7 Tdo 249/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 6. března
2007 dovolání obviněného K. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 240/2005, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006, a rozsudek Okresního soudu v
Ostravě ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 6 T 240/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Ostravě p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 6 T 240/2005,
byl obviněný K. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst.
1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že dne 3. 5. 2005 v O.-S., na ul. P. , v
provozovně společnosti P. P. , uzavřel se společností P. P., rámcovou kupní
smlouvu na dodávku válcovaných výrobků z nelegované oceli, na základě které mu
bylo dne 3. 5. 2005 pod č… dodáno zboží v hodnotě 52.915,- Kč a dne 5. 5.
2005 pod č. faktury … bylo dodáno zboží v hodnotě 51.720,- Kč a ačkoliv si byl
vědom, že vlastnické právo přechází na kupujícího až po zaplacení plné kupní
ceny za dodané zboží, za zboží nezaplatil, zpracoval je a následně odprodal
zájemcům, čímž poškozené společnosti P. P. , se sídlem v O.-S., ul. P.,
způsobil škodu ve výši 104.635,- Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §
248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný K. J. odvolání proti všem jeho výrokům.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006,
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a podle §
259 odst. 3 tr. ř. obviněného K. J. odsoudil podle § 248 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1
a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Dále obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest 10.000,- Kč a
podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání
jednoho měsíce, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To
336/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že jeho
jednání nemůže být posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2
tr. zák. ve vztahu ke zboží, z něhož zpracováním zhotovil výrobky, které dále
prodal, protože se nejedná o stejnou věc, ale o věc jinou, která již nebyla ve
vlastnictví prodávající poškozené společnosti P. P. Uvedl, že z Rámcové kupní
smlouvy vyplývá, že byl se zbožím oprávněn disponovat, tj. zpracovat je a
hotové zpracované výrobky dále prodat, přestože v ní byla sjednána výhrada
vlastnického práva prodávajícího až do doby úplného zaplacení kupní ceny. Neměl
proto v úmyslu jednat proti účelu svěření věci a přisvojit si cizí věc. Podle
názoru obviněného svým jednáním porušil jen ustanovení zmíněné smlouvy, přičemž
poškozená společnost má pouze zájem na zaplacení kupní ceny. Údajně svým
jednáním porušil jen obchodněprávní závazek, a trestní právo by mělo být
aplikováno v souladu s principem subsidiarity trestněprávní represe jako tzv.
„ultima ratio“.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006,
sp. zn. 3 To 336/2006, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2006,
sp. zn. 6 T 240/2005, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v
Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla,
že zcela shodná problematika byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, podle kterého zpracování
a následný prodej zboží není sám o sobě ani přes sjednanou výhradu vlastnictví
trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák., protože se fakticky nejedná o
dispozici odporující účelu svěření. Podle ní by mohlo být trestným činem
ponechání si výtěžku z takto prodaného zboží. V této souvislosti však
připomněla, že ohledně této okolnosti nebylo vedeno dokazování, a proto ani
napadený rozsudek neobsahuje v tomto směru žádná skutková zjištění. Nejvyšší
státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl
dovolání obviněného K. J. a aby zrušil v neveřejném zasedání rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 To 336/2006, a rozsudek
Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 6 T 240/2005, jakož i
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přezkoumal podle §
265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že podané dovolání je důvodné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které
se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového
zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový
stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže
změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí
přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu
prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke
zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně,
který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud především uvádí, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst.
1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena,
a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Věc je svěřena pachateli,
jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí
nakládal určitým způsobem, přičemž pachatel si takto svěřenou věc přisvojí,
jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do
dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Soudy obou stupňů vycházely z právního názoru, že pokud byla v bodě V. Rámcové
kupní smlouvy sjednána výhrada vlastnického práva, nebyl obviněný oprávněn
zboží prodat, a pokud tak učinil, přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena,
přičemž za zpronevěřenou věc považovaly zboží, které obviněný měl v dispozici
na základě uvedené smlouvy. S tímto právním názorem se Nejvyšší soud
neztotožnil a shledal, že je důvodná námitka obviněného, podle níž mohl se
zbožím disponovat i tak, že ho prodal. Podle Nejvyššího soudu totiž prodej
zboží dalšímu odběrateli nebyl nikterak v rozporu s účelem, za kterým bylo
zboží obviněnému svěřeno na základě Rámcové kupní smlouvy. Tímto účelem bylo
evidentně zpracování zboží – válcovaných výrobků z nelegované oceli (rýhovaného
plechu) a další prodej takto zpracovaných výrobků, což bylo zjevné i
prodávající straně, a to zejména z toho, že šlo o opakované dodávky rýhovaného
plechu obviněnému, když předchozí dodávky zboží byly obdobným způsobem
zpracovány a výrobky z nich dále prodány, avšak také řádně zaplaceny. Přitom
šlo o relativně velké množství zboží v poměrně krátké době. Prodávající strana
měla zájem jen na tom, aby jí byla zaplacena kupní cena. Proto lze reálně
usuzovat na to, že pokud by v souladu s vystavenými fakturami došlo k uhrazení
kupní ceny, necítila by se prodávající strana nijak poškozena tím, že zboží
bylo obviněným jako kupujícím dále prodáno ještě před zaplacením kupní ceny, a
to přes výhradu vlastnického práva.
Klíčovou v této věci je problematika vlastnického práva k movité věci, která je
v tomto případě řešena jak v občanském zákoníku, tak v obchodním zákoníku,
přičemž Nejvyšší soud podotýká, že vztah těchto dvou kodexů je upraven v § 1
odst. 2 obch. zák. Podle tohoto ustanovení občanský zákoník jako předpis obecné
povahy podpůrně upravuje vztahy neřešené obchodním zákoníkem.
Podle § 132 odst. 1 obč. zák. lze vlastnictví věci nabýt kupní, darovací nebo
jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných
skutečností stanovených zákonem. Jednou z těchto jiných skutečností upravených
přímo občanským zákoníkem v ustanovení § 135b obč. zák. je nabytí vlastnického
práva zpracováním, což je jeden ze způsobů originárního nabývání vlastnického
práva. Zpracováním, tzv. specifikací, věci vznikne věc nová, k níž nabude
vlastnické právo ten, koho jako vlastníka věci stanoví normy občanského
zákoníka (§ 135b a § 135c obč. zák.) nebo se to mlčky předpokládá (zejména
nabytí vlastnického práva k vyrobené věci tím, kdo ji vyrobil pro sebe výlučně
z vlastního materiálu). Ustanovení § 135b odst. 2 obč. zák. se týká případů,
kdy zpracovatel cizí věci nebyl v dobré víře, tj. bylo mu známo, že zpracovával
věc, která mu nepatřila. Tomuto zpracovateli nevnikne vlastnické právo k nové
zpracované věci. Pokud je navrácení do předešlého stavu možné nebo účelné, může
vlastník věci, která byla zpracována, žádat o její vydání a navrácení do
předešlého stavu. Není-li však navrácení do předešlého stavu možné nebo účelné,
poměry upraví dohoda, nedojde-li k ní, rozhodne o vlastnictví a náhradě soud.
Výhradu vlastnického práva upravuje ustanovení § 445 obch. zák. Podle tohoto
ustanovení strany si mohou písemně smluvit, že kupující nabude vlastnického
práva ke zboží později, než je stanoveno v § 443 obch. zák., a nevyplývá-li z
obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má
nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Z citovaného
ustanovení ani z toho, co bylo mezi stranami Rámcové kupní smlouvy v bodě V.
sjednáno, nevyplývá pro kupující stranu výslovný zákaz zboží dále prodat. S tím
koresponduje ustanovení § 446 obch. zák., které připouští nabytí vlastnického
práva i od nevlastníka, neboť stanoví, že kupující nabývá vlastnické právo i
v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době,
kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že
prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem
jeho prodeje (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 8.
2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002).
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že pokud zjištěné
jednání obviněného spočívalo v tom, že zpracoval a prodal zboží, které předtím
koupil s výhradou vlastnického práva, dříve, než zaplatil jeho kupní cenu,
nemohl se tím dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.
zák., protože nezpronevěřil toto zboží, tedy věc, která mu byla svěřena. Se
zřetelem k tomu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud obviněný zpracoval a
prodal zboží, které mu bylo svěřeno na základě Rámcové kupní smlouvy za účelem
jeho dalšího prodeje, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnického
práva, nejednal tak proti účelu svěření a nemohl se proto dopustit trestného
činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Nemohlo tedy jít o zpronevěření
věci, konkrétně dodaného zboží. Přichází ovšem v úvahu, aby jednání, jehož
podstatou je to, že obviněný si ponechal výtěžek z prodeje zboží, a to za
předpokladu, že mu bylo za zboží zaplaceno, bylo považováno za trestný čin
zpronevěry podle § 248 tr. zák. V takovém případě by však předmětem zpronevěry
nebylo zboží, nýbrž peníze získané jeho dalším prodejem. Svěřenou věcí je nejen
věc prodaná s výhradou vlastnického práva, ale i výtěžek, který byl za svěřenou
věc získán. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán
tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc
a požívá proto i stejné právní ochrany. Jestliže ale pachatel zboží, které
koupil s výhradou vlastnického práva, dříve, než za něj zaplatil kupní cenu,
neprodá, ale použije např. k uhrazení svých dluhů vůči třetím osobám, dopustí
se zpronevěření tohoto zboží (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 18. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002).
Pro úvahu, že se uvedeného trestného činu dopustil tím, že zpronevěřil výtěžek
získaný prodejem zpracovaného zboží, však zatím není dostatečný podklad v tom,
jak byl skutek zjištěn a popsán v rozsudku soudu prvního stupně. Je v něm sice
vyjádřeno, že obviněnému bylo dodáno zboží, které zpracoval a prodal dalšímu,
přestože je neuhradil, i když vlastnické právo k němu přechází až po úplném
zaplacení kupní ceny. Toto zjištění vyjadřuje jen to, že obviněný zboží dále
prodal, a to, že sám za zboží, které předtím získal jako kupující, nezaplatil
kupní cenu. Uvedené zjištění nemá žádný vztah k otázce, zda obviněný dalším
prodejem zboží skutečně získal do své dispozice peníze, což lze předpokládat, a
které by bylo možno považovat za zpronevěřené proto, že je neodevzdal tomu, kdo
mu zboží na podkladě kupní smlouvy s výhradou vlastnického práva svěřil (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz
73/2001). Jinak řečeno, skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, neobsahuje
žádné zjištění v tom směru, že by obviněný zpronevěřil peníze, které do své
dispozice získal prodejem zboží koupeného předtím s výhradou vlastnického
práva. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě je tedy založen na zjištění skutku,
který byl popsán tak, že nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry. Z těchto
důvodů nemůže obstát výrok o vině obviněného trestným činem zpronevěry podle §
248 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud k námitce obviněného týkající se absence jeho úmyslu spáchat
trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. podotýká, že úmysl, jako volní
vztah pachatele k následku jeho jednání musí být řádně soudem zjištěn a
prokázán výsledky dokazování. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu
trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento
právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na
skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako
závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního
(psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké
formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti
naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam
pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému
důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech
konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. Se zřetelem na
zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori
žádnému důkazu zvláštní význam (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud
poukazuje na to, že při posuzování subjektivní stránky trestného činu je třeba
se zabývat též finanční a majetkovou situací obviněného v rámci jeho
podnikání. Obviněný mimo jiné i v hlavním líčení uvedl (č. l. 53 spisu), že po
prodeji zpracovaného zboží obdržel od svých obchodních partnerů částku
40.000,- Kč a částku 80.000,- Kč. K těmto okolnostem jednání obviněného však
nebylo dokazování dostatečně zaměřeno.
K výtce obviněného, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s
principem subsidiarity trestněprávní represe, je nutno uvést, že za stávajícího
stavu nelze učinit závěry ohledně trestnosti jednání obviněného, neboť skutková
zjištění nejsou úplná, a proto za tohoto stavu nelze dovodit, že orgány činné v
trestním řízení překročily princip „ultima ratio“.
Nejvyšší soud po přezkoumání shledal, že podané dovolání je důvodné. Uplatněný
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je hlavní námitkou
obviněného naplněn, a napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn.
3 To 336/2006, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2006, sp.
zn. 6 T 240/2005. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Protože je nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikázal podle § 265l odst. 1
tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Okresní soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním
názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr.
ř.). To znamená, že doplní dokazování výslechem obviněného, případně dalšími
důkazy, k okolnosti, zda si obviněný ponechal výtěžek, získaný prodejem
výrobků, které zpracoval z dodaného zboží. Po doplnění dokazování ve věci znovu
rozhodne.
Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku byť jen částečně
důvodného dovolání obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí
v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek