MSPH 94 INS 18102/2015
194 ICm 3128/2016
29 ICdo 77/2017-51
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Pôdohospodárska platobná agentúra, se sídlem v Bratislavě, Dobrovičova
12, PSČ 815 26, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 30 79 43 23,
proti žalovanému Mgr. Ivo Šotkovi, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, PSČ 779
00, jako insolvenčnímu správci dlužníka EUROMILLS-TRADE a. s., o určení
pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 194 ICm
3128/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka EUROMILLS-TRADE a.
s., se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby
25 54 41 79, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS
18102/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.
ledna 2017, č. j. 194 ICm 3128/2016, 101 VSPH 865/2016-26 (MSPH 94 INS
18102/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Městský soud v Praze (dále jen „ insolvenční soud“) usnesením ze dne 16. září
2016, č. j. 194 ICm 3128/2016-6, odmítl – odkazuje na ustanovení § 160 odst. 1
a 4, § 197 odst. 2 a 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona) – jako opožděnou žalobu ze dne 23. srpna
2016, doručenou insolvenčnímu soudu dne 26. srpna 2016, kterou se žalobce
domáhal určení pravosti pohledávky za dlužníkem ve výši 26.074.380,44 Kč (bod
I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení § 57 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), by bylo možno aplikovat pro
stanovení konce lhůty k podání incidenční žaloby na určení pohledávky popřené
insolvenčním správcem jen tehdy, kdyby tuto otázku neupravovalo ustanovení §
198 odst. 1 insolvenčního zákona, z jehož textu přímo vyplývá, že jde o lhůtu
hmotněprávní a nikoliv o lhůtu procesní. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(tj. uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se neodmítá, nebo
aby rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení. Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v mezidobí (po podání dovolání) se dovolatelem
předestřenou otázkou povahy lhůty k podání žaloby podle § 198 odst. 1
insolvenčního zákona zabýval v usnesení ze dne 9. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo
115/2017, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže
– dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že i v poměrech upravených insolvenčním zákonem
platí, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí
nevykonatelné pohledávky není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by
postačoval postup dle § 57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž lhůtou hmotněprávní, k
jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla
soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že
nedojde-li žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky
insolvenčnímu soudu ve lhůtě stanovené v § 198 odst. 1 insolvenčního zákona,
insolvenční soud ji jako opožděnou odmítne (§ 160 odst. 4 věta první
insolvenčního zákona). Ostatně, závěr, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí
nevykonatelné pohledávky je lhůtou hmotněprávní, plyne, jak přiléhavě
poznamenal odvolací soud, i z jednoznačné dikce ustanovení § 198 odst.
2 věty
druhé insolvenčního zákona, podle níž „nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě
insolvenčnímu soudu“, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží;
pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši
nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Nejvyšší soud přitom neshledal důvod odchýlit se od těchto závěrů ani na
základě dovolací argumentace. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Vrchního
soudu v Olomouci [konkrétně od usnesení ze dne 30. května 2014, č. j. 25 ICm
740/2013, 13 VSOL 69/2014-44 (KSOS 25 INS 6866/2012)], pak přehlíží, že podle §
237 o. s. ř. je dovolání mimo jiné přípustné, jestliže se odvolací soud při
řešení právní otázky, na níž je napadené rozhodnutí založeno, odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího a nikoliv (jiného) odvolacího soudu. V
označeném usnesení se navíc odvolací soud nezabýval povahou lhůty k podání
žaloby podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona. K argumentaci založené na výhradě, že žalovaný, ač tak avizoval již při
zvláštním přezkumném jednání konaném 25. července 2016, uznal pohledávku a vzal
zpět její popření až 1. září 2016, Nejvyšší soud poukazuje na to, že již v
usnesení ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009, uveřejněném pod
číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že
insolvenční správce může účinně vzít zpět popření pravosti nevykonatelné
pohledávky (a ve smyslu ustanovení § 201 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona
tak přivodit její zjištění) jen po dobu, po kterou se podle insolvenčního
zákona k takto popřené pohledávce v insolvenčním řízení přihlíží. K účinnému
zpětvzetí popření pravosti nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem tak
může dojít do doby, než marně uplyne lhůta stanovená věřiteli popřené
pohledávky k podání incidenční žaloby u insolvenčního soudu a podá-li věřitel
včas žalobu o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky, pak do doby,
než rozhodnutí insolvenčního soudu o této žalobě nabude právní moci. Jestliže tedy dovolatel nevyužil zákonný prostředek, jak se bránit pro něj
nepříznivému důsledku popěrného úkonu žalovaného, a nepodal včasnou žalobu o
určení pravosti pohledávky dle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona, nekonal v
souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým
náležejí práva); následky, jež z takového „nekonání“ plynou, jdou k tíži
dovolatele. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V
Brně 7. září 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu