KSPL 56 INS 21934/2011
156 ICm 2116/2013
29 ICdo 55/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce FINCOM TRADE LTD., se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams
Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, identifikační číslo
1380699, zastoupeného Mgr. Petrem Schopfem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Václavské náměstí 777/12, PSČ 110 00, proti žalovanému Ferona, a. s., se sídlem
v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 111 82, identifikační číslo osoby 26440181,
zastoupenému JUDr. Alenou Jarešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10,
Polygrafická 262/3, PSČ 108 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 156 ICm 2116/2013, jako incidenční
spor v insolvenční věci dlužníka Ing. K. Ch., vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. KSPL 56 INS 21934/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 156 ICm 2116/2013, 104 VSPH
33/2014-80 (KSPL 56 INS 21934/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 29. října 2013, č. j. 156 ICm 2116/2013-49, Krajský soud v
Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení ohledně požadavku žalobce
na určení, že pohledávka žalovaného byla přihlášena jako nezajištěná (bod I. výroku), dále určil, že pohledávka žalovaného v celkové výši 7.363.985,28 Kč
nebyla do insolvenčního řízení dlužníka „přihlášena po právu“ (bod II. výroku)
a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl
žalobu o určení, že žalovaný nemá vůči dlužníku v insolvenčním řízení
pohledávku ze směnky v rozsahu směnečného peníze 5.190.533 Kč a příslušenství
ve výši 2.173.452,28 Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (druhý výrok). Na rozdíl od insolvenčního soudu, který po provedeném dokazování uzavřel, že
„žalovaný v pozici věřitele při přihlašování své pohledávky pochybil, neboť ji
přihlásil nesprávně a tudíž nelze jinak než konstatovat, že tak jak byla
pohledávka přihlášena, neexistuje“, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný
v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka přihlásil pohledávku „z
existující směnky“ a předložením jejího originálu také prokázal, že je jejím
majitelem. Přitom zdůraznil, že žalovaný sice v podané přihlášce ze dne 22. března 2012
označil předmětnou směnku, z níž měla vzniknout přihlašovaná pohledávka,
nepřesně, když jako důvod vzniku pohledávky pouze uvedl: „směnečné rukojemství
– dlužník byl avalistou směnky vlastní, kterou výstavce (zároveň akceptant)
neuhradil“, pohledávka žalovaného však byla v přihlášce dále určena také
odkazem na směnečný platební rozkaz ze dne 19. prosince 2006, č. j. 63 Sm
192/2006-14, kterým Krajský soud v Plzni žalovanému přiznal přihlašovanou
směnečnou pohledávku, a na rozsudek téhož soudu ze dne 3. července 2007, č. j. 49 Cm 66/2007-30, kterým byl tento směnečný platební rozkaz ponechán v
platnosti. Za tohoto stavu nemohlo být podle odvolacího soudu pochyb o tom, že žalovaný v
insolvenčním řízení uplatnil (přihlásil) pohledávku ze směnky, o jejímž
zaplacení bylo rozhodnuto označeným směnečným platebním rozkazem, tedy
pohledávku ze směnky cizí vystavené dne 1. července 2005 žalovaným na jeho
vlastní řad, znějící na směnečný peníz 5.190.553 Kč, splatné na viděnou, v níž
je jako směnečník označena společnost AMADEUS 2000, s. r. o. (která směnku také
akceptovala) a na níž se dlužník podepsal (spolu s dalšími osobami) jako
směnečný rukojmí za akceptanta. Na uvedeném závěru, pokračoval odvolací soud, nemůže nic změnit ani okolnost,
že předmětnou směnku „nepřesně popsal“ také Krajský soud v Plzni v jeho
rozsudku sp. zn. 49 Cm 66/2007 (o dlužníkem avalované směnce se zde hovoří jako
o „směnce vlastní“ s tím, že za jejího výstavce je označována společnost
AMADEUS 2000, s. r. o., tedy ve skutečnosti akceptant směnky).
V situaci, kdy
žalovaný v přihlášce odkázal právě na toto směnečné řízení, nelze podle
odvolacího soudu učinit jiný závěr, než že předmětem přihlášky byla pohledávka
ze směnky, o níž bylo v daném řízení rozhodováno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že
rozsudek insolvenčního soudu se potvrzuje, případně (bude-li mít za to, že
napadené rozhodnutí nelze změnit), aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu.
V soudní praxi není pochyb o tom, že důvodem vzniku popřené pohledávky [srov. §
174 odst. 2 a § 198 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona)] se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka
zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této
pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti
přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na
jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního
řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným
skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i
v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení
předmětu přihlášky po skutkové stránce (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, jakož i závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod
číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 30.
ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura
č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, které – ač přijaté při výkladu ustanovení §
23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – se v tomto směru
uplatní i v poměrech založených insolvenčním zákonem).
V poměrech dané věci přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že
žalovaný přihláškou ze dne 22. března 2012 uplatnil (přihlásil) v insolvenčním
řízení vedeném na majetek dlužníka pohledávku z titulu směnečného rukojemství,
které měl dlužník převzít za zaplacení (shora specifikované) směnky cizí
vystavené dne 1. července 2005, tedy směnky, jejíhož zaplacení se žalovaný
domáhal již dříve v řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 63 Sm
192/2006 (49 Cm 66/2007).
Jakkoli neobratně a nepřesně žalovaný v kolonce 12 přihlášky [viz slova:
„směnečné rukojemství – dlužník byl avalistou směnky vlastní, kterou výstavce
(zároveň akceptant) neuhradil“] popsal důvod vzniku přihlašované pohledávky
(včetně tam uvedené nesprávné právní kvalifikace směnečné listiny, z níž
uplatněný nárok odvozoval), nelze se zřetelem k dalšímu obsahu přihlášky, v
němž žalovaný odkázal na připojená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (jimiž
bylo o přihlašované směnečné pohledávce ve výše označeném řízení pravomocně
rozhodnuto), rozumně uvažovat o tom, že v přihlášce popsaný skutek neumožňuje
jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku.
Jinak řečeno, dospěl-li odvolací soud k závěru, že na základě obsahu podané
přihlášky a k ní připojených listin je v poměrech dané věci zřejmé, o kterou
konkrétní směnečnou listinu žalovaný svůj nárok v insolvenčním řízení opírá,
nelze jeho právnímu posouzení věci v tomto směru cokoli vytknout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s ustanovením § 243f
odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu