KSCB 41 INS 21134/2021 39 ICm 3375/2022 29 ICdo 90/2025-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Věry Sedloňové, Ph.D., se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 46, PSČ 130 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Merrint s. r. o., zastoupené JUDr. Jaroslavou Povovou, advokátkou, se sídlem v Lysé nad Labem, Husovo náměstí 175/17, PSČ 289 22, proti žalovanému J. V., zastoupenému Mgr. Květoslavou Křenkovou, advokátkou, se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, PSČ 397 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 39 ICm 3375/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Merrint s. r. o., se sídlem v Písku, Pražská 370, PSČ 397 01, identifikační číslo osoby 26 03 36 23, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS 21134/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2024, č. j. 39 ICm 3375/2022, 102 VSPH 560/2023-87 (KSCB 41 INS 2134/2021), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 15. května 2023, č. j. 39 ICm 3375/2022-58, určil, že převody finančních prostředků z (označeného) účtu dlužníka (Merrint s. r. o.) na (označený) účet žalovaného (J. V.) dne 18. května 2021 ve výši 127.000,- Kč, dne 19. května 2021 ve výši 239.000,- Kč, dne 20. května 2021 ve výši 217.000,- Kč a dne 21. května 2021 ve výši 28.000,- Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (výrok I.), uložil žalovanému, aby vydal do majetkové podstaty dlužníka (celkovou)
částku 611.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky III. a IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. června 2024, č. j. 39 ICm 3375/2022, 102 VSPH 560/2023-87 (KSCB 41 INS 21134/2021), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje § 235 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239 odst. 4, § 241, § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že právní jednání dlužníka (převody peněžních prostředků na účet žalovaného), jimiž dlužník zvýhodnil žalovaného na úkor věřitele M & V spol. s r. o., jsou neúčinná (§ 241 a § 242 insolvenčního zákona). Současně neshledal opodstatněnou výhradu žalovaného ohledně původu peněz „připsaných“ na účet dlužníka (a následně převedených na účet žalovaného).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k řešení právní otázky dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězené, zda zvýhodňujícím (a tedy neúčinným) „úkonem“ může být hrazení jinak nesporného závazku dlužníkem, který je v době plnění objektivně po splatnosti, avšak z prostředků získaných dlužníkem výlučně za účelem tohoto úkonu od třetí osoby, který však majetkovou podstatu dlužníka fakticky neovlivňuje. Dovolatel poukazuje na skutkové poměry projednávané věci, přičemž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o „ochuzení“ majetkové podstaty dlužníka o pohledávku za společností Jiří Veselý s. r. o. (dále jen „společnost J. V.“); odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnotí jako zcela nedostatečné a lakonické. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem je (obecně) v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudcích ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 37/2015, a ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 108/2022, uveřejněném pod číslem 33/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. dále ve vazbě na výklad § 242 insolvenčního zákona např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, a ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 157/2023, uveřejněné pod čísly 117/2017, 12/2025 a 46/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále dovolatel nepřípustně polemizuje s právním posouzením věci, vycházeje z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že v poměrech projednávané věci nenastala situace (skutkově) předestřená dovolatelem, nýbrž šlo o stav, kdy žalovaný převedl na účet společnosti J. V., jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, celkem částku 611.000,- Kč, aby odvrátil její úpadek, tato společnost peněžní prostředky použila k úhradě dluhu, který měla vůči dlužníku (jehož jediným společníkem a jednatelem byl opět žalovaný), přičemž dlužník peněžní prostředky okamžitě převedl zpět na účet žalovaného na úhradu svého dluhu vůči němu. Jinak řečeno, výsledkem těchto finančních transakcí byl zánik pohledávky dlužníka za společností J. V. (zaplacením) a (následný) zánik pohledávky žalovaného za dlužníkem (opět zaplacením); majetek dlužníka byl ve výsledku (bez náhrady) „ochuzen“ o peněžní prostředky ve výši 611.000,- Kč, které mohly být použity k poměrnému uspokojení věřitelů, a žalovaný byl zvýhodněn na úkor věřitele (M & V spol. s r. o.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl a žalobkyni podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu