MSPH 79 INS 22650/2019 195 ICm 2101/2020 29 ICdo 63/2024-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Bohemia Energy Holding B. V., se sídlem Prins Bernhardplein 200, 1097JB Amsterdam, Nizozemské království, identifikační číslo osoby 60506083, zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Jaroslavu Brožovi, MJur, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka T. B., zastoupenému Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 671/15, PSČ 186 00, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 195 ICm 2101/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. B., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 22650/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2023, č. j. 195 ICm 2101/2020, 105 VSPH 640/2023-260 (MSPH 79 INS 22650/2019), takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 13. července 2023, č. j. 195 ICm 2101/2020-233, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 192 ICm 2097/2020, jelikož v tomto řízení je řešena otázka mající význam pro rozhodnutí soudu ve věci, tj. je řešena shodná otázka jako v tomto řízení, a to vyloučení obchodního podílu o velikosti 10 % ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. (dále též je „společnost BE“) z majetkové podstaty dlužníka T. B., v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 79 INS 22650/2019. Usnesení neobsahuje odůvodnění.
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se řízení nepřerušuje.
3. Odvolací soud – vycházeje z § 109 odst. 2 písm. c/ a § 135 odst. 2 o. s. ř. a z § 7 a § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Kromě tohoto řízení je vedeno pod sp. zn. 192 ICm 2097/2020 řízení o vyloučení stejného podílu o velikosti 10 % ve společnosti BE ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, v němž je žalobkyní H. P.
5. Při souběhu vylučovacích žalob podaných podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, jimiž se (různí) žalobci domáhají vyloučení totožného majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, to, že soud jedné z žalob vyhoví, nutně vede k zamítnutí dalších žalob. Přerušení řízení o některé z těchto žalob (do pravomocného skončení jiné vylučovací žaloby o témže majetku) může vést k ukončení (přerušeného) sporu bez věcného posouzení žaloby, ačkoli procesní předpis nevymezuje žádné věcné kritérium pro určení pořadí projednání žalob. Čekání na výsledek řízení o jiné vylučovací žalobě k témuž majetku, který se v konečném důsledku nemusí projevit v rozhodnutí soudu v přerušeném řízení, je přitom postupem zjevně prodlužujícím řízení. Důvody pro přerušení řízení v projednávané věci tedy nebyly dány.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o otázku, zda má soud při posuzování důvodů pro přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. vzít v úvahu též stav (pokročilost) obou řízení.
7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. Navrhuje dovolání odmítnout.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je co do závěru, že nebyl důvod přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., souladné s (dále označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. V důvodech rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ozřejmil, že smyslem § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.
13. V usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, Nejvyšší soud doplnil, že tam, kde se vedle postupu dle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. nabízí soudu (jako možný) postup dle § 112 odst. 1 o. s. ř., má spojení věcí ke společnému řízení zásadně přednost před přerušením řízení. Institut spojení věcí vede (tím, že řízení pokračuje) k naplnění účelu občanského soudního řízení vymezeného ustanovením § 6 o. s. ř., kdežto využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se ostatně projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Oproti tomu podle dikce § 112 odst. 1 o. s. ř. může soud spojit věci ke společnému řízení „v zájmu hospodárnosti řízení“.
14. Závěr, že tam, kde se samostatnými vylučovacími žalobami domáhají (vůči insolvenčnímu správci téhož dlužníka) vyloučení stejného majetku různí žalobci u stejného insolvenčního soudu, má insolvenční soud řízení spojit ke společnému řízení, je závěrem triviálním, když odpovídá shora citované judikatuře i dikci § 160 insolvenčního zákona, kde úprava obsažená v § 160 odst. 1 insolvenčního zákona je pravidlem a úprava obsažená v § 160 odst. 2 insolvenčního zákona výjimkou z pravidla, která překážkou spojení věcí být nesmí (srov. k § 160 insolvenčního zákona i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sen. zn. 29 ICdo 86/2020, uveřejněný pod číslem 30/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. K možnosti spojit řízení i tam, kde věci napadly u téhož soudu do různých soudních oddělení, srov. již rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010, uveřejněný pod číslem 118/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo např. odstavec 38. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024, sen. zn. 29 NSČR 67/2023, uveřejněného pod číslem 6/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. Napadené usnesení je s těmito judikatorními závěry v souladu (neprotiví se jim). Lze jen dodat, že Nejvyšší soud stejně jako v usnesení ze dne 20. března 2025, sen. zn. 29 ICdo 39/2025 (jímž odmítl dovolání jiného dovolatele v obdobné věci týkající se téhož dlužníka), neshledává skutkové poměry projednávané věci natolik specifickými, aby výjimečně odůvodňovaly přijetí závěru o nutnosti řízení přerušit z důvodu hospodárnosti.
17. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí,
nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu