KSBR 31 INS 13556/2019 4 ICm 983/2020 29 ICdo 52/2023-127
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. Romana Krakovky, se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, PSČ 702 00, jako insolvenčního správce dlužnice K. J., zastoupeného Mgr. Romanem Černým, advokátem, se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, PSČ 702 00, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o určení pravosti a výše pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 ICm 983/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice K. J., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 13556/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 4 ICm 983/2020, 11 VSOL 332/2022-100 (KSBR 31 INS 13556/2019), takto:
Druhý a třetí výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 4 ICm 983/2020, 11 VSOL 332/2022-100 (KSBR 31 INS 13556/2019), se zrušuje a věc se vrací ve zrušeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 26. května 2022, č. j. 4 ICm 983/2020-41, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že žalovaný (PROFI CREDIT Czech, a. s.) nemá za dlužnicí (K. J.) pohledávku z titulu dlužné jistiny, souhrnného poplatku, smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení v celkové výši 80 267,26 Kč uplatněnou v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 13556/2019 přihláškou č. P16 jako pohledávka č. 1 (bod I. výroku), zamítl žalobu žalobce (Mgr. Romana Krakovky, jako insolvenčního správce dlužnice) ohledně částky 8 479,28 Kč (bod II. výroku) a zamítl návrh na určení, že výše pohledávky č. 1 je celkem 33 577,69 Kč (bod III. výroku). [2] Určil, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávku z titulu smluvních pokut a zákonného úroku z prodlení v celkové výši 29 920,96 Kč uplatněnou přihláškou č. P16 jako pohledávka č. 2 (bod IV. výroku), a zamítl návrh na určení, že výše pohledávky č. 2 je 0 Kč (bod V. výroku). [3] Určil, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávku z titulu smluvních pokut a zákonného úroku z prodlení (správně jen smluvní pokuty) v celkové výši 20 000 Kč uplatněnou přihláškou č. P16 jako pohledávka č. 3 (bod VI. výroku), a zamítl nárok (správně návrh) na určení, že výše pohledávky č. 3 je 0 Kč (bod VII. výroku). [4] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod VIII. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 194 a § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, z ustanovení § 2 a § 32 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a z ustanovení § 588 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Důvodem popření vykonatelných dílčích pohledávek žalovaného nebylo
nepřípustné jiné právní posouzení věci. Žalobce je oprávněn přezkoumat (coby insolvenční správce) rozhodčí doložku i v případě pohledávky přihlášené jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu. Námitka žalobce, uplatněná v popěrném úkonu, je námitkou nedostatku pravomoci rozhodce, což představuje přípustný důvod popření vykonatelné pohledávky.
4. Žalovaný zjišťoval úvěruschopnost dlužnice nedostatečně a nepostupoval při posouzení schopnosti dlužnice (spotřebitelky) splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Vzhledem k tomu je uzavřená smlouva o revolvingovém úvěru neplatná. Rozhodčí smlouva je „svázaná“ se smlouvou o revolvingovém úvěru; proto je neplatná i rozhodčí smlouva. Rozhodce (tudíž) nebyl povolán k rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení a rozhodčí nález nemá žádné právní účinky.
5. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná, má žalovaný za dlužnicí pouze nárok na vrácení poskytnuté částky z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z.
6. K odvolání žalobce (proti bodům I., II., III., V., VII. a VIII. výroku rozsudku insolvenčního soudu) a žalovaného (proti bodům I., IV. a VI. výroku rozsudku insolvenčního soudu) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 4 ICm 983/2020, 11 VSOL 332/2022-100 (KSBR 31 INS 13556/2019):
[1] Odmítl odvolání žalobce proti bodu I. výroku rozsudku insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. až VII. výroku tak, že žalobu zamítl (druhý výrok).
[3] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, v rovině právní pak z ustanovení § 192, § 193, § 194 a § 199 insolvenčního zákona, z ustanovení § 9 odst. 1 a § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., z ustanovení § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a z ustanovení § 588 a § 2051 o. z. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
8. Žalovaný a dlužnice uzavřeli samostatnou písemnou rozhodčí smlouvu, která obsahuje ujednání o vedení rozhodčího řízení, včetně řízení přezkumného, a určuje jmenovitě rozhodce, kteří jsou oprávněni ve věci rozhodnout. Samotná rozhodčí smlouva tak není sjednána v rozporu se zákonem a nelze z ní dovodit nedostatek pravomoci rozhodce vydat předmětný rozhodčí nález.
9. Platnost rozhodčí smlouvy je nutno posuzovat odděleně od platnosti smlouvy o revolvingovém úvěru. Rozhodčí smlouva je (tedy) platná a zakládá pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález je způsobilý „doložit“ v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice vykonatelnost přihlášené pohledávky žalovaného.
10. U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím (příslušného orgánu) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Je přitom lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.
11. Rozhodčí nález v přezkoumávané věci obsahuje (určitý) výrok a odůvodnění, ze kterého plyne, že se rozhodce pohledávkou žalovaného zabýval, provedl dokazování a právní hodnocení. Okolnost, že rozhodce „přiznal“ žalovanému nárok uplatněný v rozhodčí žalobě, svědčí o tom, že tento nárok posoudil jako oprávněný. Tento závěr v sobě zahrnuje i úsudek o řádném posouzení schopnosti dlužnice splácet úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.
12. Namítá-li žalobce v popěrném úkonu, že žalovaný nesplnil řádně povinnost posoudit úvěruschopnost dlužnice, jde o jiné právní posouzení věci, které není jako popěrný úkon přípustné a nelze je (proto) následně uplatnit ani v žalobě „na určení neexistence“ popřených pohledávek. Totéž platí pro námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě (včetně zákonného úroku z prodlení) pro rozpor s dobrými mravy.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje (poměřováno jeho obsahem) proti druhému výroku o věci samé a jehož přípustnost žalobce vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (dovolatelem označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Konkrétně dovolatel tvrdí, že pohledávky žalovaného jsou nevykonatelné, a proto je mohl popřít; „důvodem“ popěrného úkonu jsou přitom skutkové námitky (v původním řízení dlužnicí neuplatněné), nikoliv jiné právní posouzení věci. I kdyby však šlo o námitky právní (o jiné právní posouzení věci), má dovolatel za to, že popěrný úkon učinil „oprávněně“.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že rozhodčí nález podléhá „testu vykonatelnosti“; v takovém případě má insolvenční soud ověřit, zda rozhodce měl pravomoc vydat rozhodčí nález. Pravomoc vydat rozhodčí nález nemá rozhodce v případě, že nebyla platně sjednána rozhodčí smlouva. Posouzení rozhodčí smlouvy tudíž není zapovězeným jiným právním posouzením, ale pouze „realizací testu vykonatelnosti rozhodčího nálezu“. Rozhodčí smlouva a smlouva o revolvingovém úvěru jsou vzájemně propojeny s ohledem na „princip neoddělitelnosti“. Je-li neplatná smlouva o úvěru, nemůže obstát ani rozhodčí smlouva.
16. Dále dovolatel uvádí, že námitka neposouzení úvěruschopnosti dlužnice představuje námitku skutkovou, kterou dlužnice v nalézacím řízení neuplatnila a kterou se rozhodce nezabýval. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutné vnímat jako skutkovou námitku, neboť teprve na základě posouzení splnění povinnosti věřitele lze učinit právní závěr o (ne)platnosti smlouvy o úvěru.
17. Dovolatel dále namítá, že insolvenční soud má zasáhnout v případě zjevné nespravedlnosti, neboť v opačném případě by dlužnice „měla méně práv v insolvenčním řízení než v řízení exekučním“. Míní, že je oprávněn uplatnit námitku nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužnice, i kdyby (tento) důvod měl být hodnocen jako jiné právní posouzení.
18. Žalovaný ve vyjádření odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
19. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
20. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky charakteru námitky nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužnice ze strany úvěrujícího věřitele při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí).
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
23. Dlužnice uzavřela se žalovaným dne 16. února 2016 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100998198. Při posouzení úvěruschopnosti dlužnice vyšel žalovaný z podkladů (v rozhodnutích konkretizovaných). Dlužnice se žalovaným uzavřela (již) dne 15. února 2016 také rozhodčí smlouvu, která byla sjednána v souvislosti se smlouvou o revolvingovém úvěru. V rozhodčí smlouvě si strany zvolily rozhodce, kteří jsou oprávněni rozhodovat v rozhodčím řízení; mezi rozhodci byl uveden též Mgr. Radek Lubina.
24. Rozhodce Mgr. Radek Lubina rozhodčím nálezem ze dne 24. srpna 2016, č. j. 104 Rozh 4366/2016-7, vyhověl návrhu žalovaného a přiznal nároky (později) uplatněné v insolvenčním řízení. Rozhodčí nález je pravomocný a vykonatelný.
25. Usnesením ze dne 12. srpna 2019, č. j. KSBR 31 INS 13556/2019-A-8 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice (bod. I. výroku), povolil jí oddlužení (bod II. výroku) a insolvenčním správcem ustanovil žalobce (bod III. výroku).
26. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 24. září 2019 (P16-1), které bylo doplněno podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 7. října 2019 (P16-2), přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (mimo jiné): [1] Pohledávku č. 1 v celkové výši 122 324,23 Kč, sestávající z jistiny 84 489,69 Kč, úroku z prodlení z jistiny ve výši 8,05 % ročně za dobu od 24. června 2016 do 12. srpna 2019 (v částce 22 214,54 Kč) a nákladů rozhodčího řízení 15 620 Kč. [2] Pohledávku č. 2 v celkové výši 29 920,96 Kč sestávající ze smluvní pokuty 23 826 Kč a úroku z prodlení ze smluvní pokuty ve výši 8,05 % ročně za dobu od 24. června 2016 do 12. srpna 2019 (v částce 6 094,96 Kč). [3] Pohledávku č. 3 představující smluvní pokutu 20 000 Kč.
27. Všechny tři dílčí pohledávky č. 1 až 3 přihlásil žalovaný jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu ze dne 24. srpna 2016.
28. Podle seznamu přihlášených pohledávek (B-1), včetně přezkumného listu pohledávek žalovaného P16, dlužnice nepopřela dílčí pohledávky č. 1 až 3. Dovolatel popřel dílčí pohledávku č. 1 co do pravosti, výše a pořadí, s tím, že správná výše pohledávky činí 33 577,69 Kč (popřeno je tak 88 746,54 Kč). Dílčí pohledávku č. 2 popřel dovolatel co do pravosti, výše a pořadí v plném rozsahu (co do částky 29 920,96 Kč) a dílčí pohledávku č. 3 co do pravosti a výše (také) v plném rozsahu (co do částky 20 000 Kč). Popření dílčích pohledávek č. 1 až 3 dovolatel odůvodnil shodně tak, že smlouva, na jejímž základě měly pohledávky vzniknout, je neplatná, neboť žalovaný (poskytovatel úvěru) nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost dlužnice; dílčí pohledávku č. 2 nadto popřel i z důvodu, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy.
29. Usnesením ze dne 24. února 2020, č. j. KSBR 31 INS 13556/2019-B-5, zveřejněným v insolvenčním rejstříku 26. února 2020, insolvenční soud (mimo jiné) schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 10. prosince 2019 (bod II. výroku) a schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod III. výroku).
30. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 145/2010, o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a insolvenčního zákona. § 9 odst. 1 (zákona č. 145/2010 Sb.) Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (1) Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. (…) § 199 (insolvenčního zákona) Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem (1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. (2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. (3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.
31. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru v době uzavření úvěrové smlouvy (16. února 2016). Ustanovení insolvenčního zákona ve výše uvedené podobě (pro věc opět rozhodné) platí beze změny od zahájení insolvenčního řízení (od 19. července 2019).
32. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
33. Rozhodčí nález je listinou, která je způsobilá doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost pohledávky věřitele. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 72/2016, uveřejněný pod číslem 13/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
34. Obecně (přitom) platí (ve shodě s dikcí § 199 odst. 2 insolvenčního zákona), že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 uveřejněný pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2013“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněné pod číslem 3/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 3/2014“).
35. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec, nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně. Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek „sporu o pohledávku“ (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci). K tomu srov. R 106/2013, R 3/2014.
36. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. K tomu srov. opět R 106/2013.
37. Závěr rozhodce, že ohledně věřitelem požadovaného nároku lze o věci rozhodnout rozhodčím nálezem pro uznání (podle fikce uznání nároku), v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznávaný nárok neodporuje právním předpisům. Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že zkoumaný rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaných částek. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sen. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2014, pod číslem 110.
38. Na uvedenou dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 16/2023, v němž přijal a odůvodnil – v poměrech incidenčního sporu o pravost a výši pohledávky vykonatelné na základě vydaného elektronického platebního rozkazu – následující závěr (přiléhavě dopadající i na projednávanou věc):
39. Jestliže elektronický platební rozkaz vydaný na základě návrhu (žaloby) obsahujícího tvrzení věřitele, že peněžité plnění požaduje jako (konkretizované) nároky vzešlé z platné (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené s dlužníkem podle zákona o spotřebitelském úvěru, nabyl právní moci a stal se vykonatelným, pak insolvenční správce, který odůvodnil popěrný úkon tím, že věřitel zkoumal úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) jinak, než tvrdil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo že věřitel nezkoumal úvěruschopnost vůbec (např. i rozporu s tím, co tvrdil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), uplatnil jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným elektronickým platebním rozkazem skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; o důvod popření pohledávky pro jiné právní posouzení věci nejde (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona).
40. K tomuto závěru se Nejvyšší soud dále přihlásil v rozsudcích ze dne 31. července 2023, sen. zn. 29 ICdo 114/2023, a ze dne 27. září 2023, sen zn. 29 ICdo 104/2023.
41. V poměrech projednávané věci se tyto závěry projevují následovně. Z rozhodčího nálezu vyplývá, že dlužnici byla doručena výzva k vyjádření se k návrhu na zahájení rozhodčího řízení dne 20. července 2016, ta se však (ve stanovené lhůtě) nevyjádřila. Žalobce (coby insolvenční správce) popřel vykonatelnou pohledávku z důvodu, že žalovaný nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost dlužnice; tím uplatnil skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužnicí v předchozím rozhodčím řízení. Tvrzení dovolatele o nedostatku ověření úvěruschopnosti dlužnice představuje skutkovou obranou (neuplatněnou dlužnicí), a proto se nejedná o nepřípustné jiné právní posouzení věci podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.
42. Na věci ničeho nemění ani skutečnost, že se pro posouzení úvěruschopnosti dlužnice použije (na rozdíl od věci řešené v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 16/2023) úprava zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. obsahově dopadá na totožnou povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka (včetně následků takového porušení) jako v současnosti platná a účinná úprava v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
43. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v řešení této právní otázky, Nejvyšší soud se – při absenci vad, ke kterým u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – nezabýval (pro nadbytečnost) dalšími dovolacími námitkami.
44. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (vyjma dovoláním nenapadeného prvního výroku), a to včetně závislého výroků o nákladech řízení a věc vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
45. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu