KSPH 38 INS XY
38 ICm XY
29 ICdo 84/2015-141
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně NEMOKREDIT a. s., se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 580/39, PSČ 130 00,
identifikační číslo osoby 25057111, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou,
advokátem, se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, proti žalované
Ing. Jaroslavě Dlabolové, se sídlem v Praze 10, Révová 3242/3, PSČ 100 00, jako
insolvenční správkyni dlužníka P. H., zastoupené Mgr. Janem Baladou, advokátem,
se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, PSČ 110 00, o určení pravosti a výše
pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. H., narozeného XY, bytem v XY,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS XY, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č. j.
38 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 38 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č. j. 38 ICm XY, 104
VSPH XY (KSPH 38 INS XY), se v části prvního výroku, v níž byl potvrzen
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2014, č. j. 38 ICm XY, o
zamítnutí žaloby na určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 244.815,07 Kč
přihlášená do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 38 INS XY je po
právu, a dále ve druhém výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 25. srpna 2014, č. j. 38 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále
jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (NEMOKREDIT a. s.)
domáhala vůči žalované (insolvenční správkyni dlužníka P. H.) určení, že
pohledávka žalobkyně v celkové výši 496.207,88 Kč, včetně zajištění zástavním
právem k označenému pozemku, přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka, vedeném
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS XY, je po právu (bod I.
výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel insolvenční soud
zejména z toho, že:
1/ Dne 10. ledna 2008 uzavřeli žalobkyně s dlužníkem smlouvu o půjčce (dále jen
„smlouva o půjčce“), podle níž žalobkyně poskytla dlužníku peněžní prostředky
ve výši 370.000 Kč a dlužník se je zavázal vrátit nejpozději do 10. března
2008. Pro případ prodlení s vrácením půjčky si strany sjednaly smluvní pokutu
ve výši 200.000 Kč. Následně uzavřenými dodatky pak byla splatnost půjčky
prodlužována, přičemž naposledy se tak stalo dodatkem č. 4 ze dne 27. června
2008, ve kterém se smluvní strany dohodly, že půjčka bude vrácena nejpozději do
10. července 2008. 2/ Usnesením ze dne 1. února 2011, č. j. KSPH 38 INS XY, zjistil insolvenční
soud úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. 3/ Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové
výši 949.591,07 Kč s právem na uspokojení ze zajištění z výtěžku zpeněžení
blíže označené nemovitosti. Šlo o pohledávku ze smlouvy o půjčce v celkové výši
704.776 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 370.000 Kč a příslušenství
(„zvýšeného“ úroku z půjčky) ve výši 334.776 Kč (dále též jen „pohledávka č. 1“), a dále o pohledávku z titulu smluvní pokuty v celkové výši 244.815,07 Kč,
sestávající ze smluvní pokuty podle smlouvy o půjčce ve výši 200.000 Kč a
příslušenství (zákonného úroku z prodlení ze smluvní pokuty) ve výši 44.815,07
Kč (dále též jen „pohledávka č. 2“). 4/ Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 12. ledna 2012 žalovaná popřela
pohledávku č. 1 co do výše 251.392,81 Kč a pohledávku č. 2 co do pravosti. Odkazuje na ustanovení § 192 odst. 1 a § 198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dále na ustanovení § 3 odst. 1,
§ 39, § 517 odst. 2 a § 544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), pak insolvenční soud uzavřel, že žaloba
není důvodná. Ve vztahu k pohledávce č. 2 přitom obecně předeslal, že i při sjednávání
smluvní pokuty je sice uplatňována zásada smluvní volnosti, ta je ale
modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu
smluvní pokuty, kdy nelze připustit skutečnost, aby výše smluvní pokuty spíše
než motivační charakter měla víceméně charakter šikanózní. V posuzovaném případě, pokračoval insolvenční soud, byla smluvní pokuta ve
smlouvě o půjčce sjednána ve výši odpovídající 54 % zajištěného závazku, což je
výše zjevně nepřiměřená, jež nesplňuje podmínku vyváženého vymezení práv a
povinností účastníků smlouvy. Smluvní pokuta byla stanovena pevnou částkou
(200.000 Kč), přičemž právo na její zaplacení mělo žalobkyni vzniknout již
následující den po dni splatnosti zajištěného závazku. I kdyby tak prodlení
dlužníka trvalo jen jediný den, stejně by mu vznikla povinnost uhradit celou
smluvní pokutu. Pominout nelze ani to, že pohledávka žalobkyně ze smlouvy o
půjčce byla navíc zajištěna i zástavním právem k nemovitosti dlužníka.
Jelikož občanský zákoník neumožňuje moderaci (snížení) smluvní pokuty,
insolvenčnímu soudu „nezbylo nic jiného, než nárok žalobkyně zamítnout s
odkazem na rozpor s dobrými mravy, kdy taková jednání jsou neplatná a
nepožívají právní ochrany“. V situaci, kdy nebyl shledán důvodným nárok
žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, nemohl pak soud vyhovět žalobě ani v
části týkající se příslušenství pohledávky žalobkyně (zákonného úroku z
prodlení). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně ve výroku označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu v části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení, že
pohledávka žalobkyně ve výši 244.815,07 Kč (pohledávka č. 2) je po právu, ve
zbývajícím rozsahu jej pak změnil tak, že určil, že žalobkyně má vůči
dlužníkovi pohledávku ve výši 251.392,81 Kč (první výrok). Dále rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). K potvrzujícímu výroku odvolací soud především uvedl, že byla-li půjčka
dlužníku poskytnuta, jak plyne z uzavřené smlouvy, pro účely jeho podnikatelské
činnosti, nejedná se o spotřebitelský vztah, nýbrž o obchodní závazkový vztah,
který se podle ustanovení § 261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), řídí nejen občanským, ale i obchodním
zákoníkem. Úvaha insolvenčního soudu o tom, že v poměrech dané věci není možné
již z tohoto důvodu postupovat podle ustanovení § 301 obch. zák. a smluvní
pokutu snížit, proto není správná. Závěr insolvenčního soudu, podle kterého žalobě na určení pravosti pohledávky
č. 2 nelze vyhovět, je přesto podle odvolacího soudu správný. Jakkoli ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., pokračuje odvolací soud, výslovně
neuvádí, že smluvní pokuta musí být vždy přiměřená významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, obecně platí, že byla-li by újma způsobená dlužníku
zaplacením smluvní pokuty a tomu odpovídající prospěch věřitele ve vzájemném
nepoměru, byla by taková smluvní pokuta rozporná s dobrými mravy, což by vedlo
k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení § 39 obč. zák. Jestliže smluvní pokuta „dopadá“ na porušení smluvní povinnosti spočívající v
plnění peněžitého závazku, má být proto zásadně výše smluvní pokuty „v relaci k
výši zajištěného dluhu“ a újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a tomu na
druhé straně odpovídající prospěch věřitele nemůže být „zcela neadekvátně vyšší
a podstatnější, než význam splnění zajištěné povinnosti pro věřitele“. Tomuto
požadavku ovšem v posuzovaném případě sjednaná výše smluvní pokuty neodpovídá,
neboť postihuje porušení povinnosti dlužníkem pro případ nedodržení termínu
splatnosti závazku (jistiny) i v případě „jednodenního prodlení se splacením
dluhu 1 Kč“. Svou „konstrukcí“ tak smluvní pokuta nezohledňuje závažnost
porušení smluvních povinností dlužníka a tím způsobuje značnou nerovnováhu v
právech a povinnostech smluvních stran. Předmětné ujednání by ostatně bylo
neplatné i s ohledem na sjednanou výši smluvní pokuty, která dosahuje 54 %
závazku dlužníka.
Odvolací soud proto uzavřel, že „s přihlédnutím ke všem okolnostem a dále
vzhledem k tomu, že své smluvní povinnosti dlužník dále zajistil zástavním
právem k nemovitostem, nelze nežli dospět k závěru, že předmětná smluvní pokuta
byla sjednána v nepřiměřené výši, v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatně
dle § 39 občanského zákoníku“. Je-li „sama konstrukce smluvní pokuty rozporná s
dobrými mravy“, nelze pak její výši ani moderovat podle ustanovení § 301 obch. zák. K výše řečenému odvolací soud doplnil, že v projednávané věci nebyla předmětem
řízení žaloba o pořadí pohledávky podle ustanovení § 195 insolvenčního zákona,
pročež otázka zajištění pohledávky žalobkyně nemůže mít pro výsledek řízení
žádný význam. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala
žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, jež
dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny, eventuálně při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Podle dovolatelky jde o otázky související s posouzením (ne)platnosti ujednání
o smluvní pokutě podle ustanovení § 39 obč. zák. a možnosti smluvní pokutu
moderovat podle § 301 obch. zák. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je dohodnutá
smluvní pokuta s ohledem na její výši nemravná a poukazuje v této souvislosti
též na důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 204/2001 (jde o
rozsudek ze dne 9. srpna 2001) a sp. zn. 32 Odo 1047/2003 (jde o rozsudek ze
dne 20. dubna 2004), s nimiž se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal. Za nesprávné má rovněž úvahy odvolacího soudu o nemožnosti dohodnutou smluvní
pokutu snížit podle ustanovení § 301 obch. zák., jež jsou sice formálně
založeny na „posuzování konstrukce smluvní pokuty“, fakticky však důvody pro
odmítnutí moderace odvolací soud spatřuje opět jen v nepřiměřené výši smluvní
pokuty. Ostatně měl-li by obstát názor odvolacího soudu, že platným může být
jen takové ujednání o smluvní pokutě, kde výše smluvní pokuty bude zásadně
přiměřená zajišťované povinnosti, ztrácelo by moderační právo soudu podle
ustanovení § 301 obch. zák. v obchodněprávních vztazích jakýkoliv význam. Obstát podle dovolatelky nemůže ani závěr odvolacího soudu, podle něhož byla
pohledávka žalobkyně dostatečně zajištěna již zástavním právem k nemovitosti ve
vlastnictví dlužníka. V tomto směru totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí
zcela absentuje posouzení „z hlediska kontextu všech souvislostí, tedy zda
dlužník věřiteli něco zaplatil, jak dlouho trvalo prodlení dlužníka, jaké se
věřiteli dostalo plnění ze zajištění a podobně“. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že za předmět sporu nepovažoval
rovněž žalobu o pořadí pohledávky dle § 195 insolvenčního zákona a nerozhodl
proto „o zajištění“ žalobkyní přihlášené pohledávky.
Podle dovolatelky je
„zajištění pohledávky přezkoumatelné i v případě, že mezi účastníky existuje
spor o výši pohledávky, v opačném případě by soudy neměly oprávnění posuzovat
zajištění v žádném případě, kdy mezi účastníky vznikl spor o jakoukoliv výši
pohledávky“. Z uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i
rozhodnutí insolvenčního soudu, v dotčené části zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017
(článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno
před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že ve vztahu k výhradám, jež dovolatelka
vznáší v souvislosti s absencí rozhodnutí o pořadí pohledávky (o určení práva
na uspokojení pohledávky ze zajištění), dovolatelka (posuzováno podle obsahu
dovolání) nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. V důsledku této vady (§
241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatelka neodstranil v dovolací lhůtě (§ 241b
odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o
přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva
otevíraných uplatněnou dovolací argumentací (srov. důvody rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud naopak shledává přípustným podle ustanovení §
237 o. s. ř. k řešení otázky (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s
přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody
vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se
vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn
do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.
Judikatura Nejvyššího soudu je (ve vztahu k otázkám souvisejícím s posuzováním
platnosti ujednání o smluvní pokutě) ustálená na závěrech, podle kterých:
1/ Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit
věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením
povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokutou
lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, ať již se
týká např. peněžitého či jiného plnění. Zákon nevylučuje možnost sjednání
smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Pro smluvní ujednání
o smluvní pokutě předepisuje obligatorně písemnou formu, její nezbytnou
náležitostí je uvedení výše pokuty, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena
(§ 544 odst. 2 obč. zák.). V občanském zákoníku není obsažena úprava výše
smluvní pokuty ani se zde nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše či
způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní
pokutu (vedle jednorázové částky) také tak, že její výše bude závislá na době,
po kterou trvá porušení smluvní povinnosti (např. procentní částkou za každý
měsíc prodlení). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 1999, sp. zn.
29 Cdo 2495/98, uveřejněný pod číslem 6/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
2/ Pro posouzení, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon
žádná kritéria nestanoví; závěr o nepřiměřenosti je věcí volného uvážení soudu.
Posouzení této otázky závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na
důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na
okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při
posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti,
zákon mu to však neukládá. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, nebo ze dne 24. ledna 2017, sp. zn.
23 Cdo 5068/2014.
3/ Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvuje
obchodní zákoník v ustanovení § 301 moderační oprávnění soudu. Ustanovení § 301
obch. zák. je třeba mít za speciální k § 39 obč. zák. v tom smyslu, že míří na
takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu sjednají nepřiměřeně
vysokou smluvní pokutu. Zatímco tedy podle úpravy smluvní pokuty v
občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat
s ustanovením § 39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon
není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v
obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž
ve smyslu § 267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s
dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům
příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve
spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat
za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše
smluvní pokuty. K tomu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo
2707/2007, uveřejněného pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 81/2010).
4/ Smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými
mravy. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě
upravená v § 300 až 302 obch. zák. od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace
ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je
podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v
případě sjednání smluvní pokuty. Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti
kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele. Z tohoto důvodu zákon
upřednostňuje v kogentní úpravě § 301 obch. zák. zachování platnosti právního
úkonu i v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a zakládá pouze možnost
moderace. Nenastanou-li jiné okolnosti, nelze v souvislosti s nepřiměřenou výší
smluvní pokuty aplikovat ustanovení § 39 obč. zák. K tomu srov. opět důvody R
81/2010.
S těmito (v judikatuře Nejvyššího soudu již ustálenými) závěry je přitom
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (co do závěru, že ujednání o
smluvní pokutě je podle ustanovení § 39 obč. zák. absolutně neplatným právním
úkonem pro rozpor s dobrými mravy) ve zřejmém rozporu. Jakkoli odvolací soud
formálně pojmenovává jako důvod pro posouzení smluvní pokuty jakožto neplatné
(podle odvolacího soudu) nevyhovující „konstrukci“ smluvní pokuty“, je z
odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, že ve skutečnosti při hodnocení souladu
posuzovaného ujednání s dobrými mravy nepřihlíží k jiným kritériím než ke
sjednané výši smluvní pokuty (pouhá zmínka o tom, že pohledávka žalobkyně byla
zajištěna také zástavním právem k nemovitosti dlužníka, aniž by současně
odvolací soud vysvětlil, jaký vliv na „mravnost“ ujednání o smluvní pokutě by
tato okolnost v daných poměrech měla mít, zjevně závěr o absolutní neplatnosti
posuzovaného právního úkonu odůvodnit nemůže).
O tom, že ani samotná „konstrukce“ smluvní pokuty, jejíž výše byla sjednána
konkrétní jednorázovou částkou, zákonu (ani dobrým mravům) bez dalšího
neodporuje, rovněž – se zřetelem k výše reprodukovaný judikatorním závěrům –
nemůže být pochyb.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky platnosti ujednání o smluvní
pokutě, na kterém napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího
soudu v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu