MSPH 90 INS XY
90 ICm XY
29 ICdo 87/2017-279
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 28490738, jako insolvenčního správce dlužníka
Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s. r. o. v likvidaci, zastoupeného Mgr.
Hanou Himmatovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00,
proti žalovanému S. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danielem
Slavíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2324/26, PSČ 150 00,
o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 90 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Advokátní kanceláře Veverka &
Partneři, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, PSČ 120
00, identifikační číslo osoby 28241096, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 5. září 2016, č. j. 90 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 10. září 2015, č. j. 90 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen
„insolvenční soud“) mimo jiné vyhověl žalobě, jíž se žalobce (insolvenční
správce dlužníka Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s. r. o. v likvidaci)
domáhal vůči žalovanému (S. H.) určení, že platby poukázané z účtů dlužníka
vedených u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále též jen
„banka U“) žalovanému, a to platba ze dne 26. června 2009 z účtu č. XY ve výši
208.000 Kč, platba ze dne 30. června 2009 z účtu č. XY ve výši 53.579 Kč a z
účtu č. XY ve výši 53.032,10 Kč a platba ze dne 14. ledna 2010 z účtu č. XY ve
výši 500.000 Kč, jsou vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinné (bod I. výroku)
a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1/ Žalovaný (jako věřitel) uzavřel dne 28. dubna 2009 se společností AWEN, a. s. (dále jen „společnost A“) smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), v
níž se zavázal poskytnout společnosti A peněžní prostředky do maximální výše
4.000.000 Kč, a to na účet vedený u banky U č. XY. Úvěr byla společnost A
povinna vrátit spolu s úroky nejpozději do 15. května 2009. 2/ Žalovaný dne 28. dubna 2009 poukázal z účtu č. XY společnosti A na účet č. XY částku 4.000.000 Kč. 3/ V době od června 2009 do ledna 2010 byly na účet žalovaného č. XY poukázány
(za účelem úhrady dluhu společnosti A z úvěrové smlouvy) z účtů dlužníka
vedených u banky U celkem čtyři platby, a to z účtu č. XY dne 26. června 2009
částka 8.000 euro (což podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní
bankou k tomuto dni představuje částku 208.000 Kč), z účtu č. XY dne 30. června
2009 částka 1.763,80 britských liber (což podle kurzu devizového trhu
vyhlášeného Českou národní bankou k tomuto dni představuje částku 53.579 Kč), z
účtu č. XY dne 30. června 2009 částka 53.032,10 Kč a z účtu č. XY dne 14. ledna
2010 částka 500.000 Kč. 4/ S výjimkou účtu č. XY (který byl běžným účtem dlužníka) šlo ve všech
ostatních případech o účty advokátní úschovy vedené na jméno dlužníka pro
společnost A. 5/ Předmětné platby byly provedeny v době, kdy byl dlužník již v úpadku. Na takto ustaveném základě insolvenční soud uzavřel, že shora označené plnění
(platby), které dlužník poskytl žalovanému v době, kdy již byl v úpadku, je
jednoznačně plněním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240
odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), neboť dlužník za něj nezískal od žalovaného žádné protiplnění. Přitom zdůraznil, že pro posouzení, zda šlo v případě dlužníkem realizovaných
plateb o neúčinné právní úkony, nebylo (oproti mínění žalovaného) podstatné, z
jakého účtu dlužník peněžní prostředky žalovanému poukázal, tj. zda šlo o běžný
účet či o tzv. úschovní účet. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí
(potud insolvenční soud odkázal na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn.
33 Odo 912/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura
číslo 2, ročník 2009, pod číslem 17, a rozsudku velkého senátu obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002,
uveřejněného pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále
jen „R 50/2006“) totiž peněžní prostředky na účtu nejsou v majetku majitele
účtu ani v majetku osoby, která na tento účet peníze zaslala, nýbrž v majetku
peněžního ústavu. Majitel účtu má pouze pohledávku za peněžním ústavem
spočívající v tom, že na základě příkazu osob s dispozičním oprávněním je
peněžní ústav povinen peněžní prostředky z účtu vyplatit. Případné majetkové
vyrovnání mezi majitelem účtu a tím, kdo peníze na účet složil, musí proběhnout
mimo rámec smluvního vtahu o vedení účtu.
Podle insolvenčního soudu z výše uvedeného plyne, že „původ peněz“ není pro
rozhodnutí dané věci významný. Rozhodující bylo, že na základě příkazů dlužníka
byly peněžní prostředky v majetku peněžního ústavu převedeny na účet
žalovaného. Byl to právě dlužník, jehož vůle vyvolala zánik pohledávky
žalovaného z úvěrové smlouvy (tím, že dobrovolně plnil dluh za společnost A,
která se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila) a takové plnění je nepochybně
možné napadnout odpůrčí žalobou.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku jen v části týkající se
platby provedené z účtu č. XY dne 30. června 2009 ve výši 53.032,10 Kč; ve
zbývajícím rozsahu rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku změnil tak, že
žalobu o určení neúčinnosti plateb ve výši 208.000 Kč, 53.579 Kč a 500.000 Kč
zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(druhý výrok). Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 235 a § 240 insolvenčního zákona a na
ustanovení § 56a odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii – dospěl k závěru,
že odvoláním napadené rozhodnutí insolvenčního soudu obstojí pouze v části, v
níž byla určena neúčinnost transakce ve výši 53,032,10 Kč provedené z
dlužníkova běžného účtu č. XY. Potud lze i podle názoru odvolacího soudu
dovodit, že platba se vskutku týkala dlužníkova majetku (v podobě pohledávky
vůči bance U), přičemž v souvislosti s převodem těchto prostředků se dlužníku
nedostalo jakéhokoli protiplnění. V případě ostatních plateb, jež byly provedeny z účtů žalovaného určených k
advokátní úschově (dále též jen „sporné platby“), však odvolací soud dospěl k
závěrům od insolvenčního soudu odlišným. Insolvenčnímu soudu sice přisvědčil v tom, že provedené splátky dluhu
společnosti A z úvěrové smlouvy je třeba považovat za právní úkony (jde o
projevy vůle směřující k zániku povinnosti společnosti A plnit svůj dluh z
úvěrové smlouvy vůči žalovanému), jimž lze odporovat (potud odvolací soud
odkázal též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), pro právní posouzení dané věci však měl za určující, že sporné
platby byly učiněny z účtů dlužníka, jež sloužily k advokátní úschově peněz
společnosti A. Na peněžní prostředky uložené na takových účtech je totiž nutné
nahlížet nikoli jako na majetek dlužníka (majitele účtu), ale jako na
majetkovou hodnotu náležející klientovi (společnosti A). V této souvislosti pak
odvolací soud poukázal zejména na závěry formulované Nejvyšším soudem v
rozsudku ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013 (ústavní stížnost
podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. května
2016, sp. zn. IV. ÚS 3123/15). Převodem finančních prostředků složených na účtech advokátní úschovy, jež
dlužník (jako majitel účtů) provedl na základě pokynu společnosti A za účelem
úhrady jejího dluhu z úvěrové smlouvy, tak podle odvolacího soudu nemohlo být
nikterak zasaženo do majetkových poměrů dlužníka, neboť na účtech advokátní
úschovy se jeho finanční prostředky nenacházely. Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu jen proti jeho
měnícímu výroku o věci samé) podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky, zda „peněžní prostředky na účtu advokátní úschovy
dlužníka spadají do majetkové podstaty dle ustanovení § 206 odst. 1 písm. a)
insolvenčního zákona v kombinaci s ustanovením § 283 insolvenčního zákona“. Potud jde podle dovolatele o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena.
Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu se potvrzuje, případně
aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Dovolatel se přihlašuje k závěrům, k nimž v projednávané věci dospěl
insolvenční soud a ve shodě s ním dovozuje, že pro rozhodnutí sporu nebyla
významná povaha bankovních účtů, z nichž byly sporné platby provedeny, tedy to,
zda šlo o běžný účet dlužníka nebo o účet úschovní. V obou případech podle
dovolatele platí, že peněžní prostředky na účtu nejsou v majetku majitele účtu,
ani v majetku osoby, která je na účet zaslala, nýbrž v majetku peněžního
ústavu, vůči kterému má majitel účtu pouze pohledávku na jejich vyplacení. I peněžní prostředky na účtech advokátní úschovy proto podle dovolatele náleží
do majetkové podstaty dlužníka (majitele účtu). Jestliže dlužník z těchto účtů
převedl ve prospěch žalovaného peněžní prostředky (bez ohledu na to, že se tak
stalo za účelem uspokojení pohledávky žalovaného vůči společnosti A z úvěrové
smlouvy) v době, kdy již byl v úpadku, zkrátil tím možnost uspokojení
pohledávek svých věřitelů. Povaha právního vztahu mezi žalovaným a společností
A zde není nijak významná, neboť jednotlivé platby dlužníka vůči žalovanému je
třeba posuzovat „z pohledu insolvenčního práva“. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí v
posouzení dovolatelem předestřené otázky za věcně správné. Zdůrazňuje, že z
předpisů upravujících advokátní správu majetku jednoznačně plyne, že prostředky
na úschovních účtech nepatří do majetku insolvenčního dlužníka, je-li jím
advokátní kancelář. Ta je pouze správcem těchto prostředků a jejich zmenšení
nebo zvětšení se nepromítá přímo do majetku advokátní kanceláře. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod
2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu
dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014,
uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky
dovolatelem otevřené, dosud v daných souvislostech dovolacím soudem beze zbytku
nezodpovězené. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod
uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím
soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 56 odst. 1 zákona o advokacii (ve znění účinném v době
provedení sporných plateb, pro věc rozhodném) je advokát oprávněn spravovat
cizí majetek, včetně výkonu funkce insolvenčního správce podle zvláštního
právního předpisu. Podle ustanovení § 56a odst. 1 zákona o advokacii peníze, cenné papíry nebo
jiný majetek přijatý advokátem do správy je advokát povinen uložit na zvláštní
účet u banky nebo u jiné osoby oprávněné podle zvláštních právních předpisů k
přijímání vkladů nebo ke správě cenných papírů anebo jiného majetku. Ustanovení § 206 insolvenčního zákona pak určuje, že není-li v tomto zákoně
stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména a/ peněžní
prostředky, b/ věci movité a nemovité, c/ podnik, d/ soubor věcí a věci
hromadné, e/ vkladní knížky, vkladní listy a jiné formy vkladů, f/ akcie,
směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je
nutné k uplatnění práva, g/ obchodní podíl, h/ dlužníkovy peněžité i nepeněžité
pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou
splatné, i/ dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva
a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod,
nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího
výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v
nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci, j/ další práva a jiné majetkové
hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu (odstavec 1). Majetkovou podstatu
tvoří dále i příslušenství, přírůstky, plody a užitky majetku uvedeného v
odstavci 1 (odstavec 2). Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na závěru,
podle něhož peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele
účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila;
oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků pak
představuje toliko pohledávku majitele účtu za bankou (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod
číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se
Nejvyšší soud následně přihlásil též v R 50/2006 nebo v rozsudku ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 975/2013 (vydaným v jiné věci téhož žalobce) Nejvyšší
soud k výše řečenému doplnil, že závěr o vlastnictví k penězům poukázaným na
bankovní účet platí i v případě, že jde o účet advokátní úschovy, jelikož ani
zde není myslitelné, aby byl v majetku banky vydělen určitý identifikovatelný
obnos, k němuž by měl složitel přímé věcné právo. Ve stejném rozsudku se pak Nejvyšší soud podrobněji vyslovil také k povaze
finančních prostředků na účtu u banky v situaci, kdy šlo o úschovu peněz
advokátem.
Přitom – navazuje potud na závěry formulované ve starší literatuře a
judikatuře – dovodil, že ukládá-li advokát peníze na zvláštní účet u banky, kde
zůstávají separovány od jeho vlastních prostředků, respektive prostředků
třetích osob, přičemž pro úschovu peněz každého jednotlivého klienta musí mít
zřízen samostatný účet a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez
písemného souhlasu klientova (viz čl. 2 usnesení představenstva České advokátní
komory č. 7/2004 Věstníku, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného
majetku klienta advokátem, ve znění pozdějších předpisů), nezdá se být
advokátní úschova, jak je upravena v současném právním řádu, svou povahou
úschovou nepravidelnou, jejíž sjednání implikuje přechod předmětu úschovy do
majetkové sféry schovatele, leč spíše závazkem, v jehož rámci mají být svěřené
hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem. Advokátní úschova peněz ve smyslu § 56a zákona o advokacii je tak pojímána jako
institut správy cizího majetku advokátem. Přestože peněžní prostředky
deponované na účtu advokátní úschovy nemohou být s ohledem na uvedené
judikatorní teze pokládány za vlastnictví klienta, lze na takto složené
(uschované) peněžní prostředky (na advokátově účtu u banky) v určitých
souvislostech pohlížet jako „na majetkovou hodnotu náležející klientovi“. Odvolací soud při posuzování žalobou uplatněného nároku z výše podaných
judikatorních závěrů vycházel a pro poměry projednávané věci uzavřel, že
převodem finančních prostředků složených na účtech advokátní úschovy, jež
dlužník (jako majitel účtů) provedl na základě pokynu společnosti A za účelem
úhrady jejího dluhu z úvěrové smlouvy, nemohlo být nikterak zasaženo do
majetkových poměrů dlužníka, neboť na účtech advokátní úschovy se jeho finanční
prostředky ve skutečnosti nenacházely. Uvedený závěr považuje Nejvyšší soud za
správný. Jak plyne z výše popsané povahy finančních prostředků, jež byly složeny na
účtech dlužníka určených k advokátní úschově peněz pro společnost A, dlužník
(jakožto advokátní kancelář) byl ohledně těchto peněžních prostředků pouze v
postavení správce cizího majetku, se kterým mohl disponovat jen na základě
pokynů klienta (společnosti A) a jen v souladu s dohodnutými pravidly advokátní
úschovy. Pohledávka na vyplacení peněžních prostředků z těchto účtů, kterou měl
dlužník jako majitel účtů za bankou, tak byla účelově vázána a mohla být
vypořádána jen podle pokynů klienta. Jinak řečeno, peněžní prostředky složené klientem advokáta na účet, který je
veden jako účet advokátní úchovy (resp. pohledávku vůči bance na vyplacení
finančních prostředků z takového účtu), nelze bez dalšího považovat za majetek
advokáta, jenž by (v případě zjištění jeho úpadku) náležel do majetkové
podstaty dlužníka ve smyslu ustanovení § 206 insolvenčního zákona. V tomto
ohledu jde o majetkovou hodnotu „náležející“ klientovi, kterou pro něj advokát
pouze spravuje.
Jestliže pak advokát na základě pokynu svého klienta převede
peněžní prostředky uschované na takovém účtu ve prospěch třetí osoby (za účelem
splnění klientova dluhu vůči této osobě), jde o činnost, kterou vykonal jako
správce cizího majetku, nikoli o právní úkon, kterým by plnil vlastní dluh
(peněžitý závazek) svému věřiteli. Takovému úkonu nelze podle ustanovení § 235
a násl. insolvenčního zákona odporovat, neboť nejde o právní úkon, kterým by
dlužník– jak nesprávně dovozuje dovolatel – mohl zkrátit možnost uspokojení
svých věřitelů nebo zvýhodnit některé věřitele na úkor jiných. O odporovatelný právní úkon by mohlo jít jen tehdy, kdy by peněžní prostředky
na předmětném účtu byly (v rozporu s pravidly advokátní úschovy) smíseny s
prostředky jiných klientů advokáta a kdy by plnění ve prospěch jednoho z
klientů bylo uskutečněno na úkor druhého klienta, jehož peněžní prostředky byly
na advokátově účtu deponovány. To, že by v poměrech projednávané věci mělo jít
právě o takový případ, však žalobce netvrdil a taková okolnost ani v řízení
nevyšla najevo. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243 d písm. a) o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a
vznikla mu tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném
případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. prosince 2016), která podle
ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní
hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem
činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.