ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Bezuchou,
advokátem, se sídlem v Liberci, Kostelní 10/5, PSČ 460 01, proti žalovanému
Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150,
PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupenému Mgr. Peterem
Olejárem, advokátem, se sídlem v Brně, Vinohrady 794/45, PSČ 639 00, o určení
neexistence práva na uspokojení pohledávky v režimu splátkového kalendáře,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76
ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H., vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, pod sp. zn. KSLB 76 INS
XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12.
prosince 2016, č. j. 76 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2016, č. j. 76
ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), se mění tak, že rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. září 2016, č. j. 76 ICm XY, se
potvrzuje.
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení
částku 8 228 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalovaného.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 9. září 2016, č. j. 76 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce
(dlužník J. H.) domáhal určení, že žalovaný (věřitel Československá obchodní
banka, a. s.) nemá právo na uspokojení pohledávky ve výši 33 840,05 Kč v režimu
splátkového kalendáře (bod I. výroku), a uložil žalobci zaplatit žalovanému
náhradu nákladů řízení ve výši 14 561,90 Kč (bod II. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2016, č. j. 76 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu změnil
tak, že se žaloba odmítá (první výrok), a žalobci uložil zaplatit žalovanému na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 13 109,87 Kč (druhý
výrok). Soudy vyšly především z toho, že:
1/ Žalobce podal dne 19. listopadu 2015 dlužnický insolvenční návrh spojený s
návrhem na povolení oddlužení. 2/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za žalobcem ve výši 33
840,05 Kč jako nezajištěnou vykonatelnou pohledávku vyplývající z porušení
smlouvy o povoleném přečerpání účtu. 3/ Žalovaný má zřízeno zástavní právo podle § 69a zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, k zajištění pohledávky ve výši 11 799,30 Kč, a to na základě exekučního
příkazu vydaného dne 24. července 2014 soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou. 4/ K popření pohledávky žalovaného žalobcem při přezkumném jednání insolvenční
soud nepřihlížel a nevyzval žalovaného k podání žaloby na určení pořadí. 5/ Usnesením ze dne 2. února 2016, č. j. KSLB 76 INS XY, insolvenční soud
rozhodl o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře; do splátkového
kalendáře zahrnul i pohledávku žalovaného, popřenou žalobcem. Proti tomuto
postupu podal žalobce (insolvenční dlužník) odvolání, které bylo Vrchním soudem
v Praze odmítnuto, dále podal ústavní stížnost, která byla taktéž odmítnuta. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že žalovaný v insolvenčním řízení
neuplatnil nárok ze zajištění, není zajištěným věřitelem a hledí se na něj jako
na nezajištěného věřitele. Proto insolvenční soud zařadil žalovaného do
splátkového kalendáře k poměrnému uspokojení ze srážek z příjmů dlužníka. Již z
tohoto důvodu je žaloba nedůvodná. K „ostatním námitkám“ žalobce insolvenční soud uvedl, že na přezkumném jednání
k popření pohledávky žalobcem nepřihlížel, neboť pořadí pohledávky žalovaného
nebylo sporné. Proto též nestanovil povinnost podat žalobu žalovanému
(věřiteli), i když při popření pořadí pohledávky podává žalobu vždy věřitel. Insolvenční soud dále zdůraznil, že obecně je základním postavením věřitele v
insolvenčním řízení postavení běžného nezajištěného věřitele [§ 165 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)],
výhodnějším postavením je postavení zajištěného věřitele (§ 166 insolvenčního
zákona) nebo věřitele s pohledávkou za majetkovou podstatou nebo jí na roveň
postavenou (§ 168 a § 169 insolvenčního zákona).
Méně výhodné je postavení
věřitele s podřízenou pohledávkou (§ 172 insolvenčního zákona) nebo věřitele s
pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního
zákona). Protože žalobce netvrdil, že pohledávka má méně výhodné pořadí dle §
172 nebo § 170 insolvenčního zákona, ani nemůže popírat právo na uspokojení
pohledávky ze zajištění, protože takové právo nebylo uplatněno, nelze jeho
námitky na přezkumném jednání považovat za popření pořadí pohledávky ve smyslu
§ 195 insolvenčního zákona. Jde pouze o jeho subjektivní právní hodnocení. Stejně tak je pouze subjektivní názor žalobce, že v jeho insolvenčním řízení je
postavení nezajištěného věřitele výhodnější než zajištěného, protože s ohledem
na hodnotu zajištěného majetku a výši přihlášených pohledávek zajištěných
věřitelů nemůže být již zajištěný věřitel z výtěžku zpeněžení uspokojen, avšak
ve splátkovém kalendáři lze očekávat uspokojení alespoň ve výši 30 %. „To,
které postavení je výhodnější či nikoliv pro účely popěrného úkonu, stanovuje
zákon a ke konkrétním okolnostem v daném insolvenčním řízení se nepřihlíží.“
Odvolací soud – vycházeje především z § 166 a § 195 insolvenčního zákona –
předeslal, že smyslem popření pořadí zajištěné pohledávky je eliminovat její
neprávem uplatněné přednostní uspokojení z výtěžku předmětu zajištění, ke
kterému by došlo na úkor ostatních nezajištěných věřitelů. Účinně popřít (ve
smyslu § 195 insolvenčního zákona) proto lze jen pořadí pohledávky, která byla
přihlášena jako zajištěná. Je-li pohledávka přihlášena jen jako (běžná)
nezajištěná, nemůže mít její popření co do pořadí žádného významu, neboť u
takové pohledávky se věřitel žádného (lepšího) pořadí pro její přednostní
uspokojení nedomáhal a taková pohledávka se pravidelně (později) uspokojuje
spolu s ostatními nepřednostními pohledávkami až při rozvrhu (§ 306 a § 307
insolvenčního zákona). Z povahy věci je podle odvolacího soudu zřejmé, že
způsob řešení úpadku dlužníka (jenž může být navíc v průběhu insolvenčního
řízení změněn ze sanačního způsobu řešení na konkurs) ani rozsah a hodnota
majetkové podstaty nemohou mít rovněž žádného vlivu na popření pohledávky co do
jejího pořadí. Proto nemůže být důvodem pro popření pohledávky co do jejího
pořadí např. ani okolnost, že ji zajištěný věřitel přihlásil jako pohledávku
nezajištěnou a že schváleným způsobem řešení úpadku dlužníka je oddlužení
plněním splátkového kalendáře. Podle odvolacího soudu je pouze věcí zajištěného věřitele, zda a v jaké výši
přihlásí svoji pohledávku do insolvenčního řízení a zda a v jakém rozsahu u ní
uplatní její zajištění. Pokud se zajištěný věřitel rozhodne přihlásit svoji
zajištěnou pohledávku jako pohledávku nezajištěnou, je to jeho výlučné právo.
Podání přihlášky totiž logicky předchází ekonomická kalkulace věřitele, jež
nutně zvažuje úspěšnost prokázání všech jím přihlášených nároků a případné
sankce při jejich neprokázání (§ 178 a § 179 insolvenčního zákona), rozsah a
hodnotu majetkové podstaty (včetně hodnoty předmětu zajištění a výše a pořadí
pohledávek dalších zajištěných věřitelů), v úvahu přicházející způsob řešení
úpadku dlužníka (§ 4 insolvenčního zákona) a účinky spojené s ukončením
insolvenčního řízení (§ 312, § 356 a § 414 a násl. insolvenčního zákona). Popřít co do pořadí lze tedy jen zajištěnou pohledávku, popření nezajištěné
pohledávky co do pořadí tak, že pohledávka má být pohledávkou zajištěnou, nemá
žádných právních účinků a žalobu podanou na základě takového bezúčinného
popření nelze podle odvolacího soudu než odmítnout, neboť byla podána osobou,
která k tomu nebyla oprávněna (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky (výkladu § 166 a § 195 insolvenčního zákona ve vztahu k § 2 písm. g/
insolvenčního zákona), která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, tvrdí, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem insolvenčního soudu
zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel míní, že je-li pohledávka věřitele zajištěna, má věřitel povinnost
pohledávku jako zajištěnou přihlásit, což vyplývá z § 166 insolvenčního zákona. Podle dovolatele věřitel nemůže svévolně měnit podobu své pohledávky mezi
zajištěnou a nezajištěnou. Postavení zajištěného věřitele včetně jeho „nových“
práv je v insolvenčním zákoně předurčeno v § 2 písm. g/ insolvenčního zákona a
není možné se ho vzdát (k tomu dovolatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu
ze dne 6. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13). V označeném ustanovení je podle
dovolatele upraveno obecné pravidlo (zákonná definice) zajištěného věřitele,
které insolvenční zákon v ostatních ustanoveních nijak nemění. Přesto soudy
dávají věřitelům, kteří jsou podle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona
zajištěnými věřiteli, výkladem možnost svým vlastním jednáním toto postavení
měnit, resp. zajištěným věřitelům je umožněno změnit své postavení na
nezajištěné věřitele. Posuzují-li soudy, zda je věřitel zajištěný, až v
závislosti na tom, jak přihlásí svou zajištěnou pohledávku, pak postupují
nesprávně. Takovýto postup popírá § 2 písm. g/ a § 398 poslední větu
insolvenčního zákona. Podle dovolatele se zajištění věřitelé, kteří se nepřihlásí do insolvenčního
řízení jako zajištění, snaží zhojit vlastní pochybení, jenž pro ně má
nepříznivé důsledky. Kdyby ke svým pohledávkám přistupovali „zodpovědněji“ (při
vzniku zajištění), žádný problém by neexistoval. Pochybení věřitelů spočívá v
zajištění pohledávky hodnotou nepoměrně nižší, než je hodnota samotné
pohledávky. Takové jednání však podle dovolatele nemůže jít k tíži dlužníka a
nezajištěných věřitelů. Uvedené platí i v případech (jako je tento), kdy
věřitelé „připustí“ zřízení exekutorského zástavního práva v rámci jimi
iniciovaného exekučního řízení, kde předmět zástavy je přezajištěn. Dále má dovolatel za to, že nesplní-li věřitel povinnost přihlásit pohledávku
jako zajištěnou a dostane-li se tak do lepšího postavení než zajištěný věřitel,
pak je dlužník, insolvenční správce či jiný věřitel oprávněn při přezkumném
jednání popřít takovou pohledávku co do pořadí. Dovolatel polemizuje se závěrem
odvolacího soudu, podle něhož lze výhodnost postavení konkrétního věřitele
dovozovat pouze z insolvenčním zákonem přiznaného rozsahu práv, dle kterých je
zajištěná pohledávka zpravidla vnímána a považována za pohledávku s výhodnějším
postavením. Míní, že musí být přihlíženo k tomu, co určité postavení pro
věřitele fakticky představuje. Podle dovolatele je rozhodujícím kriteriem
předpokládaná míra uspokojení věřitele.
Postavení zajištěného věřitele tak
nemusí být vždy výhodnější (např. je-li pohledávka zajištěna nedostatečně). V
takovém případě je výhodnější postavení nezajištěného věřitele. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím a právním názorem soudů obou
stupňů. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení
rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“),
ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení
otázky dovoláním předestřené, která v dotčených souvislostech dosud nebyla v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zodpovězena.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona:
Podle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona se pro účely tohoto zákona rozumí
zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který
náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem,
omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením
pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. Podle § 165 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé, kteří své pohledávky
uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení
úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při
reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 167 odst. 1 insolvenčního zákona se zajištění věřitelé v rozsahu
zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové
hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro
pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba
vzniku zajištění, nedohodnou-li se zajištění věřitelé písemně jinak. Podle § 174 odst. 3 insolvenčního zákona, jde-li o pohledávku zajištěnou, musí
věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění
a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že
právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení
uplatněno nebylo. Podle § 195 insolvenčního zákona o popření pohledávky co do jejího pořadí jde
tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí
uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení
pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně
uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena. Podle § 398 odst. 3 insolvenčního zákona při oddlužení plněním splátkového
kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným
věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být
při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto
částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné
věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí
insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z
výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle
ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního
zákona již v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (26. listopadu 2015) a do doby
zahájení incidenčního sporu (4. února 2016) nedoznala změn. Problematikou uplatňování zajištěných pohledávek v insolvenčním řízení se
Nejvyšší soud opakovaně zabýval, přičemž judikatorní závěry na dané téma shrnul
(v době po vydání napadeného rozhodnutí) především v usnesení ze dne 27. března
2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, které je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu uvedená níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu. V označeném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že:
1/ Insolvenční zákon vychází i u zajištěných věřitelů z toho, že žádný věřitel
není nucen k výkonu práv, která vůči dlužníku získal před zahájením
insolvenčního řízení, včetně práva požadovat uspokojení ze zajištění ve formě
zástavního práva (požadovat uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy). Zástavní věřitel se tedy může rozhodnout, že právo na uspokojení ze zajištění
neuplatní (nepřihlásí) v insolvenčním řízení vůbec, bez zřetele k tomu, že mu
zástavní právo náleží (trvá) podle předpisů, podle kterých bylo zřízeno
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011,
uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné
pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení
Nejvyššího soudu 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 123/2015). 2/ Pravidlo, že ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla
uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, se uspokojí stejně jako ostatní
(nezajištěné) pohledávky, není v insolvenčním zákoně (od 1. ledna 2014)
obsaženo, leč právní praxe je ve shodě v tom, že toto pravidlo má obecnou
platnost. Může však být (v insolvenčním zákoně je) ve shodě s § 8 insolvenčního
zákona modifikováno zvláštní úpravou obsaženou v části druhé insolvenčního
zákona u některého ze způsobů řešení úpadku. Část druhá insolvenčního zákona
pak nestanoví „jinak“ jen při řešení úpadku konkursem. Při reorganizaci je pro
postavení zástavního věřitele (včetně vymezení míry jeho uspokojení z
nezajištěných částí dlužníkovy majetkové podstaty) určující obsah účinného
reorganizačního plánu a při oddlužení „plněním splátkového kalendáře“ platí
odchylka zakotvená v 398 odst. 3 ve spojení s § 409 odst. 3 insolvenčního
zákona (zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění). 3/ Zástavní věřitel, který přihlásil pohledávku zajištěnou zástavním právem do
insolvenčního řízení, se i v průběhu insolvenčního řízení může vzdát zástavního
práva (způsobem předjímaným předpisy, podle nichž bylo zřízeno); srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněný
pod číslem 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se
uplatní i pro insolvenční řízení. Tím mu zanikne i právo na uspokojení z
výtěžku zpeněžení zástavy v insolvenčním řízení bez zřetele k tomu, zda
zajištěná pohledávka byla předtím zjištěna v insolvenčním řízení (srov.
§ 186
odst. 1 insolvenčního zákona). Půjde-li o insolvenční řízení vedené na majetek
zástavního dlužníka, který není osobním dlužníkem, zanikne tím zástavnímu
věřiteli právo na jakékoli uspokojení v insolvenčním řízení (měl jen „zástavní
pohledávku“). 4/ Zástavní věřitel, který přihlásil pohledávku zajištěnou zástavním právem do
insolvenčního řízení, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení „vzít zpět“
právo na „přednostní“ uspokojení pohledávky ze zajištění (ze zpeněžení
zástavy), a to bez zřetele k tomu, že se současně nevzdal zástavního práva
(způsobem předjímaným předpisy, podle nichž bylo zřízeno). To, že insolvenční
soud vezme na vědomí zpětvzetí práva na uspokojení ze zajištění (postupem podle
§ 184 insolvenčního zákona, ve spojení s § 187 insolvenčního zákona), však
automaticky neznamená, že zajištěný věřitel se od okamžiku takového zpětvzetí,
respektive od okamžiku, jímž se stane účinným (§ 89 odst. 1 insolvenčního
zákona) rozhodnutí insolvenčního soudu o takovém zpětvzetí, podílí (má podílet)
na uspokojení své (nyní již nezajištěné) pohledávky z částek, určených (podle
zvoleného způsobu řešení úpadku) k rozdělení mezi nezajištěné věřitele. Závěry obsažené v usnesení sen. zn. 29 NSČR 34/2016 Nejvyšší soud dále rozvedl
(v témže duchu) např. v usneseních ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR
150/2016 a sen. zn. 29 NSČR 191/2016 a ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR
37/2017. Již z výše shrnutých ustálených judikatorních závěrů plyne, že je správný závěr
soudů obou stupňů, podle něhož je pouze na věřiteli, jehož pohledávka je
zajištěna způsobem uvedeným v § 2 písm. g/ insolvenčního zákona (a který by tak
mohl v insolvenčním řízení uplatňovat svou pohledávku jako zajištěnou), zda své
zajištění v insolvenčním řízení vskutku uplatní. Nejenže se takový věřitel může
rozhodnout, zda pohledávku uplatní jako zajištěnou, ale dokonce je oprávněn v
průběhu insolvenčního řízení své stanovisko změnit, tj. může vzít právo na
uspokojení své pohledávky ze zajištění zpět. K poukazu dovolatele na § 2 písm. g/ insolvenčního zákona lze dodat, že
označené ustanovení toliko vyjmenovává způsoby zajištění pohledávek, které
věřiteli, jenž jimi disponuje, zakládá v insolvenčním řízení postavení
zajištěného věřitele. To však ještě neznamená, že se tak stává „automaticky“,
ale vždy je zapotřebí, ale věřitel právo na uspokojení zajištění v insolvenčním
řízení předepsaným způsobem uplatnil. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu
sen. zn. 29 NSČR 123/2015. Výše uvedené nezpochybňuje ani poukaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3271/13. Nutno zdůraznit, že Ústavní soud v označeném rozhodnutí
posuzoval ústavnost § 398 odst. 3 poslední věty insolvenčního zákona, přičemž z
odůvodnění tohoto rozhodnutí neplyne, že by snad měl za to, že se věřitel
„nemohl vzdát“ postavení zajištěného věřitele. K tomu srov.
především bod 44.,
v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že zajištěný věřitel „v momentě podávání
přihlášky do insolvenčního řízení či do momentu, kdy je jeho pohledávka v
přezkumném jednání zjištěna, ještě neví, zda se oddlužení provede formou
splátkového kalendáře, při němž v případě zajištění méně než 30 % je výhodnější
pohledávku uplatnit jako nezajištěnou, či zpeněžením majetkové podstaty, při
němž je vždy výhodnější pohledávku přihlásit jako zajištěnou. V tomto ohledu by
tedy bylo vhodnější, aby zjištěný věřitel mohl učinit rozhodnutí, zda chce svou
pohledávku uplatňovat jako nezajištěnou, či zajištěnou až po určení způsobu
oddlužení“. Jinak řečeno, dovolatel se mýlí, když namítá, že žalovaný byl povinen přihlásit
do insolvenčního řízení svou pohledávku jako zajištěnou. Již z uvedeného vyplývá, že dovolatel nemohl být v tomto incidenčním sporu
úspěšný. Žaloba totiž vychází jak z předpokladu, že dovolatelem učiněný popěrný
úkon je přípustný (tj. že lze popírat pořadí pohledávky přihlášené jako
„nepřednostní“), tak i z toho, že žalovaný byl povinen spornou pohledávku
přihlásit jako pohledávku zajištěnou. Jak shora dovozeno, posléze uvedený
předpoklad však není správný. Zbývá dodat, že ani v posouzení otázky, zda lze popřít pořadí „nepřednostní“
pohledávky způsobem dovolatelem prosazovaným, odvolací soud nepochybil. V důvodech usnesení ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014,
uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 76/2017“), Nejvyšší soud vysvětlil, že spory o pořadí pohledávek (tak
jak jsou definovány v § 195 insolvenčního zákona) jsou nastaveny jako spory o
výhodnější skupinu (třídu) věřitelů a mohou být vedeny jako spory o to, zda
pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním
řízení (§ 170 insolvenčního zákona), pohledávkou podřízenou nebo pohledávkou
společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo
v družstvu, jež má být uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně
ostatních pohledávek dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona), nebo naopak jako
spor o to, zda pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou za majetkovou podstatou
(§ 168 insolvenčního zákona) nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám
za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), respektive pohledávkou s
právem na uspokojení ze zajištění (§ 167 odst. 1 věta první insolvenčního
zákona). K těmto závěrům se Nevyšší soud následně přihlásil v usnesení ze dne 28. dubna
2016, sp. zn. 29 Cdo 2011/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4,
ročník 2017, pod číslem 50, v němž dále dovodil, že spor o pořadí, v jakém
zajištěnému věřiteli vzniklo právo na přednostní uspokojení, nepovažuje
insolvenční zákon za spor o pořadí pohledávky, jak je definován v § 195
insolvenčního zákona. Popřel-li insolvenční správce „pořadí zajištění“, nedošlo
k popření pořadí přihlášené pohledávky a nebyl důvod vést incidenční spor o
pořadí pohledávky dotčeného věřitele. Z toho dovodil, že žaloba (na určení
„pořadí zajištění“) byla po právu zamítnuta.
V posuzované věci je podstatné, že žalovaný svou pohledávku přihlásil jako
pohledávku bez práva na přednostní uspokojení, jako pohledávku nezajištěnou. Jak plyne již z R 76/2017, takovou pohledávku lze popírat co do pořadí pouze na
základě tvrzení, že ve skutečnosti jde o pohledávku s horším pořadím, tj. pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 insolvenčního
zákona), event. pohledávku podřízenou nebo pohledávku společníků nebo členů
dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být
uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek
dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona). Popření pohledávky s argumentem, že jde
o pohledávku přednostní, tj. o pohledávku za majetkovou podstatou nebo
pohledávku postavenou ji na roveň (§ 168 a § 169 insolvenčního zákona) či o
pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popřením pořadí podle § 195
insolvenčního zákona není. Jinak řečeno, popírat pořadí pohledávky nelze s
argumentem, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna. Na tom nic nemění ani okolnosti konkrétního insolvenčního řízení, v němž
vskutku může nastat situace, že neuplatnění práva na přednostní uspokojení
pohledávky (především při způsobu řešení úpadku plněním splátkového kalendáře,
s ohledem na úpravu obsaženou v § 398 odst. 3 poslední větě insolvenčního
zákona) může být v konečném důsledku pro věřitele výhodnější, než kdyby
uplatnil pohledávku jako přednostní (s právem na uspokojení ze zajištění). Soudy obou stupňů tak zcela správně dovodily, že vzhledem k podobě popěrného
úkonu dovolatele (který namítal, že pohledávka žalovaného má mít přednostní
pořadí) nedošlo k řádnému popření pořadí pohledávky ve smyslu § 195
insolvenčního zákona. Odvolací soud pochybil jen tím, že na rozdíl od insolvenčního soudu ze závěru,
že popření pořadí pohledávky žalovaného nevyvolalo žádných právních účinků,
dovodil, že je důvod k odmítnutí žaloby podle § 160 odst. 4 insolvenčního
zákona, neboť byla podána neoprávněnou osobou. Nevyvolalo-li popření zamýšlené
účinky proto, že takové popření není přípustné (nikoliv proto, že popírajícím
byla osoba, jíž nesvědčilo právo účinně popírat pohledávky a podat incidenční
žalobu; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), je naopak správný závěr insolvenčního soudu, že takovou žalobu je
nutno zamítnout. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo
dovolací soud, Nejvyšší soud podle § 243d písm. b/ o. s. ř. dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdil,
včetně správného výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce s odvoláním nebyl úspěšný (nedosáhl změny rozhodnutí
odvolacího soudu ve svůj prospěch). Náklady žalovaného v odvolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 2 úkony
právní služby [vyjádření k odvolání ze dne 12. října 2016 a účast při jednání
před odvolacím soudem dne 12.
prosince 2016; § 11 odst. 1 písm. d/ a g/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018]. Incidenční spor o určení pořadí pohledávky je ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním
nebo v obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000
Kč. Tomu odpovídá (podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve
výši 3 100 Kč, tj. za dva úkony právní služby celkem 6 200 Kč. S náhradou
hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 600 Kč a s náhradou
za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 428 Kč jde celkem o částku 8 228 Kč,
kterou dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce s dovoláním neuspěl. Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 1 úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. června 2017) ve výši 3 100 Kč,
náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty
ve výši 714 Kč. Celkem jde o částku 4 114 Kč, kterou dovolací soud přiznal
žalovanému k tíži žalobce (dovolatele). Podle § 202 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se náhrada nákladů řízení
přiznaná vůči dlužníku pokládá za přihlášenou a uspokojí se v insolvenčním
řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu