
nezajištěného věřitele. Půjde-li o insolvenční řízení vedené na majetek
zástavního dlužníka, který není osobním dlužníkem zástavního věřitele, nebude
mít zástavní věřitel žádnou pohledávku, kterou by mohl v tomto řízení přihlásit
(jako nezajištěnou). V obou případech povede zpeněžení zástavy v insolvenčním
řízení k zániku zástavního práva (§ 299 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění
účinném do 31. prosince 2013, § 167 odst.
4 insolvenčního zákona ve znění
účinném od 1. ledna 2014). 3) Půjde-li o insolvenční řízení vedené na majetek zástavního dlužníka, který
je i osobním dlužníkem zástavního věřitele, bude postup zástavního věřitele,
který přihlásil pohledávku bez práva na uspokojení ze zajištění, ekonomicky
zcela racionální např. tam, kde s rozhodnutím o úpadku bylo spojeno rozhodnutí
o povolení oddlužení a je zjevné, že při předpokládaném oddlužení plněním
splátkového kalendáře bude očekávaný výtěžek zpeněžení zástavy nižší než podíl,
jehož by se zástavnímu věřiteli dostalo jako nezajištěnému z budoucích příjmů
dlužníka v následujících 5 letech. 4) Zástavní věřitel, který přihlásil pohledávku zajištěnou zástavním právem do
insolvenčního řízení, se i v průběhu insolvenčního řízení může vzdát zástavního
práva (způsobem předjímaným předpisy, podle nichž bylo zřízeno). Tím mu zanikne
i právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy v insolvenčním řízení bez
zřetele k tomu, zda zajištěná pohledávka byla předtím zjištěna v insolvenčním
řízení (srov. § 186 odst. 1 insolvenčního zákona). Půjde-li o insolvenční
řízení vedené na majetek zástavního dlužníka, který není osobním dlužníkem,
zanikne tím zástavnímu věřiteli právo na jakékoli uspokojení v insolvenčním
řízení (měl jen „zástavní pohledávku“). 5) Zástavní věřitel, který přihlásil pohledávku zajištěnou zástavním právem do
insolvenčního řízení, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení „vzít zpět“
právo na „přednostní“ uspokojení pohledávky ze zajištění (ze zpeněžení
zástavy), a to bez zřetele k tomu, že se současně nevzdal zástavního práva
(způsobem předjímaným předpisy, podle nichž bylo zřízeno). To, že insolvenční
soud vezme na vědomí zpětvzetí práva na uspokojení ze zajištění (postupem podle
§ 184 insolvenčního zákona, ve spojení s § 187 insolvenčního zákona), však
automaticky neznamená, že zajištěný věřitel se od okamžiku takového zpětvzetí,
respektive od okamžiku, jímž se stane účinným (§ 89 odst. 1 insolvenčního
zákona) rozhodnutí insolvenčního soudu o takovém zpětvzetí, podílí (má podílet)
na uspokojení své (nyní již nezajištěné) pohledávky z částek, určených (podle
zvoleného způsobu řešení úpadku) k rozdělení mezi nezajištěné věřitele. 6) Insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2013 obsahoval pravidlo,
že ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla uspokojena z výtěžku
zpeněžení zástavy, se uspokojí stejně jako ostatní (nezajištěné) pohledávky, v
§ 299 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona. Od 1. ledna 2014 není v
insolvenčním zákoně žádné obdobné pravidlo obsaženo, leč právní praxe je ve
shodě v tom, že toto pravidlo má vzhledem k dikci ustanovení § 167 odst. 1 věty
první insolvenčního zákona (spojení „v rozsahu zajištění“) a § 165 odst. 1
insolvenčního zákona obecnou platnost. Může však být (v insolvenčním zákoně je)
ve shodě s ustanovením § 8 insolvenčního zákona modifikováno zvláštní úpravou
obsaženou v části druhé insolvenčního zákona u některého ze způsobů řešení
úpadku. Část druhá insolvenčního zákona pak nestanoví „jinak“ jen při řešení
úpadku konkursem.
Při reorganizaci je pro postavení zástavního věřitele (včetně
vymezení míry jeho uspokojení z nezajištěných částí dlužníkovy majetkové
podstaty) určující obsah účinného reorganizačního plánu a při oddlužení
„plněním splátkového kalendáře“ platí odchylka zakotvená v 398 odst. 3 ve
spojení s § 409 odst. 3 insolvenčního zákona (zajištění věřitelé se uspokojí
jen z výtěžku zpeněžení zajištění). 7) Jak se promítá v insolvenčním zákoně i prostřednictvím základních zásad
insolvenčního řízení vyjádřených v § 5 insolvenčního zákona, procesní pravidla
v něm obsažená by měla věřitelům v zásadě umožnit uplatnění těch práv, jež
nabyli vůči dlužníku před zahájením insolvenčního řízení, včetně práv přednosti
daných zástavním právem. 8) Smyslem těchto pravidel není (a nemají tak být vykládána) umožnit, aby
zajištěný (zástavní) věřitel zajištění, jež mu podle hmotného práva (nebo i
podle procesního práva) bylo zřízeno jedním právním jednáním pro celou
zajištěnou pohledávku, uplatnil (spoléhaje jen na pravidla obsažená v
insolvenčním zákoně) jen pro část pohledávky a zbývající část pohledávky aby
přihlásil jako nezajištěnou (což je zejména v mezích způsobu řešení úpadku
oddlužením zjevně vedeno snahou ukrojit si ze „společného koláče“ pro sebe co
nejvíc na úkor ostatních nezajištěných věřitelů a eliminovat pravidlo vyjádřené
v § 398 odst. 3 insolvenčního zákona). Kdyby tak zajištěný věřitel učinil již
ve včasné přihlášce, šlo by o přihlášku vadnou, podléhající režimu ustanovení §
188 insolvenčního zákona. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR
34/2016, a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. 9) Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí
do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z
konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění
předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti,
výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v
části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu
přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě
takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným
způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené
pohledávky. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo
56/2014. Potvrdil-li odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby
proto, že sporná pohledávka „vznikla, nezanikla ani se nepromlčela a nebyla
žalobcem popřena z důvodu neúčinnosti právního úkonu“, přestože přihláška
sporné pohledávky trpí (z důvodu výše vyložených) vadami bránícími jejímu
přezkumu, postupoval v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají též na rozhodnutí insolvenčního soudu,
zrušil Nejvyšší soud i je a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud i soud insolvenční jsou vázány právním názorem dovolacího soudu
(§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům řízení se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu