MSPH 60 INS 10425/2018
160 ICm 2463/2019
29 ICdo 94/2022-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce WUMA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9, Fejfarova 920/17, PSČ 198
00, identifikační číslo osoby 25754025, zastoupeného JUDr. Janem Mikulášem,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1525/39, PSČ 110 00, proti
žalovanému Ing. Lukáši Vlašanému, se sídlem v Táboře, Vančurova 2904, PSČ 390
01, jako insolvenčnímu správci dlužníka HOBBY CAR, spol. s r. o., zastoupenému
Mgr. Michalem Briaským, advokátem, se sídlem v Praze, Politických vězňů 935/13,
PSČ 110 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 160 ICm 2463/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
HOBBY CAR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Chudenická 1059/30, PSČ 102 00,
identifikační číslo osoby 26428911, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 60 INS 10425/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 15. února 2022, č. j. 160 ICm 2463/2019, 102 VSPH 616/2021-74
(MSPH 60 INS 10425/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 23. března 2021, č. j. 160 ICm 2463/2019-47, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“)
[1] určil, že pohledávka na zaplacení nájemného za pronájem skladovacích
prostor (blíže označených v rozhodnutí) a na zaplacení ceny elektřiny
spotřebované v souvislosti s jejich užíváním (dále též jen „sporná pohledávka“)
v rozsahu částky 488.778,74 Kč (tj. za období od 3. července 2018 do 18. března
2019), kterou žalobce (WUMA, spol. s r. o.) uplatnil v insolvenčním řízení
dlužníka (HOBBY CAR, spol. s r. o.), je pohledávkou za majetkovou podstatou
(bod I. výroku),
[2] zamítl žalobu na určení, že sporná pohledávka je v rozsahu částky
2.732,26 Kč (tj. za období od 1. července 2018 od 3. července 2018) pohledávkou
za majetkovou podstatou (bod II. výroku), a
[3] rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(bod III. výroku).
2. Insolvenční soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že sporná
pohledávka, kterou žalobce uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka z titulu
smlouvy o nájmu skladovacích (nebytových) prostor ze dne 1. února 2008 (dále
jen „nájemní smlouva“), jež se žalobce zavázal přenechat dlužníku do užívání (v
rozhodnutí blíže specifikované) skladovací prostory a dlužník se zavázal platit
žalobci nájemné ve výši 35.000 Kč měsíčně bez daně z přidané hodnoty, paušální
částku 500 Kč měsíčně za užívání kuchyně a toalet a cenu spotřebované
elektrické energie, a kterou žalovaný (Ing. Lukáš Vlašaný, jako insolvenční
správce dlužníka) po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nevypověděl [§ 256
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném], je v části,
jež vznikla po zjištění úpadku dlužníka (tj. od 3. července 2018 do 18. března
2019), pohledávkou za majetkovou podstatou, neboť (již proto, že pronajaté
prostory sloužily k uskladnění zboží sepsaného do majetkové podstaty dlužníka)
šlo o náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty ve smyslu § 168
odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
3. Dále zdůraznil, že ustanovení § 256 insolvenčního zákona vylučuje
současné použití § 253 insolvenčního zákona upravujícího vztahy ze smluv o
vzájemném plnění, byť nájemní smlouva v jistém smyslu představuje smlouvu o
vzájemném plnění (tedy smlouvu, kdy jedna ze stran je povinna plnit oproti
plnění druhé strany), neboť vzhledem k odlišnému režimu uspokojování pohledávek
věřitelů vzešlých z takto ukončených závazků dlužníka a (též) terminologie
použité zákonodárcem v uvedených ustanoveních insolvenčního zákona je zjevné,
že ustanovení § 253 a § 256 insolvenčního zákona nemohou vedle sebe obstát
(nelze je aplikovat současně).
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. a III. výroku (první
výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných insolvenčním
soudem a odkazuje na ustanovení § 253 a § 256 insolvenčního zákona dospěl po
přezkoumání napadeného rozhodnutí (ve shodě s insolvenčním soudem) a ve vazbě
na v odvolání uplatněnou argumentaci (rozebírající vzájemný vztah ustanovení §
253 a § 256 insolvenčního zákona) [mimo jiné] k následujícím závěrům. [1] Úprava obsažená v § 256 až § 258 insolvenčního zákona týkající se
ukončení nájemní (či podnájemní) smlouvy (coby smlouvy o vzájemném plnění) je
speciální (zvláštní) úpravou, která potud vylučuje použití obecného pravidla
obsaženého v § 253 insolvenčního zákona. [2] Jestliže žalovaný po prohlášení konkursu na majetek dlužníka již
neměl (ekonomický) zájem na tom, aby závazek z nájemní smlouvy dále trval, tedy
na tom, aby dalším placením nájemného za uskladněné zboží dlužníka docházelo k
neodůvodněnému úbytku (zmenšování) majetkové podstaty, měl (mohl) nájemní
smlouvu vypovědět, v čemž mu nebránila ani okolnost, že nájemní smlouva byla
uzavřena na dobu určitou. [3] Námitce žalovaného, že nepotvrdil-li do 30 dnů od prohlášení
konkursu na majetek dlužníka žalobci splnění nájemní smlouvy, nastala (podle §
253 odst. 2 části věty před středníkem insolvenčního zákona) nevyvratitelná
právní domněnka, že plnění (z nájemní smlouvy) odmítl, a žalobce tak mohl
(podle § 253 odst. 4 věty první insolvenčního zákona) uplatnit (jen) náhradu
tím způsobené škody, nelze přisvědčit také (již) proto, že předpokladem pro
aplikaci zmiňovaných ustanovení § 253 insolvenčního zákona je, že nájemní
smlouva v době prohlášení konkursu nebyla ještě zcela splněna ani dlužníkem ani
žalobcem. [4] V dané věci byl totiž závazek z nájemní smlouvy k datu prohlášení
konkursu na majetek dlužníka (3. července 2018) žalobcem (jednou smluvní
stranou) již zcela splněn (ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona), když
žalobce coby pronajímatel přenechal skladovací prostory (předmět nájmu)
dlužníku k řádnému užívání. Skutečnost, že pokračující závazky z nájemní
smlouvy měly být s ohledem na charakter smlouvy plněny i v budoucnu, tedy že
pronajímatel (žalobce) měl i po prohlášení konkursu na majetek nájemce
(dlužníka) nadále povinnost umožňovat nájemci nerušený výkon práva užívat
předmět nájmu a nájemce měl nadále povinnost platit pronajímateli sjednané
měsíční nájemné, z nájemní smlouvy nečiní smlouvu, která nebyla v době
prohlášení konkursu zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy
(žalobcem). [5] Opodstatněnou není ani námitka, že nebylo-li by ve vztahu k nájemní
smlouvě možné aplikovat ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, žalovaný
by byl povinen z majetkové podstaty pohledávku z titulu nezaplaceného nájemného
po prohlášení konkursu uhradit bez ohledu na její (případně i nepřiměřenou)
výši. Je tomu tak proto, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka
uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona,
je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení
§ 168 odst.
2 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi
rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele
k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného
zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro
posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění
povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu (potud
odkazuje též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněného pod číslem 109/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
obsahu) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Jde o tyto otázky:
[1] Konkurují si vzájemně ustanovení § 253 a § 256 insolvenčního zákona,
tedy vylučuje použití ustanovení § 256 insolvenčního zákona současné použití §
253 insolvenčního zákona?
[2] Lze nájemní smlouvu považovat za zcela splněnou ve smyslu § 253
odst. 1 insolvenčního zákona „momentem řádného předání předmětu nájmu dlužníku
k řádnému užívání, přestože pokračující závazky z nájemní smlouvy by měly být s
ohledem na charakter nájemní smlouvy plněny i v budoucnu“?
7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom
duchu, že se žaloba zamítá.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k
označeným právním otázkám následovně:
9. Ustanovení § 253 a § 256 insolvenčního zákona si vzájemně
nekonkurují, ale naopak se doplňují a je nutné je aplikovat ve vzájemných
souvislostech. Ustanovení § 256 insolvenčního zákona systematicky navazuje na
ustanovení § 253 insolvenčního zákona a užije se dle dovolatele právě tehdy,
kdy insolvenční správce ve lhůtě stanovené v ustanovení § 253 insolvenčního
zákona potvrdí, že dlužníkem dříve uzavřenou smlouvu splní.
10. Účelem ustanovení § 253 insolvenčního zákona je především ochrana
majetkové podstaty dlužníka před závazky ze smluv, které již s ohledem na
konkursní situaci dlužníka nelze splnit a o kterých se insolvenční správce,
tedy osoba s dispozičním oprávněním, z jakéhokoliv důvodu včas nebo vůbec
nedozví. Dle dovolatele ustanovení § 256 insolvenčního zákona pak pouze
stanovuje další oprávnění insolvenčního správce ve vztahu ke specifickému
okruhu smluv o vzájemném plnění (nájemních a podnájemních smluv) za účelem
ochrany majetkové podstaty dlužníka; tedy právo vypovědět tyto smlouvy. Odlišný
výklad by byl dle dovolatele v rozporu se základními principy a účelem
insolvenčního řízení.
11. Nájemní smlouva již ze své podstaty a charakteristiky nemůže být
považována za splněnou pouhým předáním předmětu nájmu pronajímatelem nájemci k
řádnému užívání, když součástí nájemního vztahu je řada zásadních práv a
povinností jak na straně nájemce, tak na straně pronajímatele trvajících v
průběhu celého nájemního vztahu. Pouhým předáním předmětu nájmu k užívání nelze
mít povinnosti z nájemní smlouvy ze strany pronajímatele za zcela splněné. Tato
okolnost tak nemůže bránit aplikaci ustanovení § 253 insolvenčního zákona na
nájemní smlouvy.
12. Rozhodnutí soudů nižších stupňů vykazují znaky přepjatého formalismu
a jsou v rozporu se základními principy a zásadami insolvenčního řízení
(zejména se zásadou rovnosti účastníků insolvenčního řízení a principem zásadně
poměrného uspokojení věřitelů).
13. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje závěry
napadeného rozhodnutí za věcně správné.
14. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být
přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení
přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle
ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolatel mu oproti svému mínění
nepřekládá k řešení právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání.
15. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá
judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Je-li prohlášen konkurs na majetek pronajímatele, pak skutečnost, že
podle uzavřené nájemní smlouvy má nájemce i nadále (ve shodě se sjednanou dobou
trvání nájmu) platit pronajímateli v určených lhůtách sjednané nájemné a
pronajímatel má i nadále umožňovat nájemci nerušený výkon práva užívat předmět
nájmu, z této smlouvy nečiní smlouvu, která nebyla ještě v době prohlášení
konkursu splněna ani dlužníkem, ani druhým účastníkem smlouvy (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 487/2002, uveřejněný pod
číslem 36/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se pro
poměry insolvenčního řízení Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 25.
října 2017, sen. zn. 29 ICdo 14/2016).
[2] Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního
zákona rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především
(typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo (a typově jí naopak
není např. darovací smlouva). K tomu srov. důvody rozsudku ze dne 31. října
2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněného pod číslem 49/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
[3] Poměry upravené § 256 insolvenčního zákona nejsou souměřitelné s
úpravou obsaženou v § 253 insolvenčního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uveřejněné pod číslem 11/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Pro poměry projednávané věci z výše řečeného plyne, že závěru
odvolacího soudu, podle kterého pro nájemní smlouvy obsahuje insolvenční zákon
zvláštní úpravu v ustanovení § 256, přičemž i kdyby tomu tak nebylo, stejně by
na nájemní smlouvu nebylo možné nahlížet jako na smlouvu, která nebyla ještě v
době prohlášení konkursu splněna ani dlužníkem, ani druhým účastníkem smlouvy,
nelze nic vytknout.
17. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli
právo na jejich náhradu nevzniklo (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst.
3 o. s. ř.) a žalobce právo na náhradu těchto nákladů nemá vzhledem k
ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.
18. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu