Nejvyšší soud Usnesení insolvence

29 ICdo 85/2015

ze dne 2015-12-23
ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.85.2015.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem ve

věci žalobce Remedies, s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Kupeckého 3, PSČ 821

08, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36733954, zastoupeného Mgr.

Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110

00 proti žalovanému Mgr. Marku Vlkovi, advokátu, se sídlem v Přerově, Č.

Drahlovského 871/17, PSČ 750 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka OPERA

Bohemia s. r. o. „v likvidaci“, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Němcem,

advokátem, se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, PSČ 750 02, o určení pravosti

a pořadí popřené pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22

ICm 2826/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka OPERA Bohemia

s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Přerově VII - Čekyně, Zámecká 230/31, PSČ

751 24, identifikační číslo osoby 27772829, vedené u Krajského soudu v Ostravě

pod sp. zn. KSOS 22 INS 23022/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 12. května 2015, č. j. 22 ICm 2826/2013, 13 VSOL

38/2015-80 (KSOS 22 INS 23022/2012), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 29. října

2014, č. j. 22 ICm 2826/2013-45, určil, že pohledávka žalobce přihlášená v

insolvenčním řízení dlužníka OPERA Bohemia s. r. o., vedeném u insolvenčního

soudu pod sp. zn. KSOS 22 INS 23022/2012, pod pořadovým číslem přihlášky č. 3,

je přihlášená v celé výši po právu (bod I. výroku), dále určil, že pohledávka

žalobce je přihlášena po právu jako pohledávka zajištěná zástavním právem

zřízeným ve prospěch žalobce jako zástavního věřitele na tam specifikovaných

nemovitostech (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného

změnil rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl

(první a druhý výrok). Současně rozhodl o nákladech řízení (třetí až pátý

výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud

odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem

dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a

odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí

(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se

rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá

(dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů

přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí

dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této

věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek

považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace

textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Dovolatel k předpokladům přípustnosti uvádí pouze to, že „napadený rozsudek je

stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, tedy, že vyřešená

právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“.

Argument, podle kterého má být „vyřešená právní otázka (…) dovolacím soudem

posouzena jinak“ (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem)

významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím

soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena

jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní

otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání,

jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo

procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov.

shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR

55/2013, usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení

ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, usnesení Ústavního soudu

ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013 (jímž odmítl ústavní stížnost

proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013) anebo usnesení

Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 a v něm

citovanou judikaturu.

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v

dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v

projednávané věci nedostál.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3

věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo

odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. prosince 2015

Mgr. Milan P o l á š e k

předseda

senátu