MSPH 89 INS 1186/2008
89 ICm 2065/2012
29 ICdo 90/2015-134
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně VAVRYS CZ s. r. o., se sídlem v Luhačovicích, Hradisko 882, PSČ 763
26, identifikační číslo osoby 41601319, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, proti
žalovanému Vítězslavu Prilovi, se sídlem v Praze 8, Křivenická 408/6, PSČ 181
00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Barli Invest Consulting a. s.,
zastoupenému Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Pod
Novým lesem 127/44, PSČ 162 00, za účasti společnosti Harrisons realities, s.
r. o., se sídlem v Ostravě, Cihelní 2581/81, PSČ 702 00, identifikační číslo
osoby 26858703, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného
Mgr. Petrem Burečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, PSČ 702
00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 89
ICm 2065/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Barli Invest
Consulting a. s., se sídlem v Praze 4, U Libušiných lázní 7, PSČ 140 00,
identifikační číslo osoby 64509567, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 89 INS 1186/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 13. května 2015, č. j. 89 ICm 2065/2012, 104 VSPH 677/2014-95
(MSPH 89 INS 1186/2008), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 89 ICm 2065/2012-49, Městský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (VAVRYS
CZ s. r. o.) domáhala vůči žalovanému insolvenčnímu správci určení, že má
právo na uspokojení pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka ve výši 18.000.000 Kč (vzniklé na základě smlouvy o
kontokorentním úvěru č. 3/99 a smlouvy o opakovaném poskytování kontokorentních
úvěrů ze dne 12. března 1999 – dále jen „úvěrové smlouvy“) ze zpeněžení majetku
poskytnutého dlužníkem k zajištění (blíže označených nemovitostí nacházejících
se v katastrálním území a obci Luhačovice, zapsaných na listu vlastnictví číslo
1632 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské
Klobouky – dále jen „předmětné nemovitosti“) [bod I. výroku]. Dále rozhodl o
nákladech řízení (body II. a III. výroku). Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména z toho, že:
1/ Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka
pohledávku ve výši 18.000.000 Kč (vzniklou na základě úvěrových smluv
uzavřených dne 12. března 1999 mezi Rodinnou záložnou, spořitelním a úvěrním
družstvem a L. B.), a to jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k
předmětným nemovitostem na základě zástavní smlouvy č. V2 286/1999 uzavřené dne
12. března 1999 Rodinnou záložnou, spořitelním a úvěrním družstvem jako
zástavním věřitelem a Barli Invest Consulting a. s. jako zástavním dlužníkem
(dále též jen „zástavní smlouva“). 2/ Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 25. června 2012 žalovaný popřel
pořadí žalobkyní přihlášené pohledávky s tím, že z důvodu absolutní neplatnosti
zástavní smlouvy žalobkyni nesvědčí právo na uspokojení ze zajištění. 3/ Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. června 2011, č. j. 12 C
258/2001-357, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. března
2013, č. j. 27 Co 359/2011-412, bylo (v řízení vedeném mezi týmiž účastníky)
pravomocně rozhodnuto o tom, že na předmětných nemovitostech nevázne (k
zajištění pohledávky z úvěrových smluv) zástavní právo na základě zástavní
smlouvy ze dne 12. března 1999. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že zástavní
smlouva, jejímž obsahem mělo být zajištění závazků L. B. (jakožto předsedy
představenstva Barli Invest Consulting a. s.) byla v rozporu s ustanovením §
196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uzavřena bez předchozího souhlasu valné hromady zástavního dlužníka a
je proto podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“), absolutně neplatná. Na základě neplatné zástavní smlouvy pak
nemohlo zástavní právo vzniknout a nemůže ani existovat. Na tomto základě dospěl insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 2 písm. g)
a § 166 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), a z ustanovení § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) – k závěru, že zástavní právo na
předmětných nemovitostech nevázne a žalobkyní přihlášená pohledávka tudíž není
pohledávkou zajištěnou, jíž by bylo možné z takového majetku uspokojit. Přitom zdůraznil, že otázka existence zástavního práva již byla pravomocně
vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 359/2011,
jehož se jak žalobkyně, tak žalovaný zúčastnili. Z odůvodnění rozhodnutí
vydaných v označeném řízení je pak zřejmé, že soudy se „důkazně a argumentačně“
vypořádaly „se všemi tvrzeními a námitkami účastníků“ a lze z nich proto (jako
z rozhodnutí „plně způsobilých nahradit dokazování“) vycházet i v nyní
projednávané věci. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že zástavní smlouva je pro
rozpor s ustanovením § 196a odst. 1 obch. zák. absolutně neplatná a na
předmětných nemovitostech tudíž nevázne zástavní právo zajišťující žalobkyní
přihlášenou pohledávku. Na základě rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 359/2011, jež se otázkou existence
zástavního práva zabývaly, bylo ostatně zástavní právo také již vymazáno z
katastru nemovitostí. Za opodstatněné neměl odvolací soud ani výhrady žalobkyně, která poukazovala na
skutečnost, že otázkou platnosti zástavní smlouvy se zabýval (byť v řízení,
jehož se žalovaný neúčastnil) s opačným výsledkem také Krajský soud v Brně. Potud odvolací soud zdůraznil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 15 Cm 74/2006-193, sice určil, že pohledávka žalobkyně
přihlášená v konkursu vedeném na majetek L. B. ve výši 18.000.000 Kč je po
právu, a to včetně práva na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětných
nemovitostí, z odůvodnění tohoto rozhodnutí je ovšem zřejmé, že soud se v dané
věci nezabýval tím, zda v době uzavření zástavní smlouvy byly splněny i
podmínky vyžadované ustanovením § 196a obch. zák. Pro úplnost odvolací soud doplnil, že důkazní prostředky, jimiž žalobkyně nově
(až v nyní projednávané věci) hodlala prokazovat, že uzavření zástavní smlouvy
ve skutečnosti předcházel souhlas valné hromady společnosti zástavního dlužníka
(předložená kopie zápisu z valné hromady ze dne 11. března 1999 a výslech L. B. a jeho manželky), nelze mít za věrohodné, resp. za způsobilé uvedené tvrzení
prokázat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek procesního práva, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu nebyly řešeny, eventuálně jsou tyto otázky rozhodovány dovolacím soudem
rozdílně.
Podle dovolatelky jde o především otázku „závaznosti protichůdných výroků
různých pravomocných rozhodnutí (jiných) soudů pro soud v tomto nalézacím
řízení“. Dovolatelka je přesvědčena, že v situaci, kdy zde existuje více
vzájemně si odporujících „ex lege pro soud závazných výroků“ (řešících otázku
existence zástavního práva rozdílně), nemůže soud vycházet při svém rozhodování
ze žádného z nich a musí sám objasnit skutkový stav věci, tj. sám dokazováním
zjistit rozhodné skutečnosti a tyto náležitě posoudit.
Dovolatelka dále vytýká soudům obou stupňů, že odmítly provést dovolatelkou
navržené důkazy a svůj postup ani řádně neodůvodnily.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i
rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného
rozhodnutí za věcně správné. Podle žalovaného nelze rozhodnutí vydaná v obou
výše označených řízeních považovat za navzájem si konkurující již z toho
důvodu, že ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 15 Cm 74/2006 šlo
o určení pravosti pohledávky žalobkyně uplatněné v konkursním řízení vedeném na
majetek úpadce L. B., přičemž soud se otázkou platnosti zástavní smlouvy z
pohledu ustanovení § 196a obch. zák. – na rozdíl od rozhodnutí vydaných v
řízení vedeném Okresním soudem ve Zlíně – vůbec nezabýval. Nelze navíc
pominout, že v obou řízeních se též lišil okruh účastníků.
Podle žalovaného soudy nižších stupňů nijak nepochybily ani tím, že neprovedly
žalobkyní navržené důkazy. V situaci, kdy oba soudy (správně) vyšly z
pravomocného rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně, jímž bylo určeno, že zástavní
právo na předmětných nemovitostech nevázne, bylo by další dokazování k této
otázce již zjevně nadbytečné.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017
(článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno
před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen.
zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky
dovolatelkou otevřené, dosud v daných souvislostech dovolacím soudem beze
zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu,
může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem
rozhodnutí, soud z něho vychází.
Podle ustanovení § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu,
v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě
jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4).
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že žalobkyně přihláškou
uplatnila „jen“ zástavní pohledávku v insolvenčním řízení vedeném ohledně
majetku zástavního dlužníka (odlišného od dlužníka osobního). Povahou nároku
věřitele, který má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku, se přitom Nejvyšší
soud zabýval již v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012,
uveřejněném pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
uzavřel, že:
1/ Spor o právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění je svou
podstatou sporem o výhodnější (přednostní) pořadí uspokojení přihlášené
pohledávky a jako takový je v úpadkovém právu tradičně vnímán jako spor o
pořadí pohledávky. Tomu pro insolvenční řízení odpovídá dikce ustanovení § 195
insolvenčního zákona, jež určuje, že o popření pohledávky co do jejího pořadí
jde i tehdy, je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění.
2/ Ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona obsahuje pravidlo, které
respektuje zvláštní povahu pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení
nikoliv jako osobní pohledávka věřitele vůči jeho osobnímu dlužníku, nýbrž
(jen) z titulu zajištění – dlužník je pouze osobou, která svým majetkem
zajišťuje pohledávku věřitele vůči jinému (osobnímu) dlužníku. V takovém
případě totiž popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na
uspokojení pohledávky ze zajištění nutně vede i k zásahu do podstaty přihláškou
uplatněné pohledávky (co do její pravosti nebo výše), jelikož bez práva na
uspokojení pohledávky ze zajištění nemá věřitel důvod vůči dlužníku, jenž není
jeho osobním dlužníkem, cokoliv přihlásit.
3/ Proto také ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona pro tento případ
vysvětluje, že oproti obecnému pravidlu plynoucímu z dikce § 196 odst. 1 věty
druhé insolvenčního zákona má popření pořadí pohledávky spočívající v popření
práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může
tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k
zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo
popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky. Na tom, že jde
ve smyslu § 195 insolvenčního zákona o popření pořadí pohledávky, při kterém
podává žalobu o určení pořadí vždy přihlášený věřitel (lhostejno, zda zajištěná
pohledávka je pohledávkou vykonatelnou), ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního
zákona ničeho nemění.
Pro poměry dané věci lze již na základě výše řečeného uzavřít, že pro výsledek
řízení, ve kterém se žalobkyně jako zástavní věřitelka domáhá určení, že má
právo na uspokojení přihlášené (zástavní) pohledávky ze zajištění (z výtěžku
zpeněžení předmětných nemovitostí) v insolvenčním řízení vedeném na majetek
zástavního dlužníka, nemohl být významný (určující) výsledek řízení o určení
pravosti osobní pohledávky přihlášené do insolvenčního (konkursního) řízení
vedeného na majetek vůči osobnímu dlužníku dovolatelky (vůči němu žalobkyně
zástavní pohledávku nemá).
Nesprávnost názoru dovolatelky, podle něhož soudy nižších stupňů nemohly při
posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku v projednávané věci pominout
závěry vyslovené ohledně existence zástavního práva k předmětným nemovitostem v
rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Cm 74/2006, je pak (odhlédnuto od
toho, že označené rozhodnutí otázku platnosti zástavní smlouvy z pohledu
ustanovení § 196a obch. zák. vůbec neřeší) zjevná i ze skutečnosti, že žalovaný
insolvenční správce nebyl účastníkem řízení, v němž bylo takové rozhodnutí
vydáno.
Nemůže být pochyb o tom, že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení (a ani zákon
nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné), nepůsobí
závaznost (materiální účinky právní moci) rozhodnutí soudu. Skutečnost, že
pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro "všechny orgány", neznamená, že by
takový orgán mohl z pravomocného rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet.
Pro soudy, správní úřady a jiné orgány je výrok pravomocného rozhodnutí soudu
závazný – nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je
podle zákona závazné pro každého – jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou
otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost
rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny
rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním
nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu
závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo
pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný
"orgán" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o
nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (k tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016, sp. zn. 21 Cdo 692/2016, včetně
judikatury tam citované).
Ať již tedy výrokem rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2009, č.
j. 15 Cm 74/2006-193, bylo o žalobě na určení pravosti pohledávky žalobkyně a
práva na oddělené uspokojení rozhodnuto jakkoli, byl tento rozsudek závazný jen
pro ty, kteří se účastnili řízení, v němž byl vydán. Žalovaný insolvenční
správce přitom takovou osobou zjevně není.
Odvolací soud konečně v poměrech dané věci nijak nepochybil ani v tom, vyšel-li
při posouzení otázky, zda na předmětných nemovitostech vázne zástavní právo
zajišťující pohledávku žalobkyně z úvěrových smluv, naopak z výsledku řízení
vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 258/2001. Posouzení otázky
existence zástavního práva zde totiž představovalo samotný předmět sporu,
přičemž (negativní) odpověď na uvedenou otázku soudy vyslovily přímo ve výroku
(pravomocného) rozhodnutí (srov. v této souvislosti též např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009).
Jestliže již bylo (rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. června 2011,
č. j. 12 C 258/2001-357, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne
18. března 2013, č. j. 27 Co 359/2011-412) mezi účastníky o neexistenci
zástavního práva pravomocně rozhodnuto, je zřejmé, že soudy nižších stupňů
nemohly v nyní projednávané věci posoudit tuto otázku odlišně (vycházet z
jiného závěru o existenci nároku mezi týmiž účastníky). Jinak řečeno, je-li
předchozí rozhodnutí podle ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. zavazující pro
účastníky řízení, nemůže žalobkyně v dalším řízení (pomíjejíc subjektivní
závaznost takového rozhodnutí) tvrdit a prokazovat, že právní následek, který
již byl pravomocně stanoven, není správný.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zamítl
a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 7. prosince 2015) určené podle vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif). Jde o incidenční spor, který je ve smyslu ustanovení
§ 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v
insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč.
Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosoudní odměna ve výši
3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300 Kč, jde o částku 3.400 Kč; s připočtením náhrady
za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada
nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 12. 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu