32 Cdo 4470/2010

32 Cdo 4470/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně Pozemstav Brno, akciová společnost, se sídlem v Brně, Masarykova č.

o. 31, č. p. 427, okres Brno – město, identifikační číslo osoby 00530832, proti

žalovanému městysi Cerhenice, se sídlem v Cerhenicích, Školská 444, PSČ 281 02,

identifikační číslo osoby 00235300, zastoupenému JUDr. Jiřím Jarošem Ph.D.,

advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, PSČ 140 00, o zaplacení

částky 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.

zn. 8 C 145/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze

ze dne 29. září 2009, č. j. 21 Co 315/2009-114, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího

řízení částku 27.780,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k

rukám jeho advokáta JUDr. Jiřího Jaroše Ph.D., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci

11/449, PSČ 140 00.

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 420.000,- Kč se zákonným úrokem z

prodlení od 1. listopadu 2008 do zaplacení na základě skutkových tvrzení, že

podle smlouvy o dílo ze dne 20. ledna 2006 zhotovila pro žalovaného 32 bytových

jednotek. Dílo bylo žalovanému předáno postupně třinácti předávacími protokoly,

poslední část byla předána 14. srpna 2008. Protože účastníci ve smlouvě

sjednali, že vlastníkem díla je až do jeho úplného zaplacení zhotovitel, a

žalovaný cenu díla zcela neuhradil, je vlastníkem bytových domů dosud

žalobkyně. Žalovaný přesto bytové jednotky v těchto domech pronajal, první

polovinu od července 2008 a druhou polovinu od srpna 2008, a za období do října

2008 neoprávněně přijal nájemné ve výši žalované částky. Tím mu vzniklo

bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat žalobkyni jako vlastníkovi domů. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 8 C 145/2009-51,

žalobu zamítl pro nedostatek věcné legitimace žalovaného. Dovodil, že pokud

byla žalobkyně vlastníkem domů, pak jedině ona byla oprávněna s nimi disponovat

a tedy též přenechat za úplatu byty v domech. Žalovaný jako nevlastník by

takové právo neměl, nájemní smlouvy jím uzavřené by byly neplatné a přijaté

plnění z nich by bylo bezdůvodným obohacením, avšak získaným na úkor osob,

které mu z neplatné smlouvy plnily, tj. na úkor uživatelů bytů. Povinnost k

vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni proto nemohla žalovanému popsaným

způsobem vzniknout. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně v

záhlaví označeným rozsudkem potvrdil, leč, jak sám výslovně zdůraznil, na

základě zcela odlišných skutkových a právních závěrů. Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení upřesnila žalobu tak, že v období od

předání díla do vzniku vlastnického práva žalovaného to byla ona, kdo měl jako

vlastník právo s dílem nakládat, a pokud žalovanému neoprávněným nakládáním s

nemovitostmi vznikl majetkový prospěch, je povinen jí jej vydat ve výši obvyklé

ceny užívání bytů. Poté, co provedl ve věci dokazování listinami, vzal odvolací soud za prokázané,

že v článku XXII smlouvy o dílo se účastníci dohodli, že „vlastnické právo k

dílu má objednatel po jeho úplném uhrazení, s výjimkou vzájemného vypořádání

pozastávky 10 % fakturace. Jednotlivé části díla, tj. jednotlivé budovy, byly

žalobkyní žalovanému postupně předávány, přičemž jednotlivé protokoly o předání

a převzetí, připravené žalobkyní na jejím formuláři, obsahovaly prohlášení

objednatele, že přejímá stavbu (objekt) do vlastní správy, užívání a udržování. Protokoly byly za žalobkyni podepsány Ing. P. M., jenž byl zástupcem žalobkyně

oprávněným jednat za ni ve věcech technických. Ve sporu mezi týmiž účastníky

vedeném před Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 12 C 238/2008, v němž se

žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem (k

předmětu díla), Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2009, č. j.

21 Co 265/2009-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, neboť

dovodil, že žalovaný se v souladu se sjednanou výhradou vlastnického práva stal

vlastníkem nemovitostí okamžikem úhrady 90 % ceny díla, resp. ceny díla bez

tzv. pozastávky ve výši 10 % ceny. Odvolací soud cestou výkladu projevu vůle obsažené ve smlouvě o dílo a v

protokolech o předání a převzetí díla dovodil, že přes výhradu vlastnického

práva žalobkyně ve smlouvě o dílo podle ustanovení § 542 obchodního zákoníku

(dále též jen „obch. zák.“) bylo vůlí obou účastníků omezit žalobkyni jako

vlastníka v možnosti nakládat s dílem, a to ve prospěch žalovaného jako

objednatele v době po předání díla, mimo jiné v rozsahu možnosti pronajmout

nemovitosti třetím osobám. Zdůraznil, že bytové domy byly zhotovovány k

zabezpečení veřejných potřeb žalované obce jako tzv. nájemní bydlení pro její

občany, a dovodil, že účelem sjednané výhrady vlastnictví bylo zajistit

pohledávku žalobkyně, nikoliv znemožnit žalovanému nakládat s dílem po jeho

předání, a to včetně pronájmu bytů třetím osobám a přijímání nájemného. V rámci

aplikace ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák. argumentoval též sjednanými

podmínkami fakturace vázané na předávání jednotlivých částí díla a obsahem

protokolů o předání a převzetí, obsahujících údaj, že žalobkyně předala

žalovanému jednotlivé části díla do užívání a vlastní správy. Zdůraznil, že to

byla žalobkyně, kdo v předávacích protokolech použila poprvé tyto výrazy

připouštějící různý výklad, jež je proto vzhledem k ustanovení § 266 odst. 4

obch. zák. třeba v pochybnostech vykládat k její tíži, a dovodil, že zástupčí

oprávnění Ing. M. ve věcech technických zahrnovalo též oprávnění k předání díla

a úpravě poměrů k nemovitostem do vzniku vlastnického práva žalovaného. Uzavřel, že převzetí díla do užívání a vlastní správy umožňovalo žalovanému

nakládat s byty, a to vzhledem k jeho postavení, jako územní samosprávné

jednotky zabezpečující veřejné potřeby, rovněž pronájmem jeho občanům. Nemovitosti užíval na základě smluvního závazkového vztahu, neporušil své

povinnosti a nedošlo ani k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva,

žalobkyně proto nemá nárok na zaplacení požadované peněžní částky z titulu

bezdůvodného obohacení, ani z titulu nároku na náhradu škody či z titulu

ochrany vlastnického práva. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně sice v celém rozsahu, podle obsahu však jen

ve výroku o věci samé) napadla žalobkyně dovoláním, jež z hlediska přípustnosti

opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též

jen „o. s. ř.“), argumentujíc, že napadené rozhodnutí je ve skutečnosti

rozhodnutím měnícím, a z opatrnosti též o ustanovení § 273 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovozujíc zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z toho, že

odvolací soud bezdůvodně omezil její vlastnická práva, porušil zásadu rovnosti

stran, výklad projevu vůle v předávacích protokolech provedl v rozporu s

ustanovením § 266 obch. zák. a ignoroval ustanovení smlouvy o dílo, a že

dovolací soud doposud neřešil otázku, „zda předávacím protokolem učiněným po

provedení díla dle § 554 obch. zák.

může dojít bez podpisu oprávněných osob ke

změně ujednání písemné smlouvy o dílo a zda zmocnění k jednání ve věcech

technických v sobě zahrnuje i oprávnění dát věc k užívání místo vlastníka“. Co

do důvodů odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.,

namítajíc, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci. V rámci obsahového vymezení uplatněných dovolacích

důvodů podrobně argumentovala ve prospěch jednotlivých shora uvedených výhrad

vůči napadenému rozhodnutí.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu,

dovolání označila za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy

nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009

Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12

přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a

rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července

2009.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.

ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného

zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval

přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu jen tehdy, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání oproti očekávání

dovolatelky přípustné není. Základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve

smyslu tohoto ustanovení, je rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou

stupňů (tzv. diformita). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o

nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí

věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené

účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem

rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností

účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje

práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. usnesení ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též např. usnesení ze dne 24. ledna

2005, sp. zn. 20 Cdo 199/2004, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí

Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových

stránkách). V daném případě pak soud prvního stupně i odvolací soud dospěly,

byť cestou rozdílného právního posouzení, ke shodnému závěru o právech a

povinnostech účastníků, jež jsou předmětem sporu, totiž že žalobkyně uplatněný

nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nemá. Rozsudek

odvolacího soudu je tudíž rozsudkem potvrzujícím. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený

rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Právní otázky, jež jsou otevřeny v uplatněných dovolacích důvodech, tj. otázka,

jaké důsledky s sebou nese předání věci vlastníkem nabyvateli - při sjednané

výhradě vlastnického práva - pro výkon jeho vlastnických oprávnění, a

související otázka, jaká práva k věci má její nabyvatel, jemuž byla věc

předána, jenž však v důsledku sjednané výhrady vlastnického práva není až do

zaplacení ceny vlastníkem věci, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud

explicitně vyřešena (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je

dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a

dospěl k závěru, že důvodné dovolání není. Podle ustanovení § 123 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) vlastník

je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat

jeho plody a užitky a nakládat s ním. Podle ustanovení § 126 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo

do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání

věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (odstavec 1). Obdobné právo na ochranu

má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (odstavec 2). Podle ustanovení § 542 obch. zák. jestliže zhotovitel zhotovuje věc u

objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil,

objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem,

jestliže smlouva nestanoví něco jiného (odstavec 1). V případech, na něž se

nevztahuje odstavec 1, nese zhotovitel nebezpečí škody na zhotovované věci a je

jejím vlastníkem. Pro určení přechodu nebezpečí škody na zhotovované věci ze

zhotovitele na objednatele se použije obdobně ustanovení o přechodu nebezpečí

škody na zboží z prodávajícího na kupujícího (odstavec 2). Podle ustanovení § 554 obch. zák.

zhotovitel splní svou povinnost provést dílo

jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě,

jinak v místě stanoveném tímto zákonem (odstavec 1, první věta). Předáním

zhotovené věci nabývá k ní objednavatel vlastnické právo, jestliže je do této

doby měl zhotovitel, a na objednatele přechází nebezpečí škody na zhotovené

věci, jestliže je do této doby nesl zhotovitel. Ustanovení § 444 až 446, § 455

až 459 a § 461 platí obdobně (odstavec 5). Požádá-li o to kterákoli strana,

sepíše se o předání předmětu díla zápis, který podepíší obě strany (odstavec 6). Podle ustanovení § 445 obch. zák. strany si mohou smluvit, že kupující nabude

vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v § 443 (tj. později, než

je mu dodané zboží předáno). Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického

práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve

úplným zaplacením kupní ceny. Podle ustanovení § 455 obch. zák., první části věty, nebezpečí škody na zboží

přechází na kupujícího v době, kdy převezme zboží od prodávajícího. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného obohatí, musí

obohacení vydat. Podle ustanovení § 456 věty první obč. zák. předmět

bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Dovolatelka nezpochybňuje, že dílo žalovanému (postupně) předala. Popírá pouze,

že je předala „do užívání a vlastní správy“, což je otázka, kterou lze v rovině

navazujících úvah ponechat stranou, neboť je z jejich pohledu právně

nevýznamná. Již v důvodech svého rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo

1028/2007, uveřejněného pod číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek (dále též jen „R 105/2010“), jímž argumentuje dovolatelka, leč

nepřesně, Nejvyšší soud vysvětlil, že v důsledku sjednané výhrady vlastnického

práva nabyvatel nabývá předmět plnění jeho převzetím do pouhé detence, dokud

tedy výhrada vlastnického práva ve prospěch zcizitele trvá, nemůže nabyvatel s

věcí volně nakládat a na věc se ve vztahu k němu hledí jako na věc cizí, která

je nabyvateli jen svěřena. Promítnuto v poměrech souzené věci to znamená, že

jestli dovolatelka jako zhotovitel dílo žalovanému jako objednateli předala

(srov. § 554 odstavec 1 větu první obch. zák.), plníc tak svůj závazek ze

smlouvy o dílo, pak se žalovaný, jenž v důsledku sjednané výhrady vlastnického

práva nebyl až do zaplacení ceny díla (resp. její určité dohodnuté části)

vlastníkem zhotovené věci, stal jejím detentorem, jenž byl oprávněn mít věc u

sebe (srov. § 126 odst. 2 obč. zák.) na základě obligačního práva,

vyplývajícího ze smlouvy o dílo (z výhrady vlastnického práva zhotovitele v ní

sjednané). Poskytl-li vlastník věci jiné osobě oprávnění mít věc u sebe (přenechal-li mu

ji do detence), pak zůstává sice držitelem věci ve smyslu ustanovení § 129

odst. 1 obč. zák., leč držbu vykonává prostřednictvím detentora (srov. shodně

např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99, a

ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000).

Protože detentor odvozuje v

takovém případě své právo od vlastníka, považuje se faktické ovládání věci

detentorem za ovládání vlastníkem (držitelem věci) [srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008]. Nemá-li věc u sebe

vlastník, nýbrž detentor, pak ji vlastník nemůže sám užívat a nemůže ani

přenechat její užívání třetí osobě (a je-li právním důvodem detence předání

věci s výhradou vlastnického práva, nemůže věc ani zcizit třetí osobě). V

důsledku přenechání věci jinému do detence je tak vlastník nutně omezen v

možnosti vykonávat osobně oprávnění, jež jsou obsahem vlastnického práva (§ 123

obč. zák.). Vzhledem k obsahu dovolatelčiny argumentace zbývá dodat, že v

osobním (nezprostředkovaném) výkonu jejích vlastnických práv ji neomezil soud

svým rozhodnutím, nýbrž učinila tak ona sama, svou vůlí projevenou ve smlouvě o

dílo, v níž byla sjednána výhrada vlastnického práva, a svým jednáním, předáním

díla žalovanému. Jestliže dovolatelka nemohla věci zhotovené pro žalovaného na základě smlouvy o

dílo - po jejich předání žalovanému a po dobu trvání výhrady vlastnického práva

– sama užívat ani přenechat jejich užívání třetímu, pak by k případnému

neoprávněnému užívání věcí žalovaným či k jejich neoprávněnému přenechání k

užívání jiným osobám (též k pronájmu) nedošlo na úkor dovolatelky a aplikace

ustanovení § 451 odst. 1 a § 456 věty první obč. zák. nepřichází v úvahu, neboť

není naplněn příslušný znak skutkové podstaty obsažené v hypotéze těchto

ustanovení. V úvahu nepřichází ani náhrada škody, neboť dovolatelce škoda

nevznikla (její majetkový stav se v důsledku jednání žalovaného nezhoršil a

není tomu ani tak, že nebýt tohoto jednání, její majetkový stav by se

zlepšil). Je otázkou, zda by shora vyložené závěry obstály i v situaci, kdy by zhotovitel

pro prodlení objednatele se zaplacením ceny díla účinně odstoupil od smlouvy o

dílo a objednatel by se tudíž vlastníkem zhotovené věci nestal. V souzené věci

však tento problém nastolen není, neboť otázka, zda se žalovaný stal vlastníkem

bytových domů, byla závazně vyřešena (srov. § 159a odst. 1, odst. 4 a 135 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne

14. července 2009, č. j. 21 Co 265/2009-120 (dovolání proti němu bylo rozsudkem

Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010, zamítnuto). Již z tohoto důvodu nelze shledat nesprávnými právní závěry odvolacího soudu,

dovodil-li, že dovolatelce uplatněný nárok nesvědčí. Nejvyšší soud se ostatně ztotožňuje s odvolacím soudem též v názoru, že

žalovaný byl po předání bytových domů za trvání výhrady vlastnického práva

nejen oprávněn „mít je u sebe“, nýbrž byl též oprávněn byty v nich pronajímat a

pobírat nájemné. Jestliže Nejvyšší soud v R 105/2010 dovodil, že nabyvatel nabývá věc do pouhé

detence a nemůže s věcí volně nakládat, nevyjádřil tím názor, že nabyvatel

nemůže věc užívat a nemůže s ní vůbec (jakkoliv) nakládat. Detentory jsou např. též vypůjčitel, nájemce a uživatel věci z titulu věcného břemene (v rozhodovací

praxi soudů srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2002, sp.

zn. 22 Cdo 728/2000, ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004, a ze

dne 28. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 2662/2007, v právní literatuře pak např. dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník

I. § 1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 635). V právní

doktríně se prosazuje názor, že v případě výhrady vlastnického práva je

nabyvatel, není-li ujednáno jinak, oprávněn užívat věc v souladu s účelem, k

němuž obvykle slouží, a brát z věci plody a užitky, a to bezúplatně, neboť se

má za to, že úplata za užívání je zahrnuta v ceně [srov. článek Eliáš, K.:

„Výhrada vlastnického práva a § 601 obč. zák.“, uveřejněný v časopise Ad Notam,

číslo 6, ročník 2005, str. 186-194 (dále též jen „Eliáš“)]). Nejvyšší soud

tento názor sdílí. Je-li podstatou výhrady vlastnického práva odklad (suspenze)

nabytí vlastnického práva nabyvatelem věci, jehož účelem je posílení právního

postavení zcizitele a funkční zajištění, že mu bude zaplacena cena (srov. obdobně R 105/2010), a poskytuje-li zároveň takové ujednání výhodu též

nabyvateli, neboť získá věc do své moci ještě před zaplacením, aniž si musí

obstarat úvěr jinde (srov. shodně Eliáš či též článek Svoboda, L.: „Výhrada

vlastnictví podle občanského zákoníku“, uveřejněný v časopise Právník číslo 10,

ročník 2001, str. 1015 až 1047), přičemž nabyvatel nese nebezpečí škody na věci

po jejím převzetí (§ 455 a § 542 obch. zák.), pak odpovídá právnímu postavení

nabyvatele (jako „čekatele“ na nabytí vlastnického práva), aby měl po dobu

trvání výhrady vlastnického práva nejen právo mít věc, jež mu byla předána, u

sebe, nýbrž aby byl též oprávněn, není-li ujednáno jinak, takovou věc již po

tuto dobu bezúplatně užívat v souladu s účelem, k němuž je podle smlouvy

určena, popřípadě s účelem, k němuž obvykle slouží. Lze pak v tomto ohledu odkázat též na judikaturu trestního kolegia Nejvyššího

soudu (srov. např. usnesení ze dne 14. srpna 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, a

usnesení ze dne 6. března 2007, sp. zn. 7 Tdo 249/2007), k níž se přihlásila

též judikatura civilní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009,

sp. zn. 29 Cdo 2843/2007), podle níž z výhrady vlastnického práva nevyplývá pro

nabyvatele dokonce ani výslovný zákaz zboží dále prodat, a pokud nabyvatel

prodal zboží, které mu bylo za účelem jeho dalšího prodeje svěřeno na základě

kupní smlouvy, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnického práva,

nejednal proti účelu svěření a nemohl se proto dopustit trestného činu

zpronevěry. Podle dovoláním nezpochybněného závěru odvolacího soudu v souzené věci byly

předmětem díla bytové domy, určené pro uspokojení bytových potřeb občanů

žalované obce formou pronájmu bytů. Odvolací soud zcela správně založil své

závěry na výchozí úvaze, že obec jako veřejnoprávní korporace nemůže předmět

díla (bytové domy a jednotlivé byty v nich) užívat sama, nýbrž jej, v souladu s

účelem, pro nějž jeho zhotovení smluvila, může „užívat“ toliko prostřednictvím

svých občanů, tj. tak, že jim za použití příslušných právních instrumentů

(cestou zřízení práva nájmu) umožní v těchto bytech bydlet.

Ve skutečnosti, že soud při právním posouzení věci vezme zřetel na právní

status účastníka závazkového vztahu, rozhodně nelze spatřovat porušení rovnosti

stran sporu. Závěr o tom, že strany projevily v ujednání o výhradě vlastnického

práva vůli v tom ohledu, že žalovaný nebude až do nabytí vlastnického práva

oprávněn byty v bytových domech pronajímat, nemá ve zjištěném skutkovém stavu

věci podklad, přičemž ze shora podaného výkladu vyplývá, že již tato samotná

skutečnost je postačující pro posouzení, že žalovaný v možnosti byty pronajímat

omezen není. Dovodil-li proto odvolací soud za použití výkladových prostředků

závěr o tom, že strany ve smlouvě o dílo dokonce projevily vůli předat dílo

žalovanému, aby s jeho předmětem nakládal tímto způsobem, pak se jedná

(objektivně) jen o další, svým významem pro rozhodnutí sporu toliko podpůrný

argument. Odvolací soud ostatně při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy o

dílo postupoval podle zákonem stanovených interpretačních pravidel a výtky

dovolatelky jsou neopodstatněné. To platí též o zbývajících dovolacích

námitkách. Jmenovitě si zaslouží uvést, že závěr o tom, že předávacím

protokolem došlo ke změně smlouvy o dílo, odvolací soud neučinil. Předání díla,

zachycené v zápise (§ 554 odst. 6 obch. zák.), má povahu následného chování

stran, k němuž je třeba přihlédnout při výkladu projevu vůle vyjádřeného ve

smlouvě o dílo (srov. § 266 odst. 3 obch. zák.). Otázka, zda oprávnění jednat

za stranu smlouvy o dílo ve věcech technických zahrnuje též oprávnění dílo

předat či převzít, tj. též podepsat jménem smluvní strany zápis o předání a

převzetí díla, byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a to s kladným

výsledkem, na základě aplikace ustanovení § 15 obch. zák. upravujícího tzv. zákonné zastoupení podnikatele (srov. např. rozsudky ze dne 15. listopadu 2000,

sp. zn. 29 Cdo 2735/99, ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1409/2005, a

ze dne 7. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 1798/2011). Zpochybňuje-li dovolatelka, že

byl její zástupce ve věcech technických zmocněn k předání předmětu díla

objednateli „do užívání a vlastní správy“, pak (nehledě jen na podpůrný význam

řešení této otázky) pomíjí, že zápis o předání obsahující tuto formulaci, který

její zástupce ve věcech technických jejím jménem podepsal, vyhotovila podle

dovoláním nezpochybněných skutkových zjištění odvolacího soudu ona sama. Nad rámec dovolacího přezkumu (neboť k tomu není podklad v uplatněných

dovolacích důvodech) lze dodat, že dovoláním zpochybněné právní posouzení je

sice samo o sobě správné, leč bylo učiněno nadbytečně. Právní závěry, na nichž

založil své rozhodnutí soud prvního stupně, jsou totiž v souladu s judikaturou

Nejvyššího soudu, jenž v rozsudku ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo

289/2001, uveřejněném pod číslem 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož dluh zanikne splněním jen

tehdy, plní-li dlužník věřiteli, případně osobě oprávněné přijmout plnění místo

věřitele.

Plní-li dlužník někomu jinému než svému věřiteli, pak osoba, které

takto plnil, získala bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu) na úkor

dlužníka a nikoliv na úkor jeho věřitele. Promítnuto v poměrech souzené věci to

znamená, že získal-li by žalovaný pronajímáním bytů v domech ve vlastnictví

dovolatelky bezdůvodné obohacení (protože je pronajímal neoprávněně), získal by

je na úkor nájemníků a nikoliv na úkor dovolatelky, a žalobu dovolatelky bylo

možno bez dalšího zamítnout pro nedostatek věcné legitimace žalovaného. Za této situace nezbývá než uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím

uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit

nepodařilo. Vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud

přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242

odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl. Žalovaný, který byl v dovolacím řízení zcela úspěšný, má podle ustanovení § 142

odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. vůči

neúspěšné dovolatelce právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení

vynaložil a které spočívají v odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho

hotových výdajích (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokát žalovaného učinil v

dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném

do 29. února 2012 (srov. čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb.), se odměna advokáta

určuje podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s § 18 odst. 1 věty první

a činí 22.850,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za

jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3

vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým

výlohám v celkové výši 23.150,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani

z přidané hodnoty ve výši 20%, tj. částku 4.630,- Kč, kterou bude advokát jako

plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §

137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši

27.780,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalovanému ve lhůtě tří dnů od

právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s

§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2012

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu