KSPA 59 INS 9130/2012
59 ICm 2712/2012
29 ICdo 56/2017-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce STROJTEX Energy, s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech,
Bělehradská 858/23, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28773926,
zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídlem v Brně, Marešova
304/12, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Davidu Jánošíkovi, se sídlem v Hradci
Králové, Gočárova 1105/36, PSČ 500 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka
STROJTEX a. s., zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o vyloučení movité věci ze soupisu majetkové
podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm 2712/2012, jako incidenční spor v insolvenční
věci dlužníka STROJTEX a. s., se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, 17.
listopadu 237, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 46504893, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59
INS 9130/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 14. listopadu 2016, č. j. 59 ICm 2712/2012, 104 VSPH 449/2016-258 (KSPA 59
INS 9130/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4.114 Kč, k rukám
zástupce žalobce.
[1] Rozsudkem ze dne 11. března 2016, č. j. 59 ICm 2712/2012-232, Krajský soud
v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že z majetkové podstaty dlužníka STROJTEX a. s. se vylučuje označená
konzolová frézka (dále jen „frézka“) [bod I. výroku]. 2/ Uložil žalovanému (Ing. Davidu Jánošíkovi, jako insolvenčnímu správci
dlužníka) zaplatit žalobci (STROJTEX Energy, s. r. o.) na náhradě nákladů
řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 59.136,82 Kč (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím
závěrům:
[3] Společnost S. (dále jen „společnost S“) jako kupující nabyla frézku od
společnosti Servis obráběcích strojů, s. r. o. (dále jen „společnost SO“) jako
prodávajícího na základě kupní smlouvy ze dne 12. dubna 2011 za dohodnutou
kupní cenu 1.008.000 Kč. [4] Žalobce nabyl vlastnické právo k frézce na základě kupní smlouvy ze dne 29. února 2012, uzavřené mezi ním jako kupujícím a společností S jako prodávajícím
za dohodnutou kupní cenu, která včetně daně z přidané hodnoty činila 576.000
Kč. [5] Nebylo prokázáno, že by se dlužník stal vlastníkem frézky na základě kupní
smlouvy ze dne 11. dubna 2011 uzavřené mezi ním jako kupujícím a společností S
jako prodávajícím. Originál smlouvy se nepodařilo zajistit, ani se nepodařilo
zjistit, kdo ji měl podepsat za prodávajícího, takže poté, co jednatel
společnosti S J. K. (dále jen „J. K.“) popřel, že by šlo o jeho podpis a
smlouvu označil za falsum, nemohla být provedena grafologická analýza. Uzavření
předmětné kupní smlouvy se tedy neprokázalo. [6] I kdyby se však prokázalo uzavření kupní smlouvy z 11. dubna 2011, nenabyl
by dlužník na jejím základě vlastnické právo k frézce. Prodávající (společnost
S) totiž k 11. dubnu 2011 ještě nebyl vlastníkem frézky; vlastnické právo nabyl
až kupní smlouvou z 12. dubna 2011. [7] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu
2016, č. j. 59 ICm 2712/2012, 104 VSPH 449/2016-258 (KSPA 59 INS 9130/2012):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok). 2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku jen tak, že výše
náhrady nákladů řízení činí 61.136,82 Kč (první výrok). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů (odvolacího) řízení do
3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 11.409,98 Kč (druhý výrok). 4/ Uložil žalovanému zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozhodnutí částku 1.276,40 Kč (třetí výrok). [8] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 224 odst. 1 a § 225 insolvenčního
zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[9] Odvolací soud sdílí závěr insolvenčního soudu, že žalobce předložením
originálu kupní smlouvy ze dne 29. února 2012 prokázal nabytí frézky od
společnosti S. Naopak dřívější nabytí vlastnického práva k frézce dlužníkem v
řízení prokázáno nebylo (potud odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného
rozsudku).
[10] Namítal-li žalovaný sjednání výhrady vlastnického práva v kupní smlouvě ze
dne 29. února 2012, s tím, že nebyla prokázána plná úhrada kupní ceny žalobcem,
pak k tomu odvolací soud uvádí, že námitka, že kupní cena nebyla uhrazena, byla
vznesena poté, co nastala zákonná koncentrace řízení. Nadto jde o vztah mezi
společností S a žalobcem, takže taková námitka nesvědčí žalovanému (dlužníku),
nýbrž prodávajícímu. [11] Převzetí frézky žalobcem je stvrzeno přímo v kupní smlouvě z 29. února
2012, na čemž ničeho nemění skutečnost, že ji na základě nájemních smluv užíval
dlužník.
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení následujících právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny:
1/ Podléhá námitka žalovaného, že žalobce netvrdí a ani neprokazuje určitou
skutečnost, zásadám koncentrace řízení? 2/ Tvrdí-li a prokazuje-li účastník nabytí vlastnického práva na základě kupní
smlouvy, jejíž součástí je i sjednaná výhrada vlastnictví, je jeho procesní
povinností tvrdit a prokázat rovněž úhradu kupní ceny? 3/ Je povinností „odpůrce“ vylučovací žaloby založené na tvrzení, že žalobce je
vlastníkem věci na základě kupní smlouvy obsahující sjednanou výhradu
vlastnictví, tvrdit a prokazovat, a pokud ano, v jaké lhůtě, že kupní cena
uhrazena nebyla? 4/ Je pro skutkový závěr o nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy,
jejíž součástí je i sjednaná výhrada vlastnictví, dostačující skutkový závěr o
uzavření takové kupní smlouvy? 5/ Přísluší žalovanému jako insolvenčnímu správci dlužníka v řízení o
vylučovací žalobě námitka, že žalobce není vlastníkem věci z důvodu neuhrazení
kupní ceny dle kupní smlouvy, jejíž součástí je sjednaná výhrada vlastnictví? 6/ Přísluší žalovanému jako insolvenčnímu správci dlužníka v řízení o
vylučovací žalobě námitka, že žalobce netvrdil ani neprokázal úhradu kupní ceny
dle kupní smlouvy, jejíž součástí je sjednaná výhrada vlastnictví? [13] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. [14] V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel argumentuje v
dovolání v tom duchu, že odpovědi na jím položené otázky mají znít následovně:
Ad 1/ Dovolatel v rámci závěrečného návrhu před insolvenčním soudem namítl, že
žalobce v řízení neprokázal nabytí vlastnického práva - tedy úhradu kupní ceny;
nenamítal tedy, že „kupní cena nebyla uhrazena“ (jak dovozoval odvolací soud). Námitka dovolatele, že žalobce netvrdí a ani neprokazuje určitou skutečnost,
pak zásadám koncentrace řízení nepodléhá. Ad 2/ Tvrdí-li a prokazuje-li účastník nabytí vlastnického práva na základě
kupní smlouvy, jejíž součástí je i sjednaná výhrada vlastnictví, je jeho
procesní povinností tvrdit a prokázat rovněž úhradu kupní ceny. Ad 3/ Není povinností protistrany tvrdit a prokazovat, že kupní cena uhrazena
nebyla, neboť úhrada kupní ceny je conditio sine qua non nabytí vlastnického
práva a soud se touto otázkou musí zabývat ex officio. Ad 4/ Pro skutkový závěr o nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy,
jejíž součástí je i sjednaná výhrada vlastnictví, není dostačující skutkový
závěr o uzavření takové kupní smlouvy. Ad 5/ a 6/ Dovolatel je přesvědčen, že námitky popsané v těchto otázkách mu
přísluší.
[15] Dovolatel rovněž uvádí, že závěr odvolacího soudu, že námitka neuhrazení
plné kupní ceny při sjednané výhradě vlastnického práva přísluší (vůči žalobci)
prodávajícímu (společnosti S), nikoli dovolateli (dlužníku), není řádně
(přesvědčivě) odůvodněn (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), takže napadené rozhodnutí je
proto v rozporu s právem na spravedlivý proces zakotveným v Listině základních
práv a svobod (dále jen „Listina“). [16] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje způsob, jakým se
odvolací soud vyjádřil k otázkám ad 1/ a 2/ za správný. Otázku ad 3/ má pro
spor za irelevantní, stejně jako další otázky, s tím, že jejich prostřednictvím
se dovolatel pouze snaží domoci zjištění, zda mu přísluší jím tvrzené námitky. S tvrzením dovolatele, že byl povinen tvrdit a prokázat úhradu kupní ceny,
žalobce nesouhlasí. [17] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl
zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května
2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dále
formulované úvahy se pak váží k insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 31. prosince 2016. [18] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a
pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení
skutečností rozhodných pro závěr, že byl důvod vyloučit frézku ze soupisu
majetkové podstaty dlužníka, je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou
judikaturou Nejvyššího soudu. [19] V rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod
číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel,
že k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z
majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační
žalobě), patří i to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu,
prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již
nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že:
1/ právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí, anebo
2/ tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu, přičemž
soupis zasahuje do její právní sféry (právě její právní sféry se týká „jiný
důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“).
[20] Zkoumání toho, zda je naplněn předpoklad vyjádřený v předchozím odstavci,
se projevuje jako spor o to, kdo má k sepsanému majetku „silnější právo“ (zda
vylučovatel nebo dlužník), přičemž začasté se spor o „silnější právo“ projevuje
jako spor o právo vlastnické (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 24/2014). [21] Judikatura Nejvyššího soudu k výhradě vlastnického práva je pak ustálena v
těchto závěrech:
[22] Sjednal-li prodávající s kupujícím výhradu vlastnického práva a porušil-li
kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající
před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k
nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s
kupujícím nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Uplatnění jednoho z
těchto práv vylučuje uplatnění druhého. Prodávající, který nejprve žádal
zaplacení kupní ceny, však může takto provedenou volbu změnit a poté uplatnit
právo na vydání věci; v obráceném pořadí změna volby možná není (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, uveřejněný
pod číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [23] Je-li podstatou výhrady vlastnického práva odklad (suspenze) nabytí
vlastnického práva nabyvatelem věci, jehož účelem je posílení právního
postavení zcizitele a funkční zajištění, že mu bude zaplacena cena (srov. obdobně R 105/2010), a poskytuje-li zároveň takové ujednání výhodu též
nabyvateli, neboť získá věc do své moci ještě před zaplacením, aniž si musí
obstarat úvěr jinde, přičemž nabyvatel nese nebezpečí škody na věci po jejím
převzetí, pak odpovídá právnímu postavení nabyvatele (jako „čekatele“ na nabytí
vlastnického práva), aby měl po dobu trvání výhrady vlastnického práva nejen
právo mít věc, jež mu byla předána, u sebe, nýbrž aby byl též oprávněn, není-li
ujednáno jinak, takovou věc již po tuto dobu bezúplatně užívat v souladu s
účelem, k němuž je podle smlouvy určena, popřípadě s účelem, k němuž obvykle
slouží (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo
4470/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2013, pod
číslem 152). [24] V předmětné věci se spor o „silnější právo“ projevoval rovněž jako spor o
právo vlastnické, přičemž rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na dvou
závěrech. Prvním je (předestřenými dovolacími otázkami nezpochybněný) závěr, že
žalovaný neprokázal, že dlužník se stal vlastníkem frézky na základě kupní
smlouvy ze dne 11. dubna 2011, druhým pak závěr, že žalobce se stal vlastníkem
frézky na základě kupní smlouvy ze dne 29. února 2012, obsahující výhradu
vlastnického práva ve prospěch prodávajícího (společnosti S) do úplného
uhrazení kupní ceny. [25] V intencích citované judikatury se žalobce stal oprávněným držitelem věci
již uzavřením kupní smlouvy ze dne 29. února 2012, a tedy nositelem silnějšího
práva než dlužník (jehož vlastnictví k věci se neprokázalo) bez zřetele k tomu,
zda již došlo k úhradě kupní ceny (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4470/2010).
Pro existenci takového práva (dostačujícího v daných
poměrech k tomu, aby vylučovací žalobě bylo vyhověno) postačuje to, že v
průběhu řízení nevyšlo najevo (nebylo tvrzeno ani prokázáno), že by prodávající
(společnost S) provedl včasnou a účinnou volbu práva v tom směru, že od kupní
smlouvy ze dne 29. února 2012 odstupuje pro neuhrazení kupní ceny kupujícím
(žalobcem). [26] V daném kontextu tedy nemá smysl odpovídat na dovolatelem položené otázky,
jelikož žalobce by měl k věci „silnější právo“ než dlužník, i kdyby se
neprokázala plná úhrada kupní ceny společnosti S. [27] Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud ani na základě námitky
nepřesvědčivého odůvodnění napadeného rozhodnutí, když potud napadené
rozhodnutí nevybočuje z mezí nastavených náležitostem písemného vyhotovení
rozhodnutí co do jeho přezkoumatelnosti rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, opírajícím se též o judikaturu Ústavního
soudu. [28] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. [29] Náklady žalobce v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. března 2017), určené podle
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve
znění účinném do 30. června 2018. Advokátu žalobce přísluší za tento úkon
právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu
ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v
insolvenčním řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu
odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100
Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve
výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané
hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. ledna 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu